Česká vláda na svém lednovém zasedání schválila poskytnutí daru ve výši 8,1 milionu korun Izraeli, a to na nákup cisternové stříkačky určené Židovskému národnímu fondu k předcházení a likvidaci mimořádných událostí. Ministr vnitra Milan Chovanec následně při podpisu dohody ubezpečil zástupce fondu, že vláda usiluje o prohloubení spolupráce s Izraelem jako s tradičním partnerem v bezpečnostních projektech a ocenil možnost podpořit projekty fondu „zaměřené na obnovu krajiny zasažené mimořádnými událostmi“.

„Stejně tak podporuji myšlenku výsadby Českého lesa, který v Izraeli za české pomoci postupně vzniká,“ uvedl Chovanec dále.

Ve stejný den proběhl v Černínském paláci na Hradčanech benefiční večer „Společná naděje“ organizovaný ve prospěch právě tohoto projektu — výsadby Českého lesa v izraelské poušti Negev. Večer byl organizován pod záštitou ministra Lubomíra Zaorálka ve spolupráci s výborem Židovského národního fondu v České republice, který zajišťuje pro projekt výsadby lesa finanční prostředky.

Jak se uvádí na stránkách iniciátora výsadby Českého lesa — právě Židovského národního fondu (Jewish National Fund, JNF), podpora projektu jde nad rámec jeho organizátorů. Přízeň si získal u katolické a pravoslavné církve, podnikatelů, municipálních orgánů i řady občanů.

Podle JNF „všichni chápeme, že jde o symbolický návrat ke kořenům euroatlantické civilizace, k historii, ze které také čerpala své mravní hodnoty tři největší náboženská hnutí“. Společné izraelsko-jordánské ekologické projekty, na kterých se fond významně podílí, mají „zároveň naznačit, jakou cestou by se mohla ubírat mírová spolupráce v regionu“.

K mírové naději spojené s výsadkou stromků pro Židovský národní fond měl potřebu se vyjádřit i Bohuslav Sobotka, když si při své jednodenní návštěvě Izraele v květnu 2016 vyšetřil čas na výsadku olivovníku, kterou okomentoval slovy: „Dovolte mi, abych na tomto krásném a symbolickém místě vyjádřil naději, že se v budoucnu bude moci stát Izrael a jeho občané těšit míru.“ Ve svém twitterovém příspěvku se následně pochlubil fotkou sebe sama s odkazem na Židovský národní fond a textem: „Zalesňování je v Izraeli symbolem pro houževnatost, se kterou vybudovali svůj stát“.

Naše Mezinárodní hnutí solidarity tehdy Sobotkovo sázení kritizovalo a výhrady podobného typu má dnes i k projektu Český les. Z izraelské strany zde totiž nejde jen o bohulibý krajinotvorný či lesohospodářský počin, ale především o součást dlouhodobé politické strategie, v rámci které jsou odstraňovány symbolicky i fakticky stopy nežidovského osídlení země z doby před vznikem státu Izrael. Funkce a náplň práce Židovského národního fondu jsou přitom v celé věci stěžejní.

Co je a oč usiluje Židovský národní fond

Židovský národní fond vznikl v roce 1901 jako mezinárodní sionistická organizace za účelem nákupu půdy v Palestině ve prospěch židovského národa. Fakticky vzato přitom hrál JNF ústřední roli ve vyhánění původních palestinských obyvatel, záboru jejich půdy a v takzvané judaizaci země.

Do roku 1948 nevykazoval sionistický projekt v Palestině, co se nabytí půdy týče, větších výsledků. I přes veškerý nátlak, koupě i uplácení a zahraniční podporu se sionistickým kolonistům podařilo do roku 1948 získat do vlastnictví pouhých šest procent Palestiny, z čehož polovina připadla na JNF. O to větší byl ovšem rozmach po roce 1948, kdy nově zřízený stát Izrael dostal rozhodnutím OSN do vínku více než polovinu území historické Palestiny.

S vyhlášením Izraele měla být činnost Židovského národního fondu ukončena a správa státní půdy měla přejít pod odpovídající státní agentury řízené izraelskými zákony. Místo toho se však stal pravý opak. Židovský národní fond nejenže nezanikl, ale ve vztahu ke státu nebývale posílil. Fondu, který již vlastnil 13 procent území státu, byla poskytnuta klíčová role v řízení Izraelského úřadu pro půdu, vládního orgánu spravujícího dalších 80 procent území státu.

