„Až vystoupím ze všech svých těl, pochopím, že nepřítel, ať už chtěl anebo nechtěl, nejlepší byl učitel,“ zpívá v jedné své písni Radúza a má pravdu. Zdvořilí přátelé nám obyčejně nevmetou do obličeje ty nejbanálnější a nejdůležitější pravdy o tom, jak působíme zvnějšku. Nepřátelé nám je řeknou. S gustem. A výstižně. 

Ze svých těl nikdy nevystoupíme. Ale trocha nadhledu neškodí. Většinou si snadno vymyslíme dost obran, abychom si z toho, co řekli, nemuseli nic odnést, dost důvodů pro tvrzení, že nepřítel je dostatečně ošklivý, zlý a špatný, než abychom se tím, co řekl, museli zabývat. Ano, Joch je představitel reakčních postojů, obhájce mučení a mainstreamizátor mnoha nepřijatelných názorů. 

Rozhodně není bojovníkem „s nacionalismem, autoritářstvím, xenofobií a populismem“, jak o něm kdovíproč tvrdí Jiří Pehe: „Joch a další konzervativní intelektuálové bojovali se stejnými nešvary na pravici“, jako my na levici. Polovinu z těchto „nešvarů“ přitom sdílejí, a nacionalismus a xenofobii pouze povýšili na nadnárodní, „civilizační“ úroveň, vymáhají loajalitu k Západu a jsou xenofobní například vůči muslimům. To ale neznamená, že se z jeho kritiky nemůžeme poučit.

Radikální a liberální levice z okruhu Deníku Referendum, ProAltu a podobných iniciativ přispěla k diskreditaci Nečasovy vlády a k většímu ohlasu myšlenek toho, co můžeme velmi volně nazvat „novou levicí“. Přispěli jsme k vyjádření veřejného nesouhlasu s různými kroky vlády — od jmenování Jocha poradcem premiéra pro lidská práva až po penzijní reformu.

Naopak prezidentský kandidát podporovaný větší částí okruhu DR, Jiří Dienstbier, propadl a strana, do níž vložila řada autorů DR mnoho nadějí, se patrně mění v úslužný nástroj prezidenta Zemana. S trochou nadsázky můžeme říct, že jsme od roku 2010 kmitali a sázeli — sklidil ovšem někdo jiný. Zeman je z řady důvodů velice nevábný, nyní ale dokázal povalit Kalouskovu garnituru a realizovat to, po čem liberální levice tři roky marně volala.

V tomto kontextu nám Roman Joch připomíná, že:

-představa předzjednané harmonie masových stran staré levice a liberálních hodnot je mýtus, v některých zemích včetně těch postkomunistických jsou strany staré levice naopak hodnotově konzervativní; v takových zemích zbývá liberální levici smutná pozice mezi konzervativní levicí a liberální pravicí: „sdílet s těmi prvními ekonomické názory a s těmi druhými společenské postoje a životní styl“.

-„nová levice“ je „esteticky a kulturně elitářská“ a cizí většině společnosti, s níž jako „inťouši“ nejsou její příslušníci schopni ani komunikovat, ocitli jsme se proto v pozici „generálů bez vojska“.

-naděje vkládané liberální a radikální levicí do předáků sociální demokracie si tito lidé nezaslouží ani pro své politické postoje, ani pro své politické schopnosti: „nechápu, co vidí na Sobotkovi. Dienstbier je alespoň autentický, ale Sobotka má vzezření, mluvu, manýry, vystupování a oblékání subalterního bankovního úředníka od přepážky. Umíte si ho představit v čele Indignados či Occupy Wall Street? Já ne. Zato si umím velice dobře představit stranu, na kterou by se postavil v případném sporu Occupy Wall Street s Wall Street — no, Wall Street, pochopitelně.“

Můžeme polemizovat o jednotlivostech. Můžeme se přít o tom, zda Jochův obraz „nové levice“ jako elitní a elitářské neodpovídá (jako ostatně většina reálií v jeho textech) spíše americké než české společnosti. Můžeme se ptát, zda v českém prostředí nejsou v elitě přítomné spíše neoliberální či různé autoritářsky konzervativní názory, zatímco kulturní preference vlastní nové levici nepatří spíš k sebeuvědomování nižších středních vrstev. S tím souvisí i fakt, že pravice není ani zdaleka tak liberální, aby se dalo říct, že s ní „nová levice“ sdílí „společenské postoje“ (nemluvě o životním stylu).

V jednotlivostech může být pohled zvnějšku křivý — a zpravidla takový bývá. Je pak snadné přehlédnout, v čem nám takový pohled může odhalit, co nevidíme. Dosavadní reakce na Jochův článek působí spíše jako obrany takových vlastních slepých skvrn.

O jaké slepé skvrny se jedná? V linii, která se v DR zřetelně objevuje (v rámování témat, společných prohlášeních autorů a článcích, které udávají tón) a nejvýrazněji byla přítomná v kampani za Dienstbiera prezidentem, je dle mého názoru základním problémem jakýsi špatný kompromis mezi utopií a realismem — kompromis, který si bere to horší z obou.

Vybrané cíle nejsou ani prakticky dosažitelné, ale zároveň ani nemají radikalitu a přitažlivost utopií. Jsou plně kontaminovány instrumentální racionalitou charakteristickou pro realismus, není na nich nic, co by skutečně měnilo pravidla hry stávajícího systému — a zároveň jsou nedosažitelné jako utopie.