Proč vstupuji do politické strany

Martin Škabraha

Občané by se měli naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou, jejíž privatizace kapitalistickými oligarchy je stejně nebezpečným ohrožením občanské rovnosti jako privatizace zdravotnictví a dalších veřejných statků.

Motivace pro větší zapojení do politického života může být různá. U mne je spíše negativního rázu. Ze všeho nejvíc toužím po klidu. Nade vše miluji být divákem či posluchačem; nezasahovat, pozorovat, přemýšlet. Není ale jiné cesty než cesty neklidu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Z věcí veřejných mě bolí hlava, nedokážu se soustředit na své pracovní povinnosti ani na svůj osobní život. Jen tyto silné negativní podněty a k tomu jakýsi otravný pocit spoluzodpovědnosti za svět, ve kterém žiju, mi pomáhají překonat přirozené bariéry pro veřejnou angažovanost.

Pomoci něco změnit samozřejmě chtějí i občanské iniciativy. Jedné z nich jsem a zůstávám členem. Právě tato zkušenost byla ale pro můj vztah k politickým stranám rozhodující. Ukázala mi totiž zcela konkrétně, jak podstatný je význam organizace. Organizace ve zcela technickém slova smyslu institucionalizované struktury, schopné v neustálé diskusi generovat z vůle jednotlivců cosi jako vůli obecnou. To je obtížné zejména tehdy, jde-li o dlouhodobý časový horizont, za hranicemi jedné kauzy či jedné nepopulární vlády.

Občanská iniciativa může po nějaké době narazit na nedostatek zdrojů a především lidí, kteří jsou s to investovat pravidelně svůj čas a energii do ne zrovna vděčné aktivity. Snaha těch, kdo svůj čas a energii investují, pak nejednou vyšumí vniveč, protože jejich podněty nemají dostatečnou odezvu. Energie vyprchává.

Personální limitovanost občanské iniciativy také znamená, že názory nemají dostatečnou oponenturu a konzultaci; není v silách zcela dobrovolné občanské iniciativy zajistit adekvátní expertízu ve všech oblastech, jichž se týká politické myšlení a jednání.

Tohle všechno je primárně otázka organizační infrastruktury. Pomineme-li klasické nevládní organizace typu Greenpeace, které jsou zaměřeny vždy na jedno specifické téma a ne na společnost jako celek, zdá se, že dotyčnou infrastrukturu poskytují v současné době jen politické strany, a to pokud možno zavedené, tradiční. Navíc jsou přirozeně spojené s úsilím o obsazení placených veřejných funkcí, jejichž prostřednictvím mohou realizovat svůj program.

S dostatečným množstvím finančních prostředků je samozřejmě možné vybudovat politickou stranu i na zelené louce. Jenže pak zase chybí ona tradice, ona paměť konfliktů a jejich řešení, paměť, díky které organizace zná cenu kompromisu (jak ve smyslu jeho nákladnosti, tak ve smyslu jeho potřebnosti) a ví, že převážení jednoho názorového proudu je zpravidla jen dočasné.

Tradice politické strany je vždy zároveň tradicí změn, vynucených historickými podmínkami, současně ale zůstávajících v základním ideovém rámci.

Současné politické strany samozřejmě nejsou ve vyhovujícím stavu, což může v některých případech působit i demotivujícím způsobem. Myslím si ale, že pokud nedokážeme proměnit reálně existující politické strany, obnovit jejich pravý smysl, nemůžeme ani ve snu přemýšlet o proměně společnosti, která je daleko komplexnějším celkem s daleko větším počtem různých „zkamenělin“.

Ostatně, momentální krize politických stran je dána právě celkovým stavem společnosti, jejími strukturálními rysy, jež ve vztahu k politice shrnul Colin Crouch termínem post-demokracie.

Vzdát boj o politické strany do značné míry znamená vzdát boj o samotnou politiku, o její vymanění z mocného sevření nadnárodního kapitálu. Politické strany jsou jednou z hlavních arén, kde je tento zápas třeba svést. Občané by se měli naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou, jejíž privatizace kapitalistickými oligarchy je stejně nebezpečným ohrožením občanské rovnosti jako privatizace zdravotnictví a dalších veřejných statků.

Svůj veřejný status by ovšem měly docenit i samotné politické strany. Cestou k tomu je i otevírání stran spolupráci s občanskými aktivisty a iniciativami, pro něž je to zase možnost zhodnotit vlastní práci a podněty způsobem, pro který nemají dostatečné kapacity.

