Jak skvělé se zdály vyhlídky sociálních demokratů předtím, nežli padla vláda Petra Nečase. A jaká úzkost se jich zmocňuje dnes, když se jim to, po čem tak prahli, konečně splnilo... Vloni v září jsme v DR vydali text Je třeba zastavit Zemana. Psalo se v něm:

„Miloš Zeman, nejenže není kandidátem levice; je to ještě horší. Jedná se o trojského koně pravice, zbraň hromadného ničení sociální demokracie, jakou pravice sama ve svém arsenálu nemá a vzhledem k hloubce svého úpadku ani mít nemůže. Snad pro nikoho, nežli pro současné sympatizanty Zemana s levicovými východisky, neplatí lépe pořekadlo: dobře si rozmyslete, co si budete přát; mohlo by se vám to totiž splnit.

Pro Českou stranu sociálně demokratickou, její současné vedení, by byl strašlivou prohrou už sám fakt, kdyby její kandidát v prvním kole se Zemanem prohrál. Je to nakonec velká zkouška kompetence a nastavené zrcadlo, v němž sociální demokraté spatří věrný obraz vlastní totožnosti. Kolik v nich ještě ze Zemana vězí? Bohužel zatím se zdá, že mnohem víc, než by si mnozí ve vedení sociální demokracie chtěli přiznat.“

Vloni v září bylo ještě nepochybně v moci České strany sociálně demokratické zabránit Zemanovu zvolení prezidentem, ba i prosadit svého vlastního kandidáta. Neochota konfrontovat se s Milošem Zemanem v principiálním politickém zápase za mnohem příznivějších podmínek, než jaké nastaly dnes, ale způsobila, že se „trojský kůň“ pravice na Hradě opravdu ocitl. A jako takový se dnes chová.

Bráno z nadhledu Zemanovo rozhodnutí pověřit Jiřího Rusnoka, aby sestavil úřednickou vládu, je legitimní. Neměl důvod brát v potaz na poslední chvíli vyslovený příslib Miroslavy Němcové, že má 101 podpisů pro vládu — stávající koalice dávno pozbyla demokratickou legitimitu.

Zeman se tímto krokem stal pánem situace. On má iniciativu, ostatní musejí reagovat. Pověření Rusnoka odblokovalo politickou situaci, věci se daly do pohybu, prokreslily se možnosti budoucího vývoje. A sociálním demokratům to, co spatřili, oprávněně nahnalo hrůzu.

Stojí před námi dvě základní varianty: buď se podaří rozpustit stávající Sněmovnu a vynutit předčasné volby letos na podzim, anebo se v provizoriích s úřednickými či polopolitickými vládami protlučeme do řádného termínu příštích voleb.

Jakkoli by rozpuštění Sněmovny v dané situaci bylo jediným čistým řešením, jeví se každým dnem vzdálenější, protože politické strany i početný houfec nezařazených poslanců si dobře uvědomují, že předčasné volby by byly výhodné především pro sociální demokraty.

Pokud bychom šli volit na přelomu září a října, naděje lidí by se neměly příliš kam jinam upnout, sociální demokracie by mohla počítat s výsledkem vysoko nad třiceti procenty, obě strany pravice by byly slabé, komunisté více méně na svém a dost možná by ve Sněmovně zasedly pouze tyto čtyři subjekty. Sociální demokraté by mohli s vysokou pravděpodobností vládnout sami. Hrad by měl jen malý vliv.

Jenomže pokud se Sněmovna nerozpustí v půli července, čas se rozběhne strašně rychle. Bude ve schopnostech Miloše Zemana a jeho pomocníků prozdržovat se svými dvěma pokusy až někam k Vánocům, možná k Novému roku. Kdo pak bude vyhlašovat volby na březen, je-li řádný termín v červnu? A co pak na těch dvou třech měsících nakonec sejde?

Takový scénář už někdo přirovnal k situaci v roce 2009 a 2010. Ústavní soud tehdy krajně sporným rozhodnutím zrušil předčasné volby, připravil tím sociální demokracii o jistý triumf, umožnil pravici se zkonsolidovat, a zejména marketingovému populistickému projektu jménem Věci veřejné získat půdu pod nohama. Přirovnání ale nesedí: současná situace je pro ČSSD mnohem horší.

