Politika někdy dokáže být podivuhodně paradoxní disciplínou. Postup předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky v minulém týdnu vzbuzoval hluboké rozpaky, a je třeba říci, že do jisté míry oprávněně. Přesto dnes se jeví věci tak, že kdyby postupoval jakkoli jinak, patrně by kýženého výsledku, kterým jsou předčasné volby, nedosáhl. Jak je to možné?

Svým veřejným vystupováním proti vyslovení důvěry Rusnokově vládě předseda ČSSD udržoval do poslední chvíle spojence Miloše Zemana v napětí, až do úterý nemohli předpokládat, zda se podstatná část poslaneckého klubu ČSSD proti důvěře Rusnokově vládě nevysloví. Ještě v pondělí k takovému kroku byla údajně odhodlána většina poslanců ČSSD.

Předseda ČSSD tu stál před nesnadnou volbou: rozpoutat v ČSSD otevřenou válku, v níž by již dnes zřejmě tahal za kratší konec, anebo raději popřít sám sebe a podtrhnout své poslanecké spojence, kteří byli připraveni proti Rusnokově vládě hlasovat s ním, ale uchovat ve straně jednotu?

Povrchním a s vnitřními zákonitostmi stranické politiky ne dosti obeznámeným pozorovatelům politického dění se cena stranické jednoty vysvětluje obtížně a fakt je, že její konkrétní projevy, jako je třeba ruka Lubomíra Zaorálka zvednutá pro důvěru vládě Jiřího Rusnoka, mohou být na pohled velmi velmi zkormucující.

Jenomže principem stranické, ale i důkladně prováděné občanské politiky, je kolektivní akce. Ta není možná bez dílčích ústupků, dohod, kompromisů, ale především bez toho, aby velká skupina lidí dokázala nakonec ve všech podstatných věcech táhnout za jeden provaz.

Tím, že člověk podpoří leccos, co mu není úplně vlastní, získává nárok očekávat, že se jeho kolegové podobně solidárně budou chovat k věcem, na nichž naopak záleží jemu. A morálně hodnotit lze zpravidla jen úplnou sumu všech dílčích rozhodování.

Samozřejmě jsou výjimečné situace, kdy se poslanec či jakýkoli politik ocitá sám se svým svědomím, třeba moskevské protokoly v roce 1968, takovým případem byly. Bylo jím i hlasování o Rusnokově vládě? Myslíme, že spíše ne, ale současně máme za to, že pár osobností s takovým názorem by měl být klub ČSSD schopen ve svém středu unést.

Zejména při hlasování po jménech, kterým se zdůrazňuje osobní mandát poslance, by poslaneckému klubu sociální demokracie přece jen slušel výskyt pár osobností silných natolik, aby prostě odůvodněně hlasovat pro vládu Miloše Zemana odmítly — a dokázaly si to uvnitř strany obhájit.