Tento postup pramení z rozhodnutí vlády přenést vlastnictví rozsáhlé části země na Židovský národní fond, a to do doby, dokud nebude většinově zalidněno židovským obyvatelstvem. V roce 1953 byl tento stav posvěcen parlamentem v zákoně o Židovském národním fondu, který fondu udělil nezávislé postavení vlastníka půdy jednajícího jménem státu.

Jádro pudla tohoto právního ustanovení spočívá v tom, že Židovský národní fond může na základě svých stanov pronajmout půdu pouze židům. Tím, že bylo této organizaci podstoupeno 13 procent izraelského území, včetně většiny neobydlené půdy, a jejím úředníkům dovoleno nakládat s dalšími 80 procenty území, Izrael úspěšně zamaskoval odepření jakékoliv „státní půdy” Palestincům. Úřady byly navíc schopny odvést pozornost od skutečnosti, že porušují izraelský zákon proti diskriminaci, třebaže Izrael dodnes s velkým ohlasem tvrdí, že je jedinou skutečnou demokracií Blízkého východu.

Další legislativa zase pak zavazuje Židovský národní fond k tomu, že nepodstoupí půdu třetí osobě nežidovského původu a že silně dotované příděly vody vyhrazené pro fond nebudou poskytnuty majitelům půdy nespadající pod fond. Což je způsob, jak zajistit, aby drobní palestinští pěstitelé nemohli konkurovat židovským podnikatelům v zemědělství.

Židovský národní fond zároveň vede dlouhodobě kampaň k zastrašování palestinských komunit, která má přimět jejich členy k prodeji další půdy. Například počátkem 60. let byly z iniciativy Židovského národního fondu zřizovány u vstupů do nepoddajných palestinských vesnic speciální vojenské stanice za účelem zvýšení psychologického nátlaku.

Zástupci fondu se dodnes účastní pravidelných průzkumných letů nad palestinskými komunitami, a fotografují jejich půdu v naději, že objeví takovou, která je neobdělávána, a tudíž může být zkonfiskována. Navazují tímto na svou činnost před rokem 1948, kdy, jak popisuje izraelský historik Ilan Pappé v knize Ethnic Cleansing of Palestine, archivy Židovského národního fondu detailně mapující palestinské území připravovaly půdu pro řadu vojenských akcí, které pod rouškou války zničily stovky palestinských vesnic a vyhnaly jejich původní obyvatele.

Ačkoliv tedy Židovský národní fond neskrývaně prosazuje politiku s prvky rasismu a usiluje o etnicky čisté osídlení vybraných oblastí, je i nadále v USA a ve většině evropských zemí registrován, a, jak je vidět nejen na příkladu Bohuslava Sobotky a naší vlády, i vnímán jako řádová obecně prospěšná organizace.

Zalesnit genocidu

Nejviditelnější aktivitou Židovského národního fondu v Izraeli je dnes právě péče o lesní plochy, které jsou ovšem nezřídka vysázené na místě palestinských vesnic, jež zničil Izrael po válce v roce 1948. Podle výzkumu izraelské organizace Zochrot mapující zaniklé palestinské osídlení byly lesní parky Židovského národního fondu založeny na území celkem 86 zničených palestinských vesnic.

Program zalesňování JNF je přitom nezřídka vyzdvihován jako inspirativní příklad environmentálního přístupu. Fond samotný se na svých webových stránkách chlubí, že nechal v Izraeli vysadit 240 milionů stromů a stará se o 100 tisíc akrů „přirozeně lesnatého kraje“. Co již však není zmíněno, je, že jsou k zalesnění vybírány rychle rostoucí evropské borovice schopné téměř okamžitě skrýt pod věčně zeleným baldachýnem ruiny palestinských domů a že v tomto procesu zalesňování zdecimoval Židovský národní fond původní rostlinné druhy.

