Jestli ona ale ta třídní analýza není paradoxně málo radikální. Jestli ono se s ní nepracuje trochu fetišisticky - že je to prostě Odpověď s kapitálním "O".

V článku se věnuje malá pozornost tomu, že ti lidé, co jim nevoní zemanovská levice, ne že nemají třídní vědomí, oni mají opravdu trochu jiné třídní zájmy, často. Ta známá teze z Komunistického manifestu, že kapitalismus radikálně zjednodušil společenskou strukturu a teď už proti sobě stojí jen dvě hlavní třídy, to bylo už v té době "přání otcem myšlenky". Společenská struktura je daleko komplikovanější a nedá se redukovat jen na socioekonomické zájmy, tedy to, co má mechanický marxismus tendenci pojímat jako "objektivní realitu", zatímco to ostatní je "jen subjektivní". Ono spíš ale jde o komplexní způsob života, který má ty i ty aspekty a pro fanoušky Dienstbiera jsou prostě některá ("zelená" nebo lidskoprávní) témata příliš významná na to, aby si prostě mohli říct, že jsme přece všichni levičáci, hájíme sociální stát a to že je nade vše. Nejde ani tak o jednotlivé kauzy (Šumava, výchova dětí queer páry), z nichž mnohé se našich osobních zájmů nijak nedotýkají, ale o určité pojetí života, mezilidských vztahů, typu společnosti, které je dost v rozporu s převážně konzervativními hodnotami "lidu". Já jsem poctivého "rolnicko-dělnického" :-) původu, to prostředí jakž takž znám a vždycky mě zaráželo, jaká je v něm míra xenofobie, autoritářství a hlavně přesvědčení o samozřejmosti některých návyků, která je přímo úměrná omezenosti obzoru a neochotě si tyto obzory rozšiřovat. Ten rozdíl mezi nimi a vykořeněnými lidmi jako já je někdy vysloveně živočišně cítit; já jsem pro mnoho z nich podobný parazit jako cikáni.

Tím nepopírám některé společné zájmy, ale mít společné zájmy není totéž co být opravdu jednotní. Někdy to prostě nejde. Někdy je lepší se rozvést a pak mít normální přátelské vztahy, než zůstávat ve vztahu, kde se láska změnila v nenávist. Situace v soc. dem. sice ještě není na rozvod, ale pro voliče, jako jsem já, by ta strana byla daleko přijatelnější, kdyby v ní třeba i vládli "haškovci", ale byla by tam jasná "liberální" frakce, která by se nebála navrhovat vlastní stanoviska, vystupovala by takto veřejně, stála by si za nimi a měla by odvahu nechat se ve straně přehlasovat, tj. někdy explicitně prohrát, aniž by kvůli tomu opustila stranu. Jenže ta frakce se jaksi nechce přihlásit, oni to pořád hrají na to, že jsou jednotní, ale je to za cenu nesrozumitelnosti a nekonzistence - viz už to, že vyhodí z předsednictva svého vlastního kandidáta na prezidenta - co to je za signál?

Brilantní.
I když přiznávám, že v poslední pasáži "Rozpory levice" už se trochu ztrácím a poslední dvě věty můj rozum nechávají na holičkách.

Osobně jsem proti všem šílenostem, které poslední dobou propagují třeba prof. Zelený, Pavel Kohout nebo hnutí HzPD a plně stojím za Článkem 5 naší Ústavy.
(zdůvodnění si nechám snad na jindy)
Budu tedy teď advokátem politických stran (skutečných politických stran, ne "sevisních organizací", a dobrovolným advokátem):

