"Občané by se měli naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou"
"pokud nedokážeme proměnit reálně existující politické strany, obnovit jejich pravý smysl, nemůžeme ani ve snu přemýšlet o proměně společnosti"

S dovolením otázka: j a k ý je vlastně ten "pravý" smysl politických stran? Spočívá jejich smysl opravdu v tom, být nezištnou "službou obci", službou veřejnosti, ve smyslu co nejlepšího způsobu vládnutí?
Není tomu snad náhodou tak, že jakákoli politická strana je - a vždycky byla - v prvé řadě čistě p a r t i k u l á r n í m projektem, spuštěným zcela určitou zájmovou skupinou, vymezenou zcela určitou partikulární ideologií? Byly a jsou tedy politické strany kdy něčím jiným, nežli ryze s o u k r o m o u záležitostí? Kdy se určitá skupina soukromníků, spojená společnými zájmy, snaží ovládnout stát ve svém vlastním, soukromém smyslu a zájmu?

Politické strany tu naprosto a vůbec nejsou proto, aby soukromé, partikulární zájmy přetavovaly ve veřejný zájem obecný; nýbrž politické strany jsou tady proto, aby privatizovaly stát, tedy "věc veřejnou".
Kdybychom se tedy opravdu měli "naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou" - pak by to neznamenalo nic jiného, nežli přistoupit na takový náhled, který je pouze politicko-ideologickou fikcí ve prospěch stávajícího systému, ale v žádném případě realitou.

ne "pravý", ale pravý smysl politických stran v moderní demokracii spočívá v tom, být i nezištnou "službou obci", službou veřejnosti, ve smyslu co nejlepšího způsobu prosazování partikulárních zájmů seskupení, spojených společnými zájmy které se nesnaží ovládnout stát pouze ve svém vlastním, soukromém smyslu a zájmu.
Jenže v postmoderně nabízí každá strana univerzální krosouvr míchanici pravolevých partikulárních zájmů, až se jednomu hlavatočí.
Pane Škabraho, s úctou a pocitem hanby k Vám neklidně vzhlížím................ z poza přirozené bariéry.

Mluvíte za mě. Jsem už jednou nohou nad prahem od bytových dveří na cestě k podání přihlášky někam. Prostě zatím (možná naivně), to cítím stejně jako vy. Tíží mě stejná dilemata (hlavně ta, že věc veřejná mě prostě zajímá a cítím ji dnes jako naprosto prioritní) a to mi nedá klidu normálně vykonávat civilní povolání. Iniciativy jsem rovnou vypustil právě proto, že nejsem člověk pro jedno-kauzní akce. Hledám větší komplexitu. Nyní řeším ale stejné dilema jako jste řešil vy - kde na mě vůbec čekají. Vaše texty čtu "rád". Cítím se naladěn podobně jako vy, asi jsem toho jako vy načetl moc od Bělohradského :-). Ale já prostě tu Zelenou nezvládnu. Být zelená vy a Stropnický, jdu do toho. Ale co to je stále pod Liškem???
Ale chci si to prostě alespoň očichat. Aspoň si to na chvíli zkusit. Začnu asi s KSČM.

Kolem voleb jsem tak nějak vyburcoval bratrance, který doposud volil ODS, ale člověk je to děsně férový, je to IŤák, cognitář, pokusil jsem se mu vštěpit trochu Hellerovského uvažovaní a zabralo to na něj. Chce se angažovat. Doporučil jsem mu Piráty. Je ale v Olomouci a nějak tam nebyl teď co je šel okouknout někam do knajpy, tak se mu to moc nepáčilo právě proto, že to nebyla vůbec ale vůbec ani za nehet nějaká organizace. "Byl to jen klub přátel piva".
Napadlo mě v této souvislosti následující:
1) Žel bohu u nás je silný Pragocentrismus, každá relevantní politická síla má hlavní doupě v Praze a ty menší strany už krom té Prahy mají tak max jednu buňku někde v republice.
2) Při shodnutí se, že je podstatné infiltrovat ty relevantní strany než pořád zakládat cosi nového.
3) Při posezení u piva mi "mladí" toužící po změně Statu-quo máme mnoho společného napříč spekterm. Jsme všichni tak nějak antikapitalističní dekomodifikátoři, jsme alespoň nazelenalí, máme sympatie k pirátům i marxistům, čteme však i Čapka či Orwella, no shodneme se na ledasčem.
4) Ve spodních patrech všeho krom TOPky a ODS a SSO a podobných bychom našli společnou řeč. Jen ta horní patra v rámci partokracie nám to kazí. A vlastně nás rozdělují a jakoby nás nutí hledat tu "správnou" stranu
5) všimnul jsem si tohoto - "periferní" kraje "uživí" energeticky už jen maximálně jedno antistatus-quo podhoubí, krom zavedené strany. Zbytek je marné plácání partiček o 5ti členech. Mám ten dojem.

Navrhuji tedy vstupovat do strany ne podle čistoty souznění, ale podle regionální příslušnosti a to podle toho, kde bují která nepražská alternativa.

Konkrétně - mám dojem že Olomouc má Zelené - proto tam patrně Martin Škabraha vstoupil. Prostě uživí olomouc jen ODS, ČSSD (a to v nepodhoubových podobách ale jako partokracie) a nad to už se tam u "rebelů" uživí už jen důstojná buňka Zelených. V Brně je dle mě silné podhoubí ozdravného socdemáctví. Býti v Brně jdu do ČSSD. Ve Zlínském je volba asi Lidovců. V Moravskoslezkém je prostě bašta (v dobrém) KSČM. ČSSD jsou tu bafuňáři a nic jiné se tu energeticky neuživí. Vysočina maká kolem Ilony Švihlíkové. Liberec kolem Korytáře.
Nejsme li Pražáci, kteří mají možnost výběru, navrhuji vstupovat do "opozice" podle toho, co který kraj nabízí.

