Jak chápat demokratickou politiku?
Pavel HolubecPřed volbami je dobré uvažovat nejenom o konkrétních politických stranách, jejich kampaních a programu a možných povolebních koalicích, ale také o širších souvislostech žití v demokratickém státě.
Nacházíme se v čase předvolebním, který je vhodný k zamyšlení nad tím, jak vlastně chápat politiku, občana, stát či roli médií. Do diskuse o těchto tématech proto nabízím následujících osmnáct tezí, které považuji pro uvažování o pojetí demokratické politiky za podstatné.
Kurzívou jsou přitom vyznačeny pojmy, které považuji za zásadní, leč jsem si vědom, že zdaleka ne všichni se na jejich chápání a významu shodnou. Cílem textu není pouze přispět do diskuse o pojetí politiky, chápání veřejného prostoru či roli politiků, ale jde též o pokus tuto diskusi určitým způsobem přerámovat — a to s použitím poznatků a pojmů sociologa a systémového teoretika Niklase Luhmanna.
Diskuse o pojmech a jejich obsahu je mi tak záminkou k podnícení diskuse o vztazích mezi těmito pojmy. Nejde mi proto tak ani tolik o „obsah“ politiky, a už vůbec ne o „hodnoty“, ale spíše o vztah politiky a veřejného prostoru, o vztah politiků a státního aparátu, stejně jako o vztah politiků a veřejných dokumentů či o vztah státního aparátu a veřejných dokumentů.
V posledku bych rád tematizoval i vztah společnosti k sobě samé, politiky k sobě samé a vztah politiků či občanů k sobě samým. Níže nastíněné teze a pojmy proto berte spíše jako popis vztahů — popis, který se snaží problematizovat právě ony vztahy.
Zároveň je třeba mít na paměti, že pokud hovoříme o společnosti, jakýkoli popis nemůže být neutrální, ať už se snažíme o objektivitu, jak chceme (vždy totiž na společnost hledíme z určité sociální pozice), a i popis má proto tendenci být chápán jako předpis.
Já se však nesnažím narýsovat podobu společnosti, pouze tvořím vzájemně usouvztažněné pojmy, s jejichž pomocí, alespoň doufám, budeme schopni o její podobě lépe diskutovat. Mám totiž za to, že o politice ani o politicích nelze mnoho říci bez formulování jejího vztahu k veřejnému prostoru, respektive vztahu ke státnímu aparátu či k veřejným dokumentům.
A nyní konečně oněch osmnáct tezí (protože jsou vzájemně provázány, nejsou odděleny tečkami):
1. základním nástrojem i cílem demokratické politiky je demokratická politika sama; součástí její definice je tedy komunikace takového pochopení člověka, společnosti a politiky, které demokratickou politiku umožňují a předpokládají
To je jeden pohled. Druhý říká, že stát je a vždycky byl represivním aparátem vlastnických elit (což se ukazuje třeba v zásazích proti squatterům, v násilném potlačování stávek všude po světě, v agresivních útocích na emancipační snahy zdola atd.).
Může represivní aparát vlastníků kapitálu (tedy moci) sloužit k realizaci společenské vůle? A co je to "společenská vůle"? Existuje něco takového ve společnosti brutálního třídního konfliktu? A máme ještě vůbec nějakou společnost? Nebo jenom shluk roztříštěných fragmentů?
Mohou nastíněné teze "demokracie" fungovat v systému, kde se rentiérskému procentu pomalu přestává vyplácet si kupovat práci těch, kteří nic jiného na prodej nemají?
Ten článek vnímám spíše utopisticky jako něco, co by mohlo být...
Já stejně pořád nechápu ten rozdíl mezi veřejným prostorem a politickým prostorem. Pokud jsem článek správně pochopila, pak politický prostor (kde se vede boj) je patrně pouhou podmnožinou veřejného prostoru. Takové pojetí by ale předpokládalo existenci jakéhosi "zbytkového" veřejného prostoru, který politický není. Takový prostor by musel být zaručen někým, kdo nemá vlastní politické zájmy, někdo, jehož jediným politickým zájmem je právě jen udržování demokracie (demokratického veřejného prostoru). Dejme tomu, že takoví lidé existují. Jsou však jimi právě novináři veřejných médií? Nebo snad lidé zaměstnaní ve státním aparátu? Nefandíme jim trošku?
"Není totiž účelné, aby se boj rozšířil na celý veřejný prostor (i když i k tomu občas dochází) – neustálý boj totiž vyčerpává všechny zúčastněné."
K tomu "vyčerpávání": My, co disponujeme pouze svou vlastní energií, jsme ve velké nevýhodě vůči těm, co jsou bohatí. Ona je totiž lidská energie na prodej - říká se jí pracovní síla. Kdo má peníze, může si najmout mnoho pracovních sil, aby vedly ten boj za něj. On sám rozhodně vyčerpán nebude. Člověk, který je v ekonomické výhodě, je tak vždycky zároveň i v politické výhodě a má blíže k prosazování vlastních politických zájmů. Třeba i v podobě zákonů.
Pokud vyjdeme z tohoto předpokladu, pak nutně dojdeme k závěru, že stát je tu vždycky proto, aby legalizoval způsob získávání bohatství (například soukromým podnikáním) a bránil ten způsob proti těm, kterým by se to případně mohlo nelíbit. Samozřejmě, pokud proti způsobu získávání bohatství ve společnosti není žádný velký odpor (v těch dobrých časech, kdy se na všechny aspoň něco dostane), pak může být klidně demokracie. Proč dělat něco po zlém, když to jde po dobrém? Pokud by ovšem odpor byl, pak může následovat i diktatura.
Tož tolik z hlediska, o kterém si myslím, že je marxistické.