Vzato zeširoka, kromě hospodářských, společenských a jiných potíží jsme i v trablích instrumentálních, v krizi formy. Zavedením přímé volby prezidenta bez dalšího se některé články či paragrafy naší Ústavy začínají jevit jako slabé nebo zmatené. Panuje nejistota, co bude. Aktivismus Havla i Klause přináší své plody. Jaký smysl ale má politická soutěž, když Klaus nedá první pokus o sestavení vlády do rukou předsedy vítězné strany, ale začne taktizovat a občané musí sledovat, jak na konci těchto nechutných her vidí Topolánka pochodovat se zdviženým prostředníkem poslaneckou sněmovnou a trousit náckovské průpovídky?
A co teprve teď Zeman, který naznačuje, že by nemusel první pokus svěřit do rukou předsedy vítězné strany?
Co to je za kudrlinka?
Vždyť to není nic jiného než naprosto plané politikaření - tedy za podmínky, že politické strany nevidíme zploštěle, ale jako živé organismy z živých lidí. Skutečná politická strana - "skutečná" pro odlišení od "servisní" strany, jak je charakterizoval Keller v Právu - má přece dlouhodobé cíle, které jsou vnitřně prodiskutované a konkrétně hmatatelné ve formě programových dokumentů, ale taky je to dynamický útvar, který řeší i problémy, které přináší tak říkajíc všední den. A předseda se přece do funkce nejmenoval sám - musí mít kvality, aby prošel stranickým sítem a má určitou odpovědnost. Pěkně o tom zde mluví Patočka nebo Jelínek v Právu.
V tomhle je pro mě postoj sociální demokracie po celou dobu naprosto čitelný.
To, že jsem demokrat, a tedy jsem pro svobodnou soutěž, přece neznamená, že nemůžu být levicový (sociální), ani že jsem pro džungli, kde platí pouze a jen právo silnějšího.
Ať si prezident má svou stranu, ale přece nemůže takhle nechutně vyhrožovat jiným politickým stranám (nenechme se mýlit, že se to týká jen ČSSD).
Myslím si, že by první pokus měl dostat předseda vítězné strany, ve druhém pokusu by někoho pověřil předseda poslanecké sněmovny, ve třetím prezident. Pokud by ani prezidentský kandidát nedokázal sestavit vládu, která by dokázala získat důvěru poslanecké sněmovny, volby by se opakovaly.
Zkrátka pro začátek pročistit vzduch aspoň formálně.
Obávám se ale, že se strany po volbách k něčemu takovému napříč spektrem (- jak se říká) neseberou a celé to tak nějak typicky česky začne vyhnívat............

A ani vlastně nevím, jak to souvisí se spory na levici...

V politice jde vždycky o uzavírání strategických spojenectví, která jsou většinou dočasná. Aby to ale člověk mohl dělat, musí vědět, kam patří. K tomu nestačí pouhé sympatie k životnímu stylu a podobným věcem. Je potřeba vědět o sobě víc, uvědomit si své zájmy a cíle - co je pro mě důležité a co je pro mě dobré - a pak se spojovat s lidmi téhož zájmu a prosazovat ty své zájmy. Programově to zpracovávat je velice vhodné. Většina lidí toho není schopná, jsou odkázáni na to "uvěřit" některé politické straně, a proto v tom při volbách a nejen při nich "lítají". Politici "loví" jejich hlasy.
K té levicové jednotě: Pracující třída ještě nikdy nebyla jednotná (ani v minulosti). Její (převážná) část je vždycky pod vlivem buržoazní ideologie. Ta ideologie může být velice různá - někdy je liberálně demokratická, někdy je i horšího druhu, jako třeba rasismus... To ale neznamená, že se to nedá změnit. Musíme "lovit" také. Ale nejenom hlasy. Dokud to nebudeme umět, tak nějaká revoluce je ve hvězdách.

Přestože se mi nezdají správná některá východiska a teze článku, asi bych se s autorem shodnul na tom, že pokusy o radikálnější vnitřní reformaci v současné době asi nejsilnější levicové strany nemohou viditelně uspět. Rozhodně ne samy o sobě. Větší šanci změnit ČSSD tak, aby byla volitelná i pro středové a středolevé liberály, by dle mého měla nějaká taková koaliční strana, strana tolerující její menšinovou vládu anebo podobně silné hnutí. Zatím to ale vypadá, že tyhle páky na ČSSD obsadí jen SPOZděnéKSČM..

Souhlasím, že snaha o tu "jedině správnou" levici vede k sektářství. Na druhé straně socialismus nemůže být vyšší hodnota než demokracie.

omlouvám se za delší reakci, ale nemohu jinak. Jde mi o ta fakta.