Slabost české (levicové) občanské společnosti je dána i tím, že její aktivisté nemají většinou zkušenost s působením v politických stranách

To se musí prožít

Buď se přizpůsobí, nebo se obohaceni vrátí …

Proč vstupujete do politické strany, citoyen Škabraha?

To je i teď, tedy i po příslušném vysvětlování, naprostá záhada ...

Možná že by k vyřešení této záhady (totiž proč citoyen Škabraha vstupuje do politické strany) poněkud napomohlo konstatování, že dvě století po Marxovi se svět stále ještě (respektive už zase) vnímá převráceně, postavený na hlavu.
Společenské procesy se nechápou z jejich reálných příčin, nýbrž z jejich projevů. Ne tedy od jejich počátku, nýbrž od jejich konce. To, co je pouze nesamostatnou, závislou veličinou (svět politiky) se chápe jako autonomní, a dokonce jako primární vůči oné reálné základně materiálních společenských vztahů. Jedině na základě takovéhoto převráceného vidění skutečnosti je možno propadnout iluzi, že prostřednictvím politiky, prostřednictvím té či oné politické strany je možno změnit něco opravdu substanciálního.
Jmenovitě v oblasti ekologického hnutí: něco podnikat pro ochranu životního prostředí je samozřejmě vždycky chvályhodným počinem; ale zavírat přitom oči před existencí reálné ekonomicko-společenské základny založené čistě na neustálé maximalizaci zisku - jaký to může mít smysl? "Zelený kapitalismus" - je vůbec možné reálně si představit takové slovní spojení?
Kapitalismus (i se svým politickým systémem tzv. demokracie) připouští nakonec jako reálně účinné pouze takové politické síly, které slouží k jeho vlastní reprodukci. Na rozdíl od systémů politicky totalitních kapitalismus ovšem v jisté míře toleruje i politické směry které jsou vůči němu zdánlivě kritické a opoziční - ale jenom do takové míry, aby "se vlk nažral a koza zůstala celá". Kapitalismus nevyžaduje (a ani nepotřebuje) totální politickou dominanci; on se spokojí s bezpečnou a konstantní relativní většinou. Ty opozičně-alternativní skupiny jen ať se podle chuti vybouří, potom bude zase pokoj.

Ale možná že se v intencích M. Škabrahy zásadně mýlíme. Jemu se možná vůbec nejedná o nějakou opravdu substanciální změnu. V každém přípdě on sám veškeré své naděje vkládané do politické akce redukuje na víru, že "aspoň kousek světa se dá našimi spojenými silami změnit". No ano, "kousek" možná. Ale, kdo se předem vzdává všech velkých cílů, ten už na samotném začátku prohrál všechno, co by mohlo mít nějaký hlubší dosah a význam.

prohrává teprve po celoživotním angažmá ve všech jemu dostupných "hernách'' - platformách.
A ne jako já předem, tudíž rádoby nikdy po celoživotním ohrnování nosu nad příslušností k politickým partajím.
Lhostejnost, ba pohrdání současná demokracie netoleruje, nezná pardon a trestá..............jak tak na to koukám.

když už podezíráte Martina Škabrahu z toho, že se mu vlastně ani o žádnou podstatnou změnu nejedná, dovolte mi, abych se vás zeptala: Jedná se o substanciální změnu vám? A děláte pro ni něco?
Nemusíte být příliš konkrétní, pokud by to pro vás byl problém. Stačí mi vaše ano nebo ne.

Tak především, já M. Škabrahu "nepodezírám", že se mu nejedná o podstatnou změnu systému - on tento svůj postoj opakovaně vyjadřuje zcela explicitně sám.

K Vašim otázkám: Ad 1, jestli prý se mně samotnému jedná o "substanciální změnu": vlastně bych si myslel, že na už na základě mých dosavadních vyjádření jak zde, tak i u jiných témat je odpověď bez dalšího jasná. Stávající svět je vysloveně nemocný povrchností, relativismem, pouze partikulárními řešeními - zaměřit veškeré své úsilí na komplexní, substanciální změnu je to jediné, co opravdu kritický duch za dané situace může udělat.

Ad 2 - jestli pro to sám také něco dělám? Záleží na tom, co máte na mysli oním obratem "něco pro to dělat". Musím přiznat, že na demonstrace zásadně nechodím, a kameny do oken institucí globálního finančního kapitálu také nevrhám.
Jak už jsem opakovaně vyjádřil: jestliže má být nějaká "substanciální změna" stávajícího systému úspěšná a smysluplná, pak napřed musíme mít - alespoň v zásadních obrysech - k dispozici představu, model nějakého uspořádání lepšího, vývojově progresivnějšího, komplexnějšího. Čili: napřed myslet, a teprve potom jednat. Pokud tedy oním "něco pro to dělat" máme na mysli hledání možností takové hypotetické vývojově vyšší organizace lidské společnosti, lidského světa - ano, hledání takovéto alternativy je pro mě opravdu centrálním životním zájmem.

Proč na demonstrace zásadně nechodíte? A jak hodláte získat lidi pro svoje hypotetické alternativy, pokud nějaké vymyslíte?