Pokud by vládl do řádného termínu voleb v roce 2014 kabinet Jiřího Rusnoka, budou působit všechny následující trendy:

1. Rusnokova vláda se bude pokoušet realizovat vybrané části programu sociální demokracie. Jak na to bude ČSSD reagovat? Bude návrhy podporovat, anebo je odmítat? Ale s jakým argumentem? Že je Rusnok vykradl? Anebo proto, že postrádají demokratickou legitimitu? Tomu budou zvláště ochotně rozumět voliči v Šumperku, v Sokolově nebo v Břeclavi. Vztah k Rusnokově vládě bude ČSSD vnitřně štěpit. Anebo přesněji: bude v ní izolovat ty nejprogresivnější.
2. Nedosti na tom. Základní, pro média zajímavý, konflikt se bude odehrávat mezi Rusnokovou vládou a pravicovou „jakoby“ opozicí. ČSSD se ocitne mimo ohnisko pozornosti, jako hráč, který vystřídal. Nadto počítejme s tím, že podstatná část ministrů Rusnokovy vlády, pokud by vydržela do příštích voleb, se stane volebními lídry SPOZ. Připočteme-li k tomu, že největší mediální platforma levice, deník Právo, pracoval nepokrytě pro SPOZ už v době, kdy byl bezvýznamnou mimoparlamentní stranou, ČSSD bude těžko hledat půdu pod nohama.
3. Pravicové strany se mohou v takovém uspořádání cítit jako hráč hry Monopoly, který dostal kartu „Jdeš z vězení zdarma“. Sněmovnu budou zřejmě dál kontrolovat. A k volbám se nepůjde po pádu jejich hrůzostrašné vlády, ale po roce jejich opozice proti vládě „Zemanově“.
4. Populisté dostanou čas vyrůst. A zejména Andrej Babiš nebude váhat. Má vlivná média a své mocenské postavení v nich zkonsoliduje během pár měsíců. Přihlédneme-li k osobnostem, které již získal, je pravděpodobné, že pokud dostane čas do příštího léta, výsledek Věcí veřejných přinejmenším zopakuje.

Sociální demokracii by v takovém uspořádání nezbylo než se domluvit s SPOZ a doufat, že získá ještě toleranci komunistů, anebo vyjedná cosi na způsob opoziční smlouvy s jednou z pravicových stran. Je dost možné, že právě po tom Miloš Zeman prahne. Otevřela by se tím cesta k „sjednocení“ levice — její páteří by se staly korupčně klientelistické regionální struktury v ČSSD a bezskrupulózní zemanovská technokracie.

To je základní potíž se Zemanem: navzdory vší rétorice není levicovým politikem, jen se podívejme na to, jací lidé dnes obsazují úřednickou vládu. Zeman je technokrat, který pomáhá udržovat postavení privilegované elity, navzdory všem populistickým řečem je to muž velkokapitálu a korupčních struktur. Ruskou variantou beznadějně nesmyslného temelínského projektu hodlá Českou republiku zavléct do postavení zchromlého vazalského státu.

Pokud bude ve Sněmovně dělit ČSSD a SPOZ jen pár procent, není nikterak divokou představou ani slučovací sjezd ČSSD a SPOZ s triumfujícími Milošem Zemanem, Zdeňkem Škromachem, Marii Benešovou a Michalem Haškem. A jména lidí, kteří dostanou cejch kazisvětů, si každý umí představit.

ČSSD snad ještě nikdy nehrozilo tolik jako právě nyní, že se ocitne na trajektorii, k jejímuž konci se dnes vcelku rychle blíží ODS. A je zde na místě poznamenat, že sami sociální demokraté si prostřelili nohu, když člověka nejzpůsobilejšího této tendenci čelit, Jiřího Dienstbiera, na sjezdu v Ostravě odstranili ze svého vedení.

Co by zficovatění či rovnou putinizace české levice znamenalo pro českou politiku? V základním důsledku především to, že od stranické politiky, jak se od listopadu 1989 u nás formovala, by již nebylo možno realisticky očekávat naději na podstatnější zlepšení poměrů. Slovo by zřejmě dostali populisté jako Andrej Babiš a nakonec by kladnou změnu mohla přinést až nějaká lidová revolta; příští „české jaro“, občanská revoluce.

Jelikož toto je nejpravděpodobnější scénář, pokud se nebudou konat předčasné volby, není prakticky nic v mezích demokratické politiky, co by vedení ČSSD nemělo slíbit komunistům a jedné z pravicových stran za to, že je získá k rozpuštění Sněmovny. Je státnickou povinností Bohuslava Sobotky za jakoukoli cenu předčasné volby vyjednat.

Nejde jen o ČSSD, ale o zachování systému, jehož je jejich strana stále ještě pilířem. Není totiž v české politice dnes větší hrozby nežli populisté jako Zeman či Babiš. Před nimi je třeba ji chránit.