S pojmy „levice“ a „pravice“ se to má podobně jako s pojmy „sever“ a „jih“. Jsou to orientační vektory na mapě, nikoli vyčerpávající popisy krajiny. Směrem k jednomu pólu leží více přerozdělování, více regulace a více veřejných služeb, zatímco na opačné straně je méně přerozdělování, méně regulace a minimum služeb dostupných nekomerční cestou. Stejně jako v geografické krajině, i v té politické však platí, že určitým směrem se lze vydat z různých pohnutek. Někdo jde na jih za slunečnějším počasím, jiný za lepší kuchyní.

Zelená politika je na pomyslné ideologické mapě programově obrácena spíše doleva. Tímto směrem však kráčí z odlišných pohnutek než levice průmyslového věku. Pokusím se zde na tyto pohnutky podívat ne vnějškovým pohledem souřadnic vzniklých v dlouhém 19. století (1789 — 1914), ale spíše zevnitř; méně z hlediska konkrétních cílů cesty, jež lze ukázat na mapě, a více z hlediska smyslu té cesty, z hlediska putujícího. Neptat se „kam běží?“ ale „oč mu běží?“

Limity vnitřní a vnější

Václav Bělohradský ve svém zamyšlení Čím má být Strana zelených (Právo 28. 1. 2014) krom jiného píše:

Strany byly v minulosti skutečně „veřejnými statky“ svého druhu, protože se ustavily v boji za řešení velkých otázek modernosti, jako byl rozpor mezi prací a kapitálem, městem a venkovem, národním a mezinárodním, církví a státem atd.

Ve velkých „starodemokratických“ stranách je tak sedimentována historická zkušenost církví, osvícenců, dělnické třídy, rolníků či podnikatelů, jejich vzájemných konfliktů a různých způsobů jejich řešení.

Podle autora se během 20. století tyto linie sporu postupně rozpustily. Žijeme po konci dějin (ne ve smyslu jejich završení, ale ve smyslu zmizení Dějin jako horizontu politického myšlení) a politika se stala neideologickou. Jestliže mizí strany s jasnou identitou, zakotvenou v nějakém velkém společenském konfliktu, oč mají svou identitu opřít strany zelených, kterým chybí ona dlouhá genealogie tradičních politických subjektů?

Domnívám se, že i strany zelených se ustavily v boji za řešení jedné velké otázky modernosti, ačkoliv jde o jinou, jako by „druhou linii“ modernity, definovanou v 80. a 90. letech 20. století sociology jako Ulrich Beck, Scott Lash a Anthony Giddens. Touto velkou otázkou je rozpor mezi natura a societas (k latinským termínům jsem nesáhl jen proto, abych před čtenářem vypadal chytřejší, ale především proto, že potřebuji mít v jednom slově obsaženy významy „příroda“ i „přirozenost“).

↗

Rozpor mezi societas a natura, který přinejmenším latentně existoval v dějinách civilizace vždy, nabyl explicitní podobu a stal se politickým problémem pod heslem limity růstu. Nejčastější chápání tohoto termínu se vztahuje k vnějším limitům — průmyslová civilizace naráží na své meze v podobě omezených zásob primárních surovin a omezených „rozptylových podmínek“, tj. na omezenou schopnost globálního životního prostředí vstřebávat negativní externality růstu.

Podle mého názoru je dnes však stejně podstatné hovořit o vnitřních limitech růstu. Stávající sociálně ekonomický model se dostává do rozporu nejen s vnější přírodou, jejíž ideální podobu si s oblibou představujeme jako „nedotčenou divočinu“, ale také do rozporu s naší „vnitřní přírodou“, s naší „náturou“.