Jak jsem vyplnil volební kalkulačku

Volební kalkulačka 2017 je dokumentem důležité změny, k níž u nás v posledních letech došlo. Veřejná debata se přeorientovala ze sociálně-ekonomické osy na osu kulturní. To s sebou ovšem přináší řadu nebezpečí pro levici i pro celou společnost.

Když mi na Facebooku začaly vyskakovat výsledky mých přátel ve volební kalkulačce pro sněmovní volby 2017, zarazila mě jejich dechberoucí shoda. Inu, sociální bublina, řekl jsem si. Volební kalkulačku jsem si proto ze zvědavosti ještě před vyplněním jenom prošel – a byl jsem šokován. Ukázalo se, že její autoři žijí v nějaké zvláštní zemi, v níž lidé nejsou nemocní a neexistuje tu zdravotnictví; nežijí tam důchodci a rodiny s dětmi; neexistují tam dávky a sociální služby; není tam průmysl a nemění se podoby práce; země nemá dopravní a další infrastrukturu; stát nemá ekonomickou politiku (kromě jedné otázky na vztah zahraničního obchodu a lidských práv); nesahá tam moc velkých korporací a globalizace; kromě jedné otázky na podporu obnovitelných zdrojů se tam neřeší problém globální změny klimatu.

Zato se v té zemi velmi živě diskutuje o míře různých svobod či zákazů (sedm otázek) a o kvalitě demokracie (pět otázek), popřípadě o kulturní identitě (dvě otázky). Vybírají se tam daně (čtyři otázky) – ale na co ty peníze jdou, když tam nejsou důchodci, zdravotnictví, veřejné sociální služby, veřejná infrastruktura a stát nijak nepodporuje ekonomiku? Jedinou veřejnou službu v té zemi představují školy (tři otázky), takže všechny peníze utržené na daních se patrně investují do nich: to musí být ale školství! Ještě se tam tedy vyplácejí mzdy (jedna otázka), takže všechny erární peníze jdou na školství a na mzdy: to jsou asi mzdy, až oči přecházejí! I když ta otázka se týká mzdy minimální, tak vlastně nevím…

Je to podivuhodná země, která nemá žádné regiony a žádnou periferii, s výjimkou dotazu na euro není zapojena do světové ekonomiky a vůbec do řešení materiálních otázek života; žijí v ní de facto jenom zdraví lidé plní sil, kteří možná podnikají (dvě otázky), ale jinak svou energii vlévají především do starosti o to, jak dále vylepšit svou demokracii a své svobody.

Kulturní spor
Volební kalkulačka 2017 je dokumentem důležité změny, k níž u nás v posledních letech došlo. Veřejná debata se přeorientovala ze sociálně-ekonomické, tedy pravo-levé osy na osu kulturní. Už netransformujeme ekonomiku, nepokoušíme se (tedy prozatím) provádět „reformy“ neboli privatizace veřejných služeb, dokonce už ani nezachraňujeme státní rozpočet, který nám kdysi tolik hrozil, že nás pošle až do Řecka a nebude to letní dovolená. Už také neřešíme, zda má být zdravotnictví pro všechny stejně přístupné, jak to bude s důchody a zda někdo náhodou nepodvádí při nárokování sociálních dávek.

Místo toho se ptáme, zda nás nepodvádějí politici a kde najít jiné, zda je naše místo na „Západě“, nebo třeba i jinde, zda není ohrožena naše „křesťanská“ kultura a co je to ta rodina. Namísto státního rozpočtu zachraňujeme liberální demokracii. Vedeme zkrátka vznešenější spory.

V tom jsme pravděpodobně dohnali nejenom Evropu, do níž jsme se chtěli vrátit v Listopadu, ale vzali jsme to rovnou i s Amerikou – tam patřila nemožnost tematizovat pravo-levý, třídní konflikt, a naopak nutnost vést dlouhá desetiletí o to bouřlivější kulturní spory k nepsaným zásadám politiky. Až teprve před nedávnem se tuhle nemožnost podařilo zvrátit hnutí kolem kandidatury Bernieho Sanderse na amerického prezidenta, ale zatím bez volebního úspěchu.

