Jak Richard Rorty v roce 1998 předvídal americkou budoucnost

Richard Rorty dokázal již téměř před dvaceti lety trefně pojmenovat společenské fenomény, které vedly ke zvolení nynějšího amerického prezidenta.

Jennifer

Jennifer Senior

06.02.2017 12:46

Související

Tři dny po prezidentských volbách zveřejnil jeden všímavý uživatel Twitteru tříodstavcový výňatek z knihy Richarda Rortyho Achieving Our Country, napsané v roce 1998. Tento příspěvek vyvolal obrovský zájem a retweetovaly ho tisíce lidí. Kniha se rázem stala jednou z nejžádanějších knih na Amazonu a hned první den byla beznadějně vyprodaná. Podle mluvčí Harvard University Press se dočkala svého prvního dotisku od roku 2010.

RortyRichard Rorty již koncem devadesátých let říkal, že levice opustila myšlenku ekonomické spravedlnosti a raději se soustředila na politiku identity, čímž za sebou nechala příliš mnoho těch, kteří se cítí opuštění. Repro DR

Uvedené odstavce stojí za přečtení.
„Odboráři i neorganizovaní nekvalifikovaní dělníci si dříve či později uvědomí, že jejich vláda se nesnaží zabránit ani klesání mezd, ani vývozu pracovních příležitostí. Přibližně v téže době si uvědomí, že bílé límečky -- kvalifikovaní zaměstnanci žijící na amerických předměstích, kteří se sami zoufale obávají úpadku -- nehodlají platit vyšší daně, aby poskytli sociální benefity někomu jinému.

A v tomto momentě se něco zlomí. Nepředměstští voliči se rozhodnou, že systém selhal, a začnou se rozhlížet po silném muži, kterého by volili -- po někom, kdo je ochotně ujistí, že, jakmile bude jednou zvolen, nebudou už rozhodovat nafoukaní byrokrati, protřelí právníci, přeplácení investiční bankéři a postmoderní profesoři.

Kdo pravděpodobně velmi tvrdě zatočí s tím, čeho se v posledních čtyřiceti letech dosáhlo ve prospěch černých a hnědých Američanů a homosexuálů. Do módy opět přijde žertovné pohrdání ženami… Najde tu svůj ventil všechno to znechucení, které pociťují špatně vzdělaní Američané, kterým ti graduovaní předepisují, jak se mají chovat.”

Richard Rorty, americký pragmatický filosof, zemřel v roce 2007. Kdyby byl ještě naživu, nejspíše by byl zavalen telefonáty s prosbami o radu, jak do budoucna investovat.
Když kniha Achieving Our Country vyšla, setkala se s rozpačitou a rozpolcenou kritickou odezvou. Christopher Lehmann-Haupt, novinář z The New York Times, ji označil za „filosoficky důkladnou“, ale Rortyho varování, že země má slabost pro charismatické silné muže, se mu zdálo urážlivé. O jeho proroctví hovořil jako o „formě intelektuálního zastrašování“.

Nadšení přívrženci Donalda J. Trumpa mohou odmítat výraz „silný muž“. Přesto ale podstata Rortyho argumentace překvapivě sedí. Tam, kde ostatní viděli pozitivní směřování, kde hromadně z plna hrdla chválili úsvit národní rozmanitosti, viděl Rorty mrtvé kanárky v uhelném dole.

Nelichotivý obraz levice
Jeho základní teze popisuje levici, která svého času věřila, že naše země je přes všechny vady zdokonalitelná a také zdokonalování hodná; to představovalo jádro její filosofie. Během šedesátých let se ale z levice, která zahanbeně sledovala Vietnam a nekončící ponižování Afroameričanů, stala namísto burcujícího hnutí jen skupina rozčarovaných diváků. Přinejmenším z té akademické. Její filosofií se stalo formalizované zoufalství: Systém se zdál nereformovatelný a nezbývalo než se soustředit na jeho oběti.

Výsledek byl zničující. Rozpadlo se zásadní spojenectví mezi odbory a intelektuály, nutné k prosazení progresivní legislativy. Politiku změny a ekonomické spravedlnost vystřídaly na univerzitách studia kultury a identity. Rorty, který v roce 1997 ve třech přednáškách představoval základní ideje Achieving Our Country, prohlašoval, že problémem chudoby se už zabývá jen pár jeho akademických kolegů.

