Deník Referendum Svět

Izraelský aktivista židovského původu Ronnie Barkan je jedním ze zakladatelů asociace Boycott from Within (Bojkot z nitra), který založil společně s několika dalšími obyvateli Izraele jak židovského, tak arabského původu v roce 2008. Ti jejím prostřednictvím vyzývají svět k podpoře Boycott, Divestment and Sanctions (BDS) kampaně a tedy k bojkotu jejich domovského státu Izrael.

Mezi cíle BDS kampaně patří ukončení okupace a kolonizace všech arabských území a odstranění zdi na Západním břehu Jordánu, dále zajištění rovnosti práv palestinských obyvatel Izraele s právy Izraelců a v neposlední řadě prosazení práv palestinských uprchlíků na návrat do svých domovů, jak stanovuje rezoluce OSN číslo 194.

Inspiraci tato kampaň čerpá z úspěšného a slavného jihoafrického boje proti tamnímu apartheidnímu režimu. Není náhoda, že jeden z vůdců tehdejší jihoafrické opozice a pozdější laureát Nobelovy ceny biskup Desmond Tutu mnohokrát označil ponížení, kterým procházejí Palestinci, za důvěrně známé jemu i mnoha černým obyvatelům JAR v době vlády apartheidu.

Výzvy k bojkotu od Ronnieho Barkana a jeho kolegů přicházejí z nitra Izraele, od izraelských občanů, což jim dodává větší váhu, a i díky tomu se jim úspěšně podařilo přesvědčit například kapelu The Pixies ke zrušení svých vystoupení v Izraeli v roce 2010 a toho samého dosáhli také v případě francouzské zpěvačky Vanessy Paradis.

Když na setkání pořádaném anglicky mluvící skupinou Amnesty International a International Solidarity Movement Czech Republic Ronnie Barkan promlouval k dobré stovce lidí o Izraeli a Palestině, často označoval podmínky, ve kterých Palestinci žijí, za apartheidní, izraelskou demokracii popisoval jako omezenou na osoby židovského původu, činnost izraelské vlády v Jeruzalémě je pak podle něj cílenou snahou etnicky očistit město od osob arabského původu pomocí demolic jejich obydlí a následným nastěhováním osob židovského původu.

Co byste jako spoluzakladatel asociace Boycott from within označil za její cíl?
Zaprvé Boycott from within je organizace založená skupinou Izraelců, kteří podporují palestinské výzvy k podpoře BDS kampaně. Tím, že jsme Izraelci, jsme v tomto případě vlastně ti privilegovaní, kteří podporují práva těch méně privilegovaných, stejně jako to lidé dělali v případě JAR v době apartheidu. Naše organizace se tedy plně identifikuje s cíli BDS kampaně.

Důležitý je také fakt, že pocházíme z Izraele a že většina z nás je židovského původu. Můžeme tak říkat věci, které jiní říkat nemohou. Nikdo nás nemůže obviňovat z antisemitismu. Ostatně to by ani nebylo na místě. Jako organizace se stavíme proti všem formám rasismu, jsme proti antisemitismu nebo proti islamofóbii. I zástupci samotné BDS kampaně se ve své historii již několikrát vymezili proti jakýmkoli formám antisemitismu.

Co bylo hlavním impulsem k založení vaši organizace?
Jako skupina jsme se dali dohromady v roce 2008, ale každý za sebe jsme podporovali lidská práva Palestinců již dlouhou dobu předtím. Jako jednotlivci se však mnozí z nás stávali terčem mnoha útoků jako třeba Ilan Pappé nebo dnes již bohužel zesnulá Tanya Reinhart.

Když nyní jednáme jako skupina, má to navíc tu výhodu, že mnoho lidí, kterým vadí porušování lidských práv Palestinců, ale nemají odvahu vyzývat k podpoře BDS kampaně veřejně, mohou tak činit prostřednictvím naší organizace. Zároveň to, že vystupujeme jako skupina, pomáhá těm z nás, kteří svou podporu veřejně vyjadřují, zmenšit trochu tlak na jejich osobu. Myslím tím tlak, který například v případě Ilana Pappé vedl až k tomu, že musel opustit univerzitu v Haifě.

Kolik členů tedy má vaše organizace?
Několik desítek. Počet skutečně protirežimních disidentů v Izraeli je velmi nízký a já nechci vytvářet nějakou zavádějící představu, že v Izraeli je aktivní nějaká velká skupina protirežimních aktivistů ani to, že by v Izraeli byla nějaká levice. V Izraeli levice není a nikdy nebyla.

