Bod ohybu

Aféra kolem izraelského útoku na humanitární flotilu poblíž Gazy se v samotné Palestině žádným milníkem nestane. U nás by ale mohla.

Nevěřím na mezníky. Jen za pět let, co píšu o událostech ve světě, jsem narazil ve zprávách na tolik „křižovatek“, „zlomových momentů“ a „bodů obratu“, že kdyby platila alespoň setina z nich, měli bychom už padesátkrát válku s Íránem, Evropskou unii v troskách, z Venezuely druhé Portoriko a samozřejmě nový systém, namísto kapitalistické světoekonomiky.

Celistvý kontext jednotlivých událostí vytváří stále nesčetně faktorů, přičemž těch nejdůležitějších je vždycky alespoň desítka. Soustředí-li se několik v jediném časovém bodě, zůstane vždy řada dalších, dlouhodobě či jindy působících. Když se zohlední, rázem se stane z rozhodujícího okamžiku jen drobné vychýlení trendu, kontinua. Takový bod dílčího ohybu.

Nádherně je to vidět na současném pozdvižení okolo útoku izraelských vojáků na humanitární konvoj mířící do pásma Gazy. Z agenturních informací se může událost jevit jako milník: poprvé byl konvoj prorážející izraelskou blokádu tak velký, poprvé bylo na palubách tolik novinářů, poprvé akci podpořila více než formálně vláda silné nearabské země (turecká) a poprvé došlo při podobné plavbě k podobnému zabíjení. Všechny velmoci útok odsoudily. Celý týden se konaly po světě demonstrace. A Spojené státy po letech nevetovaly, jenom zmírnily, rezoluci Bezpečnostní rady OSN, která Izrael kritizuje.

Přesto však, troufám si tvrdit, skutečný milník z události nebude. Hnutí islámského odporu zůstane vládcem Gazy, a svou ideologii boje proti židovskému státu pouze zatvrdí. Izraelská vláda blokádu nezruší, a pokud ano, nahradí ji jen jiným režimem dohledu, který při nejbližším incidentu opět utuží. Postoj nezmění ani Washington, neboť realpolitická zkušenost nejjistějšího spojence přežívá v Bílém domě navzdory všem politickým i sociálním změnám a i kdyby všechno řečené neplatilo, zůstane strach, opor a nenávist k protivníku, v níž jsou v posledních letech na území obou celků vychovávány děti.

Stejně jako se milníkem nestala operace Lité olovo na přelomu let 2008 a 2009, při které zahynulo stokrát (opravdu stokrát) více Palestinců, než kolik Izraelců zabili odvetné rakety Hamásu, stejně jako jen málo změnila smrt Jásira Arafata či Ariela Šarona a stejně jako nic nepomohly odsuzující rezoluce Rady bezpečnosti, nezlomí vztahy mezi izraelskou a palestinskou entitou ani smrt devíti (devatenácti) humanitárních pracovníků, respektive aktivistů.

Všem významným posunům v izraelsko-paletinském soužití předcházel zřejmý společenský pohyb. Ať už jde o rozmach izraelského mírového hnutí na počátku osmdesátých let či palestinského neozbrojeného odboje na jejich konci, o krizi důvěry v druhé polovině let devadesátých nebo o podrážděnost ze všudypřítomné korupce, na níž vyrostl dnešní Hamás, vždy se jednalo o dlouhodobý proces. Dnes je palestinská společnost rozdělená v podpoře mocenských hnutí, ale jednotná v kritice Izraele, a lidé v Izraeli skeptičtí k čemukoliv, co přesahuje jednoduchou vojenskou (bezpečnostní) logiku. Náhlý obrat by hraničil se zázrakem.

