Palestina, Izrael a my

Filip Outrata

Na půdě OSN se v těchto dnech rozhoduje o tom, zda se stát Palestina stane plnoprávným členem mezinárodního společenství. To, co se děje v Izraeli, je sice prostorově vzdálené, přesto bychom si měli klást otázku, jak bychom o tom rozhodovali my?

Na půdě OSN se v těchto dnech rozhoduje o tom, zda se stát Palestina stane plnoprávným členem mezinárodního společenství. O tom, zda a v jaké formě se tak stane, budou rozhodovat mocnosti v Radě bezpečnosti, případně všechny členské státy, pokud rozhodnutí nakonec připadne valnému shromáždění. Zdá se být snadné říct si, že rozhodnutí o této věci se nás netýká, už proto ne, že je v rukou velkých hráčů světové scény, či, jako v případě České republiky, přeochotných přitakávačů jedné strany.

Ale můžeme, a nejspíše bychom i měli, si položit veskrze osobní otázku. Jak bych se v dané věci rozhodl já? Ať si to již jsme ochotni připustit nebo ne, dění v onom maličkém kousku země na východním okraji Středomoří se nás týká víc, než jsme ochotni si připustit. Následující text zřejmě není objektivní a vyvážený. Ani nemůže být — je napsán pod vlivem setkání s těmi, kdo se přímo v Palestině, na okupovaném Západním břehu, snaží provázet Palestince v jejich každodenní snaze uchovat si lidskou důstojnost tváří v tvář režimu, který je plným právem srovnáván s jihoafrickým režimem apartheidu.

Housle a samopaly

Představme si následující situaci. Třináctiletá dívka s houslemi jede spolu s dalšími mladými hudebníky z koncertu. Na stanovišti u Nábulusu je zastaví je ozbrojená hlídka izraelské armády — běžná situace, jíž čelí všechny generace Palestinců. Holčička musí otevřít pouzdro, aby se vojáci a vojačky přesvědčili, že neobsahuje zbraně nebo výbušniny. Zahraj něco, požaduje jeden z vojáků. Dívka hraje populární píseň libanonského zpěváka Fayrouze. Jediný takový zážitek stačí na to, aby poznamenal duši a zanechal trvalé následky. A takové a podobné zážitky stále přibývají, rok za rokem, a nezdá se, že by jim mohl být konec.

Příběh palestinské dívky Aly zachytil Sandy Tolan, autor knihy Lemon Tree (Citronovník), v níž se na příkladu dvou rodin, palestinské a izraelské, pokusil přiblížit hloubku bolesti, zranění i nadějí, které vyrůstají ze střetu dvou národů, jež se cítí doma v jediné zemi. Tolan a další ukazují, že sice není po ruce žádné konkrétní řešení konfliktu s tak hlubokými kořeny, něco velmi konkrétního však je po ruce stále — reálné utrpení, reálné ponížení, reálný hněv zcela konkrétních lidí. Není možné se tvářit, že neexistují, a není přijatelné tvrdit, že jde pouze o nevyhnutelnou cenu za cokoli — bezpečnost, existenci toho či onoho státu.

David a Goliáš

Kritici a protivníci postupu Palestinců by mohli snadno použít jednoduchý argument: k čemu vyhlašovat nezávislost území, které se skutečným státem nikdy nemůže stát? V současnosti se skutečně zdá, že i kdyby stát Palestina byl uznán, nebude moci být životaschopný — a to v prvé řadě ne proto, že je rozdělen do svou navzájem separovaných území, z nichž na každém vládne jiné mocenské seskupení.

Západní břeh, tvořící naprostou většinu území Palestiny, je de facto z velké části v rukou izraelské armády a „osadníků“, kolonistů, jichž se za poslední dvě dekády na území Západního břehu a Východního Jeruzaléma přistěhovalo více než půl milionu. Tito osadníci jsou navíc často militantní a ozbrojení, a je pravděpodobné, že budou vyvolávat konflikty s palestinskými sousedy. Kompaktní území Palestiny neexistuje, a je malá naděje, že kdy existovat bude — vlády Izraele, ať již jakékoli, pokračují neochvějně v budování nelegálních osad, a bylo by bláhové se domnívat, že se někdy postaví proti statisícům vlastních lidí a pokusí se je vystěhovat.

Na Západním břehu vyrostla a stále se rozšiřuje obrovitá „oddělující zeď“, osmimetrová zčásti betonová, zčásti drátěná bariéra. Ta na mnoha místech odbíhá od „zelené linie“ hranice příměří z roku 1967 a zakusuje se hluboko do palestinského území. Rozděluje vesnice, odděluje vesničany od jejich polí. Palestinci jsou každý den nuceni čekat hodinové fronty na checkpointech, nemohou se svými vozy na špičkové nové silnice, spojující jednotlivé „osady“, či lépe řečeno nelegální města. Zažívají situaci zásadní nerovnováhy sil. Slabý proti silnému, David proti po zuby ozbrojenému Goliášovi.