Tvrdíte: Zemanovi se „…. brilantní strategií i bezskrupulózní kalkulací … podařilo dosáhnout cíle, o němž sociální demokracie možná sní od roku 2006 – ponižujícího pádu pravicové vlády.“

Fakta: Vláda se položila svými skandály, zcela mimo vůli prezidenta. A pak šlo o to, jak řešit vládní krizi. Prezident chtěl důvěru pro „vládu odborníků“ až do května 2014 (strategie „lepší Rusnok než Kalousek“). ČSSD chtěla předčasné volby na podzim. O toto se sváděla bitva mezi Lidovým domem (Sobotkou) a Hradem. Prezident ji „bezkurpulózní kalkulací“ (v pozadí Nejedlý, Hrdlička) projel, tvářil se sice jako vítěz, ale to byla jen mediální maska. Otázka: Která ze strategií - předčasné volby versus řádné volby vyhovovala levici (ať už „liberální či „konzervativní“?).

Tvrdíte: „…Stalo se poprvé v našich novodobých dějinách, aby kabinet změnil koaličního partnera, a přitom dál vládl bez politického programu a de facto bez důvěry. A je jen dotvrzením hloubky této krize, že si tohoto faktu neráčil nikdo povšimnout. Ani levicová opozice neučinila z tohoto skandálně nelegitimního postavení Nečasovy vlády politické téma.“

Fakta: ČSSD permanentně upozorňovala na nelegitimnost vládnutí pravicové koalice, jejíž členem byla LIDEM, a to od chvíle, kdy se rozpadly Věci veřejné a nová strana LIDEM vstoupila do vlády. Projeďte si zpětně na internetu informace o tom. Byl to také jeden z hlavních argumentů ČSSD, proč mají být v předčasných volbách rozdány nově karty. Říkali jsme: LIDEM nemůže legitimovat ani vládu Petra Nečase, ani jakoukoli vládu – opakovaně vládu pravicové koalice, ale ani vládu Jiřího Rusnoka. Otázka: Proč Zeman věnoval tak velké úsilí přesvědčit LIDEM, aby podpořila vládu Jiřího Rusnoka?

Tvrdíte: „Spor mezi parlamentními stranami a Zemanem by přitom levice (ovšem nejen ona) mohla přepsat ve svůj prospěch….. například tím, že předstoupí s racionálním programem, který by nově definoval fungování politických stran, počínaje jejich financováním…“

Fakta: Již v roce 2011 se ČSSD v rámci komplexního programu řešení korupce zavázala předložit zákon o financování politických stran a v roce 2012 předložila jeho obsah k vnitrostranické a veřejné diskusi. Oba dokumenty visí již přes rok na http://www.cssd.cz/program/program-podle-vas/. Autorovi doporučuji k prostudování a k zaslání (třeba i kritických) připomínek s povzdechem, proč tak ještě neučinil. A ještě dodávám, že změna financování politických stran bylo jedno z témat prezidentského kandidáta JD, které se zavázal podporovat.


Tvrdíte: „…měřítkem skutečné levicovosti je liberální proud sociální demokracie, zatímco například charakter KSČM není zpravidla reflektován vůbec nebo jen okrajově…“

K tomu snad jen tolik: V rámci diskuse o programovém směřování ČSSD před sjezdem v roce 2011 představitelé tzv. „liberálního křídla“, a dosti nepokrytě Jiří Dienstbier, kteří podporovali Bohuslava Sobotku, otevřeně připouštěli variantu menšinové vlády s podporou KSČM, zatímco druhý kandidát na předsedu Michal Hašek komunisty odmítal a otevřeně hovořil o otevřenosti strany do středu a doprava směrem k TOP 09. Jiří Dienstbier hovořil o tomto postoji otevřeně jako prezidentský kandidát, když žádal komunisty o podporu. Dnes jsou „liberálové“ v ČSSD sektářsky (!) cejchováni jako „odpadlíci“ a „pátá kolona“ Kalouska a TOP 09. Politika má leckdy opravdu groteskní podobu.


