Třetí světová válka již začala. Otázka zní: budeme se bránit?

Rapidní a ničivé proměny klimatu, které právě zažíváme, je třeba začít vnímat jako útok na naši civilizaci. Na místě je stejná míra mobilizace, jaká nás dovedla k vítězství ve druhé světové válce.

Bill-mckibben

Bill McKibben

25.08.2016 08:00

Celá severní polokoule je letos terčem zničující letní ofenzivy. Nepřátelské síly se zmocnily obrovského území. S každý dalším týdnem mizí skoro šedesát tisíc čtverečních kilometrů arktického ledu. Pozorovatelé hlásí, že situace na frontě je prakticky beznadějná. „Během posledních třiceti let plocha odtála zhruba o polovinu,“ popisuje masakr jeden z vědců. „Zdá se, že nic už to nemůže zastavit.“

Svět ve válce. Ilustrace Andrew Colin Beck

V Pacifiku uskutečnil nepřítel letos na jaře troufalý průlom, aby brutálně zaútočil na korálové útesy. Během pouhých několika měsíců se mu podařilo proměnit podstatnou část Velkého bariérového útesu - z vesmíru viditelné formace starší než lidská civilizace – v bělavý hřbitov.

Den co den nás diverzanti za našimi liniemi stíhají dalšími zdrcujícími útoky. Jen během posledních několika měsíců nepřítel rozpoutal v Kanadě ohnivou bouři, jež si vyžádala evakuaci devadesátisícového města, jižní Afriku vyhladověl tak, že tamní obyvatelstvo právě projídá zrno určené k setbě a záplavami kriticky ohrozil nedocenitelné památky v Louvru.

Neštítí se ani užívání biologických zbraní, ani šíření paniky a strachu: celou Jižní Ameriku děsí dětské hlavičky, scvrklé virem Zika, který z pumovnic shazují početné letky komárů. Již v sedmi zemích vydaly vlády doporučení ženám, aby neměly děti. Z hrůz války se, tak jako v každém kofliktu, pokouší uniknout miliony uprchlíků. Opouštějí své domovy, prchají před hladem, zkázou a nemocemi a každý den je jich víc.

Třetí světová válka již začala. A prohráváme.

Naši politici po léta vědomě ignorovali varování našich nejlepších vědců i vojenských stratégů, že oteplování zahajuje nepozorovaně útočné operace s cílem proměnit nesmírné části naší planety v pustiny a pozabíjet či vysídlit miliony nevinných civilistů. Místo aby se podle toho zařídili a přijali nezbytná bezpečnostní opatření, rozhodli se přilévat olej do ohně podporou pálení fosilních paliv. Dlouho jsme se báli jaderné exploze. Miliony drobounkých explozí v milionech pístů ale nakonec daly vzniknout hrozbě právě tak smrtící, jako je hřibovitý mrak. Uhlík a metan představují nejnebezpečnějšího nepřítele naší doby – strašnou sílu, schopnou dokonale rozdrtit a zpustošit celou naši civilizaci.

Válku obvykle používáme jako metaforu: máme válku proti drogám či válku proti chudobě. Obvykle se jedná o způsob, jak říct „tohle se nám nelíbí, musíme se na to zaměřit a vyřešit to“. V tomhle případě o žádnou metaforu nejde. Klimatická krize podle většiny kritérií válkou je: uhlík a metan se fyzicky zmocňují území, zabíjejí civilisty, šíří chaos a paniku. V posledních letech přispěla rekordní sucha mimo jiné k syrské revoluci proti diktátoru Asadovi nebo k vzestupu Boko Haram v Nigérii.

Globální oteplování není jako světová válka. Je to světová válka. Přestože jejími prvními oběťmi jsou ti, kteří nejméně přispěli k jejímu rozpoutání, je to válka proti nám všem. Pokud ji prohrajeme, skončíme právě tak zbídačení a bezmocní, jako bývá poražená strana každého konfliktu. Tentokrát ovšem nebude vítězů a především žádné dohledné vysvobození z následující celoplanetární okupace.

Takže otázka není, zda jsme ve válce. Otázka zní: budeme se bránit? A pokud ano, můžeme vůbec porazit protivníka tak nelítostného, jako samy fyzikální zákony?

Appeasement nefunguje
Máme-li na tyto otázky odpovědět a poctivě zhodnotit naši šanci na vítězství v téhle světové válce, musíme se obrátit k té předcházející.

Po čtyři roky byly Spojené státy dokonale a bez přihlédnutí k čemukoliv jinému soustředěny na jediný cíl: porazit celosvětovou hrozbu v podobě Německa a Japonska. Náš současný nepřítel není (na rozdíl od Adolfa Hitlera) ani inteligentní, ani zlý. Dnešní politici přesto opakují stejnou chybu, které se v předvečer druhé světové války dopouštěli jejich předchůdci - nejprve se protivníka pokouší ignorovat a pak jej uchlácholit politikou ústupků.