„Nikdo nepíše studijní programy týkající se nezaměstnanosti, bezdomovectví nebo chudinských čtvrtí tvořených přívěsy,“ napsal, „protože nezaměstnaní, bezdomovci a obyvatelé přívěsů nejsou „jiní“ v tom správném slova smyslu.“

Nepřipomíná nám to něco?

Rorty nepopírá, že politika identity poskytla trpícím menšinám jistou úlevu. Ale stalo se, že právě v době, kdy ustupoval „sociálně tolerovaný sadismus“ – jak výstižná fráze –, vzrostla ekonomická nejistota a nerovnost v důsledku globalizace.

„Světová ekonomika se brzy stane vlastnictvím kosmopolitní vyšší třídy, která nepociťuje s jakýmikoli dělníky kdekoli víc sounaležitosti, než pociťovali velcí američtí kapitalisté kolem roku 1900.“

A znovu: nezní to povědomě?

Touto skupinou lidí se myslí i intelektuálové, kteří jsou, jak píše, svým způsobem „přinejmenším v krátkodobém horizontu docela dobře obrnění proti dopadům globalizace.“
Tyto fenomény nechaly vrstvu bílých pracujících napospas – pravicovým populistům, možná dokonce „silným mužům“. Podle Rortyho se nenajde v akademické obci nikdo, kdo by tvořivě uvažoval o tom, jak zbavit bílou pracující třídu obav. A to znamenalo problém. „Američané mimo akademickou obec se stále chtějí cítit jako vlastenci. Stále chtějí pociťovat sounáležitost s národem, který může vzít osud do svých rukou a udělat ze své země lepší místo.”

Což zní velmi podobně jako heslo „Udělejme Ameriku opět skvělou“ (Make America Great Again).

V Achieving Our Country psal Rorty o nebezpečích North American Free Trade Agreement (NAFTA, česky Severoamerická dohoda o volném obchodu). Dnes by pravděpodobně nabádal k obezřetnosti vůči Trans Pacific Partnership (TPP, Transpacifické partnerství). Vystupoval proti „hanebnému demagogovi“ Patu Buchmanovi, který v roce 1991 navrhoval postavit plot na mexických hranicích. Dnes by vystupoval proti prezidentu Trumpovi a jeho zdi.

Rorty se ptá: „Proč levice nedokáže usměrňovat rostoucí hněv nově vykořeněné skupiny lidí?“ Protože se soustředil jen na svůj habitat, tedy na akademickou obec, znějí jeho argumenty podivně provinciálně. Akademická levice se snad v 60. letech začala odvracet od tématu chudoby, samotní levicoví politici o ní však stále hodně přemýšleli: Robert F. Kennedy navštěvoval chudé bělošské rodiny v Appalachii a Lyndon B. Johnson budoval „Velkou společnost“ (soubor vládních opatření k eliminaci chudoby a rasové nerovnosti – pozn. red.).

Oproti Rortymu s jeho výtkami vyzdvihovali američtí politici v devadesátých letech spíše naději než beznaděj. Billa Clintona představila jeho kampaň jako „muže změny“ a Barack Obama svou kampaň vystavěl přímo na slovech „naděje“ a „změna“. Jeho reforma zdravotnictví později skutečně jistou naději pro zbídačenou chudinu představovala. Oba jmenovaní svým způsobem odmítli politiku identity (vzpomínáte, jak se Clinton obořil na Sister Souljah?*) A na Obamovu větu na MTV, že by si „bratři měli povytáhnout kalhoty“?**)

Zjevně to nestačilo: „Za prezidenta Cartera a později za Clintona přežívala Demokratická strana díky tomu, že se distancovala od odborů a zdržela se jakýchkoliv zmínek o přerozdělování,“ napsal Rorty. Zvláště Clinton se příliš nevyznamenal: přijal NAFTu, ministrem financí jmenoval Roberta Rubina a nadšeně se vrhl do finančních deregulací. Obama protlačil TPP, čímž se i on přiřadil k povýšené elitě.

A to nás přivádí k Hillary Clinton, která sice možná chtěla zmírnit utrpení pracující třídy, ale příliš o tom nemluvila (Bernie Sanders ano. A prohrál.). Než změnila názor, zásadně se vyslovovala pro TPP. V placeném projevu pro Brazilskou banku hovořila o „společném trhu“ s energií na západní polokouli. A ačkoliv její slogan zněl „Spolu jsme silnější”, její kampaň byla nakonec založena na oslavě rozdílnosti v naději, že tím osloví různorodé segmenty voličů.

