Potřeba smíření

Vzhledem k úrovni české debaty o dění v Gaze je vcelku jasné, proč nemohou radní slavné městské části Praha 2 doporučit k vyznamenání haličského Žida a komunistu Františka Kriegela. V listopadu 1989 by to šlo. Co jsme od té doby zapomněli?

Vášnivosti české debaty o palestinsko-izraelských vztazích nepřekáží okolnost, že význam stanoviska České republiky pro reálnou situaci v Gaze či v Tel Avivu je nicotný. Jistěže si lze představit, že jednoho dne se naše republika vypracuje do stavu, v němž bude schopna podnikat velkorysé a smělé diplomatické akce s cílem otupit ostří i takto spletitých mezinárodních problémů. Leč jest se co obávat vzhledem ke stavu našich vlastních poměrů, že než se k tomu dopracujeme, v Palestině již zavládne šťastný mír.

Nemáme v úmyslu snižovat symbolickou váhu jakéhokoli občanského projevu nebo třebas jen mírného posunu v diplomatických důrazech, přesto naše dnešní debaty o Blízkém východě mají smysl především pro nás v českých zemích, pro zdejší politickou kulturu. Mnozí přátelé jsou konsternováni tím, jak sama kritika konkrétních politiků či konkrétních kroků státu Izrael je zaměňována za antisemitismus, latentní nenávist k Židům či ztotožňování se s Hamásem. Ale s typem fanatického myšlení dle kréda „kdo není s námi, je proti nám“ se lze setkat i na druhé straně.

Změníme-li přitom alespoň na chvíli náhled a podíváme-li se na téma tak, že naše diskuse mluví především k nám samým – a vskutku nelze počítat s tím, že by jak Netanjahua tak Hamás nějak zatěžovalo, co se píše v českých komentářích či blozích – pak by snad základní poučení mohlo spočívat v poznatku, že politika eskalace konfliktu, kterou dnes provozují obě strany, vede k vytváření prakticky neřešitelných situací. A to se děje i u nás.

Vztahy mezi Gazou a Izraelem jsou nyní beznadějně zablokovány, protože reprezentace obou politických pospolitostí upevňují svou podporu zostřováním konfliktu. Je přitom jasné, že jej nelze žádným myslitelným způsobem zplna vyhrát. A že na konci všeho násilí, zničených lidských životů a siláckých gest se bude nutné propracovat k nalezení pravidel, v nichž obě pospolitosti budou žít v míru a důstojnosti vedle sebe.

Ani izraelská militaristická pravice, ani Hamás dnes takto ovšem nesmýšlejí a uvážlivější hlasy na obou stranách jsou nynějším vývojem zatlačovány na okraj. Tak Hamás evidentně zcela chladnokrevně počítá s tím, že provokace vůči Izraeli povedou k přemrštěné represi, která vyčerpá další díl z již tak notně vysychajícího rezervoáru sympatií, jimž se Izrael původně těšil v mezinárodním společenství, ale zejména vůči němu vystupňuje nenávist mezi obyvateli Gazy a posílí ochotu podporovat radikální, krajní politické přístupy, jichž je právě on sám reprezentantem.

Rovněž izraelská politická reprezentace může blaženě dávat průchod svým sklonům k autoritářství a militarismu, neboť v dané fázi eskalace konfliktu všemi svými projevy absurdně přemrštěné manifestace vojenské síly a pohrdání Palestinci jen upevňuje své postavení u převážné většiny izraelské společnosti. Fakt, že všechny strašné civilní oběti reálně upevňují pozici politických reprezentací na obou stranách, je snad vůbec nejhorší výpovědí o důsledcích politiky stupňovaného nepřátelství a zostřování konfliktu. Spánek rozumu plodí monstra.

Je přitom mnohokrát popsáno, že typ mobilizace, v němž se podpora ve vlastním politickém společenství získává stupňováním nenávisti vůči jakkoli definovaným nepřátelům, je technikou, jíž se demokracie spolehlivě proměňují v totality. Překročí-li se určitá mez, rozmach fanatismu se už velmi těžko krotí a jeho politickou reprezentaci je takřka nemožné zastavit běžnými demokratickými prostředky. Vědomí, že se jedná prakticky pokaždé o politiku z dlouhodobého hlediska sebedestruktivní, se vytěsňuje tak dlouho, až už je pozdě.

Že do této pasti dnes padá Izrael, lze pochopit: hrozby a nepřátelství, vůči nimž tu mohou autoritářští politici mobilizovat, jsou reálné tak, že je to pro našince obývající vcelku poklidnou střední Evropu těžko představitelné. I tak je ale třeba argumentovat a vysvětlovat, že politika, která svou oporu čerpá z vyostřování nenávisti, nakonec přivodí zhoubu i těm, jejichž zájmy se ohání.