Co vás jako Izraelce dovedlo k rozhodnutí stát se aktivistou obhajujícím lidská práva Palestinců?
Myslím, že jsem vždycky inklinoval k takovému náhledu na dění v mé zemi. Přesto jsem jako skoro každý Izraelec nastoupil do armády, protože v Izraeli je velmi silný sociální tlak, který k tomu lidi vede. Když jsem si ale uvědomil, že mám možnost volby, že nemusím být vojákem, že nesouhlasím s tím, co mi společnost každý den říká, zjistil jsem, že je to všechno vlastně hrozně jednoduché.

Zjistil jsem, že dění v Palestině je tak jednoduché, že jednodušší už být ani nemůže a že hlavním úspěchem izraelské propagandy je, že ho dokáže prezentovat jako velmi složité. Jenže ono je všechno možné, je drsné, je brutální, ale vůbec není složité. Proto jsem se rozhodl opustit izraelskou armádu a bojovat za lidská práva Palestinců.

Takže hlavním momentem, kdy jste definitivně změnil svůj názor na dění v Palestině, bylo vaše působení v armádě?
Ano, došel jsem do bodu, kdy jsem se stal odpíračem vojenské služby (conscientious objector). K tomuto rozhodnutí jsem došel sám a sám jsem také musel projít velmi složitým procesem, který s tím vším souvisí.

Dnes už naštěstí existuje podpora pro takové osoby, ale v roce 1997, kdy jsem se já rozhodl, že už nadále nechci působit v izraelské armádě, mně trvalo rok a půl, než se mně z ní podařilo dostat ven. Rok a půl jsem bojoval se systémem, ve kterém jsem já být nechtěl, ale který mě nechtěl nechat odejít. Tehdy jsem ani nevěděl, že se mám nazývat odpíračem vojenské služby.

Jaká je pozice izraelských aktivistů bojujících za lidská práva Palestinců v rámci izraelské společnosti?
Řekl bych, že mluvit v Izraeli o lidských právech Palestinců je jako sprostě nadávat. Když mluvíte o lidských právech, lidé vás při nejlepším nazvou sluníčkářem, prostě řeknou, že jste moc měkký. Označení za sluníčkáře ale v Izraeli neznamená nic pěkného, spíš je to nadávka.

Jak se tedy loni v létě lidé chovali k těm obyvatelům Izraele, kteří tehdy protestovali proti válce v Gaze?
Sám jsem se těch protestů účastnil. Kromě nesouhlasu s izraelským útokem proti Gaze naší motivací také bylo se veřejně vymezit proti příslušníkům židovské radikální pravice, kteří na svých shromážděních skandovali nejen heslo „Smrt Arabům“, které užívají normálně, ale také „Smrt levičákům“.

Tito židovští radikálové jsou velmi nebezpeční. Na některých nahrávkách, které jsme s kolegy natočili a později zveřejnili, je vidět, jak ve skupinkách chodí po ulicích Jeruzaléma, zastavovali auta a ptali se řidičů a kontrolovali, jestli jsou židovského původu. Prostě jim šlo o to vymlátit duši z každého, o kom zjistili, že židovského původu není, k čemuž ostatně v Jeruzalémě dochází celkem často.

V Praze se již dvakrát konal festival Dny Jeruzaléma, letos se uskuteční v Plzni. Ten přitom Izrael představuje jako sjednocené, velmi příjemné město k životu.
Jeruzalém ale vůbec není sjednocený. Naopak, samotným Jeruzalémem prochází zeď oddělující židovskou a arabskou část, která dokonce představuje anexi části palestinského území. Jeruzalém je dnes fašistický spíš než sjednocený.

Proměňuje se nějak atmosféra v rámci izraelské společnosti v souvislosti se vztahem k lidským právům Palestinců?
Velmi tvrdé výrazy vůči Palestincům vždy bývaly v Izraeli něčím normálním, Izrael byl založen na nadřazenosti jedné části obyvatel nad jinou, ale je pravda, že v poslední době se rétorika pravicových radikálů přitvrzuje. Zatímco v minulosti tyto výrazy kolovaly spíše pouze v jejich nejužším okruhu, dnes je užívají naprosto veřejně.

K verbálním výrazům se navíc přidávají také fyzické útoky a například pouhé chození na demonstrace se stává něčím nebezpečným pro Palestince i pro Izraelce levicového smýšlení. Lidé dnes bývají těmito židovskými radikály mláceni a často dokonce sledováni domů a tam napadáni.