Odvážná a nepříjemná slova
Rortyho nejodvážnější slova patří zároveň mezi ta nejzávažnější, a proto také ta nejméně příjemná: „Kulturní levice má vizi Ameriky, ve které přestali bílí patriarchové volit a plně přenechali rozhodování libovůli dříve diskriminovaných skupin.“ Clintonová tuto strategii zkusila a sbor volitelů s ní nezískala. Rorty také napsal, že „tato levice chce jinakost spíše zachovat než ji ignorovat“. Ani to nezabralo.

Lidé se vášnivě dohadují o tom, co v těchto volbách sehrálo klíčovou roli – zda zoufalství bílé pracující třídy, rasistická reakce nebo strach z rychlosti kulturní změny. Rozumně působí domněnka, že každý z jmenovaných faktorů sehrál svou roli.

Achieving Our Country splétá tyto teorie do společného argumentu, což jí dodává na údernosti: kulturní i politická levice nakonec opustila myšlenku ekonomické spravedlnosti a raději se soustředila na politiku identity, čímž za sebou nechala příliš mnoho těch, kteří se cítí opuštění a zapomenutí.

„Působí to, jako by se americká levice nedokázala věnovat více tématům najednou,“ píše Rorty. „Jako by se buď musela soustředit na ekonomickou situaci a ignorovat společenská stigmata, nebo naopak.“

S tímto argumentem, můžeme nesouhlasit, můžeme si myslet, že je to jen projekce člověka celý život uzavřeného mezi zdmi elitních univerzit. Ale nemůžeme popřít, že Trump byl zvolen prezidentem.

Richard Rorty, Achieving Our Country: Leftist Thought in Twentieth-Century America, Harvard University Press 1998.

Poznámky:
*) Sister Souljah (Lisa Williamson) – afroamerická zpěvačka, spisovatelka a aktivistka. Bill Clinton jako prezidentský kandidát ostře napadl její výrok komentující nepokoje v Los Angeles (1992): “Když černí lidé zabíjejí černé lidi každý den, proč by se jeden týden nemohli pustit do bílých?“

**) Prezidentský kandidát Barack Obama takto v roce 2008 odpověděl na otázku, co si myslí o zákonech a vyhláškách upravujících životní styl, konkrétně o zákazu nošení hluboko spuštěných kalhot odhalujících spodní prádlo.

Jennifer Senior, Richard Rorty’s 1998 Book Suggested Election 2016 Was Coming, The New York Times, 20. 11. 2016.

Přeložila Daniela Profantová.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 6.Února 2017, 13:03:53

Tak ta Rortyho analýza byla opravdu věštecká...

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 7.Února 2017, 09:30:46

Ano, božský Rorty, to nejlepší, co dala Wittgensteinova setba...
K nové levici poměrně kritický vždy.
A vždy docela vizionářský...

Tomáš Tožička - Praha

Akademik o akademicích Úterý, 7.Února 2017, 11:18:37

Už když jsem četl knihu poprvé mi přišlo, že člověk z vyšších vrstev píše o vyšších vrstvách. Smozřejmě, že nová levice se všude na světě zabývá především sociálními problémy a chudobou a nikoli otázkami identity. (To je i má zkušenost z USA.) Ale je pravda, že většina intelektuálů z univerzit se zabývá otázkou kultury a identity. A pro korporátní (tedy většinová) média je zajímavější se věnovat identitě než tomu, že jsou součástí vykořisťovatelského systému.

Rorty mluví správně o části intelektuálních elit, ale ty tvoří jen nepatrný zlomek nové, tradiční i konzervativní levice a jejich vliv není o moc větší.

Problém dneška spočívá spíše v manipulacích, zneužití nových technologií. To také není nic nového. Wiener ve svém Bůh a Golem Inc. popsal past technologického pokroku a médií již v padesátých letech.

Ale i to jen jeden z faktorů. ekonomická situace a oligopolizace hospodářství jsou dalšími. Prostě je to komplikované a lidé nejsou schopni ani ochotni naslouchat komplikovaným argumentům a podílet se na komplikovaných řešeních.

