Žijeme v nervózní, přechodné době. Jejím příznakem je i skutečnost, že přední osobnost současného českého myšlení je s to napsat text, v němž dává za pravdu obskurnímu ultrapravicovému intelektuálnímu exhibicionistovi. Ne, není to vtip: Ondřej Slačálek a Roman Joch se shodují v dílčí kritice Deníku Referendum. Pokud vám unikl, rozhodně si Slačálkův text přečtěte. Snad nikdo se nedokáže mýlit tak přesvědčivě jako on.

Představujeme si, že Roman Joch se mohl roznemoci štěstím, když získal tak výtečného spojence v posmívání se idealistické částí české parlamentní levice. Totiž kdo jsou Slačálkovy terče? Jiří Pehe, Jiří Dienstbier (ten především), Bohuslav Sobotka a Deník Referendum. Naopak kromě Jocha dovolává se — svým způsobem — Slačálek ještě Zemana. A spousta osob pohlížejících na sebe sama jako na bytosti progresivní, mu za to dokonce ještě aplauduje.

Podle Ondřeje Slačálka nám prý Roman Joch pravdivě připomíná, že:

1. představa předzjednané harmonie masových stran staré levice a liberálních hodnot je mýtus,
2. „nová levice“ je „esteticky a kulturně elitářská“ a cizí většině společnosti, s níž jako „inťouši“ nejsou její příslušníci schopni ani komunikovat,
3. naděje vkládané liberální a radikální levicí do předáků sociální demokracie si tito lidé nezaslouží ani pro své politické postoje, ani pro své politické schopnosti.

Podle Slačálka mezi „starou“ a „novou“ levicí buď panuje „předzjednaná harmonie“, anebo je mýtem. Černá, nebo bílá. Nevidí desítky jiných možných vztahů, dílčích aliancí a rozmanitých sporů, z nichž sestává veřejný život, v nichž se odvíjí parlamentní i ryze občanská politika a bez nichž se žádná sociální změna nezrodí.

Inťouši — soudí nás všechny Ondřej Slačálek podle sebe? — nejsou schopní s většinou společnosti komunikovat. Rozumějte: není to tak, že někteří inťouši nejsou schopní komunikovat s některými segmenty většiny společnosti, ale pro Ondřeje Slačálka prostě nejsou. Amen.

Ale to nejlepší nakonec: předáci sociální demokracie si nezaslouží naděje do nich vkládané. V zjednodušeném světě Ondřeje Slačálka a Romana Jocha není třeba hovořit o tom, jaké naděje, ani o tom, kteří předáci. Ondřej Slačálek jako by tu na nás spiklenecky pomrkával: už jste viděli Škromacha u bazénku? Baže, baže. A Špidlu mluvit s Klausem, na to si ještě někdo pamatuje?

Podrobíme-li všechny tři výroky podrobnějšímu zkoumání, neobstojí žádný z nich. Jsou jako hity pop-music, líbivé, ale bez podstaty.

Jak je to tedy s představou o předzjednané harmonii mezi novou a starou levicí? Nikdy nikdo soudný netvrdil, že Zdeněk Škromach a Milan Urban se stanou vlajkonoši na příští pražské Prague Pride či že s nimi můžeme počítat do příštího průvodu za práva Romů. Tak by asi ta předzjednaná harmonie vypadala, ale nepočítáme s tím, že by Roman Joch či Ondřej Slačálek v nás mohli vidět takové prosťáčky.

Spíše je podezíráme z toho, že používají ne úplně poctivou komunikační strategii, jejímž prostřednictvím se nám pokoušejí masku prosťáčků nasadit. My přitom přemýšlíme takto: pokud se má nějaká progresivní agenda ve společnosti uskutečnit, jak a s kým pro ni mohou její zastánci získat většinu?

Jak vlastně ve společnosti, kterou obýváme, nastávají změny? Jsme-li menšinou, stojíme vždy před úkolem rozpoutat dynamický děj, na jehož konci je většinové rozhodnutí stvrzující náš zájem. Ten může být rozličný, od drobností, jako je vyhlášení přírodní rezervace, přes středně podstatné záležitosti, jako je změna politiky českého státu k ženám, které si přejí rodit doma, až po principiální otázky, jako je povaha politicko-ekonomického systému.

