Řekům se podařila mimořádná věc, která právem poutá pozornost celého světa. Se vším všudy odmítli stávající politické uspořádání: nechtějí dílčí reformy, nechtějí o trochu víc onoho a o trochu míň toho a dělají dlouhý nos na vychytralé řeči o třetí cestě. Chtějí úplně jinou politiku, jaká dosud byla k vidění jen v Latinské Americe, založenou na zkušenostech Světových sociálních fór a na prazákladním civilizačním poznatku, že lepší svět je možný.

Jak napsal komentátor BBC Paul Mason: „Řecko bylo vždycky periferií, ale také laboratoří: teď v ní zkoumáme, jak to vypadá, když selže moderní kapitalismus. Neschopné byrokraty a zkorumpované elity máme totiž úplně všude. Jen bilióny dolarů napumpované do záchrany ekonomik jejich států je prozatím chrání před osudem, který potkal jejich protějšky v Řecku.“

Řecko je první evropskou zemí, v níž se většina voličů rozhodla podpořit principiální alternativu k politickému konsensu, který se v celém demokratickém, průmyslově vyspělém světě udržoval od konce studené války. A sice, že k neoliberální ortodoxii — privatizovat, ve všem podporovat soukromé vlastnictví a ziskuchtivost, umetat cestu monopolnímu kapitalismu s pošetilou iluzí, že blaho prokape ke všem — žádná alternativa není.

Toto bude Syrizu ohrožovat od samého začátku. Příznivců stávajících pořádků je mnoho, jsou početní a silní, a budou jí házet klacky pod nohy. Budou se Tsiprase snažit zničit, ne nepodobně jako se všem odpůrcům z Východu i ze Západu nezamlouval možný úspěch legendárních pokusů o demokratický socialismus během studené války.

↗

Řecko bylo vždycky periferií, ale také laboratoří: teď v ní zkoumáme, jak to vypadá, když selže moderní kapitalismus.“ Foto archiv syriza.gr.

Šéf Syrizy Alexis Tsipras má svou základní koncepci po vzoru archetypálních evropských hrdinů založenou na tom, že bude bohatým brát a chudým dávat. Oznámil ukončení kontraproduktivních škrtů. Řecký dluh pokládá za nelegitimní, přinejmenším z velké části. Právem.

Bude protivníkem oligarchie. Zdaní ji, zbaví ji privilegií. Především skrze ni se chce dostat ke zdrojům pro plnění svých slibů. Je to jediná rozumná možnost. Bude-li chtít někdo přijít s principiální politickou alternativou u nás, taky bude muset říct předem, že si na ni vezme prostředky u Kellnera, Babiše, Bakaly, Tykače, Křetínského... A zbaví je politického vlivu.

Tsiprasova strana se hrdě hlásí k ekologické složce ve svém profilu. Snad to znamená, že Tsipras nehodlá tvořit pracovní místa starosocialistickými metodami, které dnes nakonec stejně nejvíc slouží oligarchům. Neslibuje žádné jaderné elektrárny, ani jiné druhy parních lokomotiv.

Tsipras ostatně po všech stránkách působí neobyčejně kompetentním dojmem. Ví, že tradiční práce není a už nikdy nebude to co dřív, současně si je vědom, že absurdním množství zdrojů se soustřeďuje v rukou privilegovaných vrstev společnosti. Chce je tudíž podstatně zdanit a získané prostředky použít k investicím do sociálních, ekologických a občanských služeb. Je to správný plán.

Syriza se ještě ani neujala vlády, a mnozí už se pozastavují nad volbou koaličního partnera. Nemyslíme, že se musí jednat o cokoli vážného. V situaci, kdy se vyjednává s desetinásobně slabšími partnery a nabízí se volba z řady možností, nastupují prvky politické techniky, které se na první pohled zdálky nemusí zdát úplně srozumitelné.

Svého partnera si Syriza možná vybrala proto, že měl nejmenší požadavky a počínal si v jednání racionálně. A nepochybně v něm také získává pro Evropu důkaz, že není ideologicky zatvrzelou krajní levicí. Snad za volbou koalice může být i vědomí skutečnosti, že má-li Syriza obrovské úkoly zvládnout, potřebuje ve společnosti co nejširší konsensus. Jakkoli fašisté v Řecku prozatím prohráli, dál čekají na svou šanci.

Tsipras samozřejmě nmusí uspět. Mohou ho dostihnout problémy uvnitř jeho strany. Nemusí zvládnout nástrahy a tlaky obsažené ve správě státu. Mohou ho utrmácet korporacemi štědře financovaní protivníci. „Ne všechny avantgardy jsou úspěšné,“ řekl mi Jaroslav Šabata, když se před deseti lety nezdařil programově obdobně postavený sociálně-ekologický pokus v české Straně zelených.

To platí dnes i pro Tsiprase. Je ale naší povinností udělat vše pro to, aby obstál. Jde totiž i o nás.

Avšak, šlo by to i u nás? Snad ano. Patrně ale ještě nenastala ta správná chvíle. Ne každá situace je revoluční, přemýšlet o našich možnostech je ale na místě. Ve výsledcích řeckých voleb se jistě zhlíželi jak mnozí účastníci typicky jalového víkendového sjezdu Strany zelených, na němž snad největší vášně rozproudila příznačně iracionální debata na téma očkování, tak mnozí politicky vesměs pronikavější, avšak jinými metodami pracující, demonstranti za obnovu squatu Klinika v Praze. Jedněm i druhým vlastně chybí hlavně odhodlání vrhnout se po hlavě do reálné politiky.

A tak politicky nejblíže k tomu, co dnes provozuje Syriza v Řecku, u nás mají mladí profesionálové, mnozí s kořeny v ProAltu, kteří podstatně pomáhají kvalitě současné vlády ČSSD: Anna Kárníková, Marek Ondroušek, Aleš Chmelař, Jan Kudrna, Miro Jašurek, Heda Čepelová, Jan Gruber, Patrik Eichler, Jana Maláčová, Václav Klusák a další. Jsou to lidé kolem třicítky či mladší, bez výjimky sympatizanti současného řeckého dění, a bez výjimky schopnější než mnozí z ministrů.

Řecký politický konflikt je i konfliktem generačním, konfliktem mezi novým a starým. Proto se Tsipras tak snadno dohodl s politickým partnerem zdánlivě z opačného konce pravo-levé osy. Jistěže se shodují v odmítnutí nesmyslného ekonomického diktátu, ale jsou také generačními souputníky odmítajícími staré zatuhlé politické struktury.

Zpět k nám. Buď dá ČSSD — posud ještě nejsilnější levicová strana — svým mladým profesionálům šanci začít měnit od základu ji i zdejší poměry, anebo počítejme s tím, že ona sama nejspíše vyrazí po trajektorii PASOK. A nás všechny zde pak, v lepším případě, potká nějaká delší či kratší cesta k řeckému vývoji. Vyloučit se totiž zatím nedá ani ta maďarská.