Kdysi mi utkvěla následující momentka z akademického života (zdroj jsem už zapomněl): za starým profesorem bohemistiky na jedné z předních amerických univerzit přijde sebevědomá studentka, posadí se před něj na stůl, přehodí nohu přes nohu a vyzve ho: „Sell me the Czech!“ Tedy: prodej mi češtinu. Přesvědč mě, proč z celé té spousty divných malých oborů, jimž každým rokem hrozí zánik kvůli nedostatečnému studentskému zájmu, mám studovat zrovna ten tvůj.

Předkládám nyní podobnou výzvu všem, kdo prosazují programový obrat Strany zelených doleva: zkuste mě (a mnohé další) přesvědčit.

Je zjevné, že Strana zelených přinejmenším od roku 2010, kdy vypadla z Poslanecké sněmovny, neví dost jasně kudy kam. Ani posílení, jehož dosáhla v posledních senátních a komunálních volbách, nebylo natolik výrazné, aby stranu vrátilo do velké politické hry. Navíc málo platné, plně relevantní jsou jen strany zastoupené ve Sněmovně; a prozatím se nezdá, že by se do ní zelení dokázali v dohlednu vrátit. Pokud se nic podstatného nezmění.

Na druhou stranu jsou zelení jedna z mála českých stran, které i mimo Sněmovnu jakž takž přežívají. Totéž se dá říct snad už jen o Pirátech a Svobodných; ale zelení se v této šedé zóně polorelevance nacházejí zdaleka nejdéle.

↗

Má se Strana zelených obrátit doleva? Na víkendovém sněmu strany se předsedkyní SZ stala Jana Drápalová. Foto Vratislav Dostál, DR 

S existencí v šedé zóně se ovšem nelze spokojit; je třeba stále hledat cesty, jak z ní vystoupat výš. Osobně si nemyslím, že by organizační změny, jako by bylo například zavedení spolupředsednictví, mohly přinést výraznou změnu k lepšímu.

A každopádně je jen přirozené, že po krátkodechém úspěchu pravostředového předsedy (Martin Bursík) a nepřesvědčivých výsledcích předsedy levostředového (Ondřej Liška) sílí hlasy po důsledně levicovém obratu. Naposledy se v tomto smyslu vyjádřil v závěru analýzy současné situace ve Straně zelených Vratislav Dostál; a v rozvinutější podobě Ondřej Slačálek v projevu, jejž coby host přednesl na víkendovém sjezdu strany.

Sám jsem výrazně levicový (liberal left) ve většině kulturních otázek (ekologie, multikulturalismus, práva menšin); ale v otázkách sociálně-ekonomických se úhrnem řadím spíš k umírněné levici.

Nicméně coby člen Strany zelených jsem ochoten její případný obrat doleva za jistých okolností podpořit nebo mu přinejmenším neodporovat. Než by však nastal, rád bych znal odpovědi na následující otázky, které zde zastáncům takového obratu předkládám. Nemám samozřejmě na mysli odpovědi definitivní a zcela jednoznačné; politika není aritmetika. Rámcově jasno však mít musíme.

1. Domníváte se, že zelená politika musí být v sociálně-ekonomických otázkách z definice levicová? Nejedná se o pouhou abstraktní tezi, kterou vyvrací existence stran, jako jsou švýcarští zelení liberálové (GLP/PVL), anebo silné zelené tendence v řadě současných západních pravicových stran? 
2. Česká Strana zelených sice tvoří součást evropského zeleného proudu; ale její kořeny (ekologické hnutí 80. let) jsou dost odlišné od východisek zelených stran v západních zemích (protestní hnutí 60. let). Neznamenal by levicový obrat českých zelených popření jejich tradice a identity?
3. Když po zelených žádáte obrat doleva, jak velkou roli v tom hraje to, že zkrátka hledáte politické vehikulum pro své osobní přesvědčení, že levice má pravdu a pravice se mýlí? 
4. Mnozí z vás jsou bývalí členové Strany zelených; a z vás, kritiků-exčlenů, jen vcelku málo dokázalo dlouhodobě úspěšně zakotvit v jiné celostátní straně. Souhlasíte s názorem, že část problému může tkvět v tom, že zkrátka máte o obecných možnostech a mezích fungování politické strany ne úplně realistické představy? A další část problému v tom, že zelení jsou (dost možná nejvíc z českých stran) neustále zleva zprava ostřelováni vyhrocenými doporučeními, jak by se měli ideově profilovat? A že dnešní Strana zelených pro řadu svých exčlenů slouží jako projekční plátno, na nějž promítají soudy a emoce týkající se pradávných politických střetů i své dnešní politické názory, předsudky a ambice? 
5. Mnozí z vás (například nyní Ondřej Slačálek) argumentují tím, že politický prostor je napravo zaplněn, a tudíž je potřeba se pohnout doleva. Nakolik přitom vycházíte ze skutečné analýzy situace, a nakolik ze svého levicového přesvědčení? A hlavně: skutečně si myslíte, že takovýto pragmatický přístup, navíc krátkodobý (míra zaplněnosti politického prostoru vlevo i vpravo se měsíc co měsíc mění), by mohl zeleným pomoci?
6. Proč si myslíte, že by zeleným pomohl obrat doleva, když zatím jediného výrazného úspěchu (vstup do Sněmovny v roce 2006) dosáhli obratem doprava? Proč si myslíte, že by zeleným pomohl obrat doleva, když už nyní je jejich elektorát pravicovější než členstvo strany? 
7. Mnozí z vás — ještě po pěti letech — neustále kritizují angažmá zelených v Topolánkově vládě; a neustále na různý způsob opakují, že si zelení musí osvojit „radikální kritiku neoliberálních politik“ této vlády. Proč je podle vás nezbytné se takto až nutkavě vracet k dávno minulému politickému dění? (Mělo by smysl kupříkladu ještě dnes předhazovat sociálním demokratům slova a činy Jiřího Paroubka?) Pokud by se zelení měli ve vašich očích ospravedlnit, měli by se nějak (jak?) svého působení v Topolánkově vládě rituálně zříci? Nebo byste za dostatečné očištění strany pokládali personální obměnu? Ale neproběhla už (nikdo z ministrů Topolánkovy vlády v současném vedení zelených není)? A pokud podle vás proběhla, co dalšího ještě od zelených v tomto směru požadujete?
8. Jak si představujete levicovost v zahraniční politice? Jakou politiku by levicovější Strana zelených měla podle vás prosazovat například vůči Evropské unii, USA, Číně, Rusku, Ukrajině, Izraeli či Palestině?
9. Jak by levicovější Strana zelených měla podle vás přistupovat ke komunistům? Měla by brát KSČM jako standardní součást českého politického systému? Nebo by si pro případnou spolupráci s komunisty měla stanovit nějaké (jaké?) limity a podmínky? 
10. Nakolik by se levicovější Strana zelených měla podle vás ztotožňovat s proklamací zákona č. 198/1993 Sb., že režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný“ a „odpor občanů“ proti němu projevovaný „odbojem nebo jinou činností..., a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“?