Pokaždé se nám nabízejí dvě základní strategie. Buď akceptujeme metody a techniky, jimiž se o těchto otázkách ve společnosti rozhoduje, dnes je to obvykle na parlamentní půdě většinou v hlasování, anebo chceme tento systém principiálně změnit: i to je ovšem možné buď konformně vůči systému, anebo revolucí.

Možná by nám měl Ondřej Slačálek ze všeho nejdřív říct, jak o povaze moci přemýšlí on osobně. Pokud je anarchistou, bývá za něj ostatně označován, jak by to, co chce, vypadalo, a jak by to mělo vzniknout? Poněvadž my, ačkoli nakonec jsme ochotni uznat jako poslední východisko po Masarykově vzoru nutnost revoluce, nepřikloníme se k ní, dokud nevyčerpáme do dna mírnější metody.

A tady nám pak nezbývá než hledat pro své velkorysé představy o Romech, domácích porodech, exekutorech, jaderné energetice, radikálně progresivním zdanění či zestátňování nelegitimních majetků, dva druhy spojenců: jednak ty, s nimiž se shodneme prakticky ve všem a s nimiž pak vedeme své kampaně, a pak ty, z nichž vznikne nakonec na půdě parlamentu většina.

Nic není předzjednaného; co je to vůbec za mystické slovo? Ale Ondřej Slačálek, užívaje ho a stavě se tak bokem po bok Romanu Jochovi, stojí před úkolem vyložit, proč bychom se neměli domnívat, že ve všech podstatných otázkách bude součástí takovýchto hypotetických parlamentních většin Česká strana sociálně-demokratická.

Kdo jiný? Některé segmenty parlamentní pravice? Do Sněmovny se dobývající populisté? Anebo budeme čekat a doufat, až získají většinu zelení s komunisty? Anebo prostě budeme doufat, že komunikací s lidmi ve vyloučených oblastech stvoříme jakousi paralelní polis, která dá základ novému lepšímu světu bez vůdců, parlamentů a protivné stranické politiky, až se ona uráčí — opět nějak mysticky — zhroutit sama do sebe? To je s prominutím pošetilost na pošetilost.

Ostatně máločím lze dnes prokázat odpor ke kulturnímu elitářství tak jako vstupem do ČSSD a není divu, že podstatná část levicových občanských aktivistů se k tomu kroku rozhodla. Tam člověk zajisté potká všemožné typy lidí, kteří se tak či onak hlásí k levici, jsou kritičtí k režimu, který se tu po roce 1992 ustavil, ctí demokracii a současně si neoškliví zacházení s mocí. Bez zacházení s mocí se totiž věci měnit nemohou.

A konečně: jak je to s těmi nezaslouženými nadějemi vkládanými do předáků ČSSD? Tento výrok sám o sobě obsahuje tolik nesnesitelné povýšenosti a elitářství, že vlastně vůbec nechápeme, jak je člověk zakládající si v tolika ohledech právem na své toleranci tak strašlivé předsudečnosti vůči skupině obyvatel zvané „předáci ČSSD“ schopen.

Ještě se k tomuto typu zcela neopodstatněného a svou strukturou de facto typicky diskriminačnímu povýšenectví občanských aktivistů vůči politikům vrátíme, ale zde zůstaneme u souboru jednoduchých argumentů. Prosíme Ondřeje Slačálka, ať nám zkusí vysvětlit a spolu s námi i té většině společnosti, s níž se podle něj nedokážeme domluvit:

1. Proč by neměl být Jiří Dienstbier podstatně lepším ministrem spravedlnosti nežli Pavel Blažek
2. Proč by Vladimír Špidla neměl být podstatně lepším ministrem životního prostředí nežli Tomáš Chalupa
3. Proč by Roman Sklenák neměl být podstatně lepším ministrem práce a sociálních věcí nežli Jaromír Drábek.

Ondřej Slačálek dokonce patrně nebude popírat, že by se ve všech případech jednalo o kladné změny, ale asi bude trvat na tom, že jsou příliš nepodstatné, než aby stálo za to věnovat energii jim místo práci věnované konkrétním problémům, jako je situace Romů.