Tvrdíte: „Strategie vylučování nebo dokonce snění o úplném rozštěpení sociální demokracie na liberální („čistou“) a tu „horší“ či rovnou „špatnou“ není než politickou krátkozrakostí, která si například vůbec neklade otázku o povolební spolupráci – pragmatická rovina těmto úvahám chybí naprosto….“

Naprosto souhlasím, ale je třeba opravdu se vyznat ve sporu mezi „liberály“ a „konzervativci“ na levici je a jak se promítá do dnešních diskusí uvnitř ČSSD. Dobře to popisují např. jak Patočka tak Škabraha. Dobře to popisuje i Pehe, ale problémem je (stejně jako u prof. Kellera), že to někdy vyznívá tak, jako by šlo o zápas „kdo z koho“, a to není dobré.

Tvrdíte: „…nebezpečím služby ideálu je sektářství…“

Naprosto souhlasím: Nicméně jsem jako „liberální sociální demokrat “ toho názoru, že onen kovaný marxistický „třídní pohled“, který nabízíte, není již dlouho schopen plně vystihnout složitost onoho sporu a obecně složitost dnešní doby. (V tom dávám plně za pravdu Škabrahovi.) A také jsem přesvědčen, že dogmatické vymáhání tohoto přístupu, v němž se pak traduje standardní kritika reformismu a sociálního státu zleva, vyúsťuje často v sektářství. Neodmítám „třídní pohled“, jen si nemyslím, že je nám na levici v jeho dogmatické podobě k něčemu platný, a to jak z teoretického, tak praktického hlediska. Můžete stokrát citovat neomarxisty frankfurtské školy, ale když potřebnou sociologickou analýzu a ohled na elementární fakta vytěsňuje finální odvolání na třídní původ, jsem jaksi v rozpacích.

1. Zeman může patřit i do "nečisté" levice přece jen za předpokladu, že vůbec je levicový. Tudíž otázka jeho levicovosti není bezpředmětná. Je-li Zeman např. xenofob a sexista, pak nemůže být levičákem, a to ani levičákem "starým". Stará, klasická levice se totiž vyznačovala tím, že témata moderní levice nezdůrazňovala a nevěnovala se jim, nikoli tím, že by představovala protiklad hodnot moderní, nové levice. Čili R. Joch nemá pravdu (abych navázal na minulou diskusi pod článkem O. Slačálka).

2. Revoluční situace nemohla nastat, jestliže není rozvinuté revoluční vědomí (jak na to správně upozorňuje paní Hájková). Spory v socdem nemají co dělat s rozpory mezi reformismem a revolučními řešeními, vždyť reformisty jsou Sobotka, Dienstbier i Hašek nebo Škromach.

3. Otázkou je, kdo levici štěpí a kdo ji spojuje a na základě čeho by se levice měla sjednocovat. Haškové a Zemanové nejsou schopni levici sjednotit na základě žádných idejí (žádné totiž nemají). A na základě mocenských zájmů nelze vytvořit blok, který by byl trvalý a který by opravdu účinně pomáhal "obyčejným lidem".

Pokusím se tedy stručně reagovat na některé komentáře, i když nechci rozvíjet nějaké sáhodlouhé teoretické disputace. Jen hned vyslovuji údiv nad tím, jakou nechuť budí pojem "třída" (O. Novotný). Proč M. Škabraha odkazuje na Komunistický manifest, a ne na Kapitál, kde se pojem třída zjemňuje a ukazuje se na to, že existují i "mezitřídy" (maloburžoazie)? Ani Marx sám nepoužívá pojem třída dogmaticky, nechápu tedy, proč mi O. Novotný podsouvá stalinistickou rétoriku o "třídním původu". A proč vůbec O. Novotný mluví o dogmatickém pojetí tříd? Jak na to přišel? Z odkazu na Adorna (sic!)? No tě pic. Je dogmatické považovat pojem třída apriorně za dogmatický.

