Člověk by měl psát jen o věcech, o kterých toho dost ví. Jenže tu a tam se naskytne událost, o níž se dá jen těžko mlčet. A pokud se v jejím hodnocení navíc naprosto rozcházejí i znalci, stává se jaksi věcí všech. Ne proto, že by všechny názory na ni byly stejně chytré, ale proto, že jen z prolnutí mnoha různorodých pohledů může případně vzejít jakés takés poznání.

Ze současného dění v Gaze je mi úzko. Je mi úzko z bezvýchodnosti, úzko z mrtvých, úzko ze samozvaných majitelů té i oné jednostranné pravdy, kteří si na sociálních sítích donekonečna vyměňují sprosté urážky, brutální fotografie a infantilní propagandistické obrázky.

Je mi úzko z mimoběžných debat, jež se o Gaze vedou: jedni mluví jen o raketách, tunelech a terorismu, druzí o bujících osadách, zničených domech a zabitých dětech. Nevím a zjevně neví nikdo, jestli je moudřejší chtít nejdřív po Hamásu, aby přestal s ostřelováním, nebo po Izraeli, aby skončil s blokádou.

Úzkost mě přepadá i při pohledu na mapu (jen světci umějí upozadit vlastní zájem): spolu s dalšími konflikty, které Západ spoluzavinil nebo nedokázal vyřešit, totiž Palestina dnes tvoří součást prstence výbušných zón obmykajícího Evropu — Libye, Egypt, Sýrie, hrozba dalšího postupu Islámského státu, Ukrajina.

Izraelsko-palestinský konflikt se asi nedá vyřešit historicky, rozumově nebo právně, jen politicky. Když poslouchám proizraelský a propalestinský hlas, jak se mezi sebou přou a přitom se propadají stále hlouběji do minulosti, trochu mi to připomíná katolickou a protestantskou verzi dějin Severního Irska; ani tam se nedalo říct, kdo „má pravdu“. Je mnoho historických, rozumových a právních důvodů, proč by Severní Irsko mělo patřit ke Spojenému království; a stejně tak je mnoho důvodů, proč by mělo patřit k Irské republice.

Ale přece jen, když přemýšlím o Gaze, přemýšlím hlavně o Izraeli. Ne proto, že bych si dělal jakékoliv iluze o Hamásu nebo zlehčoval ustavičný strach ze zahoukání sirén. Ale proto, že zkrátka nemůžu dostat z hlavy statistiky, které vypadají jak celkové skóre ze zápasů Klapzubovy jedenáctky. Jenže jde o počty mrtvých.

Nevím, co si s těmi čísly počít. Asi před rokem jsem je probíral s proizraelskými známými (tolerantními a umírněnými). O celém konfliktu toho věděli dvacetkrát víc než já a vypočetli mi řadu důvodů — rozumných, spravedlivých, přesvědčivých —, proč Izrael zabíjí tak strašlivě vysoké počty Palestinců.

Izraelsko-palestinský konflikt se asi nedá vyřešit historicky, rozumově nebo právně, jen politicky. Foto Yehezkel Lein, B'Tselem

Všechny jejich argumenty jsem mezitím zapomněl, ale ty hrůzné klapzubovské počty mě pronásledují dál. A vůbec mě neukonejší dnes často opakovaná poznámka, že nebýt protiraketové Železné klenby, mrtvých by v Izraeli bylo daleko víc.

Popravdě řečeno, je to jedna největších pitomostí, jaké jsem v poslední době slyšel. Podle stejné logiky by třeba policejní těžkooděnec měl právo zastřelit chuligána, který po něm hodil kámen; protože nebýt přilby, tak ho kámen mohl usmrtit. Nebo by násilníka, který se pokusil někoho zabít (nebo spíš násilníkova souseda), mohl soud nechat popravit za dokonanou vraždu.

Kolika Palestincům by asi zachránilo život, kdyby Izrael do jejich ochrany investoval třeba tisícinu peněz a péče, které vložil do vybudování Železné klenby? Pěti, deseti, padesáti? Mělo by to smysl, vyplatilo by se to? A má vůbec smysl používat v těchto souvislostech slovo „vyplatit se“?

Nejvíc úzko mi ovšem je z toho, že čím agresivněji si izraelská vláda i Hamás počínají, tím větší podporu zjevně mají u svých obyvatel. Jenže je otázka, nakolik se vůbec my umírnění a tolerantní, my blahobytní a bázliví dokážeme vcítit do situace nenávisti, agrese a destrukce, a tedy si i představit její možné rozřešení.

Už ledaskdo si vzpomněl na Rabinův výrok „mír se dělá s nepřáteli“; a třeba ve zmíněném Severním Irsku byly všechny snahy mírotvůrců k ničemu, dokud nenašli společnou řeč „teroristé“ s „okupanty“ (Velkopáteční dohoda, 1998).

Snad je naděje na takové vyústění i na Blízkém východě. Jen mi je úzko z představy, kam až do té doby vyběhnou statistiky počtu mrtvých, nejspíš zas hlavně na palestinské straně.