Snění o Pokoji pronárodů

S proroky biblických časů i dnešních dní o možnostech, překážkách a podobě míru ve Svaté zemi.

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

06.08.2014 09:06

Související

Za dávných časů chodili po zemi dnes nazývané Palestina a Izrael zvláštní lidé. Kázali, kárali a utěšovali. Vyprávěli, že jednoho dne se všechny pronárody shromáždí na Hospodinově hoře, překovají meče, kopí a válečné sekery ve vinařské nože, budou hodovat a sám Nejvyšší je přitom bude učit, co je to pravá spravedlnost.

A také k nelibosti tehdejších mocných říkali, že i sám „vyvolený národ“ se chová jako pronárod, hlavně jeho předáci. Učili, že ten veliký Pokoj Hospodinův začíná již v tuto chvíli a tady skutky spravedlnosti a milosrdenství vůči konkrétním bližním.

Dvě partaje v malém bytě
Dnes žijí ve stejné malé zemi národy dva. Oba zhruba stejně nevelké. Pro oba je to domov, jiný nemají. Vztahy mezi nimi nejsou právě nejlepší; vlastně jsou podobné jaké bývaly mezi pronárodem hebrejským a těmi cizími.

Jeden z nástupců starých proroků, izraelský spisovatel Amos Oz, v roce 2002 přirovnal mírové soužití Palestinců a Izraelců k situaci po rozvodu. Těžko mezi oběma bývalými partnery hned vzplane láska; rány vzájemně zasazené a zasazované jsou příliš hluboké. Oba jsou navíc nuceni žít nadále ve společném bytě. A ten byt je malý.

Nebude to příliš uspokojivé, ale v každém případě to bude lepší než muka, která v naší milované zemi dnes všichni prožíváme. V zemi, kde jsou palestinští muži, ženy a děti denně utlačováni, ponižováni a perzekvováni bezcitným vojenským režimem izraelského státu, a izraelský lid zase terorizován bezohlednými ozbrojenými útoky na civilisty, muže, ženy, děti, školáky, mládež, zákazníky v obchodech.“ (Amos Oz, Mezi dvěma právy, in: Jak vyléčit fanatika, Paseka 2006)


Pokud vynucený odsun nesrovnatelně menšího počtu židovských osadníků z Gazy v roce 2005 vyvolal v izraelské společnosti silné otřesy a trauma, lze si jen těžko představit, že Izrael někdy tyto osady vyklidí. Foto gnuckx cc0, flickr.com

V dnešní situaci se nicméně konkrétní uspořádání palestinsko-izraelského soužití jeví jako neřešitelný rébus. Území, na němž by snad měl vzniknout palestinský stát, je zhruba pětinou již tak malého celku, a z této pětiny podstatnou část má pod kontrolou z bezpečnostních důvodů izraelská armáda. Další část, Gaza, je zcela izolovaná od zbytku „Palestiny“.

Na jiné části této pětiny z mála vznikají stále nové „osady“, ve skutečnosti ohrazená a opevněná moderní města s vlastní infrastrukturou, která ti jasnozřivější z Izraelců považují za naprosté šílenství a jednu z hlavních překážek míru. Osadníků, z nichž někteří jsou radikály uchylujícími se k násilí, jsou přitom statisíce a stále jich přibývá.

Pokud vynucený odsun nesrovnatelně menšího počtu židovských osadníků z Gazy v roce 2005 vyvolal v izraelské společnosti tak silné otřesy a trauma, lze si jen těžko představit, že Izrael někdy tyto osady vyklidí. To by vedle konfliktu s Palestinci čelil zřejmě i občanské válce.

A jiné možné řešení si lze představit ještě obtížněji: jeden palestinsko-izraelský stát, který ale, ať bude jakkoli uspořádán, buď nebude státem židovským, nebo nebude státem demokratickým. Někteří izraelští politici, jako např. ambiciózní poslanec hlavní vládní strany Likud Moše Feiglin, již dnes navrhují omezení volebního práva do parlamentu pro arabské obyvatele Izraele. Tedy faktický konec demokracie v Izraeli.