Británie se toužila střetu vyhnout. Proto chybně jednala s Hitlerem jako s racionálním aktérem a čekala, že bude hrát podle zaběhlých pravidel. Proto byl Chamberlain po návratu z Mnichova vítán jásajícími davy. Domníval se, že udělal co musel, aby Hitlera přivedl k rozumu.

Hitler hrál ale podle vlastních pravidel politickým „realismem“ západu pohrdal. Uhlík a metan námi naproti tomu nepohrdají – jsme jim lhostejní. Nic jim záleží na našem komfortu, nákladech utopených ve fosilní infrastruktuře, geostrategických zájmech či kterékoli jiné z katalogu výmluv, jimiž omlouváme naši nečinnost. Svět se vloni vrátil z klimatického summitu v Paříži právě tak, jako Chamberlain z Mnichova: s nadějí, dokonce s nadšením, že hrozbu se konečně podařilo zkrotit.

Paul Krugman napsal to, co si myslí skoro všichni: že změnu klimatu „lze zvládnout vcelku mírným, politicky přijatelným postupem. Můžete chtít revoluci. K záchraně planety ji ale nepotřebujeme“. Prý stačí pokračovat v Obamově plánu „čisté energie“ a vést svět k ostré redukci emisí, jak se to zdařilo v Paříži.

Naši politici se připravovali na zákopovou válku. A místo toho přišel blitzkrieg. Ilustrace Andrew Colin Beck

To je, zrátka řečeno, právě tak nesmyslné jako Chamberlainovy řeči o „míru pro naši dobu“ v osmatřicátém. I kdyby každá země na splnila své pařížské sliby, svět se na konci tohoto století oteplí až o 3,5 stupně. To je daleko nad stropem 1,5 až 2 stupně, vyhlášeným za cíl v preambuli pařížské dohody. Na jeho splnění může být beztak už pozdě. O hranici 1,5 stupně jsme se poprvé otřeli letos v únoru, sotva šedesát dní po summitu.

Problém je, že naši politici se (tak jako kdysi francouzští stratégové) připravují na zákopovou válku. Změna klimatu ale místo toho rozpoutala blitzkrieg: rekordně teplý byl každý z posledních čtrnácti měsíců.

Jen nedlouho po Paříži ohlásili glaciologové špatné zprávy z Antarktidy. Její západní ledovcový štít vůbec není tak stabilní, jak jsme doufali. Budeme-li dál chrlit do atmosféry skleníkové plyny, zhroutí se a sklouzne do moře. Pokud by se to skutečně stalo, varovaly New York Times, pohltí rostoucí hladina moří rozsáhlé pobřežní oblasti, včetně mnoha velkých měst.

Kdyby s takovým plánem přišli nacisté, myslíte, že by Amerika a její spojenci příliš váhali s vyhlášením mobilizace a válečného stavu?

Plán vítězné strategie
Podle Timesů zmiňovaný výzkum přece jen obsahoval i špetku dobrých zpráv. Postupovat podle Pařížské dohody by znamenalo odsoudit Antarktidu k záhubě. „Podstatně razantnější snížení emisí skleníkových planů“, by ale „znamenalo slušnou šanci na záchranu západoantarktického štítu před kolapsem“.

Co by bylo k takovému „podstatně razantnějšímu snížení“ třeba? Klimatologové i ekonomové volají po léta po tom, abychom ke změně klimatu přistoupili se stejným odhodláním a rozhodností jako k válce proti Německu a Japonsku. I Demokratická strana letos ve svém volebním programu slibuje zahájit po způsobu druhé světové války celonárodní mobilizaci k záchraně civilizace před „katastrofickými důsledky globální klimatické krize“. Poradci Hillary Clintonové plánují „během prvních sto dní úřadování“ svolat krizový štáb a promyslet plán řešení klimatické krize.

Jak by to ale celé mělo vypadat? Co by znamenalo chystat se do třetí světové války stejně, jako jsme to dělali v té poslední?

Někteří američtí vědci se usilovně snaží přijít právě na to, jak rychle může být již dnes existující technologie proti oteplování nasazena. Jedním z nich je Mark Z. Jacobson, profesor stavebního inženýrství na Stanfordově univerzitě a ředitel jejího energetického programu. S týmem expertů strávil mnoho let propočítáváním, jak přesně by se mohl každý z padesáti amerických států napájet čistě obnovitelnou energií.

