Snad nikdo toho v čele sociální demokracie neprohrál tolik jako Miloš Zeman. Když dnes mluví o svých nástupcích jako o neúspěšných, jak asi musí přemýšlet o sobě?

Vezměme třeba volby do Senátu v listopadu 1996. Do horní komory se volilo poprvé, takže se rozhodovalo o všech 81 senátorských křeslech. Sociální demokracie, které tehdy třetím rokem předsedal Miloš Zeman, získala 25 z 81 možných křesel. ODS jich získala celkem 35, mezi senátory tehdejší koalice patřili ale i lidovci (třináct mandátů) a ODA (sedm mandátů).

Právo tehdy psalo o „Zklamání v Lidovém domě“, Lidové noviny analyzovaly „Příčiny neúspěchu sociální demokracie“ a Mladá fronta DNES konstatovala, že „Senátní analýza staví Zemana do role statisty“.

Jistě, 25 z 81 mandátů není úplně málo. Jenže tehdy se výsledek srovnával s úspěchem sociální demokracie ve volbách do Sněmovny z přelomu května a června. A tak se od ČSSD čekalo víc. A navíc, dnes má sociální demokracie křesel 45 a v posledních dvou volbách získala z 27 možných mandátů 12, respektive 13. Takže neúspěch.

A to ještě Miloš Zeman nevěděl, že v roce 1998 v Senátu bude v čele ČSSD obhajovat pět křesel a dvě ztratí. Oproti Čtyřkoalici, která jich tehdy získala 13 — také díky odporu části veřejnosti k Zemanem propagované opoziční smlouvě. „Nejhorší je ten Nový Jičín.“ řekl tehdy Zeman na adresu kandidáta ČSSD, který skončil až čtvrtý, za kandidáty ODS, Čtyřkoalice a KSČM. „To bych rád věděl, jakého debila jsme tam postavili,“ citovaly jeho výrok noviny.

A to ještě Miloš Zeman nevěděl, jak v doplňovacích senátních volbách na Praze 1 dopadne na konci srpna 1999 jeho poradce Karel Srp. Tomu se totiž podařilo získat krásných 327 hlasů (1,04 %) z 31 759 voličů.

„Z porážky, při níž její kandidát nedostal ani tolik hlasů, kolik má strana v tomto pražském obvodu členů,“ psaly tehdy Lidové noviny, „se vzpamatovává i ČSSD. (...) ‚Miloš Zeman loni vynadal do debilů a fekálií našemu kandidátovi Denerovi za to, že dostal jen 16 procent. Jeho poradce Srp teď dostal ani ne procento. To nelze přejít mlčením,‘“ řekl tehdy „opatrně jeden z funkcionářů ČSSD“.

A snad ani ve zlém snu si Miloš Zeman neuměl představit, že ČSSD pod jeho vedením ztratí v senátních volbách v listopadu 2000 dalších osm senátních křesel. Získala jen jedno z dvaceti sedmi možných. A že pod Zemanovým vedením zároveň drtivě prohraje i první krajské volby v historii České republiky. ČSSD tehdy skončila až čtvrtá s výrazným odstupem nejen na ODS a Čtyřkoalici, ale i se ztrátou 150 000 hlasů v úhrnu za celou republiku na KSČM.

„Waterloo v Hybernské bylo dokonáno,“ informoval tehdy Blesk. „Od šesti ráno zasedalo grémium, na kterém se probírala totální porážka ČSSD. Krátce před osmou premiér Zeman unikl ke svému vozu a ani spUrtující novináři neměli šanci se dozvědět, zda platí jeho prohlášení, když řekl, že dá hlavu na špalek, pakliže jeho strana nezvítězí aspoň v deseti krajích.“

Podle Hospodářských novin šlo v listopadu 2000 o „Zemanův totální debakl“, podle Lidových novin „V sídle ČSSD zavládlo hrobové ticho“. Jan Keller v Právu zaznamenal „Malé krajské Waterloo“ a stejné noviny psaly na své titulní straně, že „Všichni něco slaví, jen ČSSD pláče“.

Nelze ovšem Miloši Zemanovi upřít, že jedny volby v čele sociální demokracie vyhrál — ty do Sněmovny v roce 1998, po kterých následovala opoziční smlouva. I tady ale můžeme napsat, že sociální demokracie dopadla lépe o čtyři roky později. V roce 2002 totiž už bez Zemana, zato pod vedením Vladimíra Špidly zvítězila tak, že bez ČSSD nebylo možné žádnou koalici sestavit. V roce 1998 mohla početně vzniknout ještě koalice ODS, Unie svobody a KDU-ČSL.

Za zmínku stojí i to, že koncept opoziční smlouvy padl s jedním ze svých hlavních představitelů. Špidlova středo-levá koalice oproti tomu přetrvala celé následující volební období. A to přesto, že z vnitrostranických důvodů došlo k výměně premiéra.

Po sérii drtivých porážek ovšem nebylo koncem roku 2000 divu, že Miloš Zeman musel setrvat u oznámeného rozhodnutí, že v roce 2001 nebude znovu kandidovat na předsedu ČSSD. Za svého nástupce tehdy doporučil Vladimíra Špidlu.

Nejprve jsme od Zemana mohli slyšet: „Mezi Vladimírem Špidlou a mnou existuje deset let naprosto věcné spolupráce. A neočekávám žádné osobní konflikty.“

A po Špidlově zvolení předsedou strany pak: „Jsem rád a především to je pro mě důležité, že byl zvolen Vladimír Špidla. Jeho volbou je zaručeno, že ČSSD bude stranou sociální solidarity a nikoli stranou egoismu.“

„Na rozdíl od samotného Zemana,“ řekl tehdy bývalý místopředseda ČSSD a odborový předák Richard Falbr, „si nejsem zdaleka jist, že mezi ním a novým stranickým vedením nebude docházet ke střetům.“ Pravdu měl nakonec Richard Falbr. A snad právě rozdíl mezi Zemanovými slovy a tím, jak o něm mluví lidé, kteří ho znají, může vysvětlit, proč Zeman dnes tak nesnášenlivě napadá své úspěšnější následovníky ve vedení sociální demokracie.

Provinili se tím, že po sérii Zemanových debaklů dokázali stranu přivést znovu do vlády a nepotřebovali ho při tom. A že se jím nenechali vydírat ani tehdy, když v roce 2003 chtěl-nechtěl do prezidentské volby, aby pak po další vlastní porážce z Hradu utekl.

Neúspěšný předseda strany, neúspěšný předseda vlády, neúspěšný prezidentský kandidát... Řečeno s Milošem Zemanem: Vládnout by měli úspěšní lidé. A řekl jsem naprosto otevřeně Bohuslavu Sobotkovi, že připravím sociální demokracii nejméně o pět procent hlasů ve volbách. Řekl jsem mu to do očí — jak s tím naloží on a vedení sociální demokracie, je samozřejmě jejich věc.