Chápeme-li význam politické strany jako veřejné organizace svého druhu a chceme-li do nějaké vstoupit, zbývá ještě jedna důležitá drobnost — do které? Podle čeho si vybírat? Jistě na to neexistuje žádný spolehlivý návod. Je ale dobré zdůraznit, že perspektiva potenciálního straníka se významně liší od perspektivy potenciálního voliče.

Zatímco jako volič se rozhoduji podle toho, kdo bude asi nejlépe reprezentovat mé zájmy a mé hodnoty, jako kandidát na členství beru největší ohled na něco jiného — jakou asi budu mít v dotyčné straně možnost aktivně vstupovat do dění, prosazovat svůj pohled na věc. Lidově řečeno — jsou tam na mě zvědaví?

Klíčové přitom je, že člověk nevstupuje do nějakého abstraktního celku, ale do konkrétní základní organizace, mezi konkrétní lidi, s nimiž se bude pravidelně potkávat na stranických schůzích, diskutovat a hledat společnou řeč, a to zpravidla v na první pohled méně významných tématech, týkajících se podoby místa, kde dotyčný žije.

Skutečná politika začíná právě tady, „v komunálu“, u věcí na prvních pohled nepolitických a neideologických, a zároveň hmatatelně dokládajících, že aspoň kousek světa se dá našimi spojenými silami změnit.

    Diskuse
    JP
    November 11, 2013 v 12.27
    Politická strana - věc veřejná?
    "Občané by se měli naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou"
    "pokud nedokážeme proměnit reálně existující politické strany, obnovit jejich pravý smysl, nemůžeme ani ve snu přemýšlet o proměně společnosti"

    S dovolením otázka: j a k ý je vlastně ten "pravý" smysl politických stran? Spočívá jejich smysl opravdu v tom, být nezištnou "službou obci", službou veřejnosti, ve smyslu co nejlepšího způsobu vládnutí?
    Není tomu snad náhodou tak, že jakákoli politická strana je - a vždycky byla - v prvé řadě čistě p a r t i k u l á r n í m projektem, spuštěným zcela určitou zájmovou skupinou, vymezenou zcela určitou partikulární ideologií? Byly a jsou tedy politické strany kdy něčím jiným, nežli ryze s o u k r o m o u záležitostí? Kdy se určitá skupina soukromníků, spojená společnými zájmy, snaží ovládnout stát ve svém vlastním, soukromém smyslu a zájmu?

