Ač Deník Referendum neuzavřel s Romanem Jochem žádnou tajnou dohodu, vypadá to, že se tento chrabrý muž rozhodl dělat nám reklamu. Ve svém textu Utrpení levicových „inťoušů“: Miloš Zeman ničí jejich milovanou ČSSD líčí duševní utrpení, které dle něj musejí intelektuálky a intelektuálové píšící do Deníku Referendum zažívat v situaci, kdy se značná část levice přiklání k současnému prezidentovi. A nad tím utrpením se dojímá. To je velice milé, také jsem byla hluboce dojata. K textu mám nicméně pár drobných poznámek.

Předně bych chtěla Romanu Jochovi poděkovat za progresivní přístup v genderově korektním vyjadřování. V publicistice se mnohdy neustálé opakování ženských a mužských tvarů považuje za neobratné. Roman Joch ukazuje, že to je zpátečnický přístup a všechno je vlastně jen otázkou zvyku. Za to mu patří vděk.

Co se obsahu týká, je to už trochu slabší, neboť se ukázalo, že Roman Joch není pozorným čtenářem našich novin. Deník Referendum není, ač by si to mnozí jeho kritici jistě přáli, novinami vztahujícími se k jedné politické straně, není hlásnou troubou sociální demokracie, respektive jedné její části. Je to prostor pro diskuzi od politického středu až po radikální levici. To není prázdné klišé, to je fakt.

Z toho přirozeně vyplývá, že intelektuálky a intelektuálové píšící do DR mají na řadu témat odlišné názory. Včetně názoru na ČSSD, Bohuslava Sobotku a dokonce i na Miloše Zemana. Deník Referendum tak může přinést diferenciovanější a hlubší analýzu prezidentova působení na politické scéně než jen jeho adoraci či naopak alarmistické strašení koncem demokracie.

Zdánlivého paradoxu se Joch dotýká, když píše o tom, jak se nová levice (reprezentována právě intelektuály a intelektuálkami z DR) potýká s tím, že v ekonomických tématech souzní s tzv. starou levici (reprezentovanou samozřejmě Zemanem), kdežto společenské postoje sdílí s liberální pravicí. To se překvapivě dá vysvětlit skutečností, že politická orientace je vše jen ne dvourozměrná a při klasifikaci politických názorů se nelze pohybovat pouze po pravolevé škále. Liberální a konzervativní proudy jsou na levici i na pravici.

Z hlediska československých reálií je naopak pozoruhodné, kolik liberálů tenduje v ekonomických otázkách k pravici. I to má své vysvětlení: dějinným vývojem zmatení městští liberálové se ze strachu z návratu totality upnuli k neoliberalismu. Za normálních okolností by se titíž lidé hlásili k levici. Neukotvení a dezorientovaní jsou tak právě oni, nikoli salónní intelektuálové a intelektuálky z DR, kteří jsou stejní jako všude jinde ve světě. Na těch je divné jen to, že jich je tak málo.

Miloš Zeman pro křehčí a decentnější část intelektuálek a intelektuálů z Deníku Referendum nepředstavuje problém jen proto, že posouvá ČSSD směrem ke staré levici, ale také proto, že pod jeho působením se pojem levice mění a vyprazdňuje. Stává se synonymem pro autoritářství, napojení na různé finanční lobby, populismus a hulvátství. Z mnoha jeho prohlášení a činů je rovněž zřejmé, že rezignuje na rovnost jako hodnotu, čímž popírá samotné základy, na kterých levice hodná toho jména všude ve světě stojí.