Neměl by nám přitom ale nekorektně podsouvat, že v dílčích posunech v parlamentní politice spatřujeme „zásadní společenskou změnu“. Není sám pojem „zásadní společenská změna“ projevem bytostného nerealismu autora? Co jí má na mysli, a jak jí chce dosáhnout?

Slačálek píše: „Nadějemi, které by byly adekvátní zásadní společenské změně, obdařuje Jakub Patočka a jeho přátelé tu Stranu zelených, tu sociální demokracii a jmenovitě Sobotku, Špidlu a Dienstbiera. Ještě nikdy tato sázka nevyšla, to ale nevadí. Stačí rok dva počkat a přijde jiná zázračná naděje.“ To je zase Slačálkova pop-music: líbivá, ale bez podstaty.

Je to přece přesně naopak, než tvrdí. Mělo smysl usilovat o ukončení opoziční smlouvy, což se mimo jiné díky spolupráci občanského sektoru s Vladimírem Špidlou před volbami v roce 2002 podařilo. Mělo a má smysl usilovat o to, aby se Strana zelených se sociálně-ekologickým profilem etablovala jako progresivní element v české parlamentní politice. A jistě mělo smysl usilovat o to, aby byl českým prezidentem Jiří Dienstbier, a nikoli Miloš Zeman.

Je jasné, že někomu, kdo je celý život zvyklý prosadit ve společnosti cokoli, co si zamane, se jen obtížně vysvětluje, proč některé ambiciózní občanské politické kampaně nekončí triumfem. Ale jejich smysl je vždy zřejmý bez ohledu na výsledek: v obraně a rozšiřování prostoru, v němž se příznivé změny společnosti mohou odehrávat. V tom byl i smysl kampaně Dienstbier na Hrad. Chce-li tomu Ondřej Slačálek se svou zálibou v přehánění říkat „zázračné naděje“, budiž, ale opravdu by nás potom neměl poučovat o realismu.

+++

Zde bychom mohli skončit, a rychlý čtenář zde skutečně skončit může, protože třemi následujícími body se žánr polemického komentáře promění v žánr eseje: budeme se zabývat tím, co nám Ondřej Slačálek volbou svých terčů k ostré polemice a svých spojenců v tomto snažení říká ne pouze o sobě, ale rovněž o prostředí, u nějž — bohužel z velké části právem — předpokládá porozumění.

I. Levice a liberalismus, Slačálek a Pehe

Za pozornost opravdu stojí, jak příkré a místy až hrubé kritice vystavuje Ondřej Slačálek dvě stěžejní osobnosti českého levicového liberalismu: Jiřího Pehe a Jiřího Dienstbiera.

Vůči Pehemu se snad musí jednat o cosi osobního. Teď si proti němu bere Ondřej Slačálek na pomoc Jocha, minule to byl Klaus. Snad aby se Pehe bál, kdo to bude příště; Pavel Bém?

Ponechme stranou úsměvný paradox, že Ondřej Slačálek nejprve vyspílá Pehemu za snad ne dobře uvážená, i když kontextově pochopitelná, laskavá slova o Jochovi (Pehe napsal v podstatě tolik, že v Jochovi jako idealistovi svého druhu dává přednost před bezskrupulózními a bezideovými politickými mašinami, které dnes ovládají českou pravici), aby se jej ovšem vzápětí sám dovolával v mnohem podstatnějším souznění: a proti svým souputníkům.

Povážlivější je, že celá rozsáhlá pasáž Slačálkova textu, rámovaná pro větší čtivost jako polemika s Jiřím Pehem, vyčítá mu názory, které Pehe vůbec nezastává. Podle Slačálka Pehe „odkaz k postkomunistické situaci používá jako univerzální vysvětlení problémů české společnosti“; argumentaci postkomunismem Slačálek charakterizuje jako „naši druhou slepou skvrnu“.

I zde se věci mají přesně naopak, nežli Slačálek tvrdí: ve skutečnosti další slepou skvrnu Ondřeje Slačálka je jeho nevysvětlitelná ochota některá zjevná specifika daná érou sovětského socialismu prostě šmahem přehlížet.