    Politické strany tu naprosto a vůbec nejsou proto, aby soukromé, partikulární zájmy přetavovaly ve veřejný zájem obecný; nýbrž politické strany jsou tady proto, aby privatizovaly stát, tedy "věc veřejnou".
    Kdybychom se tedy opravdu měli "naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou" - pak by to neznamenalo nic jiného, nežli přistoupit na takový náhled, který je pouze politicko-ideologickou fikcí ve prospěch stávajícího systému, ale v žádném případě realitou.
    PM
    November 11, 2013 v 13.53
    Ano pane Poláčku,
    ne "pravý", ale pravý smysl politických stran v moderní demokracii spočívá v tom, být i nezištnou "službou obci", službou veřejnosti, ve smyslu co nejlepšího způsobu prosazování partikulárních zájmů seskupení, spojených společnými zájmy které se nesnaží ovládnout stát pouze ve svém vlastním, soukromém smyslu a zájmu.
    Jenže v postmoderně nabízí každá strana univerzální krosouvr míchanici pravolevých partikulárních zájmů, až se jednomu hlavatočí.
    Pane Škabraho, s úctou a pocitem hanby k Vám neklidně vzhlížím................ z poza přirozené bariéry.
    Mluvíte za mě. Jsem už jednou nohou nad prahem od bytových dveří na cestě k podání přihlášky někam. Prostě zatím (možná naivně), to cítím stejně jako vy. Tíží mě stejná dilemata (hlavně ta, že věc veřejná mě prostě zajímá a cítím ji dnes jako naprosto prioritní) a to mi nedá klidu normálně vykonávat civilní povolání. Iniciativy jsem rovnou vypustil právě proto, že nejsem člověk pro jedno-kauzní akce. Hledám větší komplexitu. Nyní řeším ale stejné dilema jako jste řešil vy - kde na mě vůbec čekají. Vaše texty čtu "rád". Cítím se naladěn podobně jako vy, asi jsem toho jako vy načetl moc od Bělohradského :-). Ale já prostě tu Zelenou nezvládnu. Být zelená vy a Stropnický, jdu do toho. Ale co to je stále pod Liškem???
    Ale chci si to prostě alespoň očichat. Aspoň si to na chvíli zkusit. Začnu asi s KSČM.
    November 11, 2013 v 22.3
    Ještě bych dodal jedno
    Kolem voleb jsem tak nějak vyburcoval bratrance, který doposud volil ODS, ale člověk je to děsně férový, je to IŤák, cognitář, pokusil jsem se mu vštěpit trochu Hellerovského uvažovaní a zabralo to na něj. Chce se angažovat. Doporučil jsem mu Piráty. Je ale v Olomouci a nějak tam nebyl teď co je šel okouknout někam do knajpy, tak se mu to moc nepáčilo právě proto, že to nebyla vůbec ale vůbec ani za nehet nějaká organizace. "Byl to jen klub přátel piva".
    Napadlo mě v této souvislosti následující:
    1) Žel bohu u nás je silný Pragocentrismus, každá relevantní politická síla má hlavní doupě v Praze a ty menší strany už krom té Prahy mají tak max jednu buňku někde v republice.
    2) Při shodnutí se, že je podstatné infiltrovat ty relevantní strany než pořád zakládat cosi nového.
    3) Při posezení u piva mi "mladí" toužící po změně Statu-quo máme mnoho společného napříč spekterm. Jsme všichni tak nějak antikapitalističní dekomodifikátoři, jsme alespoň nazelenalí, máme sympatie k pirátům i marxistům, čteme však i Čapka či Orwella, no shodneme se na ledasčem.
    4) Ve spodních patrech všeho krom TOPky a ODS a SSO a podobných bychom našli společnou řeč. Jen ta horní patra v rámci partokracie nám to kazí. A vlastně nás rozdělují a jakoby nás nutí hledat tu "správnou" stranu
    5) všimnul jsem si tohoto - "periferní" kraje "uživí" energeticky už jen maximálně jedno antistatus-quo podhoubí, krom zavedené strany. Zbytek je marné plácání partiček o 5ti členech. Mám ten dojem.

    Navrhuji tedy vstupovat do strany ne podle čistoty souznění, ale podle regionální příslušnosti a to podle toho, kde bují která nepražská alternativa.

    Konkrétně - mám dojem že Olomouc má Zelené - proto tam patrně Martin Škabraha vstoupil. Prostě uživí olomouc jen ODS, ČSSD (a to v nepodhoubových podobách ale jako partokracie) a nad to už se tam u "rebelů" uživí už jen důstojná buňka Zelených. V Brně je dle mě silné podhoubí ozdravného socdemáctví. Býti v Brně jdu do ČSSD. Ve Zlínském je volba asi Lidovců. V Moravskoslezkém je prostě bašta (v dobrém) KSČM. ČSSD jsou tu bafuňáři a nic jiné se tu energeticky neuživí. Vysočina maká kolem Ilony Švihlíkové. Liberec kolem Korytáře.
    Nejsme li Pražáci, kteří mají možnost výběru, navrhuji vstupovat do "opozice" podle toho, co který kraj nabízí.
    November 12, 2013 v 4.13
    Souhlasím s autorem
    Slabost české (levicové) občanské společnosti je dána i tím, že její aktivisté nemají většinou zkušenost s působením v politických stranách

    To se musí prožít

    Buď se přizpůsobí, nebo se obohaceni vrátí …

    MT
    November 12, 2013 v 13.46

    Proč vstupujete do politické strany, citoyen Škabraha?

    To je i teď, tedy i po příslušném vysvětlování, naprostá záhada ...

