Šimon Peres byl nepochybně nestorem izraelské politiky a jedním z klíčových proponentů mírového procesu devadesátých let minulého století. Ve světě se stal především populární svým image „nejbližšího spolupracovníka premiéra Rabina“, který byl hlavním izraelským architektem mírových jednání s Palestinci. Rabina však v roce 1995 umlčela zbraň židovského extrémisty a Peres následně převzal „Rabinovo mírové žezlo“. Dosáhl pak ještě na různé politické funkce, navštívil nesčetné množství konferencí a fór, kde vždy hovořil o izraelském úsilí o mír a stal se nepřehlédnutelným ztělesněním této rétoriky. S takovou pověstí také předevčírem v požehnaném věku naposledy vydechl.

Je do jisté míry příznačné, že v době, kdy mírotvorci a další revoluční osobnosti z let osmdesátých a devadesátých postupně odcházejí do věčných lovišť, stává se z jejich odkazu jistý druh kýče a předmět až nekritické glorifikace. Za současné situace, kdy je v politice „good guys“ stále méně a ve světě je střídá daleko rozporuplnější garnitura politiků, je to svým způsobem pochopitelné. Ostatně bohatou zkušenost s takovou změnou politické garnitury má nejen Izrael, ale i česká politická scéna. Vyjádřením jisté bezradnosti nad tímto stavem je i poněkud jednostranný diskurs okolo osobnosti Václava Havla (mimochodem Peresova přítele), o který by asi ani sám Havel mnohdy nestál.

↗

Šimon Peres na fotografii z let svého posledního prezidentského období. Foto Michael Thaidigsmann, WmC