Skoro se zdá, že všechna opatření ve jménu bezpečnosti mají ve skutečnosti jiný cíl — Palestince částečně demoralizovat, částečně jim znechutit život tak, že se rozhodnou pro odchod z rodné země. Mnozí tak učinili, včetně části palestinských křesťanů. Většina z nich, křesťané i muslimové, však zůstává. Jejich heslem se v poslední době stává „existence is resistance“, vydržet a zůstat na místě je vlastně již aktem odporu.

V situaci okupace, frustrace a beznaděje je pochopitelné, že mnozí vidí jedinou možnost ke změně v násilí. Všichni ti, kdo Palestincům násilí vytýkají, by si ale měli uvědomit, z čeho pramení. Bude-li se stupňovat okupační tlak, bude větší pravděpodobnost násilné reakce, ať již v podobě mladíků vrhajících kameny proti samopalům, nebo v podobě raket odpalovaných na území Izraele. A bude také sílit podpora dobře organizovaných radikálů z Hamásu.

Boj o duši Izraele

Když se před několika lety obyvatelé jedné z palestinských vesnic na Západním břehu blízko zelené linie snažili zabránit stavbě zdi, přišli jim na pomoc aktivisté z celého světa, především ale z Izraele. Společně nenásilným způsobem vedli několikaměsíční boj, čelili buldozerům i odhodlaným a po zuby ozbrojeným vojákům a — zvítězili. Podařilo se jim dosáhnout změny plánu stavby, alespoň v jednom místě, v Budrusu. Napříč rozdělením a navzdory nenávisti vznikají palestinsko-izraelská přátelství. Stále víc Izraelců si uvědomuje, že situace je neudržitelná. Že boj Palestinců je i jejich zápasem, zápasem o duši Izraele.

Stát Izrael byl v roce 1948 založen jako „židovský a demokratický“. Stále znovu se poukazuje na to, že Izrael je jedinou demokracií v regionu. Právě před našima očima však právě probíhá snaha o to, aby Izrael demokracií být přestal — přinejmenším po právní stránce. V létě tohoto roku předložil poslanec Knesetu Avi Dichter (bývalý šéf kontrarozvědky Šin Bet) návrh zákona, který z oficiální definice Izraele vypouští slůvko „demokratický“. Izrael by tak nadále byl pouze národním státem židovského lidu. Jak připomíná veterán izraelské armády i izraelského mírového hnutí Uri Avnery, stát Izrael by tak patřil Židům kdekoli na světě, ale nebyl by již státem svých původních obyvatel, kteří se řízením osudu nenarodili jako Židé.

V posledních měsících jsme mohli sledovat masové demonstrace v izraelských městech. Do ulic a pod stany vyšlo bezmála půl milionu lidí. Požadovali a požadují především zlepšení sociální situace a snížení cen bytů. Ale jejich požadavky jsou apolitické jen zdánlivě. Zatímco mladí Izraelci po návratu z nebezpečné vojenské služby nemohou sehnat byt, dostávají ilegální osadníci, za podpory sílících ultraortodoxních kruhů, své luxusní domy za výrazně sníženou cenu. Navíc mnozí z nich jako ortodoxní Židé neplatí daně a nejsou povoláváni do armády. Opět — situace zásadní disproporce, tentokrát zažívaná Izraelci. Ovšem jen těmi, kteří nejsou „na správné straně“ jiné bariéry, ideologické.

… a my?

Jaký postoj zaujmout k palestinské žádosti o uznání nezávislosti je nakonec osobní záležitostí každého z nás. Ať již zaujmeme postoj jakýkoli, dění v Izraeli a Palestině nebudeme moci přímo ovlivnit. Pokud nám osud Svaté země není lhostejný, měli bychom se v každém případě snažit podporovat ty, kdo to potřebují nejvíce — a těmi jsou na jedné straně Palestinci, na druhé straně prodemokratická izraelská opozice.

Zvláště solidarita s „izraelským jarem“ by nám měla být blízká. V Izraeli, stejně jako v České republice, se mluví o fašizaci společnosti a příklonu státu výrazně doprava. Naomi Kleinová věnovala ve své Šokové doktríně, burcujícím svědectví o dopadech neoliberální ideologie a praxe v globálním měřítku, od jižní Ameriky až po postkomunistickou východní Evropu, jednu z kapitol také Izraeli. Izraelský režim, dokazuje přesvědčivě Kleinová, spojuje potlačování lidských a občanských práv se zostřováním sociální nerovnosti, která v Izraeli patří k nejvyšším ve vyspělém světě. Izrael je ukázkou jednoho typu kalamitního kapitalismu — nekonečné války, která se stává skvělým obchodem pro malou skupinku těch nejbohatších.

