V České republice se zanedlouho budou konat souběžně dvoje volby, do Senátu a do krajských zastupitelstev. S jen mírnou nadsázkou lze ovšem říci, že z nich nejdůležitější jsou až ty třetí, které se budou konat na počátku roku příštího, volby prezidentské.

Vůči funkci prezidenta u nás panuje rozporuplný vztah. Na jedné straně se úloha prezidenta zlehčuje, bývá redukován na čistě ceremoniální postavu, jakéhosi kladeče věnců a sací papír k podpisům pod dokumenty, o jejichž obsahu rozhodli jiní. Na straně druhé se v návaznosti na českou politickou tradici s funkcí prezidenta spojují očekávání, která představitele nazývaného půvabně „hlava státu“ obdařují až autoritou monarchy.

Aniž bychom inklinovali k jedné z krajností, fakt je ten, že se jedná o ústavní roli, která má pro podobu české politiky význam mnohem větší než například prakticky kterýkoli z ministrů. Faktické kompetence jsou nemalé, od jmenování ústavních soudců, členů bankovní rady a dalších personálních výběrů přes udílení milostí, přes vliv na zahraniční politiku až po roli v povolebních vyjednáváních či v politických krizích. A zejména v situaci, kdy se potýkáme s tak mimořádně špatnou vládou, jako je ta dnešní, je podstatnou kompetencí i možnost vracet zákony.

Snad ještě větší význam nežli kompetence dané ústavou má ovšem neformální vliv prezidenta na klima ve společnosti. Prezident má příležitost vyslovovat se prakticky ke všem podstatným tématům veřejného dění, jeho názor je brán v potaz a často má mnohem větší praktický význam, nežli se může při pohledu upřeném na každodenní politický provoz zdát.

Občanským iniciativám všeho druhu dodávalo ve společnosti vážnost, že se těšily podpoře Václava Havla, jeho osobní zaujetí přispívalo k tomu, že témata kultury, ekologie či vzdělání měla v nejvyšších patrech politiky zastání. Klausův příchod na Pražský hrad naopak mocně působil k tomu, že se u nás šíří protiekologické tmářství, že jsou zájmy kultury, vzdělání, občanských iniciativ či sociální témata, k nimž byl ovšem bohužel dosti přehlíživý i Václav Havel, ocitají vyloženě na okraji.

Na tom, kdo za půl roku nahradí Václava Klause na Pražském hradě, záleží mnohem víc, než si připouštějí zejména mnozí z těch, kteří žádnou zvláštní úctu k roli prezidenta nepociťují, ba je jim celá s ní spojená obřadnost protivná. Řečeno s klasikem, postavení a vliv prezidenta se jim nemusejí líbit, mohou o nich vést spory, mohou s nimi dokonce nesouhlasit, ale to je tak asi jediné, co s tím mohou dělat.

Cesta k prezidentské volbě ještě nedospěla ani na start vlastní soutěže, neboť prozatím ještě neznáme ani kompletní soubor faktických kandidátů. Není jasné, komu všemu z uchazečů se podaří sesbírat potřebných padesát tisíc podpisů, pokud nemají zajištěnou podporu potřebného počtu zákonodárců.

Už dnes se nám ale sugeruje, že vlastní volba se zužuje na dvojici kandidátů, na Jana Fischera a Miloše Zemana, z nichž oba by v případě svého zvolení byli tak či onak pokračovateli Václava Klause. Zatímco Jan Fischer je mužem korporací a českých oligarchů, Miloš Zeman se v časech tak zvané opoziční smlouvy proměnil z břitkého vůdce opozice v Klausův matný odlesk, obklopený prapodivnými lidmi a utápějící zbytky svého talentu a původních aspirací v alkoholu.

Podíváme-li se na stránky agentury pro výzkum veřejného mínění Factum Invenio, těžko budeme vzdorovat dojmu, že jsme se omylem ocitli na webu propagačního oddělení kampaně Miloše Zemana. Už na konci srpna zde manipulují titulkem Prezidentský souboj Fischer-Zeman se vyhrocuje, o dva dny později tu titulek hlásá Zemanovci nabírají tempo a konečně 17. září masáž pokračuje pod titulkem Fischer je v trháku, Dlouhý a Franz jsou ve hře.

Těžko říct, kdo a čím tuto parodii na sociologické měření inspiroval, ale že se nejedná o poctivý výzkum volebních preferencí, který má zjistit reálné úmysly voličů, ale naopak že se jedná o špatně skrytou manipulaci veřejným míněním, vedenou úmyslem preference voličů nikoli zkoumat, nýbrž ovlivnit, je zcela zjevné i bez bližší znalosti metody, kterou k získání zavádějících výsledků agentura Factum Invenio použila.