Jeho čísla jsou mimořádně podrobná: například v Alabamě je přesně 59,7 čtverečního kilometru střech vhodných k umístění fotovoltaických panelů. Jacobsonova práce přesvědčivě dokazuje, že USA mohou již v roce 2030 obstarávat až pětaosmdesát procent své poptávky po energii ze slunce, větru a vody a v roce 2050 sto procent. V posledních letech propočítal jeho tým podobné plány pro 139 dalších států

Výzkum se věnuje do hloubky konkrétním problémům přechodu na čisté zdroje: zaberou příliš mnoho půdy? Stanfordská čísla ukazují, že k výrobě dostatku obnovitelné energie by Spojené státy potřebovaly sotva čtyři desetiny procenta své rozlohy. Je dostatek surových materiálů? „Kontrolovali jsme to velmi podrobně a není třeba se toho obávat,“ říká Jacobson. „Větrné turbíny například potřebují neodymium, je ho ale sedmkrát víc, než by stačilo pro půl světa.“

Stačil by ale Jacobsonův plán k zpomalení globálního oteplování? Jacobson říká, že ano: pokud bychom v roce 2030 pokrývali globálně 80 % naší energie z obnovitelných zdrojů, obsah oxidu uhličitého by spadl pod relativně bezpečnou hranici 350 částic na milion ještě před koncem tohoto století. Planeta by se přestala zahřívat nebezpečným tempem. To by znamenalo v podstatě zvítězit. Změny klimatu by sice mezitím nadělaly spoustu škod, vyhnuli bychom se ale úplné likvidaci naší civilizace.

(Jde o to, že i pokud by státy dodržely své dnešní závazky z Paříže, oxid uhličitý dosáhne koncem století v atmosféře na 500 až 600 částic na milion. To je cesta pokud ne přímo do pekla, pak kamsi s hodně podobně nastaveným termostatem.)

Aby se tento plán mohl uskutečnit, museli bychom rychle vybudovat zatraceně moc továren, ze kterých se vyvalí potřebné tisíce hektarů solárních panelů a stovky metrů větrných turbín. A i tady už známe přesná čísla. Tom Solomon je inženýr na penzi, který dříve pro společnost Intel dohlížel na výstavbu špičkové mamutí továrny na polovodiče v Novém Mexiku. Solomon vyšel z Jacobsonova výzkumu a spočítal, kolik energie by musely USA v roce 2050 vyrábět, aby se mohly úplně zbavit fosilních paliv. Je to přesně 6 448 gigawattů.

„Vloni jsme nainstalovali šestnáct gigawattů čisté energie,“ upozorňuje Solomon. „Tímhle tempem by nám to trvalo čtyři sta let.“

Solomon se proto rozhodl vypočítat, kolik továren bychom k vyprodukování 6 448 gigawattů obnovitelné kapacity v nejbližších pětatřiceti letech potřebovali. Za příklad si vzal společnost SolarCity, která právě teď buduje největší továrnu na fotovoltaické panely v USA. „Říkají tomu ‚gigatovárna‘,“ popisuje Solomon, „protože každý rok vyprodukuje dost panelů právě na jeden gigawatt energie.“ Dle Solomonových výpočtů potřebují USA k porážce změny klimatu podobných továren ještě 295 – zhruba šest na stát – plus podobnou kapacitu pro větrné turbíny.

Postavit je nevyžaduje žádné nové technologie. Stačí udělat v zásadě to, co Solomon v Novém Mexiku pro Intel: vybrat místo dobře napojené na silnice, nedaleko od slušné technické školy, která dodá kvalifikovanu pracovní sílu. Najít zkušené místní subdodavatele, získat potřebná povolení, s předstihem objednat materiál. Položit základy a podlahy, postavit zdi a střechu, zavést rozvody energií a současně vyškolit potřebných 1 500 zaměstnanců. Aby se zajistil dostatek panelů pro naplnění Jacobsonova plánu, budeme muset v nejtěžších letech postavit až třicet takových továren ročně a k tomu dalších patnáct na větrné turbíny dalších patnáct. „Ano, je to podle mne na hranici možného,“ přiznává Solomon.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

(DRUHÝ DÍL VYJDE VE ČTVRTEK 1. ZÁŘÍ)

Původní text vyšel 15. srpna v magazínu New RepubliC

Z angličtiny přeložil Josef Patočka. Redakčně kráceno.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 25.Srpna 2016, 13:03:7

Vzhledem k tomu, že je ekosystém silně zpětnovazebný a zpětnovazebné systémy v časové doméně vytvářejí průběhy podobné hřebenovému filtru, dá se čekat, že teď budou pár let hodnoty zase trochu mírnější.
Což nám opět dá šanci tak říkajíc nepanikařit.
Stejně nevíme co dělat a silně tuším, že ač jsou McKibbenovy návrhy formálně v pořádku, reálně velmi nad síly lidstva.

Tohle by šlo zvládnout jedině pod celosvětovým diktátorem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.