Zdá se, že za poslední měsíc klesla popularita Hillary Clintonové vůbec nejníže za její politickou kariéru, a pokud bychom brali v úvahu pouze registrované voličky a voliče, není na tom o nic lépe než Donald Trump. Tím se z této dvojice stávají dva téměř nejméně oblíbení hlavní kandidátka a kandidát na pozici prezidentky v historii Spojených států amerických.

Kromě podezřelých událostí poslední doby, jako je nejasnost ohledně osobních a pracovních e-mailů, nebo nové mediální propírání pochybností o nezávislosti Clinton Foundation, stojí za úpadkem popularity Hillary Clintonové pravděpodobně nekonzistentnost a s ní související snaha získat na svou stranu i republikány, kteří jsou v některých ohledech „republikánštější“ než jejich kandidát.

V souladu s touto strategií před několika dny kritizovala Donalda Trumpa za to, že dal kdysi za pravdu Putinovi a prohlásil koncept americké výjimečnosti (American Exceptionalism — termín typický zejména pro republikánskou stranu) za urážející pro občany jiných států. Clintonová k tomu sama říká: „Možná to nechcete slyšet, ale to neznamená, že to není pravda... Amerika má jedinečnou a nepřekonatelnou schopnost být silou zasazující se o mír a pokrok.“ Slovo „mír“ zní jen těžko uvěřitelně z úst ženy, která je známá svou podporou zahraničních ozbrojených intervencí na většině území, které se kdy dostaly do hledáčku politickým špičkám Spojených států.

Lidé, kteří by v Clintonové rádi viděli levicovější alternativu ke xenofobnímu Trumpovi, nemohou být dvakrát nadšení z toho, se jakou jistotou demokratická kandidátka podporuje stát Izrael. Donald Trump se přitom nechal slyšet, že by se snažil být v otázce Izraele a Palestiny neutrální. Z jeho strany jde dost možná hlavně o pokus o diplomacii, podpořený narcistickým obdivem k Putinovi, a o snahu vyvléct se ze zodpovědnosti, kterou mají Spojené státy vůči zbytku světa.

Pokud se ale podíváme blíže na vysloveně kladné stránky Hillary Clintonové, kterými se její podporovatelky a podporovatelé mohou honosit, zjistíme, že jich je poměrně málo…

Případ „feministické“ kandidátky