    Možná že by k vyřešení této záhady (totiž proč citoyen Škabraha vstupuje do politické strany) poněkud napomohlo konstatování, že dvě století po Marxovi se svět stále ještě (respektive už zase) vnímá převráceně, postavený na hlavu.
    Společenské procesy se nechápou z jejich reálných příčin, nýbrž z jejich projevů. Ne tedy od jejich počátku, nýbrž od jejich konce. To, co je pouze nesamostatnou, závislou veličinou (svět politiky) se chápe jako autonomní, a dokonce jako primární vůči oné reálné základně materiálních společenských vztahů. Jedině na základě takovéhoto převráceného vidění skutečnosti je možno propadnout iluzi, že prostřednictvím politiky, prostřednictvím té či oné politické strany je možno změnit něco opravdu substanciálního.
    Jmenovitě v oblasti ekologického hnutí: něco podnikat pro ochranu životního prostředí je samozřejmě vždycky chvályhodným počinem; ale zavírat přitom oči před existencí reálné ekonomicko-společenské základny založené čistě na neustálé maximalizaci zisku - jaký to může mít smysl? "Zelený kapitalismus" - je vůbec možné reálně si představit takové slovní spojení?
    Kapitalismus (i se svým politickým systémem tzv. demokracie) připouští nakonec jako reálně účinné pouze takové politické síly, které slouží k jeho vlastní reprodukci. Na rozdíl od systémů politicky totalitních kapitalismus ovšem v jisté míře toleruje i politické směry které jsou vůči němu zdánlivě kritické a opoziční - ale jenom do takové míry, aby "se vlk nažral a koza zůstala celá". Kapitalismus nevyžaduje (a ani nepotřebuje) totální politickou dominanci; on se spokojí s bezpečnou a konstantní relativní většinou. Ty opozičně-alternativní skupiny jen ať se podle chuti vybouří, potom bude zase pokoj.

    Ale možná že se v intencích M. Škabrahy zásadně mýlíme. Jemu se možná vůbec nejedná o nějakou opravdu substanciální změnu. V každém přípdě on sám veškeré své naděje vkládané do politické akce redukuje na víru, že "aspoň kousek světa se dá našimi spojenými silami změnit". No ano, "kousek" možná. Ale, kdo se předem vzdává všech velkých cílů, ten už na samotném začátku prohrál všechno, co by mohlo mít nějaký hlubší dosah a význam.
    PM
    November 16, 2013 v 14.39
    Anebo takhle pane Poláčku...kdo se předem nevzdává všech velkých cílů,
    prohrává teprve po celoživotním angažmá ve všech jemu dostupných "hernách'' - platformách.
    A ne jako já předem, tudíž rádoby nikdy po celoživotním ohrnování nosu nad příslušností k politickým partajím.
    Lhostejnost, ba pohrdání současná demokracie netoleruje, nezná pardon a trestá..............jak tak na to koukám.
    November 17, 2013 v 9.50
    Pane Poláčku,
    když už podezíráte Martina Škabrahu z toho, že se mu vlastně ani o žádnou podstatnou změnu nejedná, dovolte mi, abych se vás zeptala: Jedná se o substanciální změnu vám? A děláte pro ni něco?
    Nemusíte být příliš konkrétní, pokud by to pro vás byl problém. Stačí mi vaše ano nebo ne.
    Tak především, já M. Škabrahu "nepodezírám", že se mu nejedná o podstatnou změnu systému - on tento svůj postoj opakovaně vyjadřuje zcela explicitně sám.

    K Vašim otázkám: Ad 1, jestli prý se mně samotnému jedná o "substanciální změnu": vlastně bych si myslel, že na už na základě mých dosavadních vyjádření jak zde, tak i u jiných témat je odpověď bez dalšího jasná. Stávající svět je vysloveně nemocný povrchností, relativismem, pouze partikulárními řešeními - zaměřit veškeré své úsilí na komplexní, substanciální změnu je to jediné, co opravdu kritický duch za dané situace může udělat.

    Ad 2 - jestli pro to sám také něco dělám? Záleží na tom, co máte na mysli oním obratem "něco pro to dělat". Musím přiznat, že na demonstrace zásadně nechodím, a kameny do oken institucí globálního finančního kapitálu také nevrhám.
    Jak už jsem opakovaně vyjádřil: jestliže má být nějaká "substanciální změna" stávajícího systému úspěšná a smysluplná, pak napřed musíme mít - alespoň v zásadních obrysech - k dispozici představu, model nějakého uspořádání lepšího, vývojově progresivnějšího, komplexnějšího. Čili: napřed myslet, a teprve potom jednat. Pokud tedy oním "něco pro to dělat" máme na mysli hledání možností takové hypotetické vývojově vyšší organizace lidské společnosti, lidského světa - ano, hledání takovéto alternativy je pro mě opravdu centrálním životním zájmem.
    + Další komentáře