Trump proti globalizaci

Takzvaný „muslim ban“ vydaný prezidentem Trumpem vyvolává divoké diskuse, v českém prostoru se ale ne vždy rozlišují pojmy a dojmy. Marie Heřmanová shrnuje, co vše se v USA ve vztahu k cizincům aktuálně děje a co se může ještě reálně dít.

Marie_hermanova

Marie Heřmanová

01.02.2017 16:34

Související

Detenční centra na amerických letištích jsou v těchto dnech plná lidí ze sedmi států, kteří se ocitli na Trumpově „černé listině“, a nebyli proto vpuštěni do USA. Soudy sice předběžně rozhodly, že tito lidé nemohou být deportováni, což jim reálně hrozilo, jejich budoucnost je však stále nejistá.

Další ale nebyli vpuštěni ani do letadla – a doma mají byt, práci, domácí mazlíčky a neví, kdy se budou moci vrátit. Na Trumpovo opatření reagují světoví lídři – Angela Merkelová připomíná Ženevskou konvenci a kanadský premiér Justin Trudeau nabízí, že přijme všechny ty, které USA odmítnou. Situace v USA je vypjatá, proti opatření protestují stovky tisíc lidí a nikdo moc neví, co bude dál. Nejspíš nikdo ani nečekal, že Donald Trump dostojí svým předvolebním slibům tak brzy a doslova. Co se tedy vlastně stalo a co to ve skutečnosti znamená? A proč by se nás to mělo týkat?

Zmíněný „muslim ban“ je ve skutečnosti série takzvaných exekutivních příkazů, které americkému prezidentovi umožňují vydávat mimořádná nařízení bez toho, aby prošla schválením Kongresu. Na rozdíl od zákonů a ústavních změn jsou více méně dočasná (Trump například ruší mnoho z těch, která vydal jeho předchůdce), nicméně Trumpova Republikánská strana má v tuto chvíli většinu i v Kongresu a nic nenasvědčuje tomu, že by proti jeho exekutivním nařízením někdo z jeho vlastní strany hlasitě vystoupil.

První příkaz, který prezident podepsal už ve středu, míří na všechny imigranty bez dokumentů v USA – pod záminkou veřejné bezpečnosti v USA by měly být všichni odhaleni a ideálně deportováni. Příkaz nerozlišuje, zda se jedná o lidi, kteří přicestovali ilegálně a nebyli zachyceni na hranicích, nebo o imigranty, kteří prostě překročili platnost svých víz a v USA zůstali i po jejich vypršení (což je častější případ). Americká média a mezinárodní tiskové agentury už ve středu upozorňovaly, že tento první ze série exekutivních příkazů týkajících se imigrace je pravděpodobně prvním krokem k naplnění příslibu o „zákazu muslimů“.

Ten je problematický na mnoha rovinách – třeba už jenom proto, že automaticky dělá rovnítko mezi přítomností nedokumentovaných migrantů v USA a bezpečností. Neexistují přitom žádná data, která by přímou souvislost s kriminalitou potvrzovala. Trump navíc také současně vydal příkaz o ochraně hranic, který mimo jiné zmiňuje nechvalně známou zeď mezi Mexikem a USA, čímž potvrdil další z předvolebních slibů, které mu asi málokdo skutečně věřil.

Implikace „ochrany hranic“ v této podobě ale mohou znamenat třeba i porušování zmiňované Ženevské konvence – protože se například počítá s posílením detencí na jižní hranici USA, ve které skončí i ti, kteří hledají mezinárodní ochranu.

V pátek pak následoval další příkaz, který pozastavil přesidlovací program pro uprchlíky a především obsahuje onen legendární „zákaz muslimů“ – tedy dočasně uzavírá vstup do země občanům sedmi muslimských zemí (Sýrie, Irák, Irán, Somálsko, Libye, Jemen, Súdán). Toto nařízení oficiálně vyšlo pod názvem „Protecting the Nation From Foreign Terrorist Entry Into the United States“. Výsledkem jsou výše zmiňovaná přeplněná detenční centra na letištích, kam musí na základě tohoto příkazu imigrační úředníci umísťovat všechny občany těchto zemí – i v případě, že se jedná o držitele zelené karty, kteří v USA pobývali zcela legálně, pracovali, mají tam rodiny, zaměstnání a zkrátka celý život.

Dopady nepolitiky

Dopad takového nařízení je pro občana malé země s téměř nulovou migrační zkušeností, jako je Česká republika, víceméně nepředstavitelný – jenže heslo o tom, že „Amerika je zemí imigrantů“ nejsou jenom prázdná slova. Lidí, kterým toto nařízení komplikuje život, jsou stovky tisíc a reálně se jedná o rozdělené rodiny a rodiče odloučené od dětí. Pokud mají totiž například rodiče pouze vízum, ale jejich dítě se narodilo v USA, a má tedy na rozdíl od nich americké občanství, znamená to, že třeba čtyřměsíční kojenec sice může být vpuštěn do země – ale jeho matka ne.

Na letištích nyní fungují skupiny pro bono právníků, kteří se snaží lidem drženým v detencích pomoci. Přestože by na základě předběžných rozhodnutí soudů měla mít většina z nich nárok na svobodu a nikdo by neměl být deportován, jejich budoucnost je extrémně nejistá.

Kromě dopadu na konkrétní lidské životy, který je enormní, bychom se ale také měli zamyslet nad tím, zda Trumpův dosavadní směr „imigrační politiky“ dává smysl v rámci toho, jak jsou nastaveny mezinárodní dohody, i v rámci principů, na kterých částečně stojí americká ekonomika. A i při zběžném pohledu je evidentní, že z dosavadních nařízení nedává smysl téměř nic a jsou přesně tak populistická, jak naznačují jejich vzletné názvy odkazující k bezpečnosti a ochraně národa a jeho hranic.

Za prvé, při pohledu na mapu je zjevné, že země, kterých se příkaz týká, jsou země zmítané válkou (jako Sýrie) nebo extrémní chudobou (Jemen), nebo se částečně nacházejí pod nadvládou Islámského státu (Irák). Jen těžko lze tedy pochybovat o tom, že mnoho lidí z těchto zemí má zcela nezpochybnitelný nárok na mezinárodní ochranu podle Ženevské úmluvy. Pokud jim není umožněno cestovat do USA s platným vízem a například pak zažádat o azyl přímo na jejich území, a zároveň je pozastaven přesidlovací program, který jim umožňoval požádat o ochranu mimo USA, fakticky to znamená, že USA se uzavírají válečným uprchlíkům a odmítají pomoc těm nejpotřebnějším.

20643299043_fbca1fb8e9_bTrumpovy exekutivní příkazy nezvyšují bezpečnost, pouze umožňují odmítnout pomoc těm, kteří ji zoufale potřebují. Foto Freedom House

Za druhé je potřeba zpochybnit, že tato opatření mohou mít skutečně něco společného s bezpečností a obranou před terorismem. Nařízení totiž omezuje ve vstupu i ty, kteří skutečně v USA mnoho let legálně žili a pracovali, nemají žádný záznam v trestním rejstříku a jejich spojení s terorismem je nulové – respektive se odvozuje pouze od země jejich původu a zakládá se na předpokladu, že většina teroristických útoků v USA je páchaná muslimy. Jde tedy o podobnou logiku, jako kdybychom podle statistik násilí na ženách zjistili, že ho většinou páchají muži, a řešili bychom to zákazem vstupu všech mužů do země.

Pozastavení přesídlovacího programu
A to samé nakonec platí i pro pozastavení přesídlovacího programu pro uprchlíky. Přesídlování uprchlíků totiž neznamená žádné migrační vlny – jedná se o program, skrze který si jednotlivé státy mohou samy vybírat, komu udělí azyl, a mají možnost žadatele důkladně prověřit ještě předtím, než ho vůbec vpustí do země. V případě USA funguje přesidlovací program poměrně úspěšně už několik desítek let. Vzhledem ke geografii USA, které nemají jinou hranici než s Mexikem na jihu a Kanadou na severu, se také jedná v podstatě o jediný možný způsob, jak se do země mohou dostat lidé z válkou postiženého Blízkého Východu. V tom se také zdejší situace naprosto zásadně liší od Evropy.

Na přesidlování se většinou spolupracuje s velkými mezinárodními organizacemi jako UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) nebo IOM (Mezinárodní organizace pro migraci). Lidé jsou do programu zařazování na základě registrace v oficiálních uprchlických táborech a jejich přijetí do programu předchází bezpečností kontroly ze strany zmíněných organizací.

Pokud je uprchlík do programu přijat, znamená to, že nastávají velmi důkladné bezpečnostní kontroly, ověřování všech dostupných skutečností – proces, který většinou trvá téměř dva roky. V podstatě už to nelze dělat důkladněji, než se to dělá doteď, a představa, že by se takto mohl dostat do země kdokoliv s vazbami na teroristickou organizaci, je naprosto absurdní. USA už v minulosti čelily kritice, že mají kapacitu na přesídlení mnohem více lidí, než jakou využívají. Kvóta pro rok 2016 je nastavena na 100 tisíc lidí, z nichž asi 35 tisíc mělo pocházet z Blízkého Východu včetně Sýrie.

Nejedná se tedy o nijak závratné počty. Po přesunu do USA se o příchozí starají místní organizace, jež částečně podporuje stát, většinu prostředků si však shánějí samy – z devíti organizací, které se v procesu angažují, je jich šest takzvaně faith-based, tedy náboženských organizací. Církve, místní komunity a často i jednotlivci hrají v procesu integrace uprchlíků mnohem větší roli než například u nás (kde navíc momentálně přesidlovací program v podstatě neexistuje).

Pozitivní příklad představuje třeba Kanada, která má navíc velmi rozvinutý systém tzv. private sponsorship – ten umožňuje jednotlivcům a komunitám zapojit se do procesu, vzít si uprchlíky na starosti a přitom využít bezpečnostních prověrek a infrastruktury státu i UNHCR. Přesidlování zkrátka znamená dlouhodobě fungující legální cestu, jak pomáhat lidem z válečných oblastí, kteří mají nárok na mezinárodní ochranu, a jeho pozastavení nijak neřeší bezpečnostní rizika, která USA hrozí.

Trumpova dosavadní „imigrační politika“, pokud tak sérii chaotických, nedomyšlených a legálně nepodložených exekutivních příkazů můžeme vůbec nazvat, tak zatím předčila i ta nejhorší očekávání a do jisté míry by mohla překreslit způsob, jak v současném globalizovaném světě vnímáme migraci. Pokud dokážou Spojené státy, země, kde je potomkem uprchlíků a imigrantů úplně každý, skutečně uzavřít své hranice i přes obrovskou cenu, kterou za to platí, měli bychom se o těžce vydobytou možnost svobodně cestovat po celém světě obávat my všichni.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.