Každý, kdo se o to trochu zajímá, ovšem ví, že celá západní civilizace stojí v hluboké krizi, věděl to už československý disent, jak se výmluvně ilustruje ve spoustě jeho textů, mj. v Havlově Moci bezmocných, a zajisté to ví i Jiří Pehe.

Otázka ovšem zní: je zde něco, co krizi zemí bývalého sovětského bloku, jinak řečeno, zemí postkomunistických, oproti zemím západní Evropy, prohlubuje? Pakliže ano, co to je? A má smysl ve společenských vědách i v obecných diskusích používat pro to nějaký popisný termín? A pokud ano, proč ne „postkomunistický“ nebo „postsovětský“?

Slačálek se zde tedy dopouští vůči Pehemu přinejmenším nelogické a v každém případě hrubě nekorektní argumentace, pokud mu nesprávně vyčítá, že nekritizuje západní civilizaci jako celek, pokud v některých svých textech analyzuje specifické nedostatky postkomunistického prostoru. Jistě nikdo z nás ve všech svých textech nepíše o všem, co ví.

Pokud je argumentace vůči Pehemu prostě výběrově účelová a nekorektní, způsob, jímž Slačálek zachází s Dienstbirem, je hrubě urážlivý. Nejde jen o to, že Ondřej Slačálek svou neznalost elementárních skutečností o Dienstbierově kampani povyšuje na argument: „V dost tupé kampani se ale Jiřímu Dienstbierovi podařilo sdělit společnosti v podstatě jen toto: Dobrý den, jsem slušný a nekradu. Trochu málo.“

Nejotřesnější pasáží Slačálkova textu je kádrování Dienstbiera jako advokáta: „Jaký byl vlastně příběh Jiřího Diensbiera? Dozvěděli jsme se, že léta dělal — advokáta. Tedy povolání, které pro levicového voliče těžko může být neutrální, je jednou z klíčových instancí třídního rozdělení společnosti. Advokát prodává schopnost práce se zákonem (který nominálně platí pro všechny stejně) těm, kteří si to mohou koupit. Zaručuje tedy faktickou nerovnost v přístupu k právu na základě majetku.“

A čím se vlastně živí Ondřej Slačálek? Není náhodou jako vysokoškolský učitel nástrojem buržoazie při reprodukci nespravedlivého přístupu ke vzdělání? Aby ho pak nezaskočilo, až se světa zmocní třídně spravedlivé sověty, když ani on jejich krhavému oku neunikne.

Faktem je, že za nesnesitelně kádrováckým Slačálkovým přístupem prosvítá špatně skrývaná osobní zášť, vůči oběma levicovým liberálům. Ve skutečnosti totiž Jiří Dienstbier na půdě Senátu své právní vzdělání využívá právě k tomu, za co jej Ondřej Slačálek absurdně kritizuje, že nedělá. Kromě jiného tu ve spolupráci s Pavlem Uhlem, kterého Dienstbierovi dává Slačálek z bůhví čím vysloužené pozice spravedlivého karatele za příklad, připravil a prosadil zákonné úpravy, které zlepšují situaci obětí exekutorské zvůle.

Dokonale apolitická je i Slačálkova teze, že Dienstbier „už v minulosti posloužil jako volavka těm, kteří kradou, a jeho prezidentská kampaň byla financována stranickými miliony, o jejichž čistotě je těžké si dělat iluze“. Zase pop-music.

Dienstbier nikomu neposloužil jako volavka: byl zvolen lídrem pražské kandidátky a vsadil na to, že se mu podaří po volbách prosadit určitou, poměry v Praze zlepšující, variantu; a spolehl se na to, že rozpoutá dynamické děje, které mu umožní proměňovat situaci ve vlastní straně.

V politice nikdy nic není „předzjednaného“, zaručeného předem. Možná si Dienstbier mohl v něčem počínat po zveřejnění výsledku pražských komunálních voleb obratněji, ale nelze mu upřít ani to, že se zachoval čestně, ani to, že to veřejnost dokázala ocenit. Pokud se u české veřejnosti Jiří Dienstbier stále těší sedmdesátiprocentní oblibě, ocitá se najednou Slačálkovo lamentování, že si s její většinou jako „inťoš“ nerozumí, najednou ve zcela jiné světle.

