Dočasná ztráta naděje

Argument, že každý, kdo kritizuje politiku státu Izrael, musí být antisemitou, nebo sebenávistným Židem, implikuje, že je Izrael nekritizovatelný. Pokud tedy nejste antisemitou.

Izraelsko-palestinský konflikt, který sledujeme poslední týdny skrz události v pásmu Gazy, vzbuzuje tak silné emoce, že téměř každá diskuze k tématu degraduje a stane se nesnesitelnou. Ke konfliktu samotnému i k situaci, která zdánlivě nemá řešení, už bylo napsáno mnoho. Skoro až příliš.

Kvalita diskuze je tak mizerná proto, že velká část zainteresovaných nereflektuje, odkud jejich emoce vycházejí. Je totiž zatížená kolektivním evropským traumatem z holocaustu, bezradností z pádu bipolárního uspořádání světa, obavami z nového rozdělování sil, antisemitismem, islamofobií, i bezhlavým obviňováním názorových protivníků z antisemitismu a nenávisti vůči muslimům, Arabům, nebo Palestincům. Každý si může najít to, co potřebuje, stejně jako v bouřlivé historii Izraelců a Palestinců.

A tak se ten, kdo se přikloní k jedné straně konfliktu, stává v očích druhých automaticky nepřítelem celého národa. Pro Židy, kteří kritizují postup státu Izrael, je tu speciální označení: jsou to sebenenávistní Židé.

Neochota připustit existenci jiného názoru, aniž by se ten, kdo ho vyřkl, stal nutně nepřítelem celého národa, ukazuje, že debata nemůže nikam vést. Může se stát maximálně prostředkem k přesvědčování nerozhodnutých. Situaci znepřehledňuje fakt, že otevřený i skrytý antisemitismus, islamofobie, i pohrdání Palestinci, se v diskuzích skutečně objevují.

Jako kritička politiky státu Izrael se tedy vlastně i já v této debatě stávám antisemitkou. Trochu mě uklidňuje fakt, že v tom jedu spolu s OSN, s Pan Ki-munem, i Mezinárodním soudním dvorem, který označil zeď mezi Izraelem a palestinským územím na západním břehu Jordánu za ilegální.

Ale vážně: nelze přistoupit na fantastický argument, že jakákoli kritika politiky státu Izrael je antisemitismem. Znamenalo by to, že je Izrael ze své podstaty nekritizovatelný. Že není možné vznášet žádné námitky, protože ty nutně musí být motivovány nenávistí k Židům. To je absurdní.

Aby toho nebylo málo, ocitám se, jako každý, kdo není angažovaný, v nepříjemné pozici i z druhé strany. Je mi prý lhostejný osud dětí z Gazy, když se nechci do této nemocné diskuze zapojovat i proto, že se mi pozice Izraele nezdá jednoduchá a necítím se v tématu dostatečně vzdělaná, abych doporučovala nějaká řešení.

Smršť nenávistných soukromých zpráv a emailů, kterou vyvolalo zveřejnění fotky z protestní akce za Palestinu na sociální síti Facebook, mě zaskočila. Na fotce jsou jen děti a doprovodila jsem ji neutrálním komentářem. Přesvědčila jsem se opět, že nemám co do debaty přinést. Nedokážu totiž tu hradbu emocí nabourat ani trochu.


Dočasná ztráta dětství. Foto Saša Uhlová, DR

Čím víc se cítím izraelsko-palestinským konfliktem spoutána, tím víc vzpomínám na pozoruhodné setkání před několika lety. Byla jsem tehdy v Paříži na promítání dokumentárního filmu, na jehož realizaci jsem se podílela. Střihačkou filmu, a tedy mou kolegyní, byla Idit, žena, která emigrovala z Izraele do Francie. Žena neobyčejně charismatická se silným příběhem. Matka Idit osiřela v šesti letech, protože její rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Během války ji ukrývala francouzská rodina a po válce ji poslali do Izraele ke vzdáleným příbuzným, které neznala. Tam vyrostla a seznámila se se svým mužem, jehož rodina tam žila už ve třetí generaci, a porodila tři děti, mezi nimi i Idit.