Píšete, že svět je nemocný relativismem, povrchností a partikulárními řešeními. A jak to chcete překonat tvrzením, že každý má svou pravdu? Čekáte, že všichni přijmou vaši pravdu, kterou vymyslíte sám doma?

K paní Hájkové:

Proč nechodím na demonstrace? Na tuto otázku je možno odpovědět buďto principiálně, teoreticky - anebo čistě osobně.
Takže, napřed čistě osobně: svého času jsem na jedné takové demonstraci byl - a zjistil jsem, že postávat někde na ulici a poslouchat něčí ideologické projevy či snad dokonce sám vyvolávat nějaká politická hesla - že něco takového opravdu není nic pro mě.
Tím naprosto nechci znevažovat konání těch, kteří na demonstrace chodí; a někdy mám dokonce trochu špatné svědomí, že se sám vyhýbám účasti i na takových demonstracích, které jsou jednoznačně pozitivní a potřebné, jako například demonstrace proti fašismu. Ale jak řečeno, tohle opravdu není nic pro mě; a zůstávám u přesvědčení, že tyto demonstrace se bez přítomnosti mé osoby docela dobře obejdou.
A ještě i trocha teorie: když za svých studijních časů mladý Karel Marx chtěl nějak ventilovat svůj odpor vůči šosáckému režimu, činil to tím způsobem, že se svými přáteli po nocích kameny roztloukal lampy pouličního osvětlení. A já bych už v tomto jeho mladickém radikalismu spatřoval prvotní kořeny toho, že ve svých pozdějších létech, jako teoretik revoluce, mnohé otázky společnosti viděl stejně tak radikálně, ale právě v důsledku toho až příliš jednostranně.
Což je ostatně principem víceméně každé demonstrace: vidět - a proklamovat - určitý náhled radikálně, a jednostranně.

A k té otázce "jak hodláte získat lidi pro svoje hypotetické alternativy" - trochu mě popichuje čertík, abych odpověděl protiotázkou: "a odkud vlastně víte, že já se snažím kohokoli pro cokoli získat?"

Opravdu dost dobře nevím, co na takovouto otázku odpovědět. Já jdu prostě svou vlastní cestou; a domnívám se že mám dost dobré důvody pro to domnívat se, že tato cesta se od většiny ostatních odlišuje tím, že se vyhýbá jednostrannostem a zjednodušením jakéhokoli druhu.
Už tímto vymezením je jasně dáno, že na této cestě naprosto nevládne nějaký nával. Vždycky je daleko jednodušší a pohodlnější, dívat se na věci tohoto světa jednom z toho či onoho úhlu, jenom podle jednoho myšlenkového schématu. Naprostá většina lidí volí pro svůj život - a pro utváření svého obrazu světa - tyto snadnější, jednodušší cesty.

Pokud tedy na této své cestě tu a tam potkám stejně cítící a stejně myslící duši - je dobře. Pokud by se podařilo tyto podobné životní postoje spojit do konkrétní společné vize nějakého lepšího, humánnějšího, kultivovanějšího lidského světa, a spojit své síly v práci pro takovýto svět - ještě lépe.

A když ne - budiž, půjdu zase dál svou vlastní cestou, jako jsem po ní šel až doposud.

Ad M. Šimsa: Skutečně o opravdu neočekávám, že "všichni" přijmou mou pravdu. Takovéto očekávání by naprosto odporovalo právě onomu konstastování, že současnému světu vládne povrchnost a bezmyšlenkovitost.

A ostatně, já žádnou "svou pravdu" opravdu nemám. Já jenom rozlišuji a odlišuji pravost od zdánlivosti, ryzost od povrchnosti.
To všechno není nic, co by bylo možno nějakým finálním argumentem dokázat, jako nějakou teoretickou či filozofickou poučku.
Toto rozlišování pravého od nepravého, to není nakonec nic jiného nežli ono staré biblické "oddělování zrna od plev". To není, budiž to ještě jednou řečeno, to není záležitostí teorie; je to prostě životní postoj. Je to svým způsobem umění, kterému je možno se do jisté míry naučit; ale ve zcela prvotní linii se jedná prostě a jednoduše o otázku charakteru vlastní osobnosti. O to, jestli je daný jedinec ochoten spokojit se s povrchním zdáním věcí - anebo jestli pod tímto povrchem hledá vlastní pravdu věcí tohoto světa.

