Třetí světová válka: jak ji vyhrát

V prvním díle svého eseje rozvíjí americký ekolog Bill McKiben přesvědčivě odvážnou tezi: změna klimatu není jen „jako válka“. Je to válka svého druhu, útok na naši civilizaci. Jak v takové válce vyhrát – a jak se poučit z té poslední?

Bill-mckibben

Bill McKibben

03.09.2016 10:07

Instalovat nové solární panely, to možná nezní jako válčení. Druhou světovou válku jsme ale vyhráli úplně stejně. Masivní ofenzívy a nálety by nestačily. Museli jsme dokonale přebudovat celý průmysl, abychom dokázali armádu zásobovat. Nacisty nešlo porazit jen statečností. Museli jsme postavit opravdu velké továrny a to opravdu rychle.

Roku 1941 byla v Michiganu vybudována největší továrna tehdejšího světa. Trvalo to pouhých šest měsíců. Brzy již ze svých linek chrlila jeden Liberator za hodinu. Bombardér! Obří letadlo, nekonečně složitější než solární panel, sestávající z 1 225 000 součástek. V nedalekém Warrenu postavila armáda továrnu na tanky rychleji, než elektrárnu k jejímu napájení. Přitáhli proto prostě do budovy lokomotivu, která posloužila jako generátor elektřiny. Tahle jediná továrna vyrobila během války víc tanků, než celé Německo.

Nešlo jen o zbraně. V jiné části Michiganu získala firma, dříve vyrábějící topení, zakázku na 20 milionů helem. Firma, která vyráběla čalounění pro Forda, přešla na padáky. Pontiac vyráběl protiletadlové baterie, Oldsmobile chrlil kanóny, Studebaker motory pro Létající pevnosti, Hudson Motors křídla pro Helldivery a Lightningy, Buick stíhače tanků, Cadillac tisíce lehkých tančíků. A tohle všechno jen v Detroitu: podobná mobilizace průmyslu proběhla v celých USA.

Lidé se často domnívají, že američtí byznysmeni si prostě sami od sebe vyhrnuli rukávy a pustili se do války. Jak už to bývá, není to pravda. Jistě, máme desítky dobových videí, na nichž vlastenečtí podnikatelé rozkládají plány a dohlížejí na montážní linky. Většinu těch videí si ti podnikatelé ovšem sami zaplatili. Jejich PR oddělení rovněž zaplatila nekonečnou sérii novinových inzerátů oslavujích patriotismus korporací.

Skutečnost je taková, že většině amerických „kapitánů průmyslu“ se do války nechtělo a museli do ní být dostrkáni. Henry Ford, který nakonec postavil onu továrnu na bombardéry, byl izolacionistou a veřejně se proti vstupu do války stavěl. Hospodářská komora (dnes jeden z nejtužších oponentů klimatické politiky) se bojovně snažila zablokovat Rooseveltovy válečné půjčky ohrožené Británii.

Instalovat nové solární panely, to možná nezní jako válčení. Druhou světovou válku jsme ale vyhráli úplně stejně. Ilustrace Andrew Colin Beck

Roosevelt měl naštěstí pod kontrolou Kongres a podařilo se mu Komoře navzdory začít Ameriku připravovat na blížící se zkoušku. Historik Mark Wilson nedávno vydal svou roky připravovanou studii mobilizačního úsilí za druhé světové války. Přibližuje, jak vláda zřizovala nové agentury jako byl třeba státní podnik Defense Plant Corporation. Ten mezi lety 1940 a 1945 utratil devět milard dolarů na 2300 různých projektů v šestačtyřiceti státech. Stavěl továrny, které následně pronajímal soukromníkům.

„Naprostou většinu zafinancoval veřejný rozpočet, nikoli Wall Street,“ zdůrazňuje Wilson. Federální úřady jednaly bezohledně. Rušily zakázky podle proměnlivé situace, fabriky plné lidí klidně vyřadili z provozu. Pokud se nějaká firma vzpouzela, Roosevelt ji často prostě vyvlastnil. „Tehdy věděli, že v sázce je mnoho a není čas na nesmysly,“ říká Wilson. Tváří v tvář společnému nepříteli dokázali Američané spolupracovat jako ještě nikdy předtím.

Najít vůli
To se pochopitelně po válce rychle změnilo. Solidarita zmizela a místo ní nastoupil konzum. Z měst se vyvalila auty přeplněná předměstí a ženy se vrátily do kuchyně. Dnes vedeme války pro zisk a duch sociální solidarity je, mírně řečeno, nevalný. Je proto na místě ptát se, zda dokážeme najít vůli k tomu, abychom válku proti globálnímu oteplování bojovali tak, jako jsme kdysi bojovali proti fašismu.

Pro začátek je třeba zdůraznit, že skutečně globální mobilizace proti změně klimatu by nezruinovala naši ekonomiku, a nepřipravila by nikoho o práci. Ba naopak: pustit se do boje proti oteplování by přineslo celou řadu ekonomických a sociálních výhod, tak jako za druhé světové.

