Žijeme v nervózní, přechodné době. Jejím příznakem je i skutečnost, že přední osobnost současného českého myšlení je s to napsat text, v němž dává za pravdu obskurnímu ultrapravicovému intelektuálnímu exhibicionistovi. Ne, není to vtip: Ondřej Slačálek a Roman Joch se shodují v dílčí kritice Deníku Referendum. Pokud vám unikl, rozhodně si Slačálkův text přečtěte. Snad nikdo se nedokáže mýlit tak přesvědčivě jako on.

Představujeme si, že Roman Joch se mohl roznemoci štěstím, když získal tak výtečného spojence v posmívání se idealistické částí české parlamentní levice. Totiž kdo jsou Slačálkovy terče? Jiří Pehe, Jiří Dienstbier (ten především), Bohuslav Sobotka a Deník Referendum. Naopak kromě Jocha dovolává se — svým způsobem — Slačálek ještě Zemana. A spousta osob pohlížejících na sebe sama jako na bytosti progresivní, mu za to dokonce ještě aplauduje.

Podle Ondřeje Slačálka nám prý Roman Joch pravdivě připomíná, že:

1. představa předzjednané harmonie masových stran staré levice a liberálních hodnot je mýtus,
2. „nová levice“ je „esteticky a kulturně elitářská“ a cizí většině společnosti, s níž jako „inťouši“ nejsou její příslušníci schopni ani komunikovat,
3. naděje vkládané liberální a radikální levicí do předáků sociální demokracie si tito lidé nezaslouží ani pro své politické postoje, ani pro své politické schopnosti.

Podle Slačálka mezi „starou“ a „novou“ levicí buď panuje „předzjednaná harmonie“, anebo je mýtem. Černá, nebo bílá. Nevidí desítky jiných možných vztahů, dílčích aliancí a rozmanitých sporů, z nichž sestává veřejný život, v nichž se odvíjí parlamentní i ryze občanská politika a bez nichž se žádná sociální změna nezrodí.

Inťouši — soudí nás všechny Ondřej Slačálek podle sebe? — nejsou schopní s většinou společnosti komunikovat. Rozumějte: není to tak, že někteří inťouši nejsou schopní komunikovat s některými segmenty většiny společnosti, ale pro Ondřeje Slačálka prostě nejsou. Amen.

Ale to nejlepší nakonec: předáci sociální demokracie si nezaslouží naděje do nich vkládané. V zjednodušeném světě Ondřeje Slačálka a Romana Jocha není třeba hovořit o tom, jaké naděje, ani o tom, kteří předáci. Ondřej Slačálek jako by tu na nás spiklenecky pomrkával: už jste viděli Škromacha u bazénku? Baže, baže. A Špidlu mluvit s Klausem, na to si ještě někdo pamatuje?

Podrobíme-li všechny tři výroky podrobnějšímu zkoumání, neobstojí žádný z nich. Jsou jako hity pop-music, líbivé, ale bez podstaty.

Jak je to tedy s představou o předzjednané harmonii mezi novou a starou levicí? Nikdy nikdo soudný netvrdil, že Zdeněk Škromach a Milan Urban se stanou vlajkonoši na příští pražské Prague Pride či že s nimi můžeme počítat do příštího průvodu za práva Romů. Tak by asi ta předzjednaná harmonie vypadala, ale nepočítáme s tím, že by Roman Joch či Ondřej Slačálek v nás mohli vidět takové prosťáčky.

Spíše je podezíráme z toho, že používají ne úplně poctivou komunikační strategii, jejímž prostřednictvím se nám pokoušejí masku prosťáčků nasadit. My přitom přemýšlíme takto: pokud se má nějaká progresivní agenda ve společnosti uskutečnit, jak a s kým pro ni mohou její zastánci získat většinu?

Jak vlastně ve společnosti, kterou obýváme, nastávají změny? Jsme-li menšinou, stojíme vždy před úkolem rozpoutat dynamický děj, na jehož konci je většinové rozhodnutí stvrzující náš zájem. Ten může být rozličný, od drobností, jako je vyhlášení přírodní rezervace, přes středně podstatné záležitosti, jako je změna politiky českého státu k ženám, které si přejí rodit doma, až po principiální otázky, jako je povaha politicko-ekonomického systému.

Pokaždé se nám nabízejí dvě základní strategie. Buď akceptujeme metody a techniky, jimiž se o těchto otázkách ve společnosti rozhoduje, dnes je to obvykle na parlamentní půdě většinou v hlasování, anebo chceme tento systém principiálně změnit: i to je ovšem možné buď konformně vůči systému, anebo revolucí.

Možná by nám měl Ondřej Slačálek ze všeho nejdřív říct, jak o povaze moci přemýšlí on osobně. Pokud je anarchistou, bývá za něj ostatně označován, jak by to, co chce, vypadalo, a jak by to mělo vzniknout? Poněvadž my, ačkoli nakonec jsme ochotni uznat jako poslední východisko po Masarykově vzoru nutnost revoluce, nepřikloníme se k ní, dokud nevyčerpáme do dna mírnější metody.

A tady nám pak nezbývá než hledat pro své velkorysé představy o Romech, domácích porodech, exekutorech, jaderné energetice, radikálně progresivním zdanění či zestátňování nelegitimních majetků, dva druhy spojenců: jednak ty, s nimiž se shodneme prakticky ve všem a s nimiž pak vedeme své kampaně, a pak ty, z nichž vznikne nakonec na půdě parlamentu většina.