Na vaši otázku "A odkud vlastně víte, že já se snažím kohokoli pro cokoli získat?" odpovím: Já to nevím, jen mě to tak napadlo. Když totiž někdo bude vymýšlet a studovat teorii jak sestrojit nové letadlo, tak ho bude pravděpodobně chtít sestrojit i v praxi. Ačkoliv nemusí tomu tak být. Jsou i čistí teoretici a amatérští teoretici. Například já se taky pořád zabývám náboženstvím ačkoli nejsem a nebudu věřící.
Letadlo ovšem můžete sestrojit, aniž byste pro to někoho musel získat. Tedy pokud na to máte prostředky. Nová společnost se ale nedá budovat jinak než se souhlasem lidí, takže pokud nikoho získávat nechcete, tak nejspíš čekáte, že až (nebo pokud) něco vymyslíte, realizuje to za vás někdo jiný.
Já se přiznám, že mě nová společnost taky velice zajímá, jenže si nemyslím, že je nutné ji předem podrobně promýšlet. Já se totiž domnívám, že nový řád se spontánně utváří z chaosu. Ovšem ne z ledajakého chaosu. Existuje totiž špatný chaos a dobrý chaos, podobně jako špatný řád a dobrý řád.
Představuji si to tak, že špatný řád se postupně proměňuje ve špatný chaos. Ovšem v některých částech toho chaosu se objeví prvek přátelství. Já bych rovnou řekla, že láska, ale většina lidí si pod tím představí něco jiného, než by měla, tak řeknu raději přátelství. A tento prvek dělá z částí špatného chaosu dobrý chaos. Dobrý a špatný chaos se prostě navzájem liší (ne)přítomností toho prvku přátelství. A z takového přátelského chaosu se pak spontánně vyvine nový přátelský (dobrý) řád. Vyvine se tím způsobem, že si lidé ozkouší, co je pro ně dobré a co ne, co jim vyhovuje a co ne. A hlavně se naučí vzájemně respektovat. Ale pozor! Tohle se nedá dělat plošně, nýbrž zpočátku jen v menších skupinách, které se jako první vydělí z toho špatného chaosu. Skupiny porostou tím způsobem, že se k nim budou přidávat další a další lidé. Tyto nové struktury budou prorůstat tím starým nepřátelským řádem, který se stejně rozpadá v nepřátelský chaos. Jen se jím nesmějí nechat semlít. Předpokládám, že lidé tomu nepřátelskému zbytku světa společně odolají daleko snadněji, než když mu budou čelit jako izolovaní jednotlivci.
Tak nějak si to představuji, ovšem nevím, zda jsem svou představu vyložila dosti srozumitelným způsobem.
Proto já si myslím, že nejprve je třeba lidi získávat a pak se uvidí, co bude dál.

Ještě k tomu "nepřátelskému světu". Nemyslím to pochopitelně tak, že ke světu je třeba chovat se nepřátelsky, ale je docela možné, že se svět bude chovat nepřátelsky k těm lidem, kteří si budou chtít vytvářet ty nové struktury.
Možná se vám tato vize bude zdát příliš apokalyptická.

svět je nemocný dominancí partikulárních řešením vycházejících z natolik bezbřehého relativismu, který znemožňuje tvorbu/inovaci závazné smlouvy celospolečenských priorit.
Nedávno jsem vyslechl autobiografickou rozpravu z roku 1980 s L. Löwenthalem - literární sociolog, spoluzakladatel frankfurtské školy. Po delším výkladu principů Kritické teorie se mladý redaktor zeptal: "..k čemu je vlastně nutné natolik diferencované poznávání, když veškeré poznatky mají svou platnost a jejich uplatnění zprostředkovává trh.....
Löwenthal tenkráte osumdesátiletý jen zavzdychal a vyžádal si dvacet vteřin, aby rozhořčeně nepřipustil, že by západní vzdělanec mohl preferovat bezbřehý relativismus na úkor poznání.

Takže, napřed tedy k tomu "přátelství": ono to skutečně vůbec není od věci, myslím že chápu co máte na mysli. Ostatně, už samotný Aristoteles postuluje přítomnost elementu přátelství jako konstitutivní pro vznik a existenci "dobrého" státu. Na rozdíl od všech forem vládnutí špatných, včetně demokracie. Takovéto "přátelství" - čili pozitivní, vstřícný vztah mezi lidmi, mezi příslušníky dané komunity - to je opravdu ten tmel, který spojuje společnost, který z víceméně nahodilého souboru individuí spojených pouze společnou řečí a společnou historií vytváří nějaký vyšší organismus, spojený společným duchem a společným cílem.

Potud jsme tedy zajedno. Ovšem, jestli je možno ze stávajícího "špatného chaosu" čistě jenom pěstováním skupinkového přátelství kontinuálně vytvořit nějaký lepší, humánnější, přátelštější řád nebo svět - o tom je možno mít nemalé pochybnosti.
Bezpochyby, nějaké hnutí za lepší svět má své počátky vždycky v takovýchto malých skupinkách, duchovně a duševně spřízněných. Ovšem, takovéto skupinky vznikají vlastně neustále - ale jenom velice zřídkakdy se jim skutečně podaří dosáhnout nějaké substanciální, trvalé změny. Tato jejich "mikropřátelství" mohou být totiž také jenom sisyfovskou námahou, znovu a znovu ztroskotávající při snaze ten těžký balvan sociálních realit vynést někam výše.

Takováto "prvopřátelská" hnutí mohou jen tehdy mít nějakou šanci na úspěch, když se jim podaří nějakým způsobem vyhmátnout, postihnout to, čemu se říká "duch doby". Když najdou odpovědi na palčivé otázky své doby, svého světa. Když naleznou nové cesty. A tohle všechno - nedá se nic dělat - nejde bez toho, aby se do toho nevložil také lidský duch - poznávající, zkoumající, kreativní.

Stát nebude nikdy dobrý. Bez státu však dnešní společnost nemůže existovat. Existují sice jedinci, kteří by se bez něj a bez zákonů obešli, jenže většina se neobejde. Jednou stát možná nebude, ale zatím být musí.
A to, že se dosud něco nepodařilo (nová hnutí), není u mě argument, že se to nepodaří v budoucnu. Svět se neustále mění a člověk také. Jinak proti lidskému duchu ani kreativitě samozřejmě nic nemám.

Celý život je sisyfovskou námahou, pokud to tak berete. A nemusí být, pokud to budete chápat jinak.