Martin Profant - Praha 7

Tomášovi Tožičkovi Středa, 8.Února 2017, 11:25:28

A kdo jiný než media a zprostředkovaně univerzity mohou vůbec vytvářet kultivovanou a houževnatou společnou vůli změny ve prospěch chudých (resp. ve prospěch jakýkoliv reformních změn) na federální úrovni?

Bývaly to ještě politické strany, ale jejich provoz v USA tuto funkci minimalizoval i v nejlepších dobách, dnes se i ty evropské začínají domnívat, že lze tvrdou práci na vytváření takové vůle bez problémů nahradit marketinkovými strategiemi a správnou volbou mobilizačních hesel (která vytvářejí jen okamžitě nabuzený dav, nikoli trvalejší postojovou strukturu). Odbory? Levičácké aktivistické skupiny zapouzdřene v skupinkách na sociálních sítích?

Jennifer Senior má svém článku půvabnou pasáž, když s rozkošným yankejským ahistorismem vyčte knize z roku 1998, že nezohlednila Obamovu reformu zdravotnictví.
Abych použil její metaforu, osud této reformy je mrtvý kanárek v uhelném dole perspektiv americké levice -- neobyčejně žádoucí, byť jen minimální, posun směrem k řešení alespoň jednoho z nejpalčivějších momentů americké chudiny, který velká část levice podporovala jen liknavě, pokud vůbec (příliš kompromisní, znamenalo by to podporu člověka, který nezavřel Guantannámo -- myslím, že ten tristní přehled výmluv dokážeš doplnit lépe než já); ale hlavně, zatímco člověk slyší dnes a denně o mobilizaci proti té či oné Trumpfově nehoráznosti, zůstáva u většiny protestů ohrožení tohohle nesporného reformního výdobytku v pozadí, jako "problém, o který koneckonců taky jde." asi jako když programy ČSSD zmiňují katastrofický vývoj české vzdělávací soustavy jako něco, čemu se snad a třeba bude možná také potřeba věnovat -- pokud nebudou vážnější věci.

Nemohu přijmout zásadní myšlenku, ze které Rorty při svých úvahách o perspektivě americké levice vychází, Myšlenku velkého amerického demokratického národa -- který, pravda, vyžadoval od Afroameričanů určitou trpělivost, již mu ale jako uvážlivý a dobři Američené vlastně dluží -- považuji za hodně cynickou.
Ale neodbýval bych jeho diagnozu jako psaní akademika o akademicích a pro akademiky.

Tomáš Tožička - Praha

TT MP Čtvrtek, 9.Února 2017, 11:59:55

Nechtěl jsem to shazovat, jen mi přijde - a dnes víc něž před těmi pár lety, co jsem to četl, že liberální (nová#!) levice se vyžívá v sebemrskáčství, jak jen řeší nepodstatnosti a nemá kontakt s proletaríátem.

A tohle zase řeší na fórech, kde proletářky tak max roznášej kafe či pivo. Přitom to, co dělá Food not Boms, vařit pro bezdomovce, může zorganizovat každý, a zabere mu to nakonec méně času, než vyplodit článek o zoufalství levice. A právě akademia je dobré prostředí pro podobné aktivity - když jsem byl v USA, tak tam studentky a studenti zajišťovali jedno výdejní místo celou zimu.

A podobných aktivit by bylo na stovky. Jak praví klasik: "jen za to vzít a plivnout do dlaní." Ona i ta květinová gerila Zelených má nakonec úspěch a na spoustě míst je vidět, že to začali lidé dělat i sami.

Martin Profant - Praha 7

Milý příteli, Čtvrtek, 9.Února 2017, 12:35:0

ohavně pomlouváš. Proletářky na těch fórech zcela jistě jen neroznášejí kafe -- ostatně to bývá s ohledem na předcházení genderovým stereotypům právě tam vyhrazeno mužům a vesměs dobrovolníkům (takže si ty proletářky ani nemají příležitost přivydělat). Proletářky jsou tam vítány a předváděny jako exotická zvířata, obdivně se naslouchá jejich referátům. Asi jako rodina obdivně vzdychá, když dítě ukáže na oslíka v obrázkové knize a zněle řekne: Bůůů: „Jak je ten maličky nadáný. Poznal, že equidae jsou jako krávy kopytnatci.“

Jenomže z hlediska politické změny je Food not Boms a desítky dalších potřebných aktivit na stejné úrovni jako takové obdivné naslouchání.