Slačálek Dienstbiera označuje za „kýč“, ale sama jeho argumentace je tu intelektuální obdobou jelena v říji troubícího na pasece zalévané měsíčním svitem. Peníze ČSSD nejsou o nic čistší nebo špinavější, než peníze, za něž vycházejí periodika, v nichž Slačálek publikuje, či institucí, od nichž pobírá výplatu. Ostatně právě okolnost, že Dienstbier ve své kampani špinavé peníze nepoužil, byla jedním z jeho hlavních handicapů vůči Zemanovi.

Bez způsobu, jakým se Dienstbier k pražské situaci postavil, by nezískal mandát senátora, ani prezidentskou nominaci. Že mu úloha senátora umožňuje v řadě věcí konkrétně prospívat, je zcela evidentní pro každého, kdo se zajímá o reálné výsledky jeho práce a nespokojí se se Slačálkovými předsudečnými soudy.

Stejně tak kandidatura na Hrad zase podstatně posílila jeho autoritu u mnoha důležitých částí české společnosti. Jak s ní naloží či jak dopadne jeho snažení v ČSSD, je otevřený děj.

Zde už je na místě jen zastavit se ještě na chvíli u otázky, z čeho se rodí Slačálkova špatně skrývaná osobní zášť vůči oběma předním osobnostem českého levicového liberalismu?

Pehe i Dienstbier jsou si v lecčems podobní. Oba vstoupili do českého či přesněji československého veřejného života před rokem 89. Pehe byl elévem mnichovské redakce Svobodné Evropy. Dienstbier byl jedním z předlistopadových studentských vůdců, z jejichž snažení se nakonec vyloupla akce k uctění památky bojů českých studentů za svobodu: a to byl 17. listopad 1989.

Oba, Pehe i Dienstbier, vycházeli z étosu i praxe Charty 77 či obecněji československého disentu. Znali jeho ekumenickou kulturu, ve které se spolu dobře snášeli křesťanští demokraté s liberály, socialisty, demokratickými komunisty, ba i s prvními zelenými, jakmile se objevili.

V čem jsou Pehe i Dienstbier mimořádně cení, je fakt, že na tuto svou iniciační zkušenost odmítli zapomenout, i když by to pro ně třebas bylo situačně výhodné. Když celá česká společnost třeštila s Klausem, oni se pevně drželi svého poznání z disentu a pomalu tak byli vháněni do opozice vůči vznikajícímu klausovskému režimu.

Ani jeden z nich si nikdy nezačal lhát do kapsy, že něčemu prospěje kompromisy s čímkoli v českém maloměšťáckém establishmentu. Pehe, ani Dienstbier nepracují pro Babiše, ani pro Bakalu, ani jeden z nich nepodlehl módnímu antikomunismu, oba sympatizují se snahami ekologických, sociálních, kulturních občanských iniciativ.

Oba se tváří v tvář prohlubujícímu se úpadku české pravice ztotožnili s českou demokratickou levicí a oba, byť každý jinou intenzitou a jiným způsobem se účastní úsilí o její kultivaci.

Co na nich tedy Ondřeji Slačálkovi tak úporně vadí? Je to variace na starou bolševickou mentalitu, podle níž je sociální demokrat větším nepřítelem nežli buržoa? Je to zpozdilá generační vzpoura? Je to nechuť připustit si, že i ve světě parlamentní politiky lze pokoušet se pracovat v duchu kréda, že „Lepší svět je možný?“

Jisté je pouze jedno: Ondřej Slačálek bude sám ve svých snahách o změny světa k lepšímu podstatně účinnější, až se naučí lépe rozpoznávat, v kom všem může mít své spojence. A kde skáče na lep svým protivníkům, jejichž jediným upřímným zájmem je progresivní levici štěpit.

II. Levice a populismus, Slačálek a Zeman

Poznámka o vývoji Jiřího Dienstbiera a Jiřího Pehe z jejich kořenů v ekumenické kultuře československého disentu a nezávislých občanských iniciativ konce 80. let je podstatná také pro pochopení jejich úlohy v současném konfliktu o povahu ČSSD.