Co to vyřešit takhle:

"Řekniž každý, co máš za pravdu a tu samu ponech Bohu"

Co se týče relativity pravdy, neřekl nad tuto Lessingovu větu nikdo víc. A to říkám jako ateista.

"Stát nebude nikdy dobrý," míní paní Hájková. V tomto ohledu se její názor kryje s pozicí Marxe, který jakýkoli stát zásadně prohlašoval za "organizované násilí", za nástroj panství jedné třídy nad druhou.
Ale nejen s postojem Marxe; už na samotném počátku druhého tisíciletí (!) byl v řadách křesťanského duchovenstva (čili tehdejší evropské intelektuální elity) široce rozšířen právě tento názor, že v tehdejší historické etapě probíhající proces transformace rodových společenství na vyšší správně-mocenské celky ne už na rodovém, nýbrž na teritoriálním principu znamenalo prý konec původního "zlatého věku", a přineslo s sebou nadvládu a panství zlých samovládců nad dobrým "dolním lidem". (V našich podmínkách je právě tento moment přelomu zaznamenán v Kosmově kronice.) Je skutečně až fasinující přihlížet, jak neuvěřitelně je Marxovo principiální zavržení státu zakotveno v názorech rané křesťanské církve - ačkoliv Marx sám byl jinak zapřisáhlým odpůrcem veškerého náboženství!

Tolik tedy Marx a rané křesťanství; oproti tomu ale Aristoteles soudí, že stát naprosto může být dobrý - a že je dokonce právě toto základním účelem a úkolem státu, být založen na ctnosti, a ctnostný, řádný život (eudemonia) u svých občanů také prosazovat a vychovávat je k tomu.
Ovšem, takto dobrý stát není každý - nýbrž právě a pouze takový, který si je této své úlohy vědom, a který ji aktivně naplňuje.

Michael Hauser se, tuším, kdesi zmiňuje, že Platónův stát vypadá oproti státu Aristotelovu na první pohled silně totalitárně, ovšem dvě věci (jimiž se od Aristotela liší) jsou v něm naopak pozitivní. Jednou z nich je to, že Platónův stát nepotřebuje otroky a druhou pozitivní věcí je to, že ženy jsou v něm rovny mužům.

Tak s takovým hodnocením Platónova "ideálního státu" bych dosti polemizoval.

Za prvé: onen "totalitarismus" Platónova státu se vztahuje výlučně na jednu jedinou skupinu obyvatelstva, totiž na komunitu "strážců státu". Ono se tohle zcela všeobecně zaměňuje, protože Platón skutečně v podstatě celý text svého díla "Politeia" věnuje právě oněm Strážcům státu, zatímco celý "zbytek" obyvatelstva odbývá víceméně jednou jedinou krátkou poznámkou, že ti se do řízení státních záležitostí raději nemají míchat.
Což zní značně nedemokraticky a elitárně, ale je nutno si uvědomit, že Platón byl skutečně "ekluzuvní" filozof, totiž, že - na rozdíl od pragmatického a realistického Aristotela - Platónovi skutečně šlo o to, vytvořit "ideální", metafyzicko-filozoficky fundovaný státní útvar. A tady je samozřejmě zcela nesporné: o vysoké filozofii nemůže mít prostý občan žádné skutečné povědomí, to je záležitost jenom pro opravdové filozofy, a i to jenom pro některé. (Proto se také někdy Platónovu státu říká "stát filozofů", to ovšem také značně nepřesně.)
Přitom, Platón toto oddělení většiny obyvatelstva od aktivní účasti na tvorbě státu nemyslel nijak zle, a má pro to docela přesvědčivé odůvodnění: podle něj se každý má věnovat tomu, co ovládá nejlépe, co tvoří náplň jeho životní činnosti: loďař má stavět lodě, hrnčíř má dělat hrnce, košíkář má plést košíky. A do nejvyšších státních (respektive: státně-filozofických) záležitostí má hovořit jenom ten, kdo má v této oblasti odpovídající znalosti a schopnosti. Takže, co se u Platóna zdá být napohled nedemokratické, ve skutečnosti směřuje k tomu, aby společným dílem vznikl právě ideální, to jest optimální stát: když každý ke společnému prospěchu bude dělat to, co nejlépe ovládá.

Ony "totalitní poměry" se tedy vztahují jenom na tu skupinu "strážců státu": kdyby se na tuto exkluzivní vrstvu obyvatelstva chtělo hledět zásadně negativně, bylo by samozřejmě možno označit je za "myšlenkovou policii" ve smyslu Orwella. Jenže, i tady je nutno vidět, co má Platón na mysli: podle jeho přesvědčení za všemi věcmi našeho světa stojí svět "idejí", jakožto ideálních forem jsoucího. A tyto ideální formy jsou nakonec tou rozhodující, aktivní, reálně činnou komponentou. A úloha oněch "strážců státu" nespočívá nakonec v ničem jiném, nežli v dohlížení na to, jestli se vlastní stát nachází ve shodě s onou "ideou", tedy s oním optimálním stavem státního uspořádání.
Úloha těchto strážců státu je natolik klíčová, že na jejich výchovu a jejich charakter jsou kladeny ty nejvyšší nároky; kromě jiného u nich vládne naprosté společenství majetku. - Jak vidno, v tomto ohledu je tedy Platón předobrazem Marxe, s jeho základní tézí, že komunistická (tedy sociálně a humánně harmonizovaná) společnost může existovat jenom na základě společného vlastnictví výrobních prostředků.