Jak ke zdánlivě bohulibému úsilí JNF poznamenává v knize Disappearing Palestine v Izraeli usazený britský novinář Jonathan Cook: „I když jsou tyto přírodní parky otevřeny izraelským občanům bez ohledu na národnost, na hlubší úrovni jen posilují separační přístup mezi židovskou a palestinskou populací. Otevřený přístup do lesoparků, oblíbených míst pro procházky a grilování, potvrzuje na jedné straně zločiny spáchané při jejich zakládání, na straně druhé se snaží zatajit pravou příčinu jejich vzniku: ještě hlubší „judaizaci“ země a pokračující vyloučení palestinských běženců“.

Izraelský vědec Uriel Davis, spoluautor knihy Židovský národní fond, jde ve věci zakládání lesoparků ještě dál, když tvrdí: „Nejde tu o charitu, jak se vás snaží přesvědčit Židovský národní fond, jde zde o válečný zločin. Lesy Židovského národního fondu jsou zde proto, aby tyto zločiny skryly.“

Pokrytectví a cynismus zalesňovacích aktivit JNF výstižně mapuje dokumentární film Enduring Roots: Over a Century of Resistance to the Jewish National Fund, vzniklý z iniciativy antisionistických židů, který je dostupný i s českými titulky. Klasické osočování kritiků Židovského národního fondu z antisemitismu se na pozadí jeho praktik ukazuje jako účelové zakrývání faktů a neobstojí ani před skutečností, že do mezinárodní kampaně Stop the JNF je zapojen i značný počet židů samotných.

Vůči JNF vznikla iniciativa i jeho bývalých příznivců a donátorů, kteří se tímto chtějí vůči své bývalé podpoře a fondu samotnému jasně vymezit. Lze jen doufat, že k jejím signatářům přibudou v budoucnu i česká jména.

Bible nade vše

Tvrdí se, že sekulární Izraelec sice nevěří v boha, věří však, že mu bůh přislíbil Izrael. Nemusí ale jít jen o zaťaté příznivce Izraele. Také v naší kotlině lze najít spoustu jinak rozumných lidí, kteří nejsou zatíženi rasismem či ahistorickými zkratkami, kteří však, když dojde na Izrael, jsou najednou schopni tvrdit, že údajní potomci někoho, kdo v oblasti žil před 3000 lety, mají z nějakého vyššího důvodu na určité území větší nárok, než někdo, kdo tam žil před 50 či 70 lety a ještě mu cinkají v kapse klíče od domu. A že ze stejných důvodů nejsou validní ani skupiny, které oblast obývaly v mezidobí, žily v ní déle, a tak by z logiky věci měly mít k té nebo oné parcele jejich potomci větší nárok.

Jak napsal izraelský antropolog a mírový aktivista Jeff Halper: „Ačkoliv starověcí Izraelité a obyvatelé Judey měli svrchovanost nad svou zemí pouze 1300 let z její deset-itisícileté historie (a třetina z ní spadá pod babylonskou, řeckou a římskou nadvládu), v sionistickém myšlení jsou naše nároky nadřazené jakýmkoliv jiným, včetně 1300 let muslimského panování.“

K ospravedlnění nároku slouží Izraeli kdejaká hasbara, která má působit věrohodně hlavně ve spojení s výsledky vědeckého bádání. Zvláštní výpomoc se očekává od biblické archeologie, skrze kterou se sionisté snaží doložit svůj historický nárok na Zemi zaslíbenou.

Historizace bible se stala dle izraelského profesora psychologie Benjamina Beit-Hallahmiho v Izraeli „celonárodní aktivitou pěstovanou stovkami vědců na všech univerzitách“. S biblí bylo a je podle mírového aktivisty Uri Avneriho zacházeno jako „kdyby šlo o učebnici historie. Historie, kterou jsme se všichni učili ve škole, historie, na jejímž základu byl vybudován sionismus“.

Ačkoliv, jak dnes připouští stále více izraelských vědců, spojené úsilí izraelských historiků a archeologů najít hmotné důkazy toho, že je bible skutečným dokladem historie židovského národa, bezútěšně ztroskotalo, je politický tlak tvrdící opak o to silnější. Zvláště, když autoři kritických závěrů výzkumů čelí obvinění ze snahy podkopat narativ o obnově historického Izraele, a tím i delegitimizovat Izrael současný.

Ve snaze promazat palestinskou mapu a vytlačit dosavadní obyvatele na její okraj sehrál důležitou úlohu opět i Židovský národní fond. V průběhu několika let po roce 1948 nahradil místní arabská jména židovskými, a to často právě se zdůvodněním, že jde o „nově objevené“ biblické místo.