Před pár lety by mě nenapadlo, že budu na dobu, v níž jsme si stěžovali na pravicový spin médií a vedli vyčerpávající boj proti neoliberální ofenzívě, vzpomínat se slzou v oku. Byl to aspoň čitelný sociální spor, v němž se levice mohla identifikovat s určitou představou celku společnosti a její ideální vůle; také se v tom sporu většina společnosti před tím nejhorším skutečně ubránila.

Dnes se místo toho účastníme sporu kulturního a politického liberalismu s kulturním konzervativismem. Je to spor, v němž je levice rozťata vedví, na dvě nestejně veliké části: malou liberální a velkou konzervativní; obě části jsou přirozeně postaveny proti sobě. Kapitál se v tom sporu stal neviditelným, zato se viditelně produkují resentimenty, fobie a emoce. V kulturním konfliktu, respektive ve snadnosti, s jakou dojde k jeho vystupňování, je něco obscénního. Velmi často se nestačí vybít jako spor o uspořádání společně sdíleného světa, nýbrž útočí přímo na ty druhé – aktéři se navzájem svlékají a obviňují z nepatřičnosti těl nebo pokroucenosti myslí (vy jste méněcenní, vy jste sluníčkáři, vy jste rasisti, vy rozvracíte rodinu): zpochybňuje se plnohodnotné lidství protivníka.

Ohrožena je najednou samotná podstata našeho pospolitého života: Rusko nám vezme naši svobodu a demokracii! Islám nám vezme naši kulturu! Muži už nebudou muži! Jedná se o konflikt identit, a ten se velmi snadno promění v boj kdo s koho: buď vy, anebo my, společného nemáme nebo nechceme mít nic.


BibliotecaestantesPokud nespojíme naše úsilí o kulturní emancipaci s úsilím o proměnu podob materiální reprodukce společnosti, prohrajeme. Foto Wikimedia

Levice a pravice
Levicová teorie zná účinné antidotum proti redukci politiky na identitární boj, říká se mu historický materialismus. Životním zájmem levice je neoddělovat liberálně-kulturní a sociálně-ekonomická témata – to totiž odpovídá historickému vývoji, v němž se systém liberálních práv a svobod utvářel jako výsledek emancipačního boje sociálně a politicky znevýhodněných skupin, někdy většin, někdy menšin obyvatelstva. Podstatná je přitom solidarita – jedna znevýhodněná skupina se solidarizuje s dalšími, protože je spojuje vzdor proti stávajícímu sebeporozumění společnosti. A podoba toho sebeporozumění podle levice vposledku kotví ve způsobu materiální reprodukce společnosti: právě proto je třeba usilovat o proměnu toho způsobu.

Bytostným zájmem pravice je naopak ekonomiku naturalizovat, a tedy ji vyloučit z politického rozhodování, a sociální problémy odvodit z těch kulturních: neboli postavit do popředí právě kulturní témata. Třeba tak, jak to letos – možná i neúmyslně, prostě z aktuálního ducha doby – udělala volební kalkulačka.

Levice zapojením svého kulturního emancipačního úsilí do logiky sociálních bojů prosazuje myšlenku, že hodnoty a svobody jsou lidským výtvorem a že ústřední hodnotou a svobodou je právě samo tvoření. Pravice opačným odvozením sociálna z kulturních a civilizačních tradic prosazuje myšlenku, že hodnoty a svobody jsou něčím nad námi, a ústředním imperativem je proto pokud možno nic neměnit.

S autoparodickým nápřahem to ilustroval Petr Zídek v jednom ze svých báječných facebookových statusů k sérii sociálních reportáží Saši Uhlové (tentokrát to myslel snad opravdu ironicky): „On ten starý patriarchální řád měl něco do sebe. Mnoho z těch, které dnes musí dělat v Albertu nebo v drůbežárně za minimální plat, tehdy sloužilo v nějaké bohaté rodině, která se o ně starala. Lépe či hůře, ale bylo to určitě osobnější a vřelejší.“

Pravicoví populisté mohou mít a často skutečně mají sociálně mnohem ohleduplnější program než klasická neoliberální pravice: to, co je činí pravicovými populisty, je právě podřazení socioekonomických otázek těm kulturním, dnes především identitárním. Pomáhat ano, ale jedině potřebným v rámci našeho národa.