Za druhé, že "Platónův stát nepotřebuje otroky" - on je "nepotřebuje" v podstatě ani stát Aristotelův, je sice pravda že Aristoteles se přiklání k náhledu, že otrokářské zřízení je nakonec to nejsmysluplnější ze všech možných variant, ale Aristoteles si to v tomto ohledu neudělal nijak snadné, on všechny ty ostatní varianty analyzoval, co se jejich výhod a nevýhod týče.
Je nutno si za prvé uvědomit, že primárním zdrojem otroků byly tehdy války; po vyhrané válce tedy byla v podstatě myslitelná jenom jediná volba: buďto ze zajatých nepřátel udělat otroky - anebo je zabít. V tomto ohledu se vzetí do otroctví jeví jako mnohem "humánnější" alternativa. Navíc, ti zajatí nepřátelé, to byli všechno "barbaři", oproti kteřím se helénističtí Řekové dosti pochopitelně mohli cítit jako nadřazený národ. (Jak dlouho vlastně otroctví pěstovaly "křesťanské" a "civilizované" národy euroamerické civilizace?!)
A především: pro Aristotela je jediný správný a legitimní způsob otroctví ten, kde pán svého otroka neutlačuje, nýbrž ho respektuje, takže je jejich vzájemný vztah založen dokonce na bázi - vzájemného přátelství!!

A do třetice, že "v Platónově státě jsou ženy rovny mužům" - i tohle platí v takto absolutním smyslu právě a jedině pro tu komunitu "strážců státu".
A naopak, naprosto z toho nelze vyvozovat, že u Aristotela by ženy byly v nějakém závislém, podřízeném postavení, jako třeba v dnešním Afghánistánu. Muž je sice u Aristotela - přirozenou - hlavou rodiny, ale to naprosto neznamená, že by Aristoteles ženu považoval za nějakého "nižšího" tvora. Muž je prostě muž a žena je žena, každý má své vlastní schopnosti, a tedy - ve vedení domácnosti - svůj vlastní okruh působnosti.

To, že Aristoteles přisuzuje společenským útvarům a jevům jakousi "přirozenost" je stejně omyl. V lidské společnosti není nic přirozeného (ve smyslu od přírody). Platí vždycky to, co se prosadilo - ať revolucí nebo evolucí. Ta není podle mého názoru o nic méně násilná, než revoluce. Jenom je pomalejší.

.......ale možná že se v intencích M. Škabrahy zásadně mýlíme. Jemu se možná vůbec nejedná o nějakou opravdu substanciální změnu. V každém přípdě on sám veškeré své naděje vkládané do politické akce redukuje na víru, že "aspoň kousek světa se dá našimi spojenými silami změnit". No ano, "kousek" možná. Ale, kdo se předem vzdává všech velkých cílů, ten už na samotném začátku prohrál všechno, co by mohlo mít nějaký hlubší dosah a význam............bych pane Poláčku dodal:
Ještě než naše potomstvo dospěje k formě nám doposud neznámé společenskopolitické, -ekonomické inovace, nezbývá než vynaložit úsilí o zlepšení neblahého stavu současné kapitalistické společnosti. Všichni do jednoho dnes pociťují a i znají následky dnešní podoby kapitalismu, který privileguje růst zištnosti na úkor smyslu pro společné cíle.
Pokusil jsem se nadhodit pár nutných apdejtů, kterých si proto současný kapitalismu i demokracie žádají o kterých se domnívám, že nejsou natolik mimo, aby neaktivovaly síly nejen sužované pravice, ale i u části rezignující levice. Podmínkou by byla akceptace takového globálního kapitalismus, kde:
- kooperace a konkurence dostanou stejnou prioritu
- stabilní uspořádání světového hospodářství vychází z nutnosti etického vyrovnání zájmů mezi prvním a posledním světem
- platí povinnost financování záruk životně důležitých zdrojů všem státům
- světové uspořádání ekonomiky a financí je uznávána nutnost
Cílem by byl demokraticky vyvážený kapitalismus, což:
Vyžaduje revizi mechanismů, které ovládající/usměrňující lidskou chamtivost pomocí:
- rovnováhy mezi kapitálem a pracovní činností odstraněním daňových privilegií kapitálu
- vymezením hranic daňového soupeření mezi státy a odmítnutím zadlužování USA – dluhy jednoho způsobují přebytky druhého a generují zhoubnou touhu po nadbytku
Vyžaduje silný stát, který je současně zájmem liberálního kapitalismu :
- stát pečuje o nezávislost politiky na ekonomii a o jeho kompetentní a výkonné správní instituce - stát a jeho instituce mají stejnou váhu jako trh.
- trh má takový mocenský status, který současně umožňuje prosazení neekonomických hodnot a respektuje přednost demokracie před ekonomií – nepřipouští nadvládu finančního světa
Vyžaduje stabilizaci funkce kapitálu:
- zákazem spekulací, které destruují trh
- zakotvením finančních institutů - uzákoněním povinnosti jištění investičních rizik vlastním kapitálem
- trestáním exesivních příjmů a bonusů
- stimulací společensky trvale prospěšných firemních strategií. A to formou daňových zvýhodnění zisků sloužící reinvesticím a systému bonusů na základě dlouhodobé orientace.
Tomu kterému to a podobné nedává smysl společného cíle moc víc nezbývá......řekl bych.
Tedy mimo modlitby ........dodal bych.

"Jó bylo by to krásný
bejt kladivem či bouří..."

zpíval svého času Waldemar Matuška.

