Postupně si zvykáme, že stát se může úplně všechno. Realita překonává ty nejdivočejší sny. I když tu jsou znepokojivé věci (otevřené rasistické výroky některých pravicových politiků, příprava ghetta pro pražské bezdomovce), jmenování Romana Jocha premiérovým poradcem pro lidská práva posunulo hranice možného.

Joch je jakýsi Žižek naruby. Žižkovou strategií je říkat pravý opak toho, co je dnes přijatelné. Neváhá se označit za leninistu, stalinistu, psát o revoluci, diktatuře proletariátu (dej šanci diktatuře proletariátu!). Tím zvětšuje prostor, v němž levice může diskutovat. Zkrátka vybízí levici k tomu, aby zrušila svou autocenzuru a v novém světle uvažovala o tom, co dosud byla její noční můra.

A teď si představme, že by se poradcem pro lidská práva stal Slavoj Žižek. Zděšení by zachvátilo nejen pravici, ale i značnou část dnešní levice. Jochovo jmenování se s takovou bouří nevole nesetkalo a pro valnou část pravice je to muž na svém místě. Svědectví toho, že pravice je v jistém smyslu dál než levice. Joch otevřeně zpochybňuje liberální demokracii (zrušit všeobecné volební právo, vyřadit menšiny, vypořádat se s opozicí), volá po novém politickém systému, a pro mnohé je to přijatelné. Jochův fiktivní rozhovor mezi učitelem a žákem „Proč demokracie zanikne“, probíhající za sto let, končí slovy: „Věru strašné! Ještěže jsou ty tmářské doby demokracie za námi!“

Badiou a Žižek hovoří o tom, že hlavním nepřítelem levice je demokracie, tzv. parlamento-kapitalismus, politická forma vytvořená k obhospodařování kapitalismu. Levice ji přijímá jako poslední politický obzor, a nevidí, že právě parlamento-kapitalismus brání nastolení nové politické formy, v níž bude možné uskutečnit její požadavky. Toto volání však na levici vyvolává rozpaky, rozčarování, odmítnutí. Pravice je mnohem více než levice připravena radikálně změnit liberální demokracii.

Je tu samozřejmě otázka, zdali obrana liberální demokracie není v dané situaci tou nejlepší levicovou politikou. Třeba nejsme daleko od doby, kdy liberální demokracii bude hájit levice a liberální část pravice jí bude sekundovat. Vezměme si postavy dvou obránců lidských práv, Romana Jocha a Anny Šabatové. Roman Joch se vnímá jako vyhraněný a odvážný představitel pravicového pojetí lidských práv (alfou a omegou jsou práva a svobody úspěšných a bohatých), který dotahuje do konce to, s čím začal Václav Klaus: univerzální lidská práva jako plevel v ústavě. U Šabatové však nastává jeden důležitý obrat. Ještě nedávno by se její pojetí lidských práv považovalo za obecně přijatelné a neproblematické, kdežto nyní získává nálepku levicové.

Máme tu dva póly, pravicové a levicové pojetí lidských práv s tím, že to levicové se obsahově neliší od liberálního. Co bylo neutrální a liberální, se ve veřejném prostoru stává levicovým. A to znamená, že mizí střed. Politické těžiště se mění, není už v bývalém středu (liberální pozici), nýbrž na okrajích. Ale pouze jeden okraj uvádí věci do pohybu, ten radikálně pravicový, kdežto ten druhý, liberálně-levicový, má pozici obranáře.

Dnes se potvrzují slova, která kdysi napsal William B. Yeats: „Když se věci rozpadají, střed se neudrží.“ Jde tedy o to pochopit naši novou pozici. Ti, kdo byli ve středu, se dostávají na levý okraj, i když hlásají stále totéž. Jenže levý okraj jako reálné politické hnutí nebo strana stále chybí, i když se možná v prostředí nových iniciativ (ProAlt, Alternativa zdola, Iniciativa za společenskou změnu atd.) pomalu rodí.

Jediné, co může zastavit směr představovaný vizionářem Jochem, je zkrátka reálná levicová politická síla, která nastolí podobná témata jako radikální pravice (krize dnešní demokracie…), ale bude prosazovat jejich opačné řešení (svobodu a rovnost všech). Jedno je ale jasné, pokud vládní poradce kritizuje dnešní demokracii, tak se její kritika z levicových pozic stala legitimní.