Je to u nás už zvedený model konstrukce politické reality prostřednictvím hausnumer vydávaných za objektivní data. Takto zázračně se vyrobily v roce 2006 potřebné preference Straně zelených a o čtyři roky později Věcem veřejným. Obchod s preferencemi asi nepatří v politice k nejvýnosnějším, ale k nejšpinavějším nepochybně. Leč kdo ví, možná to Herzmann a jeho lidé dělají z přesvědčení, a možná si dokonce opravdu myslí, že něco zkoumají.

Buď jak buď, účinek této manipulace je zcela zjevný: jedná se o špatně skrývaný pokus vyřadit z reálné soutěže nejvážnějšího protikandidáta Jana Fischera i Miloše Zemana, jímž je Jiří Dienstbier, ještě předtím nežli jakákoli soutěž vůbec započne.

Jakékoli průzkumy preferencí pro prezidentské volby nyní narážejí na základní metodologický problém, jak nasimulovat co nejrealističtěji situaci volby, pro niž zatím není jasné přesné pole účastníků. Podstatnější výpovědní hodnotu mohou mít pouze průzkumy, v nichž jsou respondenti konfrontováni s výběrem reálných kandidátů, u nichž je navíc uvedeno, která strana je nominuje.

První průzkum, který něco podstatnějšího o sklonech voličů poví, bude až ten, kdy se pole kandidátů definitivně uzavře, odpadnou z něj ti, kterým se nepodaří získat padesát tisíc podpisů, a naopak se pravděpodobně rozšíří o kandidáta komunistů. Z toho co dnes víme, lze předpokládat, že výsledné pole kandidátů bude vypadat takto: Jana Bobošíková, Jiří Dienstbier, Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Zuzana Roithová, Přemysl Sobotka, Karel Schwarzenberg, Miloš Zeman a někdo jako Vladimír Remek.

Bylo by velkým a vzhledem ke stavu české občanské společnosti vesměs i milým překvapením, kdyby do výsledné sestavy proklouzl někdo z facebookových kandidátů, jimiž jsou Vladimír Franz, Tomio Okamura, Ladislav Jakl či alespoň jedna ze dvou skvělých občanských kandidátek Táňa Fischerová či Rut Kolínská. Sesbírat padesát tisíc podpisů je v tak krátkém čase bez masivní investice takřka nemožné.

V jediném průzkumu, který situaci prezidentské volby realisticky nasimuloval, ztrácí Jiří Dienstbier na Miloše Zemana šest procentních bodů; přitom komunistický kandidát do něj ještě nebyl zahrnut. A nebýt toho, že ČSSD, pokud jde o Dienstbierovu kampaň, léto úplně zaspala, mohly být výsledky opačné.

To je ovšem věc, která veřejnosti není známa, a tak reálně hrozí, že strategický záměr, který má jistě Fischerův i Zemanův tým, a jimž je ochromit Dienstbierovu kampaň ještě před uzavřením pole kandidátů, může vyjít. Zveřejňování preferencí, jimž jejich nesmyslnost ubírá jen pramálo na vlivu, vytváří předpoklady pro to, aby se po krajských a senátních volbách v ČSSD rozhořela otevřená revolta proti Dienstbierově kandidatuře a ve prospěch Zemana jako společného kandidáta celé levice.

Právě v tomto duchu zveřejnil vždy v mnoha ohledech pronikavý, ale vždy nakonec spolehlivě zpátečnický Oskar Krejčí rozsáhlou úvahu v Literárních novinách, které si před lety lidé z ČSSD koupili zřejmě proto, aby jim dnes takto pomáhaly. Pokus inzerovat Miloše Zemana jako společného kandidáta levice je totiž založen na nenápadném, ale poměrně závažném zkratu; Zeman má s levicí dnes už společného pramálo, rozhodně míň než s Václavem Klausem.

Jednu věc je ovšem bohužel nutné uznat. Ačkoli jsme se tomu vzpírali uvěřit, nyní už by bylo neospravedlnitelným zavíráním očí před skutečností, kdybychom nepřipustili, že Miloš Zeman se opravdu může českým prezidentem stát. Naštěstí to není příliš pravděpodobné, protože v případné přímé konfrontaci Fischer — Zeman by s celkem spolehlivou zárukou ze dvou zel zvítězilo to menší. Raději Pan Úřednická vláda českých oligarchů nežli Pan opoziční smlouva česko-ruských oligarchů, raději Pan Nikdo nežli Pan Becherovka, řekne si doufejme český volič, bude-li takto strašlivému dilematu vystaven.

