S pojmy „levice“ a „pravice“ se to má podobně jako s pojmy „sever“ a „jih“. Jsou to orientační vektory na mapě, nikoli vyčerpávající popisy krajiny. Směrem k jednomu pólu leží více přerozdělování, více regulace a více veřejných služeb, zatímco na opačné straně je méně přerozdělování, méně regulace a minimum služeb dostupných nekomerční cestou. Stejně jako v geografické krajině, i v té politické však platí, že určitým směrem se lze vydat z různých pohnutek. Někdo jde na jih za slunečnějším počasím, jiný za lepší kuchyní.

Zelená politika je na pomyslné ideologické mapě programově obrácena spíše doleva. Tímto směrem však kráčí z odlišných pohnutek než levice průmyslového věku. Pokusím se zde na tyto pohnutky podívat ne vnějškovým pohledem souřadnic vzniklých v dlouhém 19. století (1789 — 1914), ale spíše zevnitř; méně z hlediska konkrétních cílů cesty, jež lze ukázat na mapě, a více z hlediska smyslu té cesty, z hlediska putujícího. Neptat se „kam běží?“ ale „oč mu běží?“

Limity vnitřní a vnější

Václav Bělohradský ve svém zamyšlení Čím má být Strana zelených (Právo 28. 1. 2014) krom jiného píše:

Strany byly v minulosti skutečně „veřejnými statky“ svého druhu, protože se ustavily v boji za řešení velkých otázek modernosti, jako byl rozpor mezi prací a kapitálem, městem a venkovem, národním a mezinárodním, církví a státem atd.

Ve velkých „starodemokratických“ stranách je tak sedimentována historická zkušenost církví, osvícenců, dělnické třídy, rolníků či podnikatelů, jejich vzájemných konfliktů a různých způsobů jejich řešení.

Podle autora se během 20. století tyto linie sporu postupně rozpustily. Žijeme po konci dějin (ne ve smyslu jejich završení, ale ve smyslu zmizení Dějin jako horizontu politického myšlení) a politika se stala neideologickou. Jestliže mizí strany s jasnou identitou, zakotvenou v nějakém velkém společenském konfliktu, oč mají svou identitu opřít strany zelených, kterým chybí ona dlouhá genealogie tradičních politických subjektů?

Domnívám se, že i strany zelených se ustavily v boji za řešení jedné velké otázky modernosti, ačkoliv jde o jinou, jako by „druhou linii“ modernity, definovanou v 80. a 90. letech 20. století sociology jako Ulrich Beck, Scott Lash a Anthony Giddens. Touto velkou otázkou je rozpor mezi natura a societas (k latinským termínům jsem nesáhl jen proto, abych před čtenářem vypadal chytřejší, ale především proto, že potřebuji mít v jednom slově obsaženy významy „příroda“ i „přirozenost“).

↗

Rozpor mezi societas a natura, který přinejmenším latentně existoval v dějinách civilizace vždy, nabyl explicitní podobu a stal se politickým problémem pod heslem limity růstu. Nejčastější chápání tohoto termínu se vztahuje k vnějším limitům — průmyslová civilizace naráží na své meze v podobě omezených zásob primárních surovin a omezených „rozptylových podmínek“, tj. na omezenou schopnost globálního životního prostředí vstřebávat negativní externality růstu.

Podle mého názoru je dnes však stejně podstatné hovořit o vnitřních limitech růstu. Stávající sociálně ekonomický model se dostává do rozporu nejen s vnější přírodou, jejíž ideální podobu si s oblibou představujeme jako „nedotčenou divočinu“, ale také do rozporu s naší „vnitřní přírodou“, s naší „náturou“.

Ne že by bylo možné vykreslit nějakou univerzální šablonu lidské přirozenosti a pak mechanicky poměřovat, jak zapadá do jednotlivých společenských uspořádání. Naše přirozenost se spíš znovu a znovu vynořuje jako aktuální zkušenost, kladoucí odpor kulturním vzorcům, jež se ji snaží utvářet v souladu s vládnoucí ideologií.

V současné ekonomii si tento odpor lidské nátury například osvojuje postupy teorie her, která nehledá završenou definici lidské podstaty, ale umožňuje testovat naše představy o ní. Shromažďuje řadu zkušeností o lidském chování, demonstrujících třeba omezenost modelu sobeckého racionálního aktéra, oblíbeného v matematizované ekonomii 20. století.