Bylol by to bezpochyby krásné, kdyby se kapitalismus nechal ovládnout, zkroti a ochočit Vámi předkládaným způsobem, ve jménu jakýchsi celospolečenských zájmů a etických hodnot. - Jenže, k nejvlastnější podstatě kapitalismu patří právě to, že on se ochočit nenechá, a že jakékoli "etické hodnoty" a "celospolečenské zájmy" jsou mu naprosto lhostejné. Základním hnacím motorem a jedinou motivací kapitalismu je zisk, zisk, a ještě jednou zisk. Jakmile kapitalismu tuto možnost vezmete (nebo ji přinejmenším omezíte příliš dramatickými zásahy), pak to bude destruovat nejen kapitalismus jako takový, nýbrž i samotnou - reálnou ekonomiku.

Píšete, že "podmínkou by byla akceptace takového globálního kapitalismu..." - jenže, k d e vlastně vůbec doufáte sehnat někoho (s výjimkou několika společensky okrajových alternativně žijících komunit), kdo bude ochoten akceptovat takový kapitalismus (a tedy takovou ekonomiku), kterému/které budete neustále sypat písek do soukolí?
Kapitalistickou ekonomiku samozřejmě je možno do jisté míry "ukrotit", reglementovat, ulámat její nejostřejší ostny - ale prostě existuje určitá hranice, za kterou už kapitalismus dále omezovat nelze, právě z toho důvodu že by to v jejím výkonu omezovalo, brzdilo i reálnou ekonomiku. Čili by to mělo negativní vliv na konzumní možnosti obyvatelstva. A něco takového nepřipustí nejen kapitalismus jako takový, ale ani žádná vláda, protože kdyby to dopustila, tak ji v příštích volbách lid smete. Neboť lid žádá svůj "chléb a hry", a nenechá si to dobrovolně vzít.

Teď k některým bodům konkrétně: jak je možno na půdě kapitalistické ekonomiky reálně dosáhnout, aby "kooperace a konkurence dostaly stejnou prioritu"? Napíše se něco takového do ústavy? Budou se pořádat povinná etická školení pro kapitalisty, kde se jim bude vysvětlovat že kooperace je mravně hodnotnější nežli konkurenčí boj?

Co je to "demokraticky vyvážený kapitalismus"? Už ten současný kapitalismus je v podstatě naprosto "demokraticky vyvážený" - klasická partajně-parlamentní demokracie naprosto není nějaká "vláda lidu a v zájmu lidu", nýbrž je to kolbiště pro střet partikulárních, čili egoistických zájmů - tedy přesně totéž, co vytváří nejvlastnější podstatu kapitalismu.

"Rovnováha mezi kapitálem a pracovní činností odstraněním daňových privilegií kapitálu" - o nějakých "daňových privilegiích" kapitálu mi není nic známo, snad máte na mysli daňové úlevy které jsou poskytovány určitým odvětvím například s vysokou energetickou náročností, cílem těchto opatření naprosto není "privilegovat kapitál", nýbrž dané odvětví osvobodit od jeho relativního znevýhodnění. Konečným smyslem těchto opatření je prostě a jednoduše podpora zdravého fungování ekonomiky.
Sféra kapitálu a sféra práce nikdy nemůže být "v rovnováze", dokud kapitál má pozici vlastníka výrobních prostředků (tedy zaměstnavatele, patrona, bosse) - zatímco pracovník jenom prodává kapitálu svou pracovní sílu, a je tedy v závislém postavení.

"Stát pečuje o nezávislost politiky na ekonomii" - Karel Marx by Vám vysvětlil, že takováto představa o nezávislosti politiky na ekonomii, na materiální základně společnosti je naprostá fikce, je to převracení reálného světa na hlavu. Veškerá politika nakonec nemůže dělat nic jiného, nežli kopírovat reálné procesy ve společnosti - a ze všech těchto reálných procesů je právě (kapitalistická) ekonomika tím ze všech nejreálnějším.

"trh má takový mocenský status, který současně umožňuje prosazení neekonomických hodnot a respektuje přednost demokracie před ekonomií" - trh bezpochyby má "mocenský status", jenže je to jeho vlastní, exkluzivní moc - totiž právě moc trhu, kapitalistické ekonomiky, kde jediným zájmem je zisk a nic jiného než zisk. Jakým způsobem chcete takovýto kapitalistický trh přimět k tomu, aby umožňoval "prosazení neekonomických hodnot", mi zůstává opravdu záhadou. Stejně tak můžete rovnou prohlásit, že chcete trh přimět k tomu, aby dobrovolně spáchal sebevraždu.

"zákazem spekulací, které destruují trh" - ta věčná iluze kritiků kapitalismu (svým způsobem této iluzi ovšem podlehl i takový bezpochyby velký duch, jakým byl Aristoteles), že finanční spekulace jsou jenom jakousi zcela prázdnou činností, která jenom škodí reálné ekonomice. Stejně tak by bylo možno prohlásit o krvi, že je pro organismus zcela zbytečná, protože - na rozdíl od svalů - nevykonává žádnou reálnou činnost. - Samozřejmě, že finanční spekulace mohou - pokud se utrhnou ze řetězu - působit destruktivně na reálnou ekonomiku; ale na straně druhé, burza (a tedy právě tyto finanční spekulace) je právě krevním oběhem kapitálu, tedy volných finančních prostředků, kde sice nevznikají vlastní reálné hodnoty, kde se ale koncentrují a na potřebná místa v organismu ekonomiky přelévají volné finanční prostředky, a tím se teprve reálná produkce umožňuje.

