Miloš Zeman je kujón. Dobře ví, že česká média jsou pravicová a velmi povrchní. Právě proto jim tak spílal nad sklínkami becherovky, dokud byl hlavou české levice.

A právě proto se z českých pravicových médií rozhodl učinit své prostoduché pomahače nyní, kdy už mu nejde o nic sociálního, ani demokratického, leč jen o sebe sama. Věděl, že mu „novinářští blbečci“, jak je tituloval ve svých bohatýrských časech, v čele s Mladou frontou Dnes budou sloužit přeochotně, neboť ze zchřadlých rukou Martina Bursíka přebírá štafetový kolík hýčkaného hlavního škodiče sociální demokracii.

Český pravicový tisk v čele s MFD kromě předsedů pravicových stran nic nemiluje tak jako bývalé předsedy sociální demokracie. Oni pravicovým deníkům umožňují tvářit se vyváženě, objektivně a jakoby nad věcí: za pravici hovoří Hektor Topolánek, za levici vždy nějaký bývalý Achilles s patou už dávnou propíchnutou naším kopím, myslí si v MfD.

Pravice i levice zkrátka i v soudobém českém pravicovém tisku musí být zastoupeny obě; pravici oprašují vždy takovou jaká je, levici vždy tu bývalou. S cílem své čtenáře také na úrovni pobavit mají v MfD a spol. pro oba póly české politiky vlídná, domácky žoviální slova; tu se vyprávějí perličky ze soukromí, tu vzpomínky na dětství; dovíme se tu prostě o všech všechno lidské, od jejich oblíbených druhů cukroví až po akvarijní rybičky.

Eva a Vašek se zrodili z diskursu Jana Hřebejka a Mladé Fronty Dnes.

Každý čtenář MfD či LN dosvědčí, že být aktuálním předsedou sociální demokracie je možné vždy jen v sedmém pádu a vždy je to míň než být nulou: předseda je buď ochmelkou a koprolalikem (Zeman dokud byl předsedou), nebo ajznboňákem a grázlíčkem (Gross, dokud jím byl), anebo autistou a moulou (Špidla, dokud byl předsedou), a ovšem rozháněčem mládeže a arogantním narcisem (Paroubek dnes).

Kdyby se předsedou dnešní sociální demokracie stal reinkarnovaný Tomáš Garrigue Masaryk, který skutečně byl svým celoživotním přesvědčením sociálním demokratem a dosti této straně v jejích počátcích pomohl, současná MfD a LN z něj budou dělat nepraktického profesora, pomateného snílka či pravdoláskového romantika. Zamilovaly by si ho ve svém nadšení pro kýče všeho druhu, teprve až by se také on stal bývalým.

Ornamentem nadcházející volební kampaně tedy budou servilní rozhovory, jaký včera se Zemanem vydala Mf Dnes, s otázkami typu: „Říká se, že jen malí lidé si kladou malé cíle. Vy jste se rozhodl postavit v květnových volbách do Sněmovny proti asi nejsilnějšímu soupeři, předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi v Ústeckém kraji. Kolik mu podle vás můžete odebrat hlasů?"

Rozmnoží se také propagandistické zprávy, k jaké se včera snížilo ve své sociologické prostomyslnosti i Aktuálně.cz, s titulky jako z TASSu: Zemanova partaj zažívá raketový nástup, přeskočila 3 %. Tři procenta jsou zhruba statistická chyba, jméno agentury SANEP si mnohý čtenář v textu zprávy možná přečte poprvé...

Cíl takovéto propagandy je zřejmý: připravit sociální demokracii o co největší množství hlasů. Tak jako média vedou kampaň pro TOP09 v naději, že tím mohou přispět k vzniku vlády bez ČSSD, povedou se stejnou nadějí nyní kampaň i pro Zemana. Proč to nejspíše k ničemu nepovede?

Patrně proto, že čeští lidé ve své valné většině po dvacetileté zkušenosti s médii klausovskými a rovněž dvacetileté, byť ještě otřesnější, zkušenosti s médii husákovskými médiím prostě nevěří.

Naučili se číst mezi řádky, spoléhat na svou zkušenost, pozorovat a radit se s blízkými lidmi kolem sebe. Tato empirická metoda českého člověka vede k závěru, že Topolánkova-Bursíkova-Čunkova vláda byla strašná. Aniž by choval velkých iluzí o sociální demokracii, český člověk ve své většině prostě soudí, že cokoli sociální demokracie přinese, těžko bude horší.

Volič hájí svůj zájem. Spočítá si snadno, že Miloš Zeman už kandiduje jen kvůli té či oné své osobní křivdě. Zájem nereprezentuje valně ničí. Je možné, že kdyby byl předsedou ČSSD, získal by pro ni více hlasů, než kolik získá Jiří Paroubek. On už je ale předsedou jen sám sobě.

Bombastické titulky či servilně vedené rozhovory v tisku nepřátelském sociální demokracii mohou hýbat s desetinami procenta, podstatu ale nezmění. Miloš Zeman strašně prohraje, patrně nepřekoná ani nejlepší výkon Důchodců za životní jistoty, jelikož ani jejich zájmy neobhájí líp než ČSSD.

Jeho pravděpodobná prohra ale nebude zbytečná. Ze dvou důvodů. Jednak jeho politické dědictví, zejména obludná opoziční smlouva, se ocitne zcela mimo osu sociálně-demokratické politické tradice. A jednak jeho „novinářští blbečci“ budou v oné prohře stát věrně po jeho boku.

Lze Mladé frontě Dnes a spol. přát víc? Snad jen to, aby se podobným způsobem pokusili zachránit českou pravici znovu v roce 2014 spolu s nějakým Evropu a klima napravujícím dvouprocentním hnutím Václava Klause. A jak dnes můžeme věci pozorovat, nejsme bez valných nadějí, že našemu přání ona i on vyjdou vstříc.