Liberální pravice si sice osvojuje politické a kulturní vymoženosti, které vznikly v emancipačních bojích, jejich vztah k materiální reprodukci ale spatřuje nanejvýš v jejich vazbě na individuální ekonomickou aktivitu: svoboda podnikání je nutnou podmínkou svobodné společnosti. Je pak nucena politické a kulturní svobody pouze „bránit“ před větším společenským pohybem. Tomáš Samek to jednou vyjádřil prostě: Nechtěli jste třídu, budete mít národ.

Iluze liberální a iluze identitární
Odtržení kulturního sporu od socioekonomického základu života společnosti znamená, že veřejnou debatu ovládnou dvě sady iluzí. Na jedné straně stojí liberální iluze, že politickou moc lze efektivně oddělit od moci ekonomické – v době otevřeného nástupu oligarchů iluze už docela frapantní.

Tahle iluze pak plodí řadu dalších, například že lze stále zlepšovat kvalitu demokracie, aniž byste usilovali také o demokratizaci ekonomiky. Ani možnost celostátního referenda nebo občanského předkládání návrhů zákonů, o klouzavém mandátu, volbách po internetu nebo omezení poslanecké imunity ani nemluvě (abych jmenoval otázky volební kalkulačky týkající se kvality demokracie), nezajistí, aby se zmenšilo odcizení politiky a politiků v očích většiny, která nepatří k aktivní části střední vrstvy. Průlom by znamenala až možnost podílet se na rozhodování o tom, co ovlivňuje podobu života většiny lidí – o světě práce a odměňování, světě zaměstnání, v němž panují zcela nedemokratické vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Právě ty se oligarchové snaží přelít i do politiky.

Na druhé straně soudobého kulturkampfu stojí sada identitárních iluzí, fobií a hoaxů, které tu asi nemusím obšírně popisovat. Iluze o tom, že nejlépe bychom se o sebe postarali sami, jen kdyby nám do toho nemluvila EU, iluze o nadřazenosti našeho národa či bílé rasy, představa, že naše – zničehonic zase „křesťanská“ – kultura je ohrožena nájezdem islámských bojovníků a ošátkovaných žen, homofobie, anticiganismus… A k tomu staré osvědčené iluze o ctnostech velkopodnikatelů a aristokratů a spořádanosti patriarchální rodiny.

Rekurs k tělesnosti a biologickým základům existence na kulturně konzervativní straně ohlašuje blízkost násilí. Jde o hodně, ale kulturní válku proti konzervativní přesile nemůže liberální levice dost dobře vyhrát. Skutečnou cestu z pasti ven představuje obnova levicového postoje v jeho historické komplexnosti. Pokud nespojíme naše úsilí o kulturní emancipaci s úsilím o proměnu podob materiální reprodukce společnosti, pokud neobnovíme důraz na dějinnou proměnlivost všech identit i demokracie samotné, prohrajeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie bez demokratizace Středa, 4.Října 2017, 13:42:8

Je to opravdu nemálo vzácným zážitkem setkat se s analýzou, která ještě dokáže - byť i ne explicitně - reflektovat tu prastarou marxistickou poučku o prioritě "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou". Tedy o prioritě reálných ekonomicko-sociálních vztahů nad jejich kulturně-politickým odrazem a obrazem.

Velmi zajímavá je v této souvislosti téze autora o "demokracii bez demokratizace" - tedy o tom, jakou vlastně může mít skutečnou kvalitu taková - politická a institucionalizovaná - demokracie, která není zároveň doprovázena úsilím, respektive přímo bojem za neustálou demokratizaci právě v té sféře ekonomicko-sociální.

Jinak řečeno, ta otázka zní: jakou můžeme mít demokracii, když právě ta nejzákladnější sféra lidské existence, totiž sféra produkce a zabezpečování materiálních životních prostředků člověka, je vyňata vůbec i jenom z úvah o demokratizaci, a je plně přenechána jak slepým silám autonomního - a ze řetězu utrženého - trhu, tak výhradně privátním vlastnickým strukturám a vztahům, které už ze své vlastní soukromovlastnické podstaty jakoukoli demokracii vylučují a popírají.