Vytvořili bychom strašně moc pracovních míst.(Ve výsledku jen ve Spojených státech zhruba dva miliony navíc.) Lidem dnes zaměstnaným ve fosilním průmyslu, bychom tak zajistili mnohem bezpečnější a lépe placené zaměstnání. (Studie Michiganské technické univerzity ukazuje, že všechny lidi dnes zaměstnané v těžbě uhlí bychom mohli rekvalifikovat pro práci v solárním průmyslu. A člověk instalující solární panely na střechy si ročně vydělá o čtyři tisíce ročně víc, než ten, co riskuje svůj život v šachtě.)

A na konci téhle války, by nás čekala mnohem spravedlivější a spokojenější společnost. (Podobně jako druhá světová válka pomohla urychlit postup k rasové a genderové rovnosti, měla by klimatická kampaň v první řadě pomoci těm, jež byli nejhůř poškozeni fosilním průmyslem. Pomohla by zmírnit příjmovou nerovnost a zvýšit zaměstnanost.)

Jistě, mocné síly stojí takové všobecné mobilizaci v cestě. Když sečtete každý jeden kus fosilní infrastruktury na světě, od uhelného dolu po poslední benzínku, zjsitíte že vlády a korporace do nich dohromady proinvestovali přes dvacet bilionů dolarů. Jediná cesta, jak takto tvrdohlavý odpor (té stejné průmyslové fronty, která byla kdysi proti našemu vstupu do války) zlomit, je osvojit si válečnou mentalitu a překonat přístup, který stojí v cestě vítězství.

Politická vůle k činu se pomalu vzmáhá, tak jako se pomalu sbírala v letech před Pearl Harborem. Masovému hnutí se podařilo zastavit výstavbu ropovodu Keystone, zhatit těžbu ropy v Arktidě či prosadit zákaz těžby plynu z břidlic v klíčových státech. Jak si během července postěžoval jeden ropný magnát, „zastánci hesla ‚nechte to pod zemí‘ bohužel ovládli debatu“. V něčem to skutečně poněkud připomíná předvečer války. Roosevelt se na ni ostatně začal připravovat s osmnáctiměsíčním předstihem. Všechny lodě a letadla, která nám v polovině roku 1942 vyhrála bitvu u Midwaye, byla postavena, ještě než Japonci zaútočili.

„Den hanby“, jak pak Roosevelt v emotivním projevu útok pokřtil, vyburcoval Američany k ochotě klást osobní oběti: platit větší daně, skoupit miliardy ve válečných dluhopisech, vydržet nedostatek a výpadky způsobené přechodem na válečnou ekonomiku. Objem cestujících ve veřejné dopravy se zvýšil o osmdesát sedm procent a čtyřicet procent veškeré zeleniny se pěstovalo v komunitních „zahradách vítězství“. Vůbec poprvé se ženy a etnické menšiny dostaly ke slušným továrním pracovním místům: zaťatý biceps nýtařky Rosie s bublinou „We can do it!“ posunul hranice možného.

Na konci téhle války, by nás čekala mnohem spravedlivější a spokojenější společnost. Ilustrace Andrew Colin Beck

Bez Pearl Harboru by se ale Roosevelt neobešel. V téhle válce dosud nic podobného nemáme – žádný moment politické katarze, který by svět probral do vědomí, že nic menšího než totální mobilizace nemůže civilizaci zachránit.

Nejvíc jsme se mu snad přiblížili díky Berniemu Sandersovi. V první debatě demokratických kandidátů se jej ptali, co je podle něj největší bezpečnostní hrozbou pro lidstvo. „Změna klimatu,“ odpověděl, čímž všechny obvyklé podezřelé vyprovokoval k povyku, že je moc měkký na „islámské teroristy“. V druhé debatě, pouhý den po útocích v paříži, došlo na otázku znovu. „Pořád ještě si to myslíte?“ zeptala se moderátorka? „Jednoznačně,“ opáčil Sanders a velmi přesně vysvětlil, jak postupující sucha povedou k mezinárodní nestabilitě.

Kdyby Bernie zvítězil, možná by dokázal spojit úsilí o důstojnou práci, klimatickou spravedlnost a investice do infrastruktury v koherentní program, který by mohl znamenat skutečnou změnu – byl ostatně kandidátem s největší důvěrou v silnou úlohu vlády od Roosevelta. Trump se téhle válce bude chtít vyhnout právě tak, jako se vyhnul Vietnamu. Myslí si (je-li to vůbec správné slovo), že změna klimatu je hoaxem šířeným Číňany, kteří zřejmě ve své orientální prohnanosti získali ke spolupráci polární ledovce. Poradci Clintonové nejprve slibovali, že za její vlády v Bílém domě vznikne klimatické „velitelství“. Pak se ale opravili: bude to „pozorovatelna“.

Jedna z nejsmutnějších chvil mého letitého boje proti změně klimatu přišla letos v červenci, kdy jsem seděl na zasedání komise pro Demokratický program. Byla mi dopřána hodina k předložení devíti návrhů usnesení do programu. Cyklostezky prošly jednohlasně. Ale všechny jen trochu obtížnější věci, které by mohly něco skutečně změnit (uhlíková daň, zákaz břidlicového plynu a další) byly jedna po druhé zamítnuty clintonovským blokem.