Nejen v této oblasti se čím dál zřetelněji ukazuje, že požadavky dominantního ekonomického modelu jsou pro zranitelnou natura našich smrtelných těl neúnosné; kolabujeme pod nimi podobně jako vnější příroda kolabuje pod náporem znečištění. Finančně zadlužení lidé bez práce jsou toho příkladem stejně jako časově zadlužení přezaměstnaní, kteří — jako autor tohoto textu — odvrací hrozbu časového bankrotu jen za cenu dalších a dalších „půjček“, s čím dál větším rizikem, že zkrátka nepůjdou splatit.

Prvotní impuls zelené politiky je ve vztahu k natura ochranářský a v tomto smyslu konzervativní, ne však nutně protirůstový. Jde spíš o to zachovat vnější i vnitřní zdroje růstu, které jsou jeho jednorozměrnou podobou ohrožovány. Růst není z principu špatný. Jde však o to, čeho je to růst.

Ještě socialističtější a ještě liberálnější

Konflikt societas a natura se v jednom bodě podstatně liší od předchozích moderních konfliktů. Strany dělníků stály v konfliktu práce a kapitálu proti stranám buržoazním. Strany pokrokářské stály v konfliktu města a vesnice proti stranám tradicionalistickým. Apod. Zelení ale nestojí jednoduše na straně natura proti societas. Smyslem jejich politiky je integrovat zkušenost limitů růstu, jež je hlasem ohrožených zdrojů růstu, do společnosti. Obrana vnitřní a vnější přírody je bojem ne proti společnosti, nýbrž za určitou její podobu. A to podobu, dalo by se říci, úplnější.

Zelení chtějí více natura i více societas. Integrovat do společnosti vědomí naší příslušnosti k planetárnímu ekosystému a udržovat podmínky jeho spontánní, ničím nenahraditelné sebereprodukce znamená bojovat za to, co je nám ze všeho nejvíce společné, nejvíce sdílené a nejméně privatizovatelné. V tomto jsou zelení ještě socialističtější než socialisté (alespoň ti klasičtí).

Zkušenost se spontánní, seberodící a sebeobnovující mocí natura však znamená také úctu k jejím nesčetně proměnným individuálním ztělesněním. Zelení vědí, že každý má jinou „náturu“ a všechny mohou být pro společnost stejně přínosné, protože ekosystém je zpravidla tím odolnější vůči krizím, čím rozvinutější má biodiverzitu. V tomto jsou zelení liberálnější než liberálové (alespoň ti klasičtí).

Zelení tedy usilují o maximální prostor pro spontánní rozvoj individua. Ne však v onom jednorozměrném smyslu volnotržního fundamentalismu, který poskytnutím příležitosti pro iniciativu jednotlivce rozumí ekonomickou represi, podmiňující individuální rozvoj (ne)úspěchem v tržní soutěži. Jednotlivec přinucený tímto nastavením starat se hlavně sám o sebe (což je vyzvedáváno jako vrchol zodpovědnosti) má pak tendenci vyhýbat se zdržujícím a „neproduktivním“ sociálním vztahům, jež ale vyživují půdu, z níž sám vyrostl.

Ekologie nás právě učí, že diverzifikované prostředí je při zdánlivém individualismu své pestré mozaiky funkční jen tehdy, je-li dostatečně průchodné, prosíťované a „komunisticky“ výživné pro všechny. To také znamená, že cokoliv se stane na jednom místě, může mít dopad na jiném. Svobodný rozvoj každého ovlivňuje svobodný rozvoj všech.

Věda, která nám umožnila učit se z ekosystémových procesů a promítat přírodu do společenských vztahů, ovšem způsobuje také opačný proces — příroda se čím dál více stává sociálním konstruktem, produktem specializovaných laboratoří a odborných publikací.

Naše životy jsou s postupujícími technologiemi biologizovány — učíme se vnímat sami sebe jako alianci molekul či genů, jako organismy nelišící se na této rovině od zvířat, v tom i zvířat laboratorních, jejichž těla jsou objektem inženýrských zásahů.

Linie střetu mezi natura a societas tak nachází další „bitevní“ pole. Stane se společenským standardem možnost „vylepšování“ vlastní biologické přirozenosti? Stane se dokonce standardním společenským požadavkem na jednotlivce a zodpovědný, ekonomický přístup k životu? Stane se veřejným statkem, nebo luxusním zbožím pro bohaté?

Ekonomičtější než ekonomové

Nejpevnější tvrz, na kterou dnes naráží snaha integrovat do společnosti zkušenost vnitřních a vnějších limitů růstu, je ekonomická. Projevuje se stále trvající dominancí HDP jako „poslední instance“, která určuje úspěšnost politiky. Je ale třeba zopakovat otázku: co vlastně roste, když roste HDP?