Co je snad vzhledem ke kontextu pochopitelné, jakkoli ne omluvitelné či přijatelné, v Izraeli, to by mělo být ovšem považováno za ničím nezdůvodnitelnou orientální nepřístojnost zde, kde skutečně žádnými faktickými hrozbami ohrožováni nejsme. Přesto mobilizační rétorika proti vykonstruovaným hrozbám přivedla nevycválance Okamuru do Sněmovny. A klamali bychom sami sebe, pokud bychom neuznávali, že prostor podobným exotům otvírají podobné mobilizační postupy provozované představiteli zavedených, respektovaných politických proudů.

Zářným, čerstvým příkladem myšlení, které Ludvík Vaculík s odkazem na surový a pro všechny zúčastněné strany krutě sebedestruktivní balkánský konflikt v devadesátých letech popsal jako myšlení „bosenské“, je odmítnutí rady městské části Prahy 2 udělit čestné občanství Františku Krieglovi. Jedná se o společné politické dílo místní ODS a TOP 09. Úcta mu nemá být prokazována prý proto, že byl komunista.

Za zvláště půvabný detail, který buňka Hamásu ovládající dnes pražské Vinohrady a přilehlé oblasti jistě ocení, můžeme pokládat skutečnost, že Leonid Brežněv o Kriegelovi s neskrývaným despektem hovořil jako o „haličském Židovi“. Jakpak by mohl být čestným občanem Prahy 2 někdo takový?

Český antikomunismus, aniž by si to jeho protagonisté vůbec jen na vteřinku byli ochotni připustit, tak jako každá jiná snaha o ideologickou redukci skutečnosti a mobilizaci proti určité jasně definované skupině nepřátel, je typem mentality, jež produkuje eskalace konfliktů, za něž dnes tak draze platí obyvatelé Gazy, a která především není slučitelná s demokracií. Snaha kontrolovat českou veřejnou debatu jediným správným výkladem našich moderních dějin je v důsledku podobně nebezpečná jako náboženský či rasový fanatismus, který rozsévá zhoubu kdekoli se prosadí.

V roce 1989 jsme věděli, proč je naše revoluce sametová. Foto Jiří Rubeš, Mediafax

Před blížícím se výročím, už celého čtvrtstoletí od listopadové revoluce roku 1989, bychom možná chvíli bez úšklebků a nabízející se ironie mohli zkusit zapřemýšlet nad tím, proč se o ní mluví jako o revoluci sametové. Co chtěl a z jakých zdrojů vycházel československý disent, který tehdy byl naší politickou reprezentací?

Jeho konstitutivní součástí, nejméně ze třetiny, byli komunisté, kteří své původní přesvědčení nikdy neopustili, byť právě kvůli němu byli po roce 1968 z komunistické strany vyloučeni a politicky pronásledováni. A jedním ze symbolů sametové revoluce je fotografie Václava Havla třesoucího si rukou s reprezentantem komunistické moci, Ladislavem Adamcem.

Princip sametové revoluce byl radikálně demokratický: komunisté předali v klidu a míru moc výměnou za to, že mohli ve společnosti dále působit a účastnit se svobodné soutěže politických stran. Tehdejší demokratická reprezentace si zakládala na sebevědomí, že v takové soutěži vždy obstojí. A ostatně mnozí z komunistů všeho druhu se ihned stali její součástí, včetně předsedy federální vlády Mariána Čalfy.

K demokratické politice patří konflikty, důsledně vzato jsou jejím základem: politika teprve tam, kde vzniká konflikt, začíná. K demokratické politice ale patří také vědomí, že takřka žádný spor nelze vyhrát na celé čáře, že nad všemi konflikty se klene potřeba základního smíření v rámci demokratické shody pramenící z vědomí, že každý z nás je vždy více člověkem a občanem nežli Arabem či Židem, muslimem či křesťanem, komunistou či liberálem, sociálním či křesťanským demokratem, konzervativcem či zeleným.

V listopadu roku 1989 jsme to věděli. Nikoho by tehdy nemohlo zaskočit vědomí, že archetypální hrdina našich moderních politických dějin, František Kriegel byl komunista a haličský Žid.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Zlatá slova Sobota, 9.Srpna 2014, 17:20:38

Jak moc se zlatými slovy Jakuba Patočky hodlá redakce Deníku Referendum řídit v čerstvém konfliktu s Josefem Hellerem?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 10.Srpna 2014, 23:14:20

nijak se nehodlá řídit tím, nebo oním ...