Je tu ovšem ještě řešení třetí: udržovat co nejdéle, téměř „na věčné časy“, stávající stav. Napětí bude narůstat, ale pomalu, a to se může zdát přijatelnější než jakékoli radikální řešení. Připomíná to tlakový hrnec, pod nímž někdo zapomněl vypnout sporák.

V každém případě v malém bytě budou nadále žít obě partaje, jedna druhou definitivně nevyhodí z okna, ale budou muset najít co nejlepší a nejrozumnější způsob vzájemného soužití. To nepůjde bez ústupků z obou stran. První z nich je nesamozřejmé uznání, že ten druhý má nejen právo na existenci, ale i na existenci důstojnou a ve svém.

Konkrétně by to mohlo znamenat: demilitarizace a ukončení blokády Gazy, zrušení většiny osad na Západním břehu a jeho předání do plné správy Palestinců. Reálná vize budoucnosti, nebo pouhý sen? A co ještě odvážnější představa, hlavní město Palestiny ve Východním Jeruzalémě? A co možnost návratu alespoň části uprchlíků z roku 1948?

Možná to jsou skutečně jen nerealistické sny a vize. Jedinou alternativou k nim je však zřejmě další radikalizace postojů, donekonečna prodlužované utrpení a teror.

Jak porazit Hamás
A co Hamás? Italský religionista a expert na problematiku extremismu Massimo Introvigne v knize (přístupné i v češtině) o tomto hnutí připomíná, že nynějšímu politickému a vojenskému angažmá Hamásu předcházelo mnoho let trpělivé přípravné práce na poli sociální pomoci, vzdělávání a náboženství.

Byly to stovky škol a mešit, stejně jako provozování sirotčinců a dalších sociálních zařízení, co pomohlo vybudovat důvěru Palestinců, díky níž Hamás vyhrál volby v roce 2006. A taky to, že na rozdíl od dosavadních často zkorumpovaných představitelů palestinské věci se muži Hamásu jevili jako zásadoví a neúplatní.

Snad se dá říci, že nynějším způsobem vlády v Gaze Hamás tuto důvěru postupně ztrácí. Jisté nicméně je, že radikální hnutí jako je Hamás nemohou od moci odstavit izraelské tanky a letadla, ale jedině Palestinci sami. Po případné nové okupaci Gazy, jejím přičlenění k Izraeli a kompletním zničení Hamásu, což navrhuje například již zmíněný poslanec Feiglin, by jen povstali noví a ještě fanatičtější bojovníci a odhodlanější sebevražední atentátníci.

Záleží nyní na tom, zda a jak dlouho budou obyvatelé Gazy vidět hrdiny a bojovníky za svou věc v někom, kdo organizuje či dopouští střelbu raket, které v naprosté většině neškodně sestřelí ochranný systém nad Izraelem a životem za to zaplatí palestinské děti. Půjde o to vyhodnotit, co dobrého jim strategie Hamásu přinesla a co jim může přinést.

Může se stát, že po ustavení skutečného palestinského státu na Západním břehu s hlavním městem ve Východním Jeruzalémě a po stažení většiny osadníků ze Západního břehu obyvatelé Gazy sami Hamás vyženou tak jako Rumuni Ceauseska v roce 1989, jak doufá Amos Oz v aktuálním rozhovoru.

Ale na druhou stranu nikde není psáno, že jednou představitelé Hamásu nebudou uznávanými partnery k jednání o míru. Jejich konkurenti z Arafátova OOP a Fatahu také dlouho byli v očích Izraele arciteroristy a většina si ani ve snu nedovedla představit jednání s nimi. Ze strany Hamásu by to ovšem předpokládalo zcela rezignovat na některé základní body svých statut, které uprostřed citátů z Koránu deklarují úplné zničení Izraele.

Hamás a izraelští fundamentalisté jako Feiglin, pro něž neexistují dva státy a dva národy, ale jen jeden – jeden velký Izrael od moře až k Jordánu, tak jsou v jádře stejní. A obě strany, jak Palestinci tak Izraelci, musejí tyto nebezpečné fanatiky odmítnout a zahnat někam daleko.