Ondřej Slačálek spíše jen naznačuje, co jiní říkají zcela otevřeně: Miloš Zeman je reprezentantem skutečné, většinové tváře české levice, „přišel s přesvědčivější nabídkou a silnějším příběhem“. Vést s ním zápas o charakter levice či ČSSD je pro Slačálka mařením „sil, které na to evidentně nestačí“.

Obsáhlou a v řadě ohledů pronikavou analýzu na téma vztahu demokratické levice s „mocenským centrem Miloš Zeman“ publikoval v Deníku Referendum o jistý čas později Roman Kanda.

Jeho varování před hrozbou sektářství, před snahou vyloupnout z ČSSD liberální levici a vypulírovat ji jako čistou alternativu, je přesné a zajisté je nutné ho vzít vážně. Jeho koncepce levice jako „nečistého prostoru“, jinak řečeno prostoru, do nějž se vejdou Milan Urban, Zdeněk Škormach, Vladimír Remek i Miroslav Grebeníček, stejně tak jako Matěj Sropnický, Jiří Dienstbier, Vladimír Špidla či Jiří Dolejš, je silná, vnitřně přesvědčivá.

Je to tak: samozřejmě nic není snazšího nežli se z pozic levicových intelektuálů pohoršovat nad maloměšťáckou, plytkou žoviálností Zdeňka Škromacha. Až se však dost vynasmějeme, zkusme chvíli přemýšlet, kdo by alternativně mohl reprezentovat elektrorát, který on dnes přivádí k ČSSD. Bylo by to pro tvář českých zemí příznivější nebo ne? Naše úvaha na to téma končí u jednoduchého závěru: ruce pryč od Škromacha.

Kanda je v tomto zcela přesný: síla, ale současně i slabost, České strany sociálně demokratické spočívá v tom, že reprezentuje podle okolností čtvrtinu až polovinu českého voličstva. Zákonitě se v ní tak potkávají velmi rozmanité důrazy a zájmy. Její politika nutně bude kompromisem i se segmenty veřejného dění, která skupině v této debatě ne úplně šťastně označované jako „levicoví liberálové“ nebude blízká: i tak se však jedná o strategii slibující nejvíce.

Čertovo kopýtko textu Romana Kandy, které jeho jinak silnou argumentaci povážlivě devalvuje, spočívá v samém jejím závěru. Najdeme ji ve větě: „Problém identity sociální demokracie je totiž problémem politického reformismu v situaci, jež nastoluje revoluční podmínky.“ Ale v čem přesně by současné podmínky měly být revoluční?

Ne každá situace je revoluční, a ta dnešní tak skutečně v ničem nepůsobí. Zajisté lze debatovat o hrozivých reálných parametrech civilizační krize, ale základní sociologická poučka říká, že lidé se chovají podle toho, jak si situaci definují, nikoli podle toho, jaká reálně je. A Romanu Kandovi v jeho textu chybí realistická představa, jak je vlastně možné společnost proměňovat k lepšímu, jinak nežli revolucí.

Ačkoli v některých segmentech společnosti narůstá hrubá nespokojenost, hněv, popisovaný pro svou nestrukturovanost a neuchopitelnost jako tekutý, o žádném obecně sdíleném, rozšířeném pocitu nutnosti revoluce se vůbec nedá mluvit; Roman Kanda či Ondřej Slačálek to mohou zkusit, ale obáváme se, že je nepochopí ani dnešní komunisté.

Jsme naopak v situaci, ve které se stále velký prostor nabízí konkrétní dílčí práci, a to jak na půdě občanské společnosti, tak ve stranické politice, aniž bychom jedno stavěli nad druhé. Klíčové je, že pokud takový přístup, který hledá cesty, jak zlepšovat systémově situaci v současných českých zemích, vztáhneme na dnešní českou politiku, opravdu se ukáže, že nevystačíme s pouhopouhým dělením na levici a pravici.

