Když jsem si pročítal reakce na svůj sloupek Roman Joch není fašista, napadla mne celá řada věcí, které jsem opomenul napsat. Jednou z nich je otázka hodnot a hodnocení. Jsem v této oblasti postmodernista a relativista, ale jen do jisté míry: Domnívám se totiž, že lidé si většinou nelžou. Často si nerozumějí, ale méně často si navzájem vědomě lžou. Je to proto, že pravda je nutnou podmínkou komunikace a porozumění vůbec. Pokud bychom slovy pokaždé označovali něco jiného, nikdy bychom se nedomluvili.

Chceme-li pochopit, co znamenají slova druhých, snažíme se pochopit, za jakých okolností mohou být pravdivá. Pokud pochopím, v jakém světě jsou pravdivá, získám tím přehled o tom, zda a do jaké míry si s druhým rozumím. Když někdo říká, že venku prší, a venku očividně prší, pak tím slovem patrně míní to samé co já. Zatímco když říká, že venku prší, a já žádný déšť nevidím, pak buď lže, nebo slovo „prší” používá jinak než já. V této víře, kterou sdílím s některými postanalytiky (jako byl Donald Davidson či Richard Rorty), se pro mne skrývá klíč k chápání světa či světů.

Myslím si totiž, že úplně stejný princip platí i v oblasti hodnot morálních. Nevěřím, že většina lidí se úmyslně chová špatně a vědomě páchá zlo. Takže pokud chceme pochopit něčí činy (nebo i jen plány), musíme zkrátka chápat, proč je dotyčný považuje za dobré. Dobro je stejně neredukovatelný pojem jako pravda. Leží v samém základu našeho jednání spolu s pravdou. Nikoli jako něco pozitivně popsatelného, ale jako forma života.

Jak se to ale celé má k současné politice? Domnívám se, že pro ni platí úplně to samé, co pro každou jinou oblast života. I v současné politice bychom měli vnímat činy svých protivníků tak, že se budeme snažit představit si svět, v němž by bylo jejich jednání dobré a jejich tvrzení pravdivá. Naše počínání získá skutečně rysy odpovědnosti teprve tehdy, když budeme schopni pochopit, s jakými hodnotami soupeří ty naše. Nevěřím, že Miroslav Kalousek s Jaromírem Drábkem po večerech společně kují pikle, jak hromadně zbídačit miliony lidí a namastit kapsy velkokapitálu. Naopak věřím, že si ti dva pánové ve svém světě skutečně myslí, že jejich kroky povedou k lepším zítřkům. Pokud s nimi chci skutečně polemizovat, tedy zápasit, pak musím pochopit, co a proč říkají, co a proč dělají.

Podobné je to i se zmiňovaným Romanem Jochem. Prosté odmítnutí Jocha jako fašisty, aniž bychom pochopili, proč říká a dělá věci, které říká a dělá, z nás sice bezprostředně udělá mravní giganty, nevysvětlí ovšem, proč se mu dostává takové podpory. Jestliže Karl Marx označuje náboženství za projekci reálných tužeb člověka, pak jsou stejnou projekcí i všechny ostatní ideologie. Nechtějme je jednoduše snižovat, ale snažme se je pochopit, abychom věděli, proč a čím je chceme porazit.

Pro ty, kdo mají tento názor za příliš postmoderní, na závěr uvedu ironickou poznámku z pera Karla Čapka: „Jen ty hodnoty, kterým říkáme naše, jsou veliké a oprávněné, kdežto ty druhé jsou idiotské, překonané, falešné a vůbec nízké. Naše ideály se neměří s ničím velikým a platným, nýbrž s pouhými zmetky, klamy a pošetilostmi. Měli bychom těžší práci a naše úsilí by bylo dramatičtější a odpovědnější, kdybychom řekli: Ano, my víme, že na té druhé straně jsou ve hře skutečné a živé, platné a mnohé hodnoty; ale my přicházíme s většími a spravedlivějšími. "

Já osobně věřím, že levice může přijít s většími a spravedlivějšími hodnotami, ovšem jen tehdy, když pochopí, co přinášejí jiné přístupy. Hodnoty se totiž projeví jen v zápase s jinými hodnotami. Hodnoty jsou totiž relativní.