Triumf a tragédie Šimona Perese

Politolog z Ústavu mezinárodních vztahů Marek Čejka přibližuje roli zemřelého izraelského expremiéra, exprezidenta a exministra v izraelsko-palestinském mírovém procesu. Rozebírá přitom, nakolik oprávněně má Peres pověst mírotvůrce.

Šimon Peres byl nepochybně nestorem izraelské politiky a jedním z klíčových proponentů mírového procesu devadesátých let minulého století. Ve světě se stal především populární svým image „nejbližšího spolupracovníka premiéra Rabina“, který byl hlavním izraelským architektem mírových jednání s Palestinci. Rabina však v roce 1995 umlčela zbraň židovského extrémisty a Peres následně převzal „Rabinovo mírové žezlo“. Dosáhl pak ještě na různé politické funkce, navštívil nesčetné množství konferencí a fór, kde vždy hovořil o izraelském úsilí o mír a stal se nepřehlédnutelným ztělesněním této rétoriky. S takovou pověstí také předevčírem v požehnaném věku naposledy vydechl.

Je do jisté míry příznačné, že v době, kdy mírotvorci a další revoluční osobnosti z let osmdesátých a devadesátých postupně odcházejí do věčných lovišť, stává se z jejich odkazu jistý druh kýče a předmět až nekritické glorifikace. Za současné situace, kdy je v politice „good guys“ stále méně a ve světě je střídá daleko rozporuplnější garnitura politiků, je to svým způsobem pochopitelné. Ostatně bohatou zkušenost s takovou změnou politické garnitury má nejen Izrael, ale i česká politická scéna. Vyjádřením jisté bezradnosti nad tímto stavem je i poněkud jednostranný diskurs okolo osobnosti Václava Havla (mimochodem Peresova přítele), o který by asi ani sám Havel mnohdy nestál.

Šimon Peres na fotografii z let svého posledního prezidentského období. Foto Michael Thaidigsmann, WmC

Nechci nyní hodnotit Peresův přínos, který se týkal pouze izraelské politiky a bezpečnosti, což byla v podstatě celá Peresova politická dráha do osmdesátých let. Ten je v mnoha ohledech z pohledu Izraele těžko zpochybnitelný. Krátce se zaměřím jen na to, čím je Peres právě známý a oslavovaný ve světě – tedy svou rolí v izraelsko-palestinském mírovém procesu (tzn. první polovina devadesátých let) a v období po Rabinově smrti (tzn. druhá polovina devadesátých let až rok 2016).

Vztah mezi Peresem a Rabinem měl daleko k harmonii, ale byl poznamenán velkými osobními i politickými antipatiemi, byť byli oba členy stejné Strany práce. Zatímco Rabin byl daleko realističtější, Peres často působil oproti Rabinovi jako snílek, přičemž velmi tvrdě usilovalo politické funkce. Osud z nich nakonec ale udělal v devadesátých letech hlavní izraelskou dvojici lídrů mírového procesu, ze které však v roce 1995 zbyl jen Peres.

Právě po Rabinově smrti se Peres dopustil nejzásadnější chyby ve svém životě, která ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšením nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil a posunul mírový proces dále, ztratil velmi rychle všechno. V průběhu několika měsíců Peresovy vlády zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit.

Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“. Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíše jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů.

Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, ale i Peresovi srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin „Bibi“ Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem. Bibiho dráhu sice ještě v roce 1999 na čas přerušil Ehud Barak, ale toho smetla z politické scény v dalším roce druhá intifáda a jiná těžká váha z Likudu – Ariel Šaron.

Peres ve své neutuchající touze po návratu do politiky kandidoval v roce 2000 na úřad izraelského prezidenta. Zde přišla jeho další velká prohra, když ho v parlamentním hlasování porazil takřka neznámý politik z Likudu Moše Kacav. Peres ale pokračoval v dalším boji o politický vliv a na jaře 2001 vstoupil do Šaronovy vlády jako ministr zahraničí. Svým „mírotvorným image“ pomohl tehdy legitimizovat její rozporuplné kroky.

Na vysněný prezidentský úřad Peres přeci jen v již značně pokročilém věku dosáhlv roce 2007, kdy byl z trestných činů obviněný prezident Kacav donucený rezignovat. V ceremoniální funkci izraelského prezidenta zůstal Peres až do roku 2014, přičemž svým mírovým image opět hlavně zastiňoval kontroverzní politiky premiéra Netanjahua.

Je velkým paradoxem, že Peresův nástupce – prezident Reuven Rivlin, který je ze stejné pravicové strany jako Netanjahu – se stal daleko silnějším kritikem Netanjahua a jeho politiky, než byl po několik let před ním „muž míru“ Peres.

Život Šimona Perese je do značné míry historií izraelské politiky od jejích samotných počátků až do dneška. V době rozvoje mírového procesu sehrál Peres nepochybně důležitou roli. Když měl ale navázat na odkaz Jicchaka Rabina, nedařilo se mu tolik. Izraelsko-palestinského míru se tak nakonec Šimon Peres nedožil.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 30.Září 2016, 08:39:48

Člověk si říká, jak by to asi dopadlo, kdyby Rabin nezemřel?
--------------------------

K osobnímu profilu Šimona Perese by šlo kromě velké lačnosti po funkcích a moci, jak je zmíněno v článku, přidat i velkou míru zákulisního hráčství, politikaření a intrikánství, kterou byl proslavený. Mezi kolegy politiky nebyl příliš oblíbený.
------------------------------------

Mimochodem Marek Čejka zde tvrdí, že při masakru v táboře Kana civilisty zabila izraelská raketa,

kdežto Daniel Veselý,
velmi proti-izraelský a pro-palestinský publicista, zde tvrdí
http://www.blisty.cz/art/83849.html

že ty civilisty po útoku Hizballáhu v odvetě cílevědomě a vlastnoručně vyvraždili izraelští vojáci.

Což jak každý chápe (viz. třeba americké bombardování nemocnice v Afghánistánu) není úplně totéž.

Takže kromě kvízové otázky -- Kde je pravda?, mne taky napadá, že to není moc dobře, když dvě osobnosti, které se problému věnují a veřejně se k němu vyjadřují, tvrdí úplně něco jiného.
--------------------------------------

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Pátek, 30.Září 2016, 09:16:11

Masakrů v Kana bylo několik, myslím, že došlo k pomýlení dvou z nich.

https://en.wikipedia.org/wiki/Qana_massacre
https://en.wikipedia.org/wiki/Qana_airstrike

Ani při jednom ale nezabíjeli izraelští vojáci civilisty vlastníma rukama.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Pátek, 30.Září 2016, 09:22:1

Než se spojím s autorem, vložil jsem do textu zatím neutrální formulaci.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.