Současné diskuse o podobu levice jsou zhusta vedeny z liberálního hlediska. Spory o to, zda je Miloš Zeman levicovým prezidentem, či nikoli, nebo o to, který proud uvnitř sociální demokracie představuje „autentickou“ levici, však ve skutečnosti představují intelektuální fetiš. Ten zakrývá reálnou podstatu problémů, opravdové rozpory současného světa i rozpory levicových programů.

Mocenské centrum Zeman

Nástup Miloše Zemana způsobil pnutí na politické scéně, které bylo lze očekávat, které ale levice nedokáže produktivně uchopit. Nejjednodušší operací je upřít Zemanovi levicovost, označit ho za populistu prahnoucího po moci.

Tato směs moralizující a psychologizující rétoriky je sice působivá, zároveň však velmi monotónní. Nevede nikam. Politickou logiku má u druhdy vládních stran, zatímco u stran levicových, opozičních, přispívá ke znepřehlednění situace a k nečitelnosti.

Zemanovo efektivní nakládání s politickou mocí totiž krátkodobě souzní se zájmem levice: shodou okolností, brilantní strategií i bezskrupulózní kalkulací se mu podařilo dosáhnout cíle, o němž sociální demokracie možná sní od roku 2006 — ponižujícího pádu pravicové vlády. To není oslava jednoho politika, to je konstatování faktu. Spory o levicovost prezidenta jsou z tohoto aspektu mimoběžné.

Politika je hrou o moc a s mocí, psal v roce 1968 Karel Kosík. A žádné moralizující řeči tuto nepěknou pravdu nemohou zakrýt. Zeman je silnější tím víc, čím slabší jsou parlamentní strany. A ty teď — v podstatě všechny — představují vyhlodané skořápky. Nejsou schopny akce, jejich politická imaginace je žalostná.

Krizi parlamentní demokracie nezpůsobil Zeman, nýbrž Nečasova vláda, a to tím, že po rozkolu Věcí veřejných nepředstoupila před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru. Stalo se poprvé v našich novodobých dějinách, aby kabinet změnil koaličního partnera, a přitom dál vládl bez politického programu a de facto bez důvěry. A je jen dotvrzením hloubky této krize, že si tohoto faktu neráčil nikdo povšimnout. Ani levicová opozice neučinila z tohoto skandálně nelegitimního postavení Nečasovy vlády politické téma.

Spor mezi parlamentními stranami a Zemanem by přitom levice (ovšem nejen ona) mohla přepsat ve svůj prospěch. Ne Kalouskovým demagogickým zastrašováním a „bojem za svobodu“ vůči „autoritáři“ Zemanovi, ani ideologickým sporem o (ne)levicovost Miloše Zemana.

Ale například tím, že předstoupí s racionálním programem, který by nově definoval fungování politických stran, počínaje jejich financováním, sestavováním jejich kandidátek, případně parametrickou změnou volebního zákona a podobně. Avšak zdá se, že nic z toho nebude v předvolebním boji tematizováno, ačkoli reforma by byla jistě očistná.

V zásadě také platí, že Zeman bude tím slabší, čím silnější bude strana, která vyjde z volebního klání jako vítěz. Pokud ČSSD vyhraje se silným mandátem, může tváří v tvář Zemanovi vystupovat sebevědomě a prezident bude muset její reálnou sílu respektovat.

Sektářský boj za „čistou“ levici

Jak již bylo řečeno, spory o opravdovou tvář levice jsou intelektuálním fetišem, který vychází z nereflektovaného předpokladu, že existuje neposkvrněný ideál moderní levice, o nějž je třeba usilovat. Dělat politiku bez ideálu znamená upadnout do bahna cynismu. Avšak nebezpečím služby ideálu je sektářství.

V konečném důsledku to znamená neustálé zužování pole levice, z něhož postupně vylučujeme všechno to a všechny ty, co respektive kteří se — podle našeho mínění — tomuto vznešenému ideálu zpronevěřují: na prvním místě samozřejmě Miloše Zemana.

V případě ČSSD je takovým krokem přenesení vnitrostranických diskuzí na rovinu veřejného mediálního diskurzu, kdy se navíc spor odlišných politických přístupů mění v osudový souboj „dobra“ a „zla“ (například protihráči sobotkovského vedení jsou vždy označováni jako kariéristé, pragmatici či technologové moci a podobně). Může jít až o bratrovražednou válku, která levici pochopitelně oslabuje (Jan Keller hovoří o čtvrcení levice, viz Právo 17. 8. 2013).

Přitom se často jaksi za samozřejmé považuje, že měřítkem skutečné levicovosti je liberální proud sociální demokracie, zatímco například charakter KSČM není zpravidla reflektován vůbec nebo jen okrajově. Tento sektářský boj ovšem nakonec nutně vede k izolaci, a tím k promrhání politického potenciálu, jenž by mohl vést k účinnému jednání.

Jsem zastáncem opačného pohledu. Levici považuji za pojem „nečistý“, v němž existuje množství proudů, osobností, názorů, od liberálního křídla, přes křesťanské a ekologické až po konzervativní. Strategie vylučování nebo dokonce snění o úplném rozštěpení sociální demokracie na liberální („čistou“) a tu „horší“ či rovnou „špatnou“ není než politickou krátkozrakostí, která si například vůbec neklade otázku o povolební spolupráci — pragmatická rovina těmto úvahám chybí naprosto.

Rozpory levice

Věc je ovšem ještě složitější. Na tomto místě nebudu hovořit o celém kontextu levice, zaměřím se jen stručně na problém sociální demokracie.

Má teze není nijak objevná, je vlastně jen historickou reminiscencí. Zní: všechny vnitřní spory sociální demokracie jsou letitým problémem (opakovaně se vynořujícím), který nesouvisí pouze s nynější situací. Jsou zakódovány v samém vzniku tohoto hnutí, jsou takříkajíc vepsány do jeho genetického kódu. Vlastně je jedno, které křídlo momentálně vyhraje bitvu, protože válku o sebe sama sociální demokracie povede i nadále.

Svou tezi hodlám na závěr stručně rozvést jazykem marxistické teorie. Problém identity sociální demokracie je totiž problémem politického reformismu v situaci, jež nastoluje revoluční podmínky. Není vůbec pravda, že se nacházíme v jakési postindustriální společnosti (to je jen další intelektuální fetiš).

Už Adorno napsal, že žijeme v době pozdního kapitalismu, v němž nemizí třídy, ale mizí třídní vědomí. To, že se vnitřní rozpory kapitalismu stávají načas méně viditelnými, není než výsledek historicky krátkodobého souběhu socioekonomických podmínek.

Vzestup sociálního státu v 50. a 60. letech dvacátého století byl jen dočasnou „zastávkou“ kapitalismu. Tehdy se zrodil sen, že lze třídní boj překonat pokojnou, reformní cestou. A sociální demokracie na tuto svou hvězdnou hodinu dodnes vzpomíná s nadějí, že se bude opakovat.

Jenže kapitalismus sám, jeho nezadržitelná dynamika a destruktivní síla vnitřních rozporů, vytváří předpoklady pro radikální řešení revoluční cestou. Pokud budeme rozpolcenost sociální demokracie číst v tomto kontextu, dotkneme se podstaty problému, jenž dnešek rámuje do dějinného obrazu. To by mohlo být hledisko nové diskuse o levici.