Hrubý domácí produkt, podobně jako samotné peníze, v nichž je vyjadřován, pochopitelně není přirozeným ukazatelem, jakým je třeba teplota, jíž v zásadě každý rozumí z titulu své tělesné existence a umí se zařídit podle jejích proměn i bez pomoci expertů. HDP je organizačně a intelektuálně složitý sociální konstrukt. Jeho provoz mají na starosti oficiálně pověření institucionalizovaní aktéři, kteří takto nevyhnutelně získávají značný společenský vliv a mocenské postavení, obrněné například expertním matematizovaným jazykem; tomu málokdo rozumí a proto je silně kritiko-vzdorný.

Role HDP by se dala přirovnat k situaci v současném vědeckém provozu, jehož produktivita je krom jiného měřena tzv. impact faktorem, založeným na kvantitativních údajích. Jeho schopnost měřit skutečnou kvalitu vědeckého výzkumu se jeví čím dál problematičtější, souběžně s tím se ovšem projevuje jeho schopnost diktovat, o čem a jak se má bádat. Není neutrálním ukazatelem růstu bohatství (poznatků), nýbrž faktorem posilujícím status quo těch, kterým měří nejlépe, a samozřejmě těch, kdo jej vyrábějí a obsluhují (nejde přitom o veřejnou agenturu, ale soukromou firmu).

Zdá se mi, že HDP podobně „tuneluje“ to, čeho měl být ukazatelem, totiž naši společnou prosperitu a kvalitu života, resp. její zdroje. Mnoho podstatných věcí se z něj nedozvíme, přesto nám jeho obsluha diktuje, jak se máme rozhodovat.

Aktuální formou takového tunelování je politika rozpočtové odpovědnosti (austerity), která chce komplexní sociálně ekonomické problémy, související s prohlubující se nerovností, „řešit“ finanční represí vůči veřejnému sektoru a chudým. I kdyby se této politice podařilo zachránit finanční zdroje před kostižerem dluhu (což se jí beztak nedaří), bylo by to vposledku jen záchranou dobrých hodnot na ukazateli poté, co tento ukazatel vyprázdnil obsah, jejž měl reprezentovat. Ekologický a sociální dluh v něm vidět nejsou, právě naopak. Jsou to ale právě tyto dluhy, které ohrožují naši nepříliš vzdálenou budoucnost.

Obrovská politická síla makroekonomických argumentů spočívá krom jiného v tom, že jsou jakoby obehnány zdí specializace, umožňující jejich formulaci bez ohledu na jiné souvislosti. Řekne se pak: ano, sociální ohledy jsou důležité, ale nemůžeme se jimi zabývat nyní, kdy řešíme ekonomické otázky; to je jiný sektor, jiné ministerstvo. Nebo: ekologické ohledy jsou důležité, ale opět patří do svého sektoru a nemají místo, když se řeší ekonomika.

Toto sektorové myšlení, odsouvající sociální a ekologické ohledy, zakrývá, že ekonomika je vždycky nějak sociálně uspořádána, tzn. panuje v ní nějaký typ společenských vztahů a nějaké vzorce chování (nějaká třídní struktura, chcete-li), což například vede k neustálé „racionalizaci výroby“, nutnosti „vyhovět trhům“ a tím i ke snižování podílu mezd. Díky tomu produkuje tato ekonomika ony sociální důsledky, které se pak „překvapivě“ vynoří v jiném sektoru, patří jakoby „pod jiné ministerstvo“ a ekonomika na ně „musí nejprve vydělat“ (a my jí máme být vděční za to, že to umí).

Obdobně s ekologií: environmentálně slepá ekonomika produkuje právě ty negativní externality, jež se pak vynoří v sektoru životního prostředí a na jejichž drahé odstraňování nám ekonomika musí vydělat; a kdybychom ji chtěli brzdit „protirůstovými opatřeními“, prý by nevydělala a ekologii by nebylo z čeho platit...

Asi největší aktuální výzvou zelené politiky je čelit této do sebe zaklesnuté ekonomické rétorice, demaskovat ji jako ideologii a postavit proti ní schopnost myslet integrovaně, ne v oddělených sektorech, ale s vědomím ekosystémové provázanosti různých typů zdrojů. Některé naše zdroje jsou přitom obnovitelné nesrovnatelně hůře než peníze, emitované často z ničeho a nesoucí tak punc božského stvořitelského aktu.

Nedejme se mýlit: není to bůh, jen modla.