Uvítal bych pokud bude datum vydání článku nahoře, nikoli až na konci textu. Podle mého názoru je to totiž informace podstatná, dávající text do kontextu- zvláště když se člověk proklikává odkazy na starší články.
čili kdo jí asi tak vyplní, kdo o volbách uvažuje obdobně racionálním způsobem jako její autoři? Nejsou to koneckonců spíše lidé středních vrstev, mající se ekonomicky a sociálně relativně dobře? Anebo taky posametová generace, vyrostlá na informačních technologiích, které složitost světa redukují na sadu jednoduchých otázek, a nabízí jakýsi kvazivědecký politický kompas, obdobu gps navigace v chytrém telefonu?
Ivana Recmanová napsala: "Prostě si myslím, že ať už by na tom transparentu stálo cokoliv, vždycky na tom budou feministi biti. Když tam bude heslo, které nebude dráždit, tak se akorát projde parta lidí Prahou a neštěkne po tom ani pes. Jenomže když už se tam něco provokativního, obrátí se to proti celé skupině." - a to myslím dost vystihuje oč tady jde.
Nejde tu totiž ani tak o to, co stálo na jednom transparentu, ale o to, "kdo to tady mluví?" Zatímco když ti, pro které je ve vládnoucím diskurzu místo, vyhlašují smrt tu komunistům, tu cikánům a jindy třeba arabům, a odpovědí je jim spíš jen pozdvižené obočí, tak když na veřejnosti obdobným způsobem promluví někdo, komu je právo veřejně mluvit upřeno (v tomto případě feministky), hned je oheň na střeše.
Myslím, že je o klasickou situaci, popsanou Jacquem Ranciérem, kdy se o "právo mluvit" (tj. politicky jednat) derou ti, kterým je toto právo upřeno. Ti (lépe řečeno "ty") se přitom opírají o to, co je v diskurzu přítomno jakožto vyloučené. Právo mluvit na veřejnosti sice mají podle litery zákona všichni, ale v praxi jsou některé vylučovány. Takže jak píše Martina Malinová, nadřazenost jedné skupiny nad jinou stále trvá.
O rovnost žen v každodenní komunikační praxi je (bohužel) stále třeba bojovat. Těmito "slovními granáty" se totiž vytváří politický prostor pro to, aby dosud vyloučené hlasy byly vůbec slyšeny (považovány za smysluplnou řeč).
Komu patří jazyk? Nejspíš nikomu. Rodí se v procesu komunikace. Slovníky a pravidla se pouze snaží stabilizovat to, co si jako řeka hledá svoji vlastní cestu.
I tak si ale lze povšimnout toho, že tak jako voda teče vždycky z kopce, tak v procesu komunikace jsme schopni i s použitím "blbých" a "pokřivených" slov dospět k tomu, abychom si rozuměli. A když zjistíme, že tomu druhému o porozumění nejde, tak že výmluvnějším nežli slova může býti mlčení.
U slov "sluníčkář" i "dobroser" nyní považuji za dominantní jejich emocionální obsah, spíš nežli význam, který má směřovat k porozumění. A připadá mi, že pokud se jeden baví o významu, zatímco druhý o emocích, tak je to jako jeden o koze a druhý o voze.
Významové rozlišení, o které podle mě jde, je mezi autentickým a neautentickým dobrákem (díky pana Rusku!).
Emocionální rozlišení, které však nikdy nemůže být takto ostré, se snaží pojmenovat, jak na nás ten či onen člověk komplexně působí. Nejde tedy pouze o slova, ale též o činy; jde o to, jak jsou u toho kterého jedince v souladu slova s činy, a zároveň zda se nám líbí, kam ten člověk ve svém snažení míří. Jsem tedy přesvědčen, že označení sluníčkář ani dobroser, stejně jako jim podobná, nelze logicky ani významově jednoznačně analyzovat. Snaží se totiž vyjádřit spíše určitý pocit, který někdo z někoho jiného má. A ten nezávisí pouze na tom, kdo je ten druhý (o kom se mluví), ale taky na tom, kdo je a jak se v procesu komunikace cítí ten, kdo toto označení používá (tj. ten, kdo mluví).
Slovo vydavatele k novému webu Deníku Referendum
Jakub Patočka
Uvítal bych pokud bude datum vydání článku nahoře, nikoli až na konci textu. Podle mého názoru je to totiž informace podstatná, dávající text do kontextu- zvláště když se člověk proklikává odkazy na starší články.
Jak jsem vyplnil volební kalkulačku
Jan Černý
Je třeba zabít šovinismus
Dobrý, Malinová
Nejde tu totiž ani tak o to, co stálo na jednom transparentu, ale o to, "kdo to tady mluví?" Zatímco když ti, pro které je ve vládnoucím diskurzu místo, vyhlašují smrt tu komunistům, tu cikánům a jindy třeba arabům, a odpovědí je jim spíš jen pozdvižené obočí, tak když na veřejnosti obdobným způsobem promluví někdo, komu je právo veřejně mluvit upřeno (v tomto případě feministky), hned je oheň na střeše.
Myslím, že je o klasickou situaci, popsanou Jacquem Ranciérem, kdy se o "právo mluvit" (tj. politicky jednat) derou ti, kterým je toto právo upřeno. Ti (lépe řečeno "ty") se přitom opírají o to, co je v diskurzu přítomno jakožto vyloučené. Právo mluvit na veřejnosti sice mají podle litery zákona všichni, ale v praxi jsou některé vylučovány. Takže jak píše Martina Malinová, nadřazenost jedné skupiny nad jinou stále trvá.
O rovnost žen v každodenní komunikační praxi je (bohužel) stále třeba bojovat. Těmito "slovními granáty" se totiž vytváří politický prostor pro to, aby dosud vyloučené hlasy byly vůbec slyšeny (považovány za smysluplnou řeč).
Poučení ze slovenského vývoje
Jakub Patočka
I tak si ale lze povšimnout toho, že tak jako voda teče vždycky z kopce, tak v procesu komunikace jsme schopni i s použitím "blbých" a "pokřivených" slov dospět k tomu, abychom si rozuměli. A když zjistíme, že tomu druhému o porozumění nejde, tak že výmluvnějším nežli slova může býti mlčení.
U slov "sluníčkář" i "dobroser" nyní považuji za dominantní jejich emocionální obsah, spíš nežli význam, který má směřovat k porozumění. A připadá mi, že pokud se jeden baví o významu, zatímco druhý o emocích, tak je to jako jeden o koze a druhý o voze.
Významové rozlišení, o které podle mě jde, je mezi autentickým a neautentickým dobrákem (díky pana Rusku!).
Emocionální rozlišení, které však nikdy nemůže být takto ostré, se snaží pojmenovat, jak na nás ten či onen člověk komplexně působí. Nejde tedy pouze o slova, ale též o činy; jde o to, jak jsou u toho kterého jedince v souladu slova s činy, a zároveň zda se nám líbí, kam ten člověk ve svém snažení míří. Jsem tedy přesvědčen, že označení sluníčkář ani dobroser, stejně jako jim podobná, nelze logicky ani významově jednoznačně analyzovat. Snaží se totiž vyjádřit spíše určitý pocit, který někdo z někoho jiného má. A ten nezávisí pouze na tom, kdo je ten druhý (o kom se mluví), ale taky na tom, kdo je a jak se v procesu komunikace cítí ten, kdo toto označení používá (tj. ten, kdo mluví).