Právě tato otázka totiž patrně leží za současným sporem, jak by se měla demokratické levice stavět k Zemanovi, potažmo k jeho spojencům v ČSSD. Zatímco je zcela nesporné, že v celé řadě otázek, zejména sociálních a ekonomických je „mocenské centrum Zeman“ spojencem demokratické levice, jeho idealistického křídla, tak naproti tomu nalezneme celý komplex neméně podstatných otázek, v nichž je Zemanův Hrad naším protivníkem neméně zavilým, nežli ODS.

Dobře se to ilustrovalo na složení Rusnokovy vlády a mezi jinými to na stránkách Deníku Referendum popsal předseda ČSSD. Jedná se o témata ekologické politiky, vzdělávání, kulturní politiky, ale i nových přístupů v politice sociální či ve zdravotnictví. Ale především se jedná o téma politické kultury: nakolik ji hodláme vymaňovat z vlivu systémové korupce a z neprůhledných struktur oligarchů, nakolik zvyšujeme možnost lidí podílet se na podobě své každodennosti.

Právě v tom tkví druhá osa štěpící českou politiku. A samozřejmě i podstata sporu uvnitř současné sociální demokracie. Zemanova pátá kolona uvnitř ČSSD má jen zčásti motivy programové, a o nich je jistě nutné jednat a nakonec spět ke kompromisům. Dominantní jsou ovšem motivy mocenské, snaha obsadit funkce a ty potom využívat k uspokojování zájmů osobních, skupinových či klientských.

Nabádání k povznesení se nad konflikt uvnitř ČSSD je zčásti naivní a zčásti pokrytecké, pokud se Zemanovi spojenci v ČSSD pokoušejí reálně a zhurta stranu ovládnout, jsou takové řeči k ničemu. Nabádat k příměří lze jen po určitý čas, přicházejí ovšem momenty, kdy už není možno ustupovat a konflikty je nutno vybojovat.

Roman Kanda trefně upozorňuje, že Miloš Zeman bude jen tak silný, nakolik mu to politické strany dovolí: oslabování ČSSD prostřednictvím svých spojenců v jejích útrobách je tak racionální součástí jeho strategie. Neprospívá to ale ani levici jako celku, ani idealistům, v žádné politické straně či na půdě občanské společnosti.

Nemluvíme abstraktně o nepodstatných věcech: pro příští směřování České republiky je zásadní, zda bude příští vládu sestavovat sama ČSSD, eventuálně tolerovaná KSČM, anebo zda bude k většině potřebovat poslance SPOZ. A principiálně záleží na tom, zda ve vládě budou dostatečně zastoupeni i představitelé idealistického křídla, anebo zda zvítězí — spolu se Zemanem — proud, který je chce prakticky eliminovat.

Konflikt, který se o to vede, nevyvolali stoupenci stávajícího předsedy v ČSSD či obecně řečeno příznivci idealistického proudu. Ale nezbývá jim než ho vybojovat, aniž by si dělali naděje, že bude někdy brzy trvale rozhodnutý.

Roman Kanda tu svou argumentací žádnou praktickou pomoc nenabízí a jeho text je tak možno brát rovněž jako praktický příklad toho, v čem je i dnes marxistická analýza politiky slabší a méně realistická nežli analýza masarykovská.

III. Levice a realismus, Slačálek a Sobotka

Moralizování Ondřeje Slačálka vrcholí v samém závěru jeho textu: „Kde jsme mohli být, kdybychom místo tématu „Dienstbier for president“ koncepčně zpracovali třeba téma dluhu a exekutorů a přetavili ho v dlouhodobou aktivitu? Aktivistů se tehdy nedostávalo, řešili Dientsbiera. Kde jsme mohli být, kdybychom s většími silami uchopili téma rasismu a jeho souvislosti s nerovnostmi? Kde jsme mohli být, kdybychom rozvinuli soustavnější debatu o alternativách?“

Každý, kdo se ve veřejném prostoru někdy o něco pokoušel, zná ten slastný pocit, když za ním přijde nějaký dobroděj, a vypráví mu o tom, co dělá špatně a čemu by se měl věnovat raději. Jako kdyby to bylo včera, dokážu si vyvolat ten zvonivý hlas: „Kdybyste místo polehávání u jaderné elektrárny, o které je beztak každému jasné, že ji nezastavíte, raději vyčistili les!“

Jenomže je to znova a zase přesně opačně než Ondřej Slačálek tvrdí. Správné — a nakonec jediné možné — je, aby se každý věnoval tomu, co pokládá za nejpotřebnější vzhledem ke svým životním zkušenostem a svému poznání stavu věcí. A pak je na místě ve vzájemném respektu se pokoušet, aby se naše snahy navzájem posilovaly.