Charita pro dobré svědomí a trávení. Ale to mizení pracovních míst do zahraničí, propad reálných mezd a absenci dostupnosti zdravotní péče pro příliš velkou část populace to nijak nezmění.

Anebo, abych nebral jen americké příklady, nijak to nezabrání cíleným intervencím likvidujícím úspory drobných střadatelů a snížujícím reálné mzdy v režíi státu (se sociálně demokratickou stranou jako vládní a za slyšitelného mlčení odborů) a vyprazňování kvality veřejného vzdělání a standardní (z veřejných pojištění hrazené) zdravotní péče.

Potřebujeme politickou reformní levici a ČSSD to opravdu už dávno není (o pravicové KSČM nemluvě). Bez lidí, schopných formulovat problémy a vystupovat s novými řešeními to nepůjde -- a ti se zase potřebné dovednosti nejspíše naučí v akademických kruzích a kulturně elitářských marginálních mediích jako je DR.

S konkrétními charitativními aktivitami a osvětou se to ani nevylučuje, ani si to spolu nekonkuruje.

Tomáš Tožička - Praha

Příteli drahý Čtvrtek, 9.Února 2017, 15:01:15

Dobře díš :-)

Jasně, potřebujeme politickou změnu. ale k tomu potřebujeme lidi a ty můžeme přesvědčit také akcí a na akci. Proto je dobré i občas něco dělat a na tom se spojit. To je starý osvědčený způsob ještě z dělnického hnutí - znáš to: DTJ, Naturfreunde, odborářské kapely a jejich bály... A k tomu patří i ty polívky pro potřebné a další akce solidarity (charita je maloměšťácká manýra :-).

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hnědé zrcadlo Středa, 22.Února 2017, 21:09:48

Tak dlouho jsem se pokoušel sestylizovat k tématu naprosto zásadní příspěvek, až byl článek novějšími texty vytlačen do zapomnění. Jestli ho teď svou nehotovou a nedokonalou litanií neprotlačím mezi nejcitovanější, budu muset jako další diskusní příspěvek dodat seznam doporučených odkazů.

Levice, která si vyčítá, že pro samá práva menšin zapomněla na třídní boj, sedla na lep fašistické propagandě a pro samou sebekritiku zapomíná nejen na třídní boj, ale i na vlastní historii. Musíme si uvědomit, že fašismus je osvědčená zbraň vládnoucí třídy proti revolučnímu hnutí, založená na pokřivené nápodobě tohoto hnutí a zamlžení jeho podstaty, takové hnědé zrcadlo. To, že vládnoucí třída podporuje vzestup fašismu, znamená, že se cítí ohrožena, tedy že levice buď něco udělala nebo má příležitost udělat zatraceně správně, že nastala revoluční situace. Úkolem levice je rozpoznat, čeho se vládnoucí třída bojí, a udeřit na její slabé místo dřív, než nás fašismus postaví ke zdi, naplní koncentrační tábory a rozpoutá novou světovou válku.

Richard Rorty kritizoval identitární politiku levice v době, kdy už vcházelo na levici v celkem všeobecnou známost, že práva menšin jí ukradl kapitál a mění je na zboží, politická korektnost přicházela do módy v nadnárodních korporacích a vycházela z ní na levici, a hlavním směrem radikálně levicových hnutí se stával alterglobalismus.

„Základní požadavky identitární politiky počítaly s atmosférou hojnosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme takovou hojnost měli a ženy a nebílí mohli bojovat o to, jak se bude dělit společný koláč: naučí se bílí muži dělit, nebo si ho budou dál křečkovat pro sebe? Oproti tomu v Nové ekonomice devadesátých let politika reprezentace znamenala, že ženy stejně jako muži a bílí stejně jako barevní najednou sváděli bitvy o pouhý malý a stále se zmenšující kousek koláče - a soustavně se zapomínali ptát, co se děje s jeho zbytkem. Kdybychom tenkrát, jako studenti, chtěli něco dělat
s problémy v základech „třídismu‟, museli bychom se postavit základním problémům distribuce bohatství - a ty se, narozdíl od sexismu, rasismu nebo homofobie, zásadně lišily od toho, čemu jsme říkali „problém povědomí‟. Třída tak vypadla z naší agendy, stejně jako jakákoliv důkladná ekonomická — natož korporátní — analýza...‟ psala Naomi Kleinová ve své legendární knize „Bez loga‟, vydané v roce 1999, jen rok po Rortyho „Jak si vydobýt naši zem‟. Nezní to povědomě?