I s teroristy se vyjednává
Oblíbený výrok „s teroristy se nevyjednává, teroristé se střílejí“ úderně zní a je lehké se s ním ztotožnit. Má ale jednu vadu: je v rozporu se skutečností. Samozřejmě že se s těmi, kdo ještě nedávno byli označováni za teroristy, vždy vyjednávalo, vyjednává a zřejmě vyjednávat bude.

Někteří z někdejších ocejchovaných zločinců a teroristů, jako nedávno zesnulý Nelson Mandela, se dokonce stali ikonami svobody a boje za lidská práva. Cesty dějin jsou totiž spletitější než by tomu chtěla propaganda jedné ze stran v jakémkoli konfliktu lidských dějin.

V situaci osvobozeneckých hnutí utlačovaných či okupovaných národů a skupin, mezi něž Palestinci nepochybně patří, se zpravidla opakuje stejný scénář. Nenásilný odpor, nevede-li dlouhodobě k žádnému výsledku, se může zdát neefektivní, a bývá vystřídán odporem násilným, který je z pohledu druhé strany celkem logicky označován jako „terorismus“.

Z pohledu okupovaných je ovšem stejně logicky „teroristický“ režim, který způsobuje jejich situaci a nutí je k násilným metodám boje za svou věc. Je to jakýsi začarovaný kruh, který vede stále k dalšímu násilí a obětem na obou stranách.

Neměli bychom zapomínat, že teroristy byli z pohledu britské mandátní správy zcela oprávněně militanti sionistického Irgunu, kteří v letech 1937-1948 na cestě ke vzniku židovského státu organizovali bombové útoky proti vojákům i civilistům, unášeli a zabíjeli Araby i britské vojáky. Seznam jejich násilných akcí za desetiletí před vznikem izraelského státu je působivý. 

O židovských teroristech stejně jako o násilných metodách použitých například při vyhnání statisíců palestinských obyvatel dnešního Izraele mluví například izraelský historik Benny Morris. Ten přitom rozhodně není žádný protiizraelský štváč, ale označuje se za sionistu a stoupence izraelské politiky.

Byl to terorismus a bylo to vyhnání provázené ukrutnostmi, ale nešlo to jinak. Neuvaříte omeletu, když předtím nerozbijete vejce. I etnická čistka je oprávněná, když poslouží cíli, říká v pozoruhodném deset let starém rozhovoru.

Po vzniku Izraele už ovšem bombové atentáty a podobné metody nebyly nutné: cíle bylo dosaženo. I s ohledem na tuto část své historie by ovšem dnes Izraelci měli mít pochopení pro teroristy, kteří tentokrát bojují proti nim.

Cesta k míru v Palestině a Izraeli v každém případě nevedla a nepovede jinudy než jednáním mezi těmi, kdo se ještě včera vzájemně považovali nebo i dnes považují za teroristy, zločince a úhlavní nepřátele. V dějinách už podobné situace nezřídka nastaly. Je dokonce možné, že budoucí palestinský prezident mírotvorce sedí dnes v izraelském vězení coby terorista.

Hostina na hoře
Vraťme se na závěr k prorokům. Onen dobrý konec všech věcí, setkání pronárodů na hoře Hospodinově, líčili s oblibou jako společnou hostinu. Zkusme si představit, jak by takové hodování dnešních obyvatel Svaté země mohlo vypadat.

Především by se hodně povídalo. O tom, kolik vlastně mají dřívější nepřátelé společného, kolik slov v jejich jazycích se sobě podobá, jaké si vyprávějí anekdoty, jaké mají společné pochoutky. Již bez hořkosti by sdíleli zkušenosti ztráty domova a nebezpečí života, nepravděpodobné příběhy záchrany a pomoci ze strany druhých. A hlavně by s překvapením shledávali, že sdílejí společnou lásku k jedné zemi.

A na té hoře nad tučnými jídly a dobrým archivním vínem s radostí a úlevou objevili, že tato společná láska je už nebude okrádat, zraňovat, zabíjet a odcizovat, ale učiní z nich sestry, bratry a přátele. Právě takové je potřebuje jejich země, a takové se potřebují navzájem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.