Jenomže Ondřej Slačálek a lidé, kteří se jeho dobře míněným, ale radikálně mylným psaním, nechávají ovlivnit, si pěstují předsudek o stranické politice jako prostoru, z nějž nemůže nic kloudného povstat. Vinou tohoto předsudku potom volí strategie, které znemožňují, aby byli účinní i v takových zásadních otázkách, jako je kupříkladu problém dluhů, exekutorů či situace menšin.

ProAlt a celé širší hnutí proti vládě ztratilo dech do značné míry právě vinou tohoto hrubě nerealistického přístupu ke stranické politice. ProAlt už svým názvem sliboval, že nabídne k protispolečenské politice Nečasovy vlády alternativu, jenomže nikdy nebyl schopen říct, jak by ji chtěl uvést v život.

Síla občanských iniciativ sama o sobě nemohla na zastavení vlády stačit, bylo tedy jasné, že je nutné obstarat si spojence ve stranické politice. Jenomže tam, kde bylo zapotřebí shromáždit širokou občanskou alianci a zasednout k jednacímu stolu s ČSSD, případně i s KSČM a vyjednat, že požadavky, po jejichž splnění zde Ondřej Slačálek volá, a případně i mnohé další budou součástí příštího vládního prohlášení, nastoupilo moralizování a předsudky. Přece si nezadáme s partajemi...

ČSSD má nakonec v programu řadu důležitých změn k lepšímu, a zřejmě aspoň některé bude schopna uvést v život i bez této aliance, ale situace mohla být podstatně lepší nebýt zaslepeného přístupu některých levicových občanských aktivistů, kteří svůj pocit morální neposkvrněnosti opírají o veskrze kýčovitou a nepraktickou fóbii ze stranické politiky. Její nositelé si na ní zakládají jako na odznaku svého radikalismu.

Dovolte tedy i mně zde být radikální. Současnému předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi neleží o nic méně na srdci veřejné blaho nežli Ondřeji Slačálkovi. Na rozdíl od něj ovšem disponuje nesouměřitelně většími možnostmi něco pro ně reálně vykonat. Lidí jako Sobotka jsou v ČSSD desítky, spíše stovky. Jak už jsme viděli, takový Jiří Dienstbier toho pro oběti exekutorů vykonal reálně víc než kdo jiný.

Kdybychom dokázali přemýšlet o světech stranické politiky a občanského aktivismu jako o dvou součástech totožného snažení a pokoušet se využívat nástrojů obou k dosažení společných cílů na cestě k jinému, lepšímu světu, ve sdíleném přesvědčení, že jeho vznik je možný, ocitli bychom se na cestě, která vedla k úspěchu občanských iniciativ a sociální hnutí v Latinské Americe, ale vlastně všude, kde kdy v dějinách uspěly. Oba světy se musejí soustavně doplňovat a podporovat, jinak nevzniká změna dost hluboká, ani trvanlivá.

Zde se sluší poznamenat, že to platí nejen pro sociální demokracii, ale pro snažení idealistů úplně ve všech stranách, mezi liberály, mezi zelenými i mezi křesťanskými demokraty, o nichž můžeme jen doufat, že jich co nejvíce začne brát svou politickou inspiraci z vystupování nového papeže.

Jenže Ondřej Slačálek a jeho přátelé mají raději iluze. Iluze o povaze stranické politiky jako morálně podřadném, nečistém světě, v němž nelze ničeho kloudného dosáhnout, iluze o tom, že malá skupinka elitních aktivistů kolem anarchistického filosofa vybuduje sociální hnutí, které změní systém. Iluze o tom, že zásadních změn nelze dosáhnout cestou postupných proměn stávajícího stavu.