Jennifer Senior sice uznává, že levice nelpěla zatvrzele ma Rortym kritizovaných chybách, když porovnává vývoj po vydání Rortyho knihy s jeho chmurnou předpovědí — což Martin Profant nepochopil —, ale naprosto přehlíží zásadní levicová hnutí, když se soustředí pouze na státotvornou umírněnou sociálně demokratickou levici, přesněji řečeno na Demokratickou stranu, která je z evropského pohledu přinejlepším umírněně pravicová.

Naomi Kleinová se na konci devadesátých let u kritiky identitární politiky nezastavila: „Když se ohlédneme, vypadá to jako úmyslná slepota. Jak hnutí za ženská a občanská práva ze souhry příčin, pro kterou se vžilo pojmenování politická korektnost, zapomínala na své radikální ekonomické základy, podařilo se jim vycvičit generaci aktivistů v politice obrazu místo akce. Za to, že nám do škol a komunit vtrhla invaze z vesmíru naprosto bez odporu, mohlo aspoň zčásti to, že politické modely módní v době invaze většinu z nás špatně vybavily pro řešení problémů spojených více s vlastnictvím než s reprezentací. Tolik jsme se zabrali do analýzy obrazů promítaných na stěnu, že jsme si nevšimli, když nám prodali tu zeď.

Tohle platilo donedávna, ale teď už to neplatí. Jak uvidíme v části IV (Bez loga), na středních a vysokých školách vzniká
radikálně nová politická kultura.‟

Dokonce kdybych při citaci Naomi Kleinové zachoval důsledně pořadí úryvků, bylo by od začátku jasné, že Rorty se dobýval do již otevřených dveří, protože Kleinová píše hned v úvodu své knihy: „Je to jen pár let, co jsem sama odešla z univerzity, a tak vím, že změna v jejich politickém zaměření byla hodně prudká; před pěti lety se všechna politika na kampusu točila kolem diskriminace a identity — rasy, genderu a sexuality, ‚válek politické korektnosti‛. Dnes se rozšiřuje na moc korporací, práva pracujících a velmi rozvinutou analýzu mechanismů globální ekonomiky.‟

Jakto, že jsme tedy tu třídní válku nevyhráli?

Není to proto, že radikální levice nebojovala, ale proto, že vládnoucí třída se samozřejmě brání, a brání se samozřejmě účinně, když má moc, to dá rozum.

Těžkou ránu alterglobalizačnímu hnutí zasadila protiteroristická opatření přijatá po 11. září 2001. Ze zapadákova na periferii Evropy není úplně nejlépe vidět na dění v USA, kde za hlavní teroristickou hrozbu byli označeni ekoaktivisté, ale vzpomínám si na přednášku anarchistů o případu Erika McDavida a jeho přátel, kteří naletěli agentce provokatérce a strávili dlouhé roky ve vězení za to, že si s ní povídali o možných útocích, které, i kdyby je údajní teroristé doopravdy provedli, měly způsobit hmotnou škodu, ale nikoho nezranit. Nevím, zda byl na té přednášce přítomen někdo z těch anarchistů, kteří se o zhruba půl roku později stali oběťmi nápadně podobné akce Fénix. Akci Fénix se podobají i některé bližší případy z Evropy, zejména francouzská aféra Tarnacké devítky — tam ovšem aspoň skutečně došlo k sabotáži na trati TGV. Dosti známé je hnutí Occupy, které reagovalo na hypoteční krizi a velkorysou záchranu bank, a bylo potlačeno s brutalitou s jakou se 17. listopad 1989 nemůže měřit ani vzdáleně. Čerstvě jsme využití války s terorismem jako zbraně proti levicovým aktivistům mohli pozorovat opět ve Francii, kde od teroristických útoků 13. listopadu 2015 stále trvá výjimečný stav, který nejprve posloužil k zákazu demonstrací při mezinárodní konferenci o klimatu, a pak k potačení protestů proti novele pracovního práva.

