Jak jsem vyplnil volební kalkulačku
Jan ČernýVolební kalkulačka 2017 je dokumentem důležité změny, k níž u nás v posledních letech došlo. Veřejná debata se přeorientovala ze sociálně-ekonomické osy na osu kulturní. To s sebou ovšem přináší řadu nebezpečí pro levici i pro celou společnost.
Když mi na Facebooku začaly vyskakovat výsledky mých přátel ve volební kalkulačce pro sněmovní volby 2017, zarazila mě jejich dechberoucí shoda. Inu, sociální bublina, řekl jsem si. Volební kalkulačku jsem si proto ze zvědavosti ještě před vyplněním jenom prošel — a byl jsem šokován. Ukázalo se, že její autoři žijí v nějaké zvláštní zemi, v níž lidé nejsou nemocní a neexistuje tu zdravotnictví; nežijí tam důchodci a rodiny s dětmi; neexistují tam dávky a sociální služby; není tam průmysl a nemění se podoby práce; země nemá dopravní a další infrastrukturu; stát nemá ekonomickou politiku (kromě jedné otázky na vztah zahraničního obchodu a lidských práv); nesahá tam moc velkých korporací a globalizace; kromě jedné otázky na podporu obnovitelných zdrojů se tam neřeší problém globální změny klimatu.
Zato se v té zemi velmi živě diskutuje o míře různých svobod či zákazů (sedm otázek) a o kvalitě demokracie (pět otázek), popřípadě o kulturní identitě (dvě otázky). Vybírají se tam daně (čtyři otázky) — ale na co ty peníze jdou, když tam nejsou důchodci, zdravotnictví, veřejné sociální služby, veřejná infrastruktura a stát nijak nepodporuje ekonomiku? Jedinou veřejnou službu v té zemi představují školy (tři otázky), takže všechny peníze utržené na daních se patrně investují do nich: to musí být ale školství! Ještě se tam tedy vyplácejí mzdy (jedna otázka), takže všechny erární peníze jdou na školství a na mzdy: to jsou asi mzdy, až oči přecházejí! I když ta otázka se týká mzdy minimální, tak vlastně nevím…
Je to podivuhodná země, která nemá žádné regiony a žádnou periferii, s výjimkou dotazu na euro není zapojena do světové ekonomiky a vůbec do řešení materiálních otázek života; žijí v ní de facto jenom zdraví lidé plní sil, kteří možná podnikají (dvě otázky), ale jinak svou energii vlévají především do starosti o to, jak dále vylepšit svou demokracii a své svobody.
Kulturní spor
Volební kalkulačka 2017 je dokumentem důležité změny, k níž u nás v posledních letech došlo. Veřejná debata se přeorientovala ze sociálně-ekonomické, tedy pravo-levé osy na osu kulturní. Už netransformujeme ekonomiku, nepokoušíme se (tedy prozatím) provádět „reformy“ neboli privatizace veřejných služeb, dokonce už ani nezachraňujeme státní rozpočet, který nám kdysi tolik hrozil, že nás pošle až do Řecka a nebude to letní dovolená. Už také neřešíme, zda má být zdravotnictví pro všechny stejně přístupné, jak to bude s důchody a zda někdo náhodou nepodvádí při nárokování sociálních dávek.
Místo toho se ptáme, zda nás nepodvádějí politici a kde najít jiné, zda je naše místo na „Západě“, nebo třeba i jinde, zda není ohrožena naše „křesťanská“ kultura a co je to ta rodina. Namísto státního rozpočtu zachraňujeme liberální demokracii. Vedeme zkrátka vznešenější spory.
V tom jsme pravděpodobně dohnali nejenom Evropu, do níž jsme se chtěli vrátit v Listopadu, ale vzali jsme to rovnou i s Amerikou — tam patřila nemožnost tematizovat pravo-levý, třídní konflikt, a naopak nutnost vést dlouhá desetiletí o to bouřlivější kulturní spory k nepsaným zásadám politiky. Až teprve před nedávnem se tuhle nemožnost podařilo zvrátit hnutí kolem kandidatury Bernieho Sanderse na amerického prezidenta, ale zatím bez volebního úspěchu.
Velmi zajímavá je v této souvislosti téze autora o "demokracii bez demokratizace" - tedy o tom, jakou vlastně může mít skutečnou kvalitu taková - politická a institucionalizovaná - demokracie, která není zároveň doprovázena úsilím, respektive přímo bojem za neustálou demokratizaci právě v té sféře ekonomicko-sociální.
Jinak řečeno, ta otázka zní: jakou můžeme mít demokracii, když právě ta nejzákladnější sféra lidské existence, totiž sféra produkce a zabezpečování materiálních životních prostředků člověka, je vyňata vůbec i jenom z úvah o demokratizaci, a je plně přenechána jak slepým silám autonomního - a ze řetězu utrženého - trhu, tak výhradně privátním vlastnickým strukturám a vztahům, které už ze své vlastní soukromovlastnické podstaty jakoukoli demokracii vylučují a popírají.
Zdá se ale, že současný svět už té "demokracii bez demokratizace" natolik přivykl, že už mu to vlastně vůbec nepřijde. A tak veškerou svou energii vybíjí v žabomyších sporech o těch ryze nadstavbových symbolech, a to té skutečné demokracie vlastních základů jeho existence se raději vůbec ani nepouští.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26473
"Lid, který nemá kořeny anebo je vytěsní, chřadne".
Jan Černý ve velmi nápaditém článku ukázal nad jedním z konstruktů putujících po našem internetu, že král je nahý. Možná jsem nemístný optimista, ale jsem přesvědčen, že naprostá většina lidí bere volební kalkulačku podobně jako test v obrázkovém magazínu, podle jehož výsledku by si měli vybírat partnera anebo vhodný kámen na šperk (-- i kdy v tom druhém případě, která žena by netrápila manžela, když ji vyjde diamant?). GPS v telefonu většina z nás docela důvěřuje (nejde jen o postsametovou generaci), ale nepotkal jsem člověka, který by chtěl volit podle volební kalkulačky -- i když nevylučuji, že tací existují, znal jsem vynikajícího matematika, který zásadně nevolil strany, pokud viděl některého z jejich předních představitelů v něčem, co připomínalo beranici (ČSSD kvůli Kavanovi)
To, co dodává textu Jana Černého brizanci, není odhalené blbství volební kalkulačky, ale fakt, že obdobně povrchním dojmem působí i reálné volební rozhodování. Třicet procent pro politickou stranu, která z Černým nadhozených témat nemá jasný postoj ani k jednomu a nad deset procent pro stranu, která je sice řeší v programu, ale opakovaně prokázala, že na ně kašle, když je u vlády.
Konečně se někdo dotkl i pravicové mantry „identita“; identitární diskurs pěstuje českán(a evropská) pravice už od roku 1990.