Káže vodu, pije víno

Nechápu, co Vás na tom v případě DR udivuje

Petrasek Milan - penzista

...V listopadu roku 1989 jsme to věděli...... Pondělí, 11.Srpna 2014, 18:17:41

Ano věděli jsme, ale pouze fascinující část toho To. Nevěděli jsme, že tehdejší svornost revoluční mocenské elity s občanstvem zastřešovala pouze oboustranně fascinující touha po liberální demokracii. Ale co Ta všechno v reálu obnáší, co liberální demokracii činí legitimní - příkladně i oboustranná touha po smiřujícím konsenzu - zůstalo a pohříchu zůstává utajeno.
Tehdejší demokratická reprezentace si zakládala na sebevědomí, které se zakládalo na neznalosti osidel platného neliberálního kapitalismu, na neznalosti psychopolitického zázemí funkční demokracie.
Tak co - zeptal jsem se v r. 90 u prvního piva dělníků z ČKD - jak vyjednávají odbory s Havlem........ nevyjednávají protože s nimi nikdo nemluví..... řekli. To proč - zda šlo politický záměr nebo politickou tupost - zůstalo tehdy mezi námi v následujících pivech zakleto......demokraciižel.
Dnes po vystřízlivění je to již vše nabíledni...... skoro bych neřekl.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 11.Srpna 2014, 20:54:52

A to jsem se zatím domníval, že je Deník Referendum přesně proti přístupu "bude to tak, máme své důvody, komu se to nelíbí, nechť táhne".

Vlastně je to dobrá příležitost ukázat, jak je participace zdola myšlena vážně. Zda redakce žádost zdola od velké části diskutujících bude reflektovat, nebo se usadí v dosavadním "bude po našem, račte si trhnou protézou".

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 12.Srpna 2014, 08:19:29


Proč by mně tady mělo nebo nemělo líbit?
Libí se mi tu dost na to, abych si opatřil za drobný obolus roční přístup ...

popisuju DR, tak, jak je vidím, to je vše ...

ještě chvíli a pan Kolařík bude lidí vyzývat podle vzoru :

"když se Vám nelíbí dnešní kapitalismus, jděte do severní Koreje ke Kimovi" ...

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Kolaříku, Úterý, 12.Srpna 2014, 08:56:2

můžete s nám i zamést. Exkomunikovat nás z DR. Zůstanou tu jen ti, co bezvýhradně souhlasí. Vytvořit si tu bublinu, ve které budete izolovaní od všech rýpalů a nespokojenců.
Ale možná vás časem bude trápit, že nikdo z těch, kteří se chtěli takto izolovat, neskončil dobře. Bez výhrady se to bude týkat i DR.

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Ševčíkovi -- nestřílejte na šefredaktora, dělá, co může Úterý, 12.Srpna 2014, 09:49:27

Myslím, že situaci přeci jen dramatizujete. Josefovi Hellerovi byl zrušen přístup k diskusi na základě platného kodexu, který znal a porušoval spíše zpravidla než občas, a nemám Jakubovi Patočkovi proč nevěřit, že se tak stalo po jasné varování a žádosti o nápravu.
Samozřejmě, i zcela legální rozhodnutí může být pitomé --zčásti i naprosto -- a nikde není psáno, že by šéfredaktor internetového deníku měl mít vkus a takt. Kdybych Jakuba Patočku z vlastnictví obojího v míře větší než malé podezíral, urazilo by mě jeho vrchnostenské vyjádření pod diskusí u Štampachova článku.
Ale jsem mu nakonec za jeho vyjádření vděčný, právě ta zupácka forma předešla určitým kulturním nedorozuměním. Domníval jsem, před jeho přečtením -- a to i po Hellerově odstřižení, které jsem chápal jako jedno z možných špatných řešení situace, která dobré řešení nemá -- že nevyrovnaná kvalita článků na DR, včetně vysokého procenta těch, které zcela postrádají jinou než agitační kvalitu, je cenou za záměrně pěstovanou atmosféru otevřenosti. Inu, rozdělení publika na slušné a na ty, kteří podléhají kampaním a o nichž pan šéfredaktor ví z moci svého úřadu, že jsou neinformování, úvaha o temné organizaci zpozadí a další rudoprávné skvosty --použité s dramatickou zkratkou na malé ploše -- mě ukázali, jak byla tato interpretace pochybná.

Martin Profant - Praha 7

Omlouvám se Úterý, 12.Srpna 2014, 09:51:43

"...mně ukázaly" -- odporná chyba

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Britské listy Úterý, 12.Srpna 2014, 13:10:27

BL kdysi diskusi měly, ale pak ji Jan Čulík zrušil s odůvodněním, že tam lidé po sobě jen házejí špínu a redakce nemá kapacitu na její moderování. To by bylo také řešení pro situaci, kdy se vede spor o to, zda kodex diskusí dodržovat nebo ne, Aspoň by to nebylo diskriminační.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.