Když Idit vychodila školu, šla na vojnu. Až do té doby příliš nepřemýšlela o světě, který ji obklopoval. Pak se ale seznámila s lidmi, kteří se v Izraeli občansky angažují proti politice, kterou stát zaujímá vůči Palestincům. Seznámila se i s Palestinci, se kterými se spřátelila. A uvědomila si, že dokud sama neudělala tento krok, žila ve světě, kde Palestinci neexistovali. Představovali jen nepřátelskou sílu, ale nikoli lidské bytosti. Ve čtvrti, kde bydlela, sice Palestinci žili také, ale v její rodině se o nich nikdy nemluvilo, žilo se, jako kdyby nebyli, přestože byli hned vedle.

Idit neemigrovala do Francie kvůli politice vlastního státu. Tu kritizovala méně, než by se z příběhu, který vyprávím, mohlo zdát. Řadu kroků a postojů izraelského státu mi vysvětlovala jako když ne nutné, tak aspoň v kontextu pochopitelné. Neemigrovala ani kvůli izraelské společnosti, kde měla řadu přátel, kteří s ní sdíleli její vidění světa. Emigrovala proto, že se neuměla vyrovnat se skutečností, že nedokáže o soužití Izraelců a Palestinců mluvit s vlastní rodinou. Strašně jí vadilo, že její vlastní příbuzní upírají Palestincům lidství tím, že o nich jako o lidech neuvažují.

Přemýšlím, co čeká Idit s nárůstem antisemitismu v Evropě, co čeká Palestince, co čeká Izraelce, co čeká nás všechny ve světě, kde přestáváme vidět v druhém člověka. A lituju, že nedokážu napsat nic, co by dokázalo vývoj zvrátit.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Středa, 6.Srpna 2014, 10:39:58

A kdo se to tedy člověku pořád tak vysmívá?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 6.Srpna 2014, 14:17:36

Existuje dnes ještě nějaké místo, kam lze emigrovat a ukrýt se tak před celosvětovými problémy?

Petr Litschmann - M.Žižkov

Místo místa Středa, 6.Srpna 2014, 17:41:12

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=7KcobwZVWoY

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Středa, 6.Srpna 2014, 18:04:32

Hmm, ono s tím antisemitismem to je opravdu komplikované. Slovo žid (resp. Žid) označuje zároveň příslušníka národa, etnika i náboženské skupiny. Slovo Izraelec pak sice označuje především občana státu Izrael, ale ten se sám zase už několik let oficiálně (a to i ústvaně a ještě déle navíc i faktickou politikou - viz rozlišování na občankách a různá práva) definuje jako židovský stát. Označení Izraelita je dnes synonymum pro slovo žid a aby toho nebylo málo, Palestinci jsou rovněž semité.

A s tím, jak kritizovat politiku státu Izrael, a přitom minimalizovat možnost jiného než účelového, a přitom prázdného označení za antisemitu ... podle mě je dobré dodržovat následujících pět bodů:

1) vyhýbat se jakýmkoliv srovnáním s nacisty nebo Hitlerem a i argumentaci historickými událostmi celkově (žádné historické právo, nárok apod.)
2) vyhýbat se hodnotícím přívlastkům ve vztahu k obecnému rámci konfliktu, být maximálně konkrétní a věcný
3) nepoužívat termíny Izrael a Izraelci, ale sousloví jako Netanjahuova vláda, izraelská armáda atd. a to stejné u Palestinců
4) neplést dohromady principiální a reálpolitický (sociální, bezpečnostní, atd.) pohled na věc
5) posuzovat všechny stejně, a to ne kupecky (tisíc mrtvých těch vs třináct mrtvých támhle), ale v kontextu jejich situace, resp. možností

Při psaní textů se to moc nedá, protože pak jsou k neučtení, ale jako zásady v debatách to relativně funguje.

Zdeněk Jehlička - Praha

antisemitismus Čtvrtek, 7.Srpna 2014, 12:43:58

jde často ruku v ruce s ismamofobii a tak je nenávist k Židům spojena s nenávistí k Arabům (Palestincům či muslimům obecně). Paradoxní je, že tito novodobí antisemité často podporují stát Izrael. A tím i přebírají jeho agendu vydělenosti a etnického státu. S rázným odmítnutím antisemitismu je tak třeba odmítnout i koncepci etnokratického státu postavené na etnické výlučnosti, který není v souladu s občanskými principy moderní demokracie. V tom směru je zásadní odmítnutí Izraele jako židovského státu od Židů samotných, ať již z náboženských či politických důvodů. K pěti bodům pana Jedličky bych tak doplnil:

1. argumentace historického nároku je opodstatněná, pokud se na ní vztahuje aktuální mezinárodní právo. Palestinci mají právo vrátit se do své vlasti, jak jim zaručuje rezoluce č. 194 z r. 1948, na základě které byl Izrael přijat do OSN. Doposud nebyla přijata žádná jiná rezoluce, která by ji nulovala, ani nebyla vytvořena jiná "reálněpolitická situace", která by jim jejich nárok mohla upřít.
2. obecný rámec "konfliktu" má svou konkrétní podobu a je proto třeba nazývat věci pravými jmény. Okupace tak nemůže být sporem ani konfliktem, okupovaná území spornými územími a segregační zeď zabírající další půdu na Západním břehu žádnou bezpečnostní bariérou. I zdánlivě neutrální slova jsou zde politicky podbarvena, zvlášť když je diskurs neúměrně jednostranně vychýlen.
3. Izrael je formován idejemi sionismu a tak má konstantně stejnou agendu. Masaryk říkal, že státy se udržují těmi idejemi, z kterým vzešly. Rozdíl mezi pravicí a levicí ve vztahu k Palestincům je v Izraeli pouze věcí míry, ne zásady a lze tak mluvit o Izraeli jako o nositeli určitých neměnných hodnot a postupů.
4. i když se "kupeckým počtům" mrtvých snažím vyhnout též, bohužel právě ony reflektují poměrně přesně situaci okupace spíše než "konfliktu"

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 8.Srpna 2014, 03:29:37

V diskusích, do nichž psal své příspěvky Pepa, už bohužel nelze pokračovat. Patrně to způsobilo smazání jeho jména.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 8.Srpna 2014, 10:13:5

A ještě musím napsat, že je mi to moc líto, že už nebude smět diskutovat.

Petr Litschmann - M.Žižkov

To Saša Uhlová.. Pátek, 8.Srpna 2014, 10:28:44

svým článkem o diskuzích na FB pana Hellera opravdu tak odradila od založení profilu na Facebooku?

Aneb čte více lidí diskuse na FB nebo na DR?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Delegitimizace Pátek, 8.Srpna 2014, 15:55:25

"nelze přistoupit na fantastický argument, že jakákoli kritika politiky státu Izrael je antisemitismem."
Nepochybně.

Z toho ovšem neplyne, že žádná kritika státu Izrael není antisemitismem.

Jak je to s delegitimizací, tedy zpochybňováním oprávněnosti samotné existence Izraele jako židovského státu? Je to nutně antisemitismus?

To je složitá otázka. Stát Izrael z náboženských důvodů neuznává zmenšující se, ale stále existující, část ultraortodoxních židů (charedim). To jistě antisemitismus není.

Ovšem v Evropě lze zpochybňování oprávněnosti existence Izraele za antisemitismus považovat. Pro Židy žijící v Izraeli je Izrael domov, jiný nemají a velká část z nich si ani Izrael ani za domov nevybrala, jsou tam proto, že oni nebo jejich předci jinde žít nemohli. Zpochybňování práva Izraele na existenci je zpochybňováním života těchto lidí.

P.S. Z logiky českého pravopisu plyne, že žid s malým písmenem je žid náboženstvím, jako třeba katolík nebo budhista, Žid s velkým písmenem je Žid národností, jako Chorvat nebo Němec. Proto píšu jednou malé, po druhé velké písmeno.

Zdeněk Jehlička - Praha

zpochybňování oprávněnosti existence Izraele Pátek, 8.Srpna 2014, 21:31:23

bude jistě olabeno, pokud bude tento dodržovat smlouvy, ke kterým se sám zavázal, respektovat mezinárodní právo, ukončí nelegální okupaci palestinských území a jako deklarovaná demokracie ("jediná na Blízkém východě") začne konečně respektovat rovná občanská práva svých vlastních obyvatel. Obávám se však, že to není věc krátkodobého vybočení, ale otázka hodnot, na kterých je etnokratický stát postaven.

Nevím, co je židovského na politice etnické nadřazenosti, s kterou jsou vyhánění lidí jiné příslušnosti, jejich domy bořeny a jejich porodnost považována za bezpečnostní hrozbu. Izrael proto odmítají nejen ultraortodoxní z Naturei Karta, ale v židovské populaci ve světě kolem něj zdaleka nepanuje takový koncenzus, jaký by si "židovský stát" sám představoval a jaký nabízí k uvěření s tím, že jeho kritiky tak často a rád označuje za antisemity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.