Fond doufal v široké přijetí báje o starověké mytické zemi připravené k tomu, aby v ní jako ve své nové domovině zapustili kořeny izraelští židé. A tak z nových map zmizela původní země se stovkami palestinských vesnic, aby takto vyčištěna od palestinských stop byla coby „prázdná“ předána k výhradnímu užívání židovským zemědělským komunitám, kibucům a mošavám.

Zbylé palestinské komunity bylo podle dlouholetého předsedy Židovského národního fondu Josepha Nahmaniho nezbytné „rozbít židovskými osadami“ a provést „takové faits accomplis (dokonané skutky), které by znemožnily vládě, i přes sebelepší úmysly, vzdát se neobdělávané půdy ve prospěch arabského osídlení“. A to nejlépe převodem půdy na fond.

Projekt destrukce původních palestinských obcí byl veden ještě v průběhu 60. let. V roce 1965 byl podle izraelského historika Aharona Shaida pověřen Židovský národní fond „očištěním“ země od ruin původních palestinských vesnic, protože, jak uvádí historik Tom Segev, „opuštěné vesnice narušovaly krásu krajiny a vytvářely dojem zanedbanosti“, přičemž bylo „ministerstvo zahraničních věci znepokojeno ,zbytečnými otázkami' týkajícími se opuštěných vesnic, na které by se mohli ptát turisté“.

V důsledku všeho tohoto čištění krajiny od jejich původních obyvatel za klíčového přispění Židovského národního fondu mohl v roce 2002 v debatě Knesetu tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron prohlásit, že „izraelští Arabové mají sice ,práva v zemi‘, ale veškerá práva ,nad izraelskou zemí‘ patří právům židovským“. Jinými slovy, palestinští občané byli pouhými uživateli, ať již dočasnými či stálými, zatímco majitelem Izraele se stal výlučně židovský národ.

Les jako propaganda

Český les byl zřízen v rámci širšího celku Jatirského lesa, který se rozkládá na severním okraji Negevské pouště. Ačkoliv na místě lesa má být — či již byla — zničena „pouze“ jedna beduínská vesnice jménem Atir, její příběh je typický pro osudy podobných palestinských obcí postižených pokračující destrukcí.

Místo, kde se obec Atir nachází, bylo s odvoláním na bibli vyhlášeno za archeologické území, vesnice má ustoupit parku a jejich 500 obyvatel má být přemístěno do beduínské vesnice Hura. Ta je však podle zástupců obou dotčených vesnic podfinancovaná, a tudíž neschopna je přijmout.

Pro obyvatele Atiru by šlo už o druhé vyhnání. Poprvé se tak stalo v roce 1948, kdy byli donuceni opustit své domovy v oblasti Khirbet Zubaleh, přičemž v roce 1956 je izraelská vojenská správa sestěhovala do dnešní vesnice Atir na takzvanou státní půdu, která dává Izraeli možnost prohlásit vesnici kdykoliv za ilegální, její domy zbořit a obyvatele vystěhovat.

Celá záležitost, která připomíná izraelský Prawerův plán z roku 2013 na vysídlení 40 až 70 tisíc beduínů, se dostala až před soud. Jak však poznamenal zástupce vesnice Atir Ali Al Qi´an: „Očekávali jsme od soudu spravedlnost, ale místo toho soudci jen orazítkovali státní plány.“

Český les se tak stává součástí propagandy státu, který dlouhodobě aktivně diskriminuje část svého vlastního obyvatelstva a prohlubováním okupace porušuje mezinárodní právo, kterým je jako jeho subjekt vázán. A zatímco se budeme nadšeně skládat do pokladniček Židovského národního fondu na ušlechtilé účely zalesňování a český premiér bude přičinlivě zahrabávat kořeny sazeničky, budou palestinští farmáři jen o pár kilometrů dál — v okupovaném Východním Jeruzalému a na Západním břehu — opět a znova čelit nejen destrukci svých obydlí, ale i systematickému ničení staletých olivovníků. Aby byli živým dokladem toho, že vyhánění Palestinců (Nakba) pokračuje každodenně i nadále.

Netvařme se však, že podporou vyhánění jednoho původního obyvatelstva, ničení jeho domovů a prostředků jeho obživy posílíme mír.