Přesto se domnívám, že cosi zásadního se přeci jen změnit může. Ne však v Kanánu, ale u nás. Zásluhou lidí jako Břetislav Tureček či Marek Čejka je českým příjemcům zahraničního zpravodajství známo z pozadí izraelsko-palestinského sporu víc než jen klasická fanouškovská schémata Hamás versus IDF. Zásluhou lidí jako Jiří Schneider, Jan Fingerland anebo Jana Hybášková se dokáže český divák a posluchač daleko lépe vcítit do postoje Izraelců, kteří jsou přesvědčeni o permanentní hrozbě záhuby svého národa a rodin, přestože z pohledu z vnější se něco podobného jeví jako nesmysl. A díky Tereze Spencerové má člověk k dispozici i informace z druhé strany.

Přesto zde doposud jedna velevýznamná perspektiva chyběla – zkušenost z drobných, ale neustálých ústrků, výhrůžek, naschválů moci a buzerace, kterou zažívají lidé žijící na okraji, za zdí a mezi dráty; zkušenost, jíž je z významné části ovlivněna například blízkovýchodní publicistika ve Francii. Je to zkušenost spíše pocitová. Obtížně se popisuje, leč život ztrpčuje víc než leckterá forma otevřené represe.

Pominou-li se texty aktivistů, kterým se u nás bohužel nevěří, protože neumí (nechtějí) používat věcný a neutrální jazyk, je výpověď zadrženého reportéra ČT Petra Zavadila prvním svědectvím uvedeného druhu v našich masmédiích. Zavadil okusil špetku každodenního bezpráví, jehož vinou se během života v Palestině nedá na permanentní tlak zapomenout – zažil si trochu onen pocit zoufalé bezmoci, kdy je člověk, jenž podle zdravého rozumu nic neudělal, vydán na milost a nemilost autoritě, o níž ví, že je vůči němu předpojatá a že si s ním může hrát, jak je libo.

Pokud si našinec spojí výpověď Petra Zavadila s rok a půl starým výstupem policistky Pavlíny Reš v Moravcových otázkách, získá úplně jiný druh informace, než jaký nabízejí klasické komentáře, opírající se etnocentrický, i když formálně věcný popis, nebo o přirozené právo státu Izraele na obranu. Pocítí skutečný pohled zevnitř; perspektivu, která vytváří základ k přemýšlení kvalitativně nového typu.

Mám naději, že se tvůrcům masmediálního zobrazení izraelsko-palestinských témat nezdaří na tuto zkušenost zapomenout. Jestliže se mi potvrdí, jsme právě svědky bodu ohybu.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Dušan Radovanovic - Praha

Pátek, 4.Června 2010, 08:04:29

Vynikající článek. Jinak k těm bodům zlomu, z delší časové perspektivy bych jim význam určitě neupíral. Jednak si je ale v okamžiku události je málokdo schopen uvědomit, jednak (a patrně více), jsou konstruovány expost, jako jakýsi historický narativ. Tyto události (vyvraždění Slavníkovců, Lipany, Amritsar, útok na kasárna Moncada atd.) pak mohou hrát významnou symbolickou úlohu a pomáhají utvářet kolektivní identitu více jak cokoli jiného.

A jen jedna technická, pokud se nepletu, tak Ariel Šaron stále ještě po smrti "oficiálně" není?

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Pátek, 4.Června 2010, 09:56:26

Díky. V obou dobech máš pravdu. Ohledně milníků je to jasné. Ohledně Šarona - od ledna 2006 je v komatu. Žil jsem v domění, že ho nechala rodina vloni prohlásit za mrtvého, ale teď, když to ověřuju, vidím, že ne. Místro "smrti" tam tedy patří spíš "odchodu". Podle vyjádření Šaronova syna (o kterém jsem si zas myslel, že je ve vězení) se otci daří "o trochu líp", jenom v komatu strašně hubne. Prý nyní váží už jenom 50 kilo...

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

možná už Pátek, 4.Června 2010, 10:36:42

jste četli dnešní článek, kde je srovnáván Benjamin Netanyahu a David Ben-Gurion:
http://www.haaretz.com/print-edition/opinion/netanyahu-was-right-1.293886

(Jenže ono nakonec jde o víc, než o mediální obrazy.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.