Nic není předzjednaného; co je to vůbec za mystické slovo? Ale Ondřej Slačálek, užívaje ho a stavě se tak bokem po bok Romanu Jochovi, stojí před úkolem vyložit, proč bychom se neměli domnívat, že ve všech podstatných otázkách bude součástí takovýchto hypotetických parlamentních většin Česká strana sociálně-demokratická.

Kdo jiný? Některé segmenty parlamentní pravice? Do Sněmovny se dobývající populisté? Anebo budeme čekat a doufat, až získají většinu zelení s komunisty? Anebo prostě budeme doufat, že komunikací s lidmi ve vyloučených oblastech stvoříme jakousi paralelní polis, která dá základ novému lepšímu světu bez vůdců, parlamentů a protivné stranické politiky, až se ona uráčí — opět nějak mysticky — zhroutit sama do sebe? To je s prominutím pošetilost na pošetilost.

Ostatně máločím lze dnes prokázat odpor ke kulturnímu elitářství tak jako vstupem do ČSSD a není divu, že podstatná část levicových občanských aktivistů se k tomu kroku rozhodla. Tam člověk zajisté potká všemožné typy lidí, kteří se tak či onak hlásí k levici, jsou kritičtí k režimu, který se tu po roce 1992 ustavil, ctí demokracii a současně si neoškliví zacházení s mocí. Bez zacházení s mocí se totiž věci měnit nemohou.

A konečně: jak je to s těmi nezaslouženými nadějemi vkládanými do předáků ČSSD? Tento výrok sám o sobě obsahuje tolik nesnesitelné povýšenosti a elitářství, že vlastně vůbec nechápeme, jak je člověk zakládající si v tolika ohledech právem na své toleranci tak strašlivé předsudečnosti vůči skupině obyvatel zvané „předáci ČSSD“ schopen.

Ještě se k tomuto typu zcela neopodstatněného a svou strukturou de facto typicky diskriminačnímu povýšenectví občanských aktivistů vůči politikům vrátíme, ale zde zůstaneme u souboru jednoduchých argumentů. Prosíme Ondřeje Slačálka, ať nám zkusí vysvětlit a spolu s námi i té většině společnosti, s níž se podle něj nedokážeme domluvit:

1. Proč by neměl být Jiří Dienstbier podstatně lepším ministrem spravedlnosti nežli Pavel Blažek
2. Proč by Vladimír Špidla neměl být podstatně lepším ministrem životního prostředí nežli Tomáš Chalupa
3. Proč by Roman Sklenák neměl být podstatně lepším ministrem práce a sociálních věcí nežli Jaromír Drábek.

Ondřej Slačálek dokonce patrně nebude popírat, že by se ve všech případech jednalo o kladné změny, ale asi bude trvat na tom, že jsou příliš nepodstatné, než aby stálo za to věnovat energii jim místo práci věnované konkrétním problémům, jako je situace Romů.

Neměl by nám přitom ale nekorektně podsouvat, že v dílčích posunech v parlamentní politice spatřujeme „zásadní společenskou změnu“. Není sám pojem „zásadní společenská změna“ projevem bytostného nerealismu autora? Co jí má na mysli, a jak jí chce dosáhnout?

Slačálek píše: „Nadějemi, které by byly adekvátní zásadní společenské změně, obdařuje Jakub Patočka a jeho přátelé tu Stranu zelených, tu sociální demokracii a jmenovitě Sobotku, Špidlu a Dienstbiera. Ještě nikdy tato sázka nevyšla, to ale nevadí. Stačí rok dva počkat a přijde jiná zázračná naděje.“ To je zase Slačálkova pop-music: líbivá, ale bez podstaty.

Je to přece přesně naopak, než tvrdí. Mělo smysl usilovat o ukončení opoziční smlouvy, což se mimo jiné díky spolupráci občanského sektoru s Vladimírem Špidlou před volbami v roce 2002 podařilo. Mělo a má smysl usilovat o to, aby se Strana zelených se sociálně-ekologickým profilem etablovala jako progresivní element v české parlamentní politice. A jistě mělo smysl usilovat o to, aby byl českým prezidentem Jiří Dienstbier, a nikoli Miloš Zeman.

Je jasné, že někomu, kdo je celý život zvyklý prosadit ve společnosti cokoli, co si zamane, se jen obtížně vysvětluje, proč některé ambiciózní občanské politické kampaně nekončí triumfem. Ale jejich smysl je vždy zřejmý bez ohledu na výsledek: v obraně a rozšiřování prostoru, v němž se příznivé změny společnosti mohou odehrávat. V tom byl i smysl kampaně Dienstbier na Hrad. Chce-li tomu Ondřej Slačálek se svou zálibou v přehánění říkat „zázračné naděje“, budiž, ale opravdu by nás potom neměl poučovat o realismu.

+++

Zde bychom mohli skončit, a rychlý čtenář zde skutečně skončit může, protože třemi následujícími body se žánr polemického komentáře promění v žánr eseje: budeme se zabývat tím, co nám Ondřej Slačálek volbou svých terčů k ostré polemice a svých spojenců v tomto snažení říká ne pouze o sobě, ale rovněž o prostředí, u nějž — bohužel z velké části právem — předpokládá porozumění.