Jednoduše řečeno, výhodou pojmu třída je, že propojuje sociologickou a ekonomickou analýzu. Tvrdit, že dnešní doba je příliš složitá, je poněkud vágní. 19. století mělo svou komplexitu a jen naše bohorovnost nám dává pocit, že náš věk je nejsložitější. tím ovšem netvrdím (aby mi to zase nebylo podsouváme), že nám prostě stačí texty 19. století a těmi budeme přeměřovat současnost.

Ústředním problémem politické levice dnes je, že už ani nedokáže kapitalismus (tedy současný socioekonomický systém) nastolit jako problém. Prostě ho fatalisticky přijímá jako danost. To se mi opakovaně potvrzuje např. v diskusích s J. Dolejšem, ale i nyní. Místo toho se uhýbá kamsi k ekologii, přitom tematizace ekologické krize není podle mě překonáním socioekonomické analýzy. Ta krize nespadla shůry, nýbrž je důsledkem společenských a ekonomických vztahů. Vznikla proto, že drancování přírody bylo výhodné.

Přitom jsem jazyk marxistické teorie použil reflektovaně, vůbec ne ideologicky (tedy ne s tím, že bych vyloučil jiné jazyky, jiné teorie apod.). Použil jsem ho proto, že mi pomohl nejrychleji a nejlépe postihnout identitární rozpolcenost soc.dem. v současné době, která je ale ve skutečnosti rozpolceností danou historicky. Je opravdu nutné to tu znovu opakovat, vysvětlovat či obhajovat? Není to z článku dostatečně zřejmé?

Pluralita životních stylů, hodnot apod. – to je typický pohled postmoderního intelektuála (třebaže se Martin Škabraha hlásí k projektu druhé moderny, ale to je nyní vedlejší), který skvěle analyzuje partikularity, ale nemá jazyk pro univerzální (jak ostatně pěkně píše paní Hájková). Není prostor to zde rozvádět, proto jen otázka: neplatí stejná námitka i pro pravici? I ona má v sobě různé proudy, nehledě na rozmanitost mentalit jejich voličů. To není žádné specifikum levice. Jenže narozdíl od levice je to právě pravice (jejich strany i voliči), kdo umí uvažovat třídně. To je pěkný paradox, že?

Na výplody M. Plevy nemá smysl reagovat. Je to kolovrátek, který stále opakuje své, protože odmítá vnímat napsaný text. Vnímá jen své představy o textu a vymezuje se často proti tomu, co v něm ani nestojí.

Tož snad tolik.

Ještě přece jen krátce k paní Hájkové, jejíž komentář se mi velmi líbí a k němuž nemám co dodat. Jen otázku: na stránkách Deníku Referendum se řeší, zda má levicový liberál koho volit.

A koho má volit stoupenec radikální levice? To je přece politický bezdomovec par excellence. Má to své hluboké příčiny, ale o tom třeba zase jindy.

P.S. Pane Dospivo, ale demokracie není žádná esence, která buď je, nebo není. Ono jí také může přibývat (např. posílením sociálních práv), nebo naopak ubývat (např. zavedením volebního censu).

Zda má levicový liberál koho volit? Na to se dá odpovědět jen tak, že pokud má LL pocit, že není koho volit, pak má na výběr z několika možností:
a) volit "menší zlo" nebo
b) angažovat se osobně v nově založené vlastní straně nebo
c) angažovat se osobně ve staré straně (která o sobě tvrdí, že je levicově liberální) a snažit se, aby takovou opravdu byla nebo
d) přestat být levicovým liberálem nebo
d) přestat chodit k volbám

Přičemž to poslední je možné vyložit si buď pasivním nebo aktivním způsobem.

Též je možné některé body kombinovat.

Naštěstí, paní Hájková, patřím k těm, kteří volí rozumem, a nikoli z lásky či nenávisti. :-)

Zatím tedy volím a).

Pro všechny případy je dobré klást si otázku, co přesně znamená být levicovým liberálem. A klást si ji pořád.

Pěkný seznam možností, paní Hájková, platí tyhle alternativy i pro stoupence radikální levice a ještě obecněji? Osobně bych přidal ještě aspoň jeden bod k angažovat se, takové první za d) ;-)