Zdá se ale, že současný svět už té "demokracii bez demokratizace" natolik přivykl, že už mu to vlastně vůbec nepřijde. A tak veškerou svou energii vybíjí v žabomyších sporech o těch ryze nadstavbových symbolech, a to té skutečné demokracie vlastních základů jeho existence se raději vůbec ani nepouští.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Obávám se, p. Poláčku, Středa, 4.Října 2017, 23:49:8

že těmi posledními větami zcela celkem výstižně charakterizoval sám sebe.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Taky se lze ptát, na koho je volební kalkulačka orientovaná, Čtvrtek, 5.Října 2017, 15:15:12

čili kdo jí asi tak vyplní, kdo o volbách uvažuje obdobně racionálním způsobem jako její autoři? Nejsou to koneckonců spíše lidé středních vrstev, mající se ekonomicky a sociálně relativně dobře? Anebo taky posametová generace, vyrostlá na informačních technologiích, které složitost světa redukují na sadu jednoduchých otázek, a nabízí jakýsi kvazivědecký politický kompas, obdobu gps navigace v chytrém telefonu?

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Čtvrtek, 5.Října 2017, 15:17:35

Jo, a autorovi mockrát děkuji za výbornou analýzu toho, oč v těchto volbách jde a jak se na ně lze dívat!

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 6.Října 2017, 08:35:25

Já také vidím identitární boje jako nesmyslné. Nicméně třeba takový papež František považuje identitu, hlavně tu duchovní, za důležitou:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26473
"Lid, který nemá kořeny anebo je vytěsní, chřadne".

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Holubcovi Pátek, 6.Října 2017, 09:56:38

Poměrně dobře se má většina z nás. Naše děti neumírají hlady a většinou dostaneme základní léky a neumíráme proto na spoustu onemocnění, která proto označujeme za banální. Gramotnost není sociální výsada a případy, kdy by nás drželi bez dobré záminky v cele déle než několik hodin jsou neobvyklé, řídká je i otevřená policejní brutalita.

Jan Černý ve velmi nápaditém článku ukázal nad jedním z konstruktů putujících po našem internetu, že král je nahý. Možná jsem nemístný optimista, ale jsem přesvědčen, že naprostá většina lidí bere volební kalkulačku podobně jako test v obrázkovém magazínu, podle jehož výsledku by si měli vybírat partnera anebo vhodný kámen na šperk (-- i kdy v tom druhém případě, která žena by netrápila manžela, když ji vyjde diamant?). GPS v telefonu většina z nás docela důvěřuje (nejde jen o postsametovou generaci), ale nepotkal jsem člověka, který by chtěl volit podle volební kalkulačky -- i když nevylučuji, že tací existují, znal jsem vynikajícího matematika, který zásadně nevolil strany, pokud viděl některého z jejich předních představitelů v něčem, co připomínalo beranici (ČSSD kvůli Kavanovi)

To, co dodává textu Jana Černého brizanci, není odhalené blbství volební kalkulačky, ale fakt, že obdobně povrchním dojmem působí i reálné volební rozhodování. Třicet procent pro politickou stranu, která z Černým nadhozených témat nemá jasný postoj ani k jednomu a nad deset procent pro stranu, která je sice řeší v programu, ale opakovaně prokázala, že na ně kašle, když je u vlády.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 6.Října 2017, 11:19:6

Ve Volební kalkulačce mi vyšlo pořadí podle mého čekávání 1. Zelení 2.ČSSD 3. Piráti. Přitom možná ani jednu z těchto stran volit nebudu.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Analýza Jana Černého je výstižná a trefná, Pátek, 6.Října 2017, 13:16:29

vystihuje i moje (dosud někdy jen tušené) postoje a obavy. Zamyšlení nad ní pomůže voliči rozhodně lépe než volební kalkulačka.

Konečně se někdo dotkl i pravicové mantry „identita“; identitární diskurs pěstuje českán(a evropská) pravice už od roku 1990.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.