Jiří Rusnok je jedenáctým předsedou české vlády v polistopadových dějinách. Po Mirkovi Topolánkovi je teprve druhým premiérem, jehož vláda nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Ve středu pro jeho úřednický kabinet hlasovalo třiadevadesát poslanců. Proti jeho vládě instalované přímo zvoleným prezidentem Milošem Zemanem bylo sto poslanců.

Přesto má Rusnokova vláda v celé novodobé historii České republiky jeden primát. A nikoli nepodstatný. Je prvním vládním kabinetem po roce 1989, pro který hlasovala přímá nástupkyně předlistopadové Komunistické strany Československa — KSČM. Pozoruhodný je tento fakt sám o sobě, ještě zajímavější je to, jak na tuto okolnost reaguje angažovaná veřejnost a političtí pozorovatelé: nijak.

Téměř všichni reflektují jednání prezidenta Zemana, případně komentují dění uvnitř ČSSD, avšak to, že se Rusnokova vláda opírá o hlasy komunistů, nikoho nevzrušuje. Mlčení potvrzuje, že dosavadní ostrakizace komunistů neměla principiální důvody, nýbrž byla jen instrumentálně zacílená proti ČSSD a její případné spolupráci s komunisty.

Stačí si představit, co by se nyní dělo, kdyby byl na místě Rusnoka Bohuslav Sobotka. Nepochybně bychom opět slýchali hysterické hlasy varující před návratem českých zemí před rok 1989, mnozí by hovořili o výjimečném stavu a mobilisaci, další pak o radikální změně politického režimu a riziku úpadku kvality zdejší demokracie.

Nic takového, pomineme-li spíše úsměvné výroky prvního místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, podle kterého se v SPOZ sloučili komunisté z ČSSD a KSČM, se ale neděje. Což ovšem neznamená, že bychom nebyli svědky vpravdě zlomového momentu české politiky.

Narozdíl od těch, kteří doposud hlásají, že se s komunisty nemluví, tento posun považujeme za pozitivní. Nelze zkrátka donekonečna přehlížet legitimní zájmy a preference tak široké skupiny voličů. Což ovšem neznamená, že bychom si KSČM v jakémkoli ohledu idealizovali.

Zatímco v devadesátých letech platila dohoda všech relevantních subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy, nejpozději od roku 2003 jsme svědky postupné, leč stále zjevnější legitimizace KSČM. Tendence je evidentní, společnost již na účelový antikomunismus neslyší a je jen otázkou času, kdy budou komunisté hlasovat i pro vládu, která narozdíl od té Rusnokovy důvěru dolní komory získá.

Z antisystémového subjektu v příležitostného spojence

Kde lze spatřovat uzlové body v genezi KSČM v rámci české politiky od antisystémové strany k subjektu, který se nejenže stává běžným partnerem v utváření poslaneckých většin, nýbrž je dokonce jedním ze subjektů, o jehož sílu se opírá vládní kabinet?

Nástin trajektorie Komunistické strany Čech a Moravy je třeba začít od bodu, že se jedná o jeden z nejstabilnějších subjektů české politiky. Její volební výsledky i pozice ve stranicko-politické soustavě jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí byla z počátku devadesátých let minulého století mnohými předpovídána brzká marginalizace.

Několik posledních voleb dokonce naznačuje, že komunisté jsou v čase dezintegrace stranické soustavy jediným ze zavedených subjektů, který nejenže voliče neztrácí, nýbrž dokonce mírně posiluje. KSČM lze označit za vedlejší pól v levé části stranické soustavy, který je situovaný nalevo od sociálních demokratů, tedy nalevo od jednoho ze dvou dominantních subjektů české politiky.

Daleko závažnější je tendence či postupná proměna pozice KSČM z původně antisystémové a izolované opoziční strany s nulovým koaličním potenciálem v partnera k vyjednávání a utváření hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.