Trvali na tom, že je změna klimatu trápí, nejlepší je prý ale „opatrný postup“. Byla v tom slabounká ozvěna Mnichovanství. Tak jako Chamberlain, jde o lidi dobromyslné a upřímné. Nechápou ale povahu našeho nepřítele. V každé válce můžete překročit práh, za nímž již vítězství není možné. A pokud se nepříteli již podařilo zlikvidovat některé z nejzákladnějších a nejstarších krás naší planety, můžeme vzít jed, že takový práh je blízko. Tahle válka se bojuje podle pravidel fyziky. A vyhrávat ji pomalu znamená to samé, jako prohrát.

Optimistický výhled přimhouřeným okem
Věci se k mému překvapení změnily jen o pár týdnů později, když jsme debatu o demokratickém programu uzavírali. Clintonovci sice dál odmítali uhlíkovou daň nebo zákaz plynu z břidlic, najednou ale souhlasili, že emise je třeba „zpoplatnit“ či že slunce a vítr by měly dostat přednost před zemním plynem.

Bez píle a předvídavosti, jaké prokázal Roosevelt, tuhle válku prohrajeme. Ilustrace Andrew Colin Beck

Možná za to mohly průzkumy ukazující, že Bernieho voliči – zejména mladí – váhají přihlásit se k Hillary. Když ale přimhouříte oko, lze si představit trochu optimistický scénář. Clintonová kupříkladu slíbila, že USA za jejího prezidentství nainstaluje půl miliardy fotovoltaických panelů. To není tak daleko od toho, co potřebujeme podle výpočtů Toma Solomona. USA se mohou zmocnit role obnovitelné velmoci – právě jako mobilizace za druhé světové války položila základy naší ekonomické prosperity pro dvě generace. Nebudeme-li první my, předstihnou nás jiní. Čína, polozadušená smogem, instaluje obnovitelné zdroje závodním tempem.

„Jsme odhodláni zahájit celonárodní mobilizaci a vést svět do boje proti této hrozbě s intenzitou nevídanou od druhé světové války,“ tvrdí demokratický program.

Hillary nemusí čekat na klimatickou obdobu Pearl Harboru, aby přesvdčila Kongres. Mnoho z toho, co může a musí být uděláno, lze provést s pomocí exekutivních příkazů, tak, jako to dělal Roosevelt. Prezident může okamžitě zakázat těžbu fosilních paliv na veřejných pozemcích a vodách, které ukrývají téměř polovinu dosud netknutých uhlovodíků v Americe. Může nakázat státní správě neschvalovat ze zásady ty investiční projekty, který by „významně zhoršily“ oteplování.

Zpoplatnění emisí může přikázat státní správě uplatňovat alespoň interně, protože od Kongresu se její zavedení jen tak očekávat nedá. A tak jako Roosevelt plánoval za pomoci palety odborníků přestavbu průmyslu ještě před válkou, může prezidentka pořizovat plány pro všeobecnou klimatickou mobilizaci, zatímco bude jitřit politickou vůli k jejich uskutečnění. Bez píle a předvídavosti, jaké prokázal Roosevelt, tuhle válku prohrajeme.

Vypadá to jako válka…
V čase války je obyčejně defétismus velkým hříchem. Oxidu uhličitému naštěstí morálku zvednout nelze. Můžeme proto být dokonale upřímní. Ztratili jsme v téhle válce tolik času váháním, že úplné vítězství je už nemožné a úplná porážka není vyloučena.

Na tom depresivním setkání nad demokratickým programem v St. Louis jsem měl otevřený laptop. Zatímco moji kolegové zamítali jeden návrh za druhým, nepřestávaly přcházet zprávy z fronty:

V Japonsku museli evakuovat na 700 tisíc lidí po rekordních záplavách a sesuvech. V Kalifornii byly tisíce domovů ohroženy požárem, který náčelník místních hasičů popsal jako „nejničivější, jaký jsem kdy viděl“. Vyhořelá předměstí vypadala jako Drážďany po bombardovaní. Na nebi ryčela letadla a helikoptéry, shazující blyštivé spršky chemických retardérů. Kdyby jste k tomu pustili Wagnerovu Jízdu Valkýr, vypadalo by to jako scéna z Coppolovy Apokalypsy.

V Západní Virginii mezitím rozpoutaly rekordní lijáky tisíciletou vodu, která si vzala desítky životů. „Viděl jsem lidi v druhých patrech budov, jak čekají na záchranu,“ hlásil jeden místní úředník. Jedno obzvlášť dramatické video, virální Guernica našich časů, ukazuje rozlehlý dům, který stojí v plamenech a přitom je odnášen vzedmutým živlem, dokud nenabourá do mostu. „Všichni jsme přišli o všechno,“ hrozil se jeden z šokovaných místních. „Nikdy bych neřekl, že to může být tak hrozné.“ Voják, přivolaný k pomoci, to řekl ještě výstižněji. „Vypadá to tu jako ve válce,“ divil se.

To protože to válka je.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.