Židovská tradice je nekonečně bohatá a rozmanitá. Její součástí je také tradice prorocká — neúnavné, odvážné volání po spravedlnosti, varovná slova na adresu těch, kdo mají moc a zneužívají jí proti těm, kteří se nemohou bránit. Ti, kdo se hlásí k humanismu jako důslednému obhajování důstojnosti a svobody člověka, k sociální spravedlnosti jako politickému programu, by měli hlasu této tradice dobře naslouchat. Palestina a Izrael — to jsme, právě teď, i my.

    Diskuse
    DS
    October 7, 2011 v 16.13
    Vážený,pane
    "David a Goliáš" : předpokládám, že to sousloví používáte jako metaforu : v tom případě bych ji nechápal : cca 300 mil Arabů ( ne palestinců) kolem cca 7 mil Židů (z toho cca 1 mil Arabů v Izraeli ).
    Kdo je zde metaforický "David" a kdo metaforický "Goliáš" ?

    P.S: : Naomi Klein je proti kapitalismu, per se, tedy může být proti Izraeli, ale nemůže nic míti proti nekapitalistickým státům "islámským" : od Egypta po Sýrii.

    P.S.2 : jestli někdo potřebuje v oblatsi pomoci , jsou to, myslím palestinští /či arabští křesťané : Izrael jim nemá proč pomáhat, muslimové po nich jdou..a evropští křesťané občas pošlou krejcar:ostuda ostuda ,myslím
    FO
    October 7, 2011 v 17.31
    Vážený pane Sekanino,
    přirovnání k Davidovi a Goliášovi používají dnes mnozí židovští autoři, aby ukázali, že obvyklé vnímání "Izraelců je málo, tedy je to slabý David" je falešné, protože ve skutečnosti mají obrovskou technologickou, vojenskou převahu, bezvýhradnou podporu supervelmoci v zádech, a jsou mnohem spíš oním Goliášem.
    Víte, Palestincům (myslím, že jde skutečně o národ, byť se formuje za pochodu) není nic platné, že je kolem 300 milionů Arabů. Oni jsou ve své vlasti prostě tím slabým Davidem.

    K Naomi Kleinové nemám, co bych dodal, moc nechápu Vaši poznámku.

    Palestinští (chcete-li arabští) křesťané jsou také Palestinci, a trpí okupací stejně jako jejich muslimští rodáci. Jsou s nimi na jedné lodi. Např. starostka Ramalláhu je křesťanka, stejně jako řada palestinských politických aktivistů (např. Hanan Ašrávíová).

    Pokud po nich muslimové jdou, je to podle mě hlavně důsledek jednostranné podpory křesťanských Spojených Států Izraeli. Arabští křesťané jsou zkrátka zástupnou obětí, schytávají to za někoho jiného.
    ZJ
    October 7, 2011 v 22.21
    děkuji
    za citlivý a potřebný článek.
    DS
    October 8, 2011 v 12.57
    Vážený pane ,kdo jiný by měl ve všech možných případech
    by měl používat či využívat tento příměr než židovští autoři, tedy máte pravdu.
    Ale přeci jen si nedokáži představit jak "Vám" pomůže obrovská technologická převaha proti postupu cca 300 mil lidí : s prominutím , prostě je nepostřílíte : to je reálná situace Izraele !

    P.S: Betlémští křesťané, které dobře znám a kterým spřátelená neziskovka pomáhá se odstěhovat do USA, nevykládali mi nikdy o špatných křesťanských USA, ale o hrubém a násilném nátlaku muslimských palestinců, kteří násilně "zkupují" jejich domy a parcely a terorizují je.
    FO
    October 8, 2011 v 14.41
    Pane Sekanino,
    tento Váš příměr s postupem 300 milionů lidí je podle mě absurdní - nikdy se nezvedne většina obyvatel arabských zemí a nepomašíruje k hranicím Izraele. Jde o poměr vojenské síly, a tam technologická převaha dnes prostě hraje hlavní roli.
    Jinou věcí je demografický vývoj. Tam zřejmě Izrael časem bude muset volit ze dvou cest - buď se vzdát demokracie, nebo umožnit cestu ke státu, který nebude čistě židovský. Snadné řešení nevidím, ale dlouhodobě je pro Izrael jediným řešením žít s arabskými sousedy v takových vztazích, aby nehrozilo, že na něj znovu zaútočí. Platí to ovšem i pro druhou stranu.