Jinak řečeno, v politickém prostoru se bojuje za prostor veřejný. A to si musí veškeré občanské iniciativy a sdružení uvědomit. Že existence veřejného prostoru, jehož jsou součástí, je podmíněna výsledkem politického boje. A že tedy nelze provádět "nepolitickou" politiku, kterýžto pojem chápu, v jeho mainstreamovém podání, jako snahu "bojovat bez boje" (tj. bez konfliktu). Což je samozřejmě nesmyls, ale také něco jiného, než "boj beze zbraní" (tj. boj bez pušek a mrtvých).
Já těm vašim prostorům zkrátka nerozumím, v tom to asi bude.
Odpušťte profesionální deformaci, v tom Vašem článku vidím popis syntaxe demokratického systému, nevšímá si totiž konkrétních politických témat (kauz, svobod, zákonů), ale jde mu o metodu, či organizaci veřejného prostoru, který pak lze nazvat demokracií. Zvlášť mne na tom popise formy takové ryzí demokraticie zaujalo, že se vše musí odehrávat svobodným předáváním odůvodněných postojů, či argumentů. Nikoli informací, prosím! Ty se totiž dají prodávat a kupovat. Ale argumenty a zdůvodněné postoje, ty nikoli, nebo by aspoň neměly (korupce).
Paní Hájková, říkáte, že nerozumíte jak je to s tím veřejným a politickým prostorem, ale už to tam máte, v to, co jste napsala. Správně jste si všimla, že politický prostor je ta část veřejného prostoru vyhrazená prof. politikům, kteří by měli velmi intenzivně pracovat (boj) na prosazování veřejného zájmu, tj. těch myšlenek, argumentů a postojů, které jsou důležité pro nekonfliktní chod společnosti.
Hádám, že článek pana Holubce se do diskuse nevrátil náhodou, ale shledávám jeho objevení velmi žádoucí vzhledem k diskusi nad levicovými artikuly pana Poláčka.
Jaký je vlastně vztah mezi levicovou a demokratickou politikou? Neměla by se ta nová, hledaná levicová politika dělat hlavně demokraticky?
„Nepolitická politika“ není podle mého názoru politika občanů, kteří nejsou profesionálními politiky. Je to spíš politika, která nevede k žádné změně, protože je neustálým opakováním téhož. Takovou nepolitickou politiku mohou tedy provádět i politici, zatímco občané někdy mohou jednat velmi politicky, když na to přijde.
Jde ale o to, že vedle profesionální politiky, tedy volených politiků je tu také veřejný, občanský prostor, jinak také občanská společnost, která je pro existenci demokracie stejně důležitá jako politika instituční. Habermas mluví v této souvislosti o demokratických diskursech institučních (vláda, parlament, soudy) a veřejných diskursech neformálních (diskusní fóra, občanské iniciativy, protestní sociální hnutí, akademická fóra), která jsou klíčová pro tvorbu demokratického mínění a vůle, tedy stejně důležitá jako oficiální. To je také původní intence nepolitické politiky.
A článek jsem vskutku vrátil o diskuse tím, že když jsem na něj odkázal v diskusi pod těmi artikuly pana Poláčka, tak jsem rovnou odpověděl i na poznámku paní Hájkové.
Co tím chci říci paní Hájková, abych odpověděl i na vaši další poznámku, je to, že vztah mezi politickým a veřejným prostorem je strukturní a že je důsledkem funkční diferenciace. To není my (lidé) vs. oni (politici), to by byl totiž hierarchicky strukturovaný konflikt, bylo by to o nadřízených a podřízených. Demokracie však je (resp. má být) horizontální. Je to totiž konkrétním způsobem artikulovaná idea rovnosti.
Problémem dnešní "demokracie", kromě gumovosti tohoto označení, totiž podle mě je, že v ní byla idea rovnosti příliš oslabena (např. pod vlivem neoliberalismu, který aktivně prosazuje nerovnost), popř. že není dostatečně artikulována (proto se leckde mluví o požadavku demokracie ekonomické, základním příjmu, samosprávných družstech apod.).
Ještě k dotazu paní Švandové: já vidím vztah mezi levicovou a demokratickou politikou jako velice úzký. Proto jsem také v páté tezi psal o projektu emancipace. A zcela souhlasím, že ta nová, hledaná levicová politika by se demokraticky dělat měla. Jinak si totiž pod sebou podřezává větev hned na začátku.
Nechápu, kam pořád všichni ti revolucionáři spěchají? Všechno přeci má svůj čas a vyžaduje trpělivost k detailům. Je to práce. A nikdo ji za vás neudělá! Ono totiž demokratickou praxi si neosvojíte ze dne na den. A to i když máte nakrásně uzákoněnou demokratickou instituční formu. Demokracie je přeci především praxe: jak se zachovat při drobných konfliktech, ať už na ulici, v domácnosti, anebo třeba tady na internetu. Odtud to už to jen prostupuje různými organizacemi dál.
Zkrátka, politiku si, zvláště v demokracii, nemohou privatizovat pouze ony osoby s mandátem, kterým obvykle říkáme politici. Přesto je však potřebné (aby byly zajištěny předpoklady pro reprodukci demokracie), aby byly konflikty směřovány právě do onoho politického prostoru (záměrně neříkám pouze sněmovny, senátu, zastupitelstev apod.) a tam "zažehnány".
(jinak, tento článek jsem před pár dny malinko přepracoval a dále odůvodnil a opatřil literaturou - za účelem jeho publikace jinde, a pokud máte někdo zájem, rád ho pošlu mailem)
Mezitím vidím, se diskuse přenesla pod článek pan Poláčka o jeho levicových artikulech. Je velmi zajímavá, ale omlouvám se, sleduji ji jen koutkem oka, mám teď nutnou práci, nestíhám.