Jaké byly reakce vládních představitelů a policie na násilné útoky pravicových radikálů proti demonstrantům vymezujícím se vůči letnímu dění v pásmu Gazy?
Moc toho nedělali. Často se stávalo, že policie někoho zadržela, odvedla a pak zase za rohem propustila. Někteří policisté například na Facebooku projevovali svou podporu těmto radikálům, když například psali, že sice na demonstracích budou v uniformě, a tak se podle toho musí chovat, ale ve skutečnosti jim všem přejí mnoho štěstí.

V osmdesátých, devadesátých letech byl levicový proud v Izraeli mnohem silnější, než je dnes. Čím si takovou změnu vysvětlujete?
Zaprvé je nutné rozlišovat proud, který se sice nazývá levicovým, ale ve skutečnosti jeho cílem je nadále zachovat nadřazené postavení osobám židovského vyznání. Tuto izraelskou levici můžeme nazývat liberálním sionismem. Své cíle má společné s izraelskou pravicí, ale při jeho prosazování hovoří jiným jazykem. Podporují zachování současného stavu v omezené formě bez vojenské okupace palestinských území, což považují za problém, který před zbytkem světa nelze legitimně zdůvodnit.

Neuvědomují si ale, že i uvnitř izraelské společnosti existují ve skutečnosti dva světy – ten židovský, demokratický a ten arabský, který demokratický není. Absence skutečně levicových názorů se projevila i v míře podpory, kterou v létě měl izraelský útok na Gazu. Ta dosahovala až 96 % a naprostá většina takzvaných levičáků tedy tento útok podporovala.

Existovala a stále existuje však i skutečná levice, tu tvoří skupiny disidentů, kteří se proti sionismu plně vymezují. Pravdou ovšem je, že nejen antisionismus ale i liberální sionismus ztrácí podporu veřejnosti a izraelské vlády tak jsou stále více pravicové.

Čím to je, že se názory v rámci izraelské společnosti takto radikalizují?
V první řadě bych netrval na tom, že vláda pravice v Izraeli je v rámci snah ukončit současný status quo nutně něčím špatným. V jejich případě člověk ví, na čem je. Oni se nesnaží, aby jejich aktivity vypadaly za každou cenu dobře před zbytkem světa. Jsou rasisti a jsou na to hrdí.

Každopádně ano, izraelská radikální pravice získává na popularitě a věřím, že důvodem je postupná mezinárodní ztráta legitimity Izraele a tedy úspěch BDS. Zatímco před deseti lety téměř nikdo na světě nepochyboval o tom, že Izrael je jedinou demokracií na Blízkém východě, nyní s tím, jak se o tamním dění mluví mnohem více a mnohem pravdivěji, získávají na legitimitě názory, podle kterých je Izrael apartheidním státem. Tím ostatně opravdu je.

Tato částečná ztráta legitimity s sebou přináší potvrzení narativu izraelské radikální pravice, která izraelský národ popisuje jako oběť nenáviděnou celým světem. Tímto potvrzováním pravicoví radikálové získávají na popularitě a postupně přitvrzují ve svých názorech i projevech. Lidé v Izraeli už prostě nemohou sedět na gauči, sledovat zprávy o dění v Palestině a cítit se pohodlně, a proto na současnou situaci reagují právě tak, že inklinují k pravici.

V poslední době se toho mnoho děje v diplomatickém světě. Palestinští představitelé neuspěli s rezolucí v RB OSN a poté se rozhodli začlenit do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu. Cílem těchto snah je možnost založit nezávislý palestinský stát. Co si o tom myslíte?
Pro mě, pro naši organizaci a pro kampaň BDS není důležité, kolik bude států, jestli jeden, dva nebo pět. Důležité pro nás je, jestli Palestincům budou přiznána tři základní práva, jejichž prosazení představuje hlavní cíl BDS kampaně. Chceme ukončení okupace Palestiny, zaručení rovnosti práv mezi Palestinci a Izraelci uvnitř Izraele a v neposlední řadě právo pro palestinské uprchlíky, kteří byli Izraelem v roce 1948 vyhnáni ze svých domovů, na návrat.

Pro mě jako ne-Palestince by také v žádném případě nebylo přijatelné, aby má práva ve státě, ve kterém žiji, nebyla rovnocenná právům ostatních. Proto i jako Izraelec uvnitř Izraele požaduji především rovnost všech osob. Většina Palestinců, celkem 70 % z nich jsou nyní uprchlíky a mají samozