Trump, Izrael a Palestina

Filip Outrata

Jaká bude politika Donalda Trumpa ve vztahu k Izraeli a Palestině? Přesune se velvyslanectví USA do Jeruzaléma, anektuje Izrael osady na Západním břehu a nastane konec snů o nezávislé Palestině?

Američtí prezidenti posledních čtyř desetiletí přistupovali k izraelsko-palestinskému konfliktu velmi různorodě. Všichni se konfliktem intenzivně zabývali a téměř všichni se pokusili o zprostředkování dohody. Řešení jednoho z nejkomplikovanějších sporů 20. století se však přesto dosáhnout nepodařilo a je otázka, nakolik k tomu prezidenti Spojených států mohli přispět.

Na jedné straně názorového spektra stojí nepochybně Jimmy Carter, prezident v letech 1977—1981 a nositel Nobelovy ceny míru z roku 2002 za zprostředkování míru mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu v roce 1978. Carter vydal v roce 2006 knihu s názvem Palestina: Mír, ne. V ní jednoznačně označuje izraelskou kolonizaci palestinského území za hlavní překážku dosažení míru ve Svaté zemi.

V prosinci 2013 se Carter spolu s dalšími sedmi nositeli Nobelovy ceny míru podepsal pod Deklaraci z Robben Island, požadující propuštění Marwana Barghútího a ostatních palestinských vězňů.  K této mezinárodní kampani nazvané podle proslulé jihoafrické věznice „hostící“ Nelsona Mandelu se připojili i čeští signatáři, mimo jiné bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Odcházejícího Baracka Obamu Carter vyzval k tomu, aby ještě před vypršením mandátu uznal palestinský stát.  

Carterův nástupce Ronald Reagan již v roce 1982, po izraelské invazi do Libanonu, navrhl mírový plán, který počítal s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu a v Gaze, a také se zmrazením výstavby osad jako překážky míru. Jeruzalém měl zůstat nerozdělený, o jeho budoucnosti se mělo rozhodnout během jednání. Reaganův plán se nicméně začal realizovat až za George H. W. Bushe a intenzivně pak za vlády Billa Clintona. Bez výsledku.

V lednu 2008 vyzval George W. Bush v Ramalláhu za přítomnosti Mahmúda Abbáse Izrael, aby ukončil 41 let trvající okupaci palestinského území.  Stalo se tak pravděpodobně hlavně proto, že Bushovi zbývalo do konce druhého mandátu jen pár dní a mohl si to dovolit, protože už příliš neriskoval. Tento postoj každopádně vystihuje situaci: američtí prezidenti jsou z jedné strany tlačeni k vyhraněné proizraelské politice, ale chtějí si zachovat také dobré vztahy s palestinskou stranou a především s klíčovými arabskými spojenci.

Později v roce 2008, v době kampaně před prezidentskými volbami, se v médiích propírala údajná videonahrávka, na níž se Barack Obama v roce 2003 účastnil večeře na počest Rashida Khalidiho, palestinského historika a někdejšího poradce Jásira Arafáta, dnes profesora blízkovýchodních studií na University of Columbia. Obamův protikandidát John McCain a jeho tým se pokusili spojením Obamy s Khalidim zpochybnit oddanost protikandidáta Izraeli.

Obama se před potenciálními židovskýmu voliči bránil s tím, že jeho osobní vztah s Khalidim neznamená, že si od něj musí nutně nechat radit v zahraniční politice, a že jeho (Obamova) oddanost věci Izraele je neotřesitelná.  Nahrávku mimochodem dodnes nikdo neviděl, má ji prý deník Los Angeles Times. Krajně pravicový server Breitbart, spojený s Donaldem Trumpem a mozkem jeho kampaně Stevem Bannonem, na ni v roce 2012 dokonce vypsal odměnu ve výši plných 100 000 amerických dolarů.  

Americký prezident, jakkoli zvolený za demokraty, si přátelství s prominentním zastáncem palestinské věci zkrátka nemůže dovolit. O profesoru Khalidim bude v článku ještě řeč.

Trumpovi lidé pro Izrael a Palestinu

Kdo bude mít v administrativě nového prezidenta na starosti řešení izraelsko-palestinského konfliktu a co se od nového týmu v tomto směru dá očekávat?

Velvyslancem v Izraeli je právník David Friedman, zastánce izraelské anexe území Západního břehu. Friedman dlouhodobě odmítá dvoustátní řešení. Tvrdí, že počet Palestinců žijících na Západním břehu je často nadsazován a že by pro Izrael nebylo velkým problémem celé území včetně palestinského obyvatelstva anektovat. 

Ještě před svou nominací ujišťoval Friedman v Izraeli, že nová americká administrativa nebude na Izrael nikdy tlačit a prosazovat vznik palestinského státu, na půdě OSN naopak stále hodlá důsledně vetovat veškeré rezoluce kritické k Izraeli. Friedman je ve svých názorech skutečně radikální. Zastánci dvoustátního řešení a vzniku Palestiny z řad Američanů židovského původu jsou podle něj mnohem horší než ti Židé, kteří v koncentračních táborech pomáhali nacistům ukázňovat ostatní židovské vězně. 

Názory jestřábů, jako je Friedman, budou podle všeho korigovat jiní Trumpovi muži. Ministr obrany generál James Mattis se v minulosti vyslovil pro dvoustátní řešení a varoval, že pokud palestinský stát nevznikne a Izrael anektuje palestinská území, ztratí Židé ve státě většinu, a pokud nepřipustí volební právo všech Palestinců, může nastat stav apartheidu.  Není divu, že některé proizraelské skupiny v USA před Mattisovým jmenováním varovaly.

Ani nový ministr zahraničí, ropný magnát Rex Tillerson, nevyvolal v Izraeli přílišné nadšení. Trumpovi ho doporučil ministr zahraničí reaganovské éry James Baker, který ovšem patří k dlouhodobým kritikům Izraele. Před několika týdny například Baker uvedl, že Spojené státy se nemohou stavět do role advokáta Izraele, chtějí-li skutečně zprostředkovat mír mezi Izraelem a Palestinou.

Rex Tillerson udržuje dlouhodobě dobré vztahy s arabskými zeměmi i s Ruskem, které je zase tradičně spojeno s proarabskými postoji. Dá se očekávat, že přístup nového ministra zahraničí k blízkovýchodním otázkám bude spíš opatrný.

Tím, kdo má za Spojené státy nyní vést mírová jednání, je Trumpův zeť Jared Kushner. Šestatřicetiletý realitní magnát (až do roku 2006 podporovatel Demokratů), manžel Trumpovy dcery Ivanky, která kvůli sňatku konvertovala k judaismu, za sebou nemá diplomatické zkušenosti a bude muset mimo jiné překonat námitky vůči svému příbuzenskému vztahu s prezidentem. V Izraeli bude zřejmě přijímán dobře, o jeho vlastní představě o řešení konfliktu zatím není známo nic.

Jak se (zatím) nestěhovala ambasáda

Záměr přestěhovat velvyslanectví Spojených států v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma není žádnou novinkou. Kongres je odhlasoval již před víc než dvaceti lety, konkrétně 23. října 1995.  

Ve Sněmovně reprezentantů hlasovalo pro přenesení ambasády 374, proti pouhých 37 zákonodárců (dalších 22 se nevyjádřilo). Mezi kongresmany, kteří hlasovali proti zákonu, patřil i Bernie Sanders, tehdy nezávislý. Ještě jednoznačněji proběhlo hlasování v Senátu: 93 senátorů hlasovalo pro, pouhých 5 proti a jeden se zdržel. Dá se tedy říci, že rozhodnutí přestěhovat velvyslanectví bylo přijato opravdu mohutnou většinou.

řesun velvyslanectví USA do Jeruzaléma se plánuje již přes dvacet let. Nikdo si však zatím netroufl to skutečně udělat. Jak to bude za Trumpa? Repro DR

Přesto tehdy úřadující prezident Bill Clinton ani jeho nástupci George W. Bush a Barack Obama rozhodnutí Kongresu neuvedli v život, respektive provedení přesunu stále znovu odkládali. Proč?

V prvním prezidentském rozhodnutí odložit přesunutí ambasády z 1. října 1998 se obecně uvádí potřeba chránit „bezpečnostní zájmy Spojených států“. Konkrétně řečeno, stála za tím obava z násilností vůči americkým ambasádám a občanům v blízkovýchodním regionu i snaha nepopudit zbytečně muslimské státy-spojence.

V následujících letech se rozhodnutí odkládalo stále dál, přičemž pouze za G. W. Bushe se připojovala věta o tom, že stávající administrativa má stále za cíl „zahájit proces přesunu ambasády do Jeruzaléma“. Pozice Donalda Trumpa se zdá být podobná jako u jeho posledního republikánského předchůdce v úřadě. Uvidíme, zda bude podobný i praktický výsledek.

Bezpečnostní analytik a člen týmu Obamova ministra zahraničí pro jednání o izraelsko-palestinském konfliktu Ilan Goldenberg se domnívá, že americké velvyslanectví v Jeruzalémě a uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele by bylo v souladu s dvoustátním řešením, tedy se vznikem palestinského státu. Trump by podle něj nicméně měl následovat své předchůdce a přesunutí ambasády opět pozastavit, protože bezpečnostní a politická rizika jsou stále značná.

Pokud by se Trump přesto rozhodl přesun velvyslanectví provést, doporučuje Goldenberg spojit tento krok s jiným krokem, totiž s oficiálním uznáním palestinského státu.V takovém případě by Spojené státy otevřely v Jeruzalémě hned dvě ambasády — jednu v Izraeli v západní části města, druhou v Palestině v části východní. Vztahy s Palestinci má už nyní na starosti americký konzulát v Jeruzalémě, změna na velvyslanectví by technicky nebyla problémem.

Uznání Palestiny Spojenými státy by jistě bylo ze symbolického hlediska velmi důležité, spíše však nelze čekat, že k tomu dojde za mandátu Donalda Trumpa. Ilan Goldenberg se nicméně domnívá, že takto nečekaný krok by byl paradoxně v souladu s Trumpovým obrazem „outsidera“, který jedná na vlastní pěst a upřednostňuje realitu před stále opakovanými klišé.

Podle současného velkého muftího (nejvyššího islámského představitele) v Jeruzalémě by přenesení americké ambasády do Jeruzaléma znamenalo „útok na muslimy v celém světě“, podle jeho předchůdce imáma mešity Al-Aksá by bylo rovnou „vyhlášením války“.  

Anexe osad na Západním břehu

Přenesení americké ambasády do Jeruzaléma a tím faktické potvrzení izraelského stanoviska, že nedělitelný Jeruzalém (včetně východní části) je hlavním městem Izraele, přes svůj obrovský symbolický i praktický význam nepředstavuje jediný problém, který musí Trump a jeho administrativa hned po svém nástupu řešit.

Naftali Bennett, izraelský ministr školství z proosadnické krajně pravicové strany Židovský domov, se domnívá, že Trumpův nástup znamená zásadní změnu vývoje v oblasti. Bennett, jenž kritizuje premiéra Netanjahua za málo radikální boj za izraelské zájmy, vidí v nové situaci příležitost anektovat většinu území Západního břehu a tak oficiálně zavrhnout a znemožnit vznik samostatné Palestiny. Éra palestinského státu či otevřenosti vůči němu podle Bennetta skončila.

Ke konkrétní realizaci svého plánu hodlá Bennett přistoupit formou zákona, který by anektoval a k Izraeli přičlenil Maale Adumim, jeden z největších osadnických bloků na Západním břehu. Tato „osada“ je ve skutečnosti městem s 40 tisíci obyvateli. Tento zákon by byl podle Bennetta prvním krokem k anexi celé zóny C, která je dnes — podle mírových jednání jen přechodně — pod plnou izraelskou kontrolou a nacházejí se na ní bloky osad.

Netanjahu se nicméně přes kritiku za váhavý postup rozhodl předložení zákona odložit a počkat na osobní setkání s Donaldem Trumpem, které by se mělo uskutečnit v nejbližších týdnech. S jakým stanoviskem nového amerického prezidenta se izraelský premiér při osobní schůzce setká?

Dlouhodobou oficiální politikou Spojených států dosud bylo považovat osady na Západním břehu za překážku k mírovému řešení izraelsko-palestinského konfliktu a američtí prezidenti, bez ohledu na stranickou příslušnost, Izrael za budování dalších měst a osad kritizovali. Tento postoj nicméně neměl reálný dopad na stále probíhající výstavbu na Západním břehu i ve východním Jeruzalémě. Nastolí Donald Trump v této věci jiný kurs, nebo bude pokračovat ve strategii svých předchůdců?

Jisté naproti tomu je, že nová americká administrativa už nedopustí, aby v Radě bezpečnosti prošla rezoluce kritizující Izrael, jak se stalo v závěru vlády Baracka Obamy. Názor vlád Spojených států se také odlišoval v pohledu na to, zda jsou židovské osady ilegální: k tomuto postoji se v závěru své vlády přiklonil prezident Carter, jeho nástupce Reagan byl osobně toho mínění, že osady ilegální nejsou. Reaganův postoj ale zůstal jen osobním názorem, tehdejší ministerstvo zahraničí se shodovalo s postojem Carterovy administrativy.  

Bude nevyhraněná pozice Spojených států v této věci pokračovat? Nebo Trumpova vláda přinese razantní změnu, přijme za svůj izraelský pohled a začne židovské osady na Západním břehu považovat za legální a za součást Izraele? Tím by se Spojené státy velmi pravděpodobně samy vyřadily z pozice možného zprostředkovatele míru na Blízkém východě, a tato role, jak se zatím zdá, je ambicí Donalda Trumpa stejně jako jeho předchůdců.

Konec iluzí?

V úvodu zmíněný Rashid Khalidi se v článku pro New Yorker zamýšlí nad tím, jaká bude Palestina v Trumpově éře. Dnes jsme podle něj svědky toho, jak se nová izraelská a americká politická reprezentace natolik podobají, že se téměř prolínají. Izraelský velvyslanec v USA Ron Dermer, který vyrůstal na Floridě, by mohl být stejně dobře americkým ambasadorem v Izraeli, a David Friedman by naopak mohl velmi dobře působit jako izraelský velvyslanec (a zastánce radikálních osadnických kruhů) v USA.

Podstatnější je podle Khalidiho to, že s novou administrativou může konečně padnout iluze — sdílená i mnoha Palestinci — že dnešní palestinské vedení, vzniklé jako výsledek dohod z Osla roku 1993, se může někdy stát zárodkem skutečného a životaschopného palestinského státu. Ve skutečnosti palestinské vedení zájmům Palestinců víc škodí než prospívá. Palestinské vedení je sponzorované Spojenými státy a s policejními silami s americkým výcvikem se soustředí nejvíc na kriminalizaci veškerých forem odporu proti vyvlastňování, diskriminaci a izraelské vojenské okupaci.

Podle Khalidiho je dnes čas opustit slepou uličku Palestinské samosprávy a iluzí o vzniku nezávislé Palestiny a pojmout palestinskou perspektivu šířeji: představit si budoucnost, ve které budou Palestinci a Izraelci sdílet malou zemi, ve které žijí, v naprosté vzájemné rovnosti, bez nadvlády jedné části nad druhou a bez násilí. Jinými slovy, budoucnost představuje jednostátní řešení, ne samostatný palestinský stát.

Často se přetřásá otázka, zda není jednostátní řešení ještě méně reálné než řešení dvojstátní. Zda nenabízí místo nové vize jen regignaci a namísto reálně projednávaného (byť v praxi velmi těžko uskutečnitelného) řešení už jen naději bez jakéhokoli zakotvení v realitě.

Jisté je, že kritický postoj k vlastnímu vedení, který předvádí Khalidi, budou Palestinci potřebovat. Stejně tak se ale nedá popřít, že aktivity na půdě OSN jsou dnes zřejmě jediným když ne reálným a účinným, tak aspoň viditelným způsobem, jak palestinskou věc nenásilně prosazovat a představovat světu. Z toho důvodu budou mít zřejmě i nadále podporu naprosté většiny světového společenství.

S výjimkou Spojených států prezidenta Trumpa a několika tradičních proizraelsky zaměřených zemí včetně České republiky. Nebo jinak: Vyčkejme, zda opět s výjimkou Spojených států.

    Diskuse
    Zajímavý článek.

    Nejde popřít, že jednostátní řešení, které bylo dlouho dlouho ve stínu bezalternativního dvoustátního, s ním v poslední době srovnalo krok.

    V jeho prospěch mluví otočení otázky o jeho reálnosti - copak má nějaký smysl se znova a znova pokoušet o vyjednání dvoustátního řešení, když to nikdy nikam nevede? Neexistuje kompromis, na kterém by se strany dokázaly shodnout. Proběhly stovky konferencí a jednalo se už tisíce hodin. Když Ehud Barak ve finálním jednání své kariéry nabídl ústupky, které už nikdy v nabídce nebudou, byla palestinská pozice i tak daleko.
    Dopadlo to jako vždycky.
    Není náhodou jedna z definicí šílenství, že děláme pořád totéž a čekáme jiný výsledek?

    Jednostátní řešení je znovu ve hře a má podporu Izraelců.
    Dalo by se zkondenzovat do výroku izraelské ministryně spravedlnosti Ayelet Šakedové: "Izrael není problémem, ale řešením."

    Když se pokouším na to podívat zcela nezaujatě, nemůžu nevidět že:
    --- Ve volbách vítězí strany podporující osadnické hnutí. Nepochybuji, že pro většinu izraelských židů leží země jim zaslíbená Bohem mezi posvátnou řekou Jordán a Středozemním mořem. To je ten bílý pás mezi dvěma modrými pruhy na izraelské vlajce. Pruh země v jehož přirozeném těžišti leží město měst Jeruzalém.
    A zároveň by si většina z nich velmi přála mír s palestinci

    --- Izrael je a vždy byl civilizačně výš než palestinští Arabové. Nechci aby to bylo pochopeno špatně - třeba zakladatelé státu byli velmi zběhlí ve všech možných činnostech, chápali, jak funguje stát a jeho instituce. Taky technicky je současný Izrael úplně jinde než okolní arabské státy. V obrovské hi-tech zóně v okolí Tel Avivu má sídlo mnoho světových lídrů v oboru.
    Palestina po staletí sloužila Osmanské říši jako Sibiř Rusku nebo Austrálie Británii - končili v ní zločinci a političtí odpůrci z celé říše. Pak patřili Britům, Jordáncům a teď Izraeli. Nikdy si nevládli.......

    Dvoustátní řešení je mrtvé................ bych řekl.
    P.S. Pokud jde o přesun ambasády do Jeruzaléma, nevěřím tomu -- proti Trumpovi budou úplně všichni. Americká diplomacie, protože to je nebezpečné, Izrael, protože to je předčasné a Arabi, protože to je válka.

    Ale možná je dostatečně šílený, aby to udělal.
    FO
    February 1, 2017 v 21.45
    Ještě je tu jeden možný argument pro jednostátní řešení - stavba osad na Západním břehu pokračuje zvyšujícím se tempem. Pokud by Palestinští obyvatelé Záp. břehu byli občany Izraele, měli by možná lepší možnost bránit se vyvlastňování, případně i sami stavět. Ale to je jen jedno, a opravdu velké, možná...
    TT
    February 2, 2017 v 10.40
    Ano
    fašismus může zvítězit a Izrael může pokračovat ve vyvražďování Palestinců i v okupaci jejich země a to s požehnáním Trumpa a dalších fašounků. Ale dlouhodobě je to neudržitelné a bude to znamenat neutuchající národně osvobozenecký boj/terorismus, který bude stát hromadu životů.
    FO
    February 2, 2017 v 12.38
    T. Tožičkovi
    Obávám se, že v případě Izraele je to právě dlouhodobě udržitelné. Ne navěky, ale na dost dlouhou dobu.
    MP
    February 2, 2017 v 13.33
    Filipovi Outratovi
    Neřekl bych na "dost dlouhou dobu", ale určitě na "příliš dlouho dobu". Z hlediska zničených a zmrzačených životů.
    Jinak současná politika Izraele poskytuje časovou perspektivu života jednoho pštrosa. Jde jen o to, zda už překročila bod, po kterém může skončit jen katastroficky. A doufám, že ji ještě pár minut do dvanácté zbývá.
    Koukám, že tady je vymalováno. Žádné bolestné rozvažování, žádné "bolestné kompromisy", žádné pnutí "mezi dvěma legitimními právy".
    Fašouni vraždí nevinné...

    Obzvlášť na Západním břehu to není taková divočina. Až na pár míst jako Hebron.
    ---------------

    Jen mě napadlo -- tenhle postoj je tak krásně napadnutelný novou alternativou, která se teď valí nejen USA a Británií.
    Řeknou - to je klasické měření dvojím metrem.
    A to jak v makro, tak mikro sféře.
    V makrosféře je možno mluvit o 700 tisících palestinských uprchlíků. Ale není možno mluvit o mnoha desítkách tisíc židů, kteří byli po vyhrané válce o nezávislost vyhnáni ze všech arabsko-islámských zemí z širokého okolí Izraele. Jejich majetky byly zkonfiskovány.
    (Paradoxně bylo Ligou arabských států státům, kam palestinští uprchlíci místo židů přišli, zakázáno je integrovat. Byli umístěni do uprchlických táborů, kde de facto žijí dodnes. V současnosti situace dospěla tak daleko, že v Libanonu, kam přišlo palestinců nejvíc, kolem jejich ghet staví izolační zdi)
    Na mikroúrovni se zase nesmí mluvit, co by se 100% pravděpodobností nastalo, kdyby byla Palestina uznána jako samostatný stát v hranicích roku 1967.

    Ne ne, minimálně několik příštích desetiletí bude tato možnost blokována.

    No, to je jedno...

    Osobně jsem po jednom dlouhém rozhovoru změnil svůj názor.
    Kdyby to skončilo jedním Izraelem (tj. s WB a částí Golan jako integrální součástí), který by byl mnohem více občansko-právní než je současný Izrael............................
    FO
    February 2, 2017 v 20.03
    A. Morbicerovi
    Když ono je bolestné rozvažování a hledání kompromisů zkrátka obtížnější než zanadávat si z plných plic na fašouny, a kromě toho to taky nevypadá odvážně, rázně a zásadově...

    Mrzí mě to vyhrocování postojů. Já jsem ve snaze pochopit palestinskou pozici pročetl řadu palestinských autorů, stejně jako těch nejtvrdších židovských a světových kritiků Izraele a jeho politiky. Bylo to hodně poučné a hodně mi to dalo, i když jsem si za články zde užil dost kritiky za protiizraelský postoj.

    Ale přesto nemůžu konflikt vidět jen optikou jedné, palestinské strany. Na jedné straně jsou "fašouni" v osobě radikálních osadníků, na druhé straně v osobě teroristů zabíjejících civilisty. To nelze zlehčovat. Na jedné straně jsou bezskrupulózní mocichtiví jedinci v izraelské politice, na druhé straně v Hamasu a Fatahu. Izrael opravdu má v konfliktu převahu, jak se často uvádí, ale to neopravňuje užití jakýchkoli prostředků proti němu.

    Kapitola sama pro sebe je zneužití palestinské kauzy propagandou arabských států a také její spojení s vlnou antisemitismu v muslimském prostředí. V tom jsou Palestinci nevinně, ale přesto je to důležité.

    Jak jsem napsal v odpovědi T. Tožičkovi, myslím, že bude delší dobu pokračovat daný stav - izraelská nadvláda a pokračující stavba osad na WB, bez přímé anexe a dalších podobných kroků.

    Je to pro Izrael bezesporu nejvýhodnější řešení ze všech, nebude muset řešit, co s případnými občanskými právy milionů Palestinců na WB, podpora vlastního obyvatelstva je zdá se obrovská.

    Co má asi smysl dělat, je upozorňovat na konkrétní kauzy - zacházení s pokojnými demonstranty, bourání obydlí, domácí věznění Palestinců atd., a snažit se zjednat v konkrétních věcech nápravu. A taky se pokoušet spojovat lidi z obou stran dohromady.

    FO
    February 2, 2017 v 21.01
    aktuálně k tématu
    Podle dnes zveřejněných informací se zdá, že Palestincům reálně hrozí odebrání amerrické finanční pomoci a snad i opětné zařazení PLO a Fatahu na seznam teroristických organizací, pokud palestinská strana bude pokračovat ve snaze obžalovat Izrael před Mezinárodním soudním dvorem.

    Pro Palestince je to nyní jejich preferovaná nenásilná strategie, namísto ozbrojeného boje.

    Odebrání finančních prostředků a zavření kanceláře OOP ve Washingtonu by mohlo mít za následek, že této role se ujme někdo jiný než USA. K záležitosti se, jak si všímám, v poslední době propalestinsky vyjadřuje Čína...

    vuz http://www.haaretz.com/middle-east-news/palestinians/.premium-1.769034
    FO
    February 3, 2017 v 0.22
    A ještě jedna aktualita,
    zdá se, že Trump skutečně nebude volit radikální postup a bude pokračovat v dosavadní linii: http://www.haaretz.com/us-news/1.769410