Je otřesným vysvědčením úpadku české politiky a českého veřejného dění obecně, že dnešní volič s inklinací podporovat opozici vzpomíná na Zemanovu éru s laskavou nostalgií. Pozapomenut je Šlouf, Mrázek, Čuba, hektolitry becherovky, neboť v éře Janouška, Rittiga, Nečase, Drábka, Kalouska, Bárty, metylalkoholu a s-karet nepůsobí zděšení.

Zeman na Pražském hradě by ovšem nebyl mile komickou rázovitou postavičkou ve švejkovské tradici, jak si to mnozí z jeho nynějších příznivců malují. Zeman nemá v politice jiné dědictví nežli opoziční smlouvu a jinou motivaci nežli spalující touhu pomstít se těm, kteří v jeho očích toto dědictví pošlapali a následně mu před deseti lety zkřížili cestu na Pražský hrad.

Ostatně není jistě náhoda, že poslední titulek na webu marketingového oddělení zemanovců vulgo agentury Factum Invenio vytrubuje, že voliči touží po zavedení většinového volebního systému, což je úmysl, který je nejhmatatelnějším dědictvím opoziční smlouvy a shodou okolností také volebním systémem, proti němuž vedou kampaň v celém světě rozmanité občanské iniciativy usilující o prohloubení demokracie.

Právě Zemanova spalující touha zničit vše, co v sociální demokracii navazuje na Špidlu a co v ní dnes představují osobnosti jako Zaorálek, Sobotka, Tejc a samozřejmě Dienstbier, které se pokoušejí vtisknout své straně modernější, otevřenější, evropskou tvář, je klíčovým důvodem, proč se k němu tak laskavě chovají podstatné části pravice včetně velké části pravicového tisku. Komentátoři, kteří pokoutně mudrují, že Češi dnes potřebují svého Putina a v Zemanovi ho mohou dostat, potvrzují bezděčně, že charakteristiky, jimiž je Zeman ve svých nejlepších bujarých letech častoval, nebyly bez vztahu ke skutečnosti.

Miloš Zeman, nejenže není kandidátem levice; je to ještě horší. Jedná se o trojského koně pravice, zbraň hromadného ničení sociální demokracie, jakou pravice sama ve svém arsenálu nemá a vzhledem k hloubce svého úpadku ani mít nemůže. Snad pro nikoho, nežli pro současné sympatizanty Zemana s levicovými východisky, neplatí lépe pořekadlo: dobře si rozmyslete, co si budete přát; mohlo by se vám to totiž splnit.

Pro Českou stranu sociálně demokratickou, její současné vedení, by byl strašlivou prohrou už sám fakt, kdyby její kandidát v prvním kole se Zemanem prohrál. Je to nakonec velká zkouška kompetence a nastavené zrcadlo, v němž sociální demokraté spatří věrný obraz vlastní totožnosti. Kolik v nich ještě ze Zemana vězí? Bohužel zatím se zdá, že mnohem víc, než by si mnozí ve vedení sociální demokracie chtěli přiznat.

Pokud současné vedení ČSSD jako dlouhodobě nejsilnější strany, s níž největší část české veřejnosti spojuje očekávání, že zásadně zvrátí neblahé směřování země, které nastolila vláda pravice, nedokáže své voliče, ba ani své členy přesvědčit o tom, že její vlastní kandidát by byl nejvhodnějším reprezentantem těchto aspirací v úřadě prezidenta, jak chce potom zvládnout další a v mnoha ohledech náročnější úlohy po převzetí správy země?

Zastavit Zemana je možné, ale je k tomu zapotřebí:

1. Jasně vysvětlit, a to uvnitř ČSSD i jejím voličům, že se nejedná o věrohodného kandidáta levice, připomenout Šloufa, Mrázka, objetí s Klausem, sprosťáctví k oponentům i kanystry becherovky. Právě z těchto dobrých programových důvodů je rovněž nutné tvrdě trvat na tom, že podpora pro Zemana od nikoho uvnitř ČSSD se nebude tolerovat.
2. Je třeba začít vést pro Jiřího Dienstbiera mnohem ofenzivnější kampaň vysvětlující, že právě on na Hradě bude tím nejdůslednějším protivníkem Nečasovu a Kalouskovu režimu, i nejvěrohodnější Klausovou antitezí. Pouze on, nikoli Zeman nebo Fischer, je kandidátem demokratické levice a také kandidátem občanské společnosti.