"stimulací společensky trvale prospěšných firemních strategií" - a kdopak nám bude tyto "stimulace" vlastně financovat? Jestliže by to bylo formou "daňových zvýhodnění zisků sloužící reinvesticím", pak by to celé formou ušlých daní musel zaplatit stát - a tedy nakonec daňový poplatník. A ten to dobrovolně nikdy neudělá, neboť ony "trvale prospěšné firemní strategie" jsou mu nakonec zcela stejně ukradené, jako samotným kapitalistům.

Závěrem: je mi opravdu líto, ale na Vašich vývodech neshledávám prakticky nic, v čem by bylo možno spatřovat reálný potenciál pro zásadní systémovou transformaci kapitalistické ekonomicko-společenské formace. Dokonce se nemohu zdržet úsudku, že Vaše představy jsou natolik iluzorní, že - nakonec i ty Vámi zmíněné modlitby by v tomto srovnání mohly mít větší naději na úspěch.

reálný potenciál pro zásadní systémovou transformaci trhu řízeního víceméně svobodným tokem kapitálu.
Z toho vycházeje jsem se pokusil naznačit pouze možnosti, které jsou rozpoznatelné lidským umem a do jisté míry ovladatelné instrumenty, demokratického režimu.
Tedy pouze a jenom takové možnosti, které částečně regulují bezbřehé a dravé proudění kapitálu a které usilují o prevenci cyklických katastrof a jejich následků.
Příkladem je rozdílnost úspěšnosti společenskopolitického řešení následků krize kapitalismu třicátých let v USA a Německu. Jedna společnost volí big deal a hájí demokratická pravidla a druhá společnost volí válečné hospodářství a celebruje diktaturu.
V zásadě se i nám-dnes nabízejí celkem podobné "zásadní" možnosti ovlivnění vždy latentní brutality kapitalismu ............řekl bych.

Je to opravdu věčné dilema: je smysluplnější postupovat před malými kroky, tou masarykovskou "drobnou prací", postupnými reformami - anebo celý stávající komplex společensko-ekonomicko-politických vztahů postavit na novou, kvalitativně vyspělejší základnu?

Samozřejmě, vždycky je pozitivním počinem, když se někdo snaží - třeba jenom těmi malými krůčky a omezenými reformami - zmírnit negativa stávajícího systémového uspořádání.
Takovéto drobné změny, takovéto dílčí reformy v rámci systému byly nakonec možné i v socialismu - alespoň v těch obdobích, kdy se vládnoucí režim vymanil z vlastních pout ultradogmatismu, a kdy i on pochopil, že takhle to dál nejde a že se něco musí udělat. A tak se prováděly ty či ony "experimenty" v oblasti hospodářství, podnikům se dávala poněkud větší volnost v jejich ekonomické aktivitě. Samozřejmě, že i tyto dílčí změny přinesly určitá zlepšení - ale nakonec se ukázalo, že to všechno konec konců jenom prodlužoval agónii systému, který sám o sobě byl nejen neživotaschopný, nýbrž vůbec nedůstojný lidské existence.

Jak je tomu nyní se systémem kapitalismu? Samozřejmě, "New deal" v USA ve třicátých letech minulého století byl pozitivním počinem, byl to vlastně vůbec první státní akt v oné zemi který programaticky prolomil do té doby panující ideologii, že každý si za svůj osud může výhradně sám.
I kapitalismus je tedy možno do jisté míry "zhumanizovat", zmírnit jeho negativní rysy.

Jenže: dnes už opravdu nemáme třicátá léta dvacátého století, nýbrž počátek tisíciletí třetího. A veškerá má argumentace směřovala a směřuje tím směrem, že možnosti transromace kapitalismu cestou dílčích reforem už dosáhly v podstatě konečné hranice, za kterou už kapitalismus reformovat není možné. Stejně tak jako socialismus není možno "obohatit" prvky kapitalismu, aniž by to dříve či později smetlo celý systém (což je fakt který si čínští komunisté do dneška nebyli ochotni připustit; ale lze právem očekávat, že v horizontu několika příštích desetiletí je právě tohle očekává).
Co se kapitalismu týče, zdá se, že na levici už nějak upadla v zapomění zkušenost s tím, když se v sedmdesátých letech ve Francii dostal k moci socialistický prezident Mitterrand (vzpomínám-li si dobře, měli socialisté většinu i v parlamentu). V levicové euforii provedli francouzští socialisté celou řadu sociálních opatření, právě v tom smyslu: ukrotit svět kapitálu, vzít bohatým a dát chudým. - Výsledek? Dramatické deformace ekonomiky zatížené novými daněmi a jinými omezeními, zdražování, útěk kapitálu do zahraničí. A socialisté museli horempádem naprostou většiny svých socialistických opatření zase vzít zpátky, aby ekonomika zase začala efektivně fungovat.

Takže, ještě jednou: má základní téze je ta, že kapitalismus nyní dospěl do takové fáze, kdy už ho nelze nijakým podstatným způsobem dále reformovat - a že tedy jediným smysluplným počinem je to, hledat jak pro ekonomiku, tak pro celou společnost vůbec novou existenční základnu, nová pravidla pro její fungování.
Tato nová existenční základna samozřejmě nebude nějakou čistou negací (kapitalistického) tržního hospodářstsví; je nutno ji hledat někde uprostřed mezi kapitalismem a socialismem, spojením elementů tržního hospodářství a ideje pospolité, solidární společnosti, která má za svůj základní cíl nikoli růst bohatství, nýbrž růst humanity.