Levicový aktivismus je tak vytlačován z veřejného prostoru, nevyklízí ho ve prospěch fašismu dobrovolně ani z hlouposti, ale pod tlakem státního násilí. Selhává umírněná státotvorná levice, zejména sociální demokracie, ovšem selhává tradičním způsobem, jakým selhala už ve třicátých letech dvacátého století, v době prvního velkého nástupu fašismu — přijímá propagandu vládnoucí třídy, částečně snad z čiré hlouposti, částečně výměnou za podíl na moci, a místo aby z mocenských pozic radikální levici podporovala, podporuje represe proti ní, ba vymezuje se vůči ní jako proti svému úhlavnímu nepříteli, zatímco k fašismu je mnohem smířlivější, ba vstřícnější. Snad tedy můžeme aspoň doufat, jestli se nezmůžeme na nic lepšího, že tehdejší tragedie se dnes zopakuje jenom jako fraška.

Vyčítat v této situaci levicovým aktivistům politickou korektnost, onu identitární politiku z šedesátých let, je velmi tradičně sociálně demokratické. Povšimněme si, kdo kampaň proti politické korektnosti vede — nejen, že jsou to fašisté, oni jsou to identitární fašisté, pokřivená nápodoba právě onoho starého levicového identitárního aktivismu.

Nepřitakávejme zbytečně fašistům, hledejme raději, proč na nás s nimi vládnoucí třída vyrukovala. Najděme, čeho se to tak bojí, a to jí proveďme.

Martin Profant - Praha 7

Honzovi Macháčkovi Čtvrtek, 23.Února 2017, 17:14:3

On fašismus není totéž, co UHO, aby se s ním dalo zalévat cokoliv.

Samozřejmě může existovat zcela nefašistický postoj, jehož součástí bude výčitka levici, že pro samá práva menšin zapomněla na třídní boj.

Hlavně o to ale nejde. Ani u Rortyho -- a to ani v převyprávění Jennifer Senior --, ani Tomáše Tožičky, ani u mě. Ani u těch, kteří si podle Rortyho zvolí onoho silného muže. Ti sice vykazují charakteristiky masy zneužitelné fašismem, ale zase většinou vůbec nepoužívají slova "(politická) třída", "proletariát" a "nová levice".

Rorty vyčítá nové, resp. kulturní levici, že zapomněla na politický boj o reformy. Nikoli pro starost o práva menšin, tu Rorty nikdy nezpochybňoval jako legitimní a významný politický cíl. A obava, že politická neschopnost levice pomůže nástupu "silného muže", který vrhne právě výdobytky v oblasti odstraňování rasového a genderového útlaku zpět o století, nejsou z jeho strany rozhodně žádná koketérie. Bohužel, právě tato část jeho předpovědi se jeví jako hodně aktuální riziko.

Je snadné dávat levicovému aktivismu rozhřešení, že byl z veřejného prostoru vytlačen státní mocí,. Jen si nesmíme klást otázku, proč nová levice dokázala mnohem brutálnější státní moci vzdorovat, když šlo o Vietnam? Proč v situaci kdy dal guvernér Reagen souhlas s použitím kulovnic nabitých ledkem proti studentům v Berkeley se slovy: " V regulerní partyzánské válce vyhledáváme a zabíjíme partyzány. Nemůžeme to činit veřejně, ale prohlašuji, že můžeme partyzány vyhubit, ať už jsou to stidenti nebo členové učitelského sboru.", -- dokázala kulturní levice převzít dominatní pozici na vysokých školách a udržet ji přes pozdější Reaganovo prezidentské období a oba Bushe?

JIstě, poražená byla ve volbách 2016 umírněná, státoprávní levice. Jenže s ni prohrála levice jako celek. Tak jako v třicátých letech, kdy německá radikální levice nejprve bojovala proti prohnilému demokratickému kompromisu v podání sociální demokracie (sociálfašismu), aby se pak při Hitlerově převzetí moci nezmohla ta údajně radikální levice vůbec nic.


MImochodem, uvést Obamacare v odstavci uvedeném návěštím "američtí politikové devadesátých let" prostě ahistorismus je. Půvabný a stylisticky funkční, ale také krajně jednostranný. Obamova reforma byla totiž jako politický čin přesně to, po čem Rorty ve své knize volal. A děsivá otázka je, proč se ani za ní nedokázala radikální levice přesvědčivě postavit? To není otázka, kterou by jakýmkoli svým činem vyvolával Clinton nebo Carter.



Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.