    Já mám zase poměrně dost informací od palestinských křesťanů, které jsou úplně opačné.
    Násilně a za podivných podmínek skupuje parcely hlavně izraelská vláda, a to i od některých křesťanských církví. O masových demolicích palestinských domů vojáky nemluvě. Divil bych se, kdyby šlo jen o muslimy.
    FO
    October 8, 2011 v 15.01
    a ještě dovětek
    Příměr k Davidovi a Goliášovi může používat kdokoli. Oni židovští autoři jsou ale kritičtí k současné politice Izraele, za což čelí hrubým útokům, je zpochybňována jejich židovská i lidská identita, jsou osočováni z odpadlictví, antisemitismu aj.
    Zejména v USA tato vnitřní válka v židovské komunitě běží na plné obrátky.
    DS
    October 8, 2011 v 16.02
    Vážený pane,
    kdyby to, že je nemožné,aby se zvedlo a šlo 300 mil lidí, tak jste, omlouvám se, asi nestudoval historii.
    !Židovský stát! - proč by Izrael neměl být židovský, tak jako třeba ČR jest stát český, a Norsko (antisemiteské) , státem norským, stejně jako Španělsko , státem španělů....?
    Pokud se stát Izrael stane , dle Vašeho soudu, nežidovským/nedemokratickým : židé přestanou EXISTOVAT/ŽÍt.

    P.S.:o arabských křesťanech ....máme jiný názor prostě....předpokládám, že tam jste posledních 10 let také alespoň měsíc a nemluvíte o četbě
    DS
    October 8, 2011 v 16.04
    David a Goliáš :
    muvil jste alespoň minutu s potomky Davida a alespoň 2 minuty s potomkem Goliáše ?
    DS
    October 8, 2011 v 16.11
    Vážený pane, víte, maslím si, že
    Izrael a jeho konflikty , nejsou symbolické ani pseudodemokratické:
    jsou prostě konfliktem vyvolených a nevyvolených, doufám, že jste četl porobně Staarý Zákon a víte, že slovo "vyvolení" v hebrejšině znamená "poznamenaný" : ve smyslu hebrejský /předpokládám, že umíte hebrejsky, když se bavíme o Izraeli/ "vyvolený ke zkoušení"

    Věřím Vám, že víte o čem mluvíte

    hezký den
    DS
    FO
    October 8, 2011 v 16.50
    Vážený pane Sekanino,
    historii jsem vystudoval, a právě na základě toho si myslím, že to skutečně je nemožné.

    Židovský stát - v Izraeli je početná arabská menšina, a bude podle všeho časem ještě početnější. Myslím, že už proto by stát Izrael neměl být pouze židovský.
    Nevěřím tomu, že v takovém případě Židé přestanou existovat.

    O palestinských křesťanech mám dobré a nezprostředkované informace, nebo snažím se mít, a to z různých zdrojů. Četbu považuji za stejně relevantní zdroj jako přímé setkání.

    Studoval jsem nejen historii, ale i Starý zákon a hebrejštinu, Vyvolení chápu ne jako vyzdvižení jednoho národa na úkor jiných, ale jako úkol být udržovateli a zvěstovateli jistého poselství, nazvěme ho poselstvím o milosrdném a slitovném Bohu.

    Opravdu nepřijímám konflikt Izraele a jeho sousedů jako boj "vyvolených" a "nevyvolených". Takové pojetí podle mě protiřečí skutečné židovské tradici. Není jeden národ vyvolený, ostatní nevyvolené.

    Děkuji Vám za zajímavé diskusní příspěvky,

    F.O.
    SH
    October 27, 2011 v 16.13
    Prvotní viník.
    Dnešní situací na území Palestiny zavinili Evropané. Když, dokonce za asistence OSN, přece jenom vyjednali vznik Židovského a Palestinského státu, tak svou tehdejší, prakticky absolutní mocí, neměli připustit, aby ten Palestinský v roce 1948 prakticky vůbec nevznikl. Jelikož Abendlanďané připustili, i z hlediska mezinárodního práva faktický vznik jen jednoho státu, nesou pořád břemeno odpovědnosti za všechen chaos, který na území dodneška je. A já jsem osobně přesvědčen, že si nepokoje v teritoriu Evropa, ale především USA, od samého počátku toužebně přály. Je tedy svrchovanou povinností světa a přímou odpovědností Abendlandu, zajistil v regionu dva státy, i kdyby tam měla být celá armáda vojsk OSN.
    Interpretace vyvolenosti, kterou tady pan F.O. obhajuje, podle mých znalostí nevyplývá z chování kmene Izraele v biblických dobách. Je velice pozdním výkladem Staré smlouvy, fakticky až reakcí judaistů na odsudky ze strany křesťanů. Pro mne je navíc zásadním znakem judaismu očekávání spasitele, který má být nakonec vládcem světa. A ten spasitel se přece musí narodit z vyvoleného národa a dokonce jen z jeho jediného kmene. Nebo se mýlím?
    + Další komentáře