Snad nikdo toho v čele sociální demokracie neprohrál tolik jako Miloš Zeman. Když dnes mluví o svých nástupcích jako o neúspěšných, jak asi musí přemýšlet o sobě?

Vezměme třeba volby do Senátu v listopadu 1996. Do horní komory se volilo poprvé, takže se rozhodovalo o všech 81 senátorských křeslech. Sociální demokracie, které tehdy třetím rokem předsedal Miloš Zeman, získala 25 z 81 možných křesel. ODS jich získala celkem 35, mezi senátory tehdejší koalice patřili ale i lidovci (třináct mandátů) a ODA (sedm mandátů).

Právo tehdy psalo o „Zklamání v Lidovém domě“, Lidové noviny analyzovaly „Příčiny neúspěchu sociální demokracie“ a Mladá fronta DNES konstatovala, že „Senátní analýza staví Zemana do role statisty“.

Jistě, 25 z 81 mandátů není úplně málo. Jenže tehdy se výsledek srovnával s úspěchem sociální demokracie ve volbách do Sněmovny z přelomu května a června. A tak se od ČSSD čekalo víc. A navíc, dnes má sociální demokracie křesel 45 a v posledních dvou volbách získala z 27 možných mandátů 12, respektive 13. Takže neúspěch.

A to ještě Miloš Zeman nevěděl, že v roce 1998 v Senátu bude v čele ČSSD obhajovat pět křesel a dvě ztratí. Oproti Čtyřkoalici, která jich tehdy získala 13 — také díky odporu části veřejnosti k Zemanem propagované opoziční smlouvě. „Nejhorší je ten Nový Jičín.“ řekl tehdy Zeman na adresu kandidáta ČSSD, který skončil až čtvrtý, za kandidáty ODS, Čtyřkoalice a KSČM. „To bych rád věděl, jakého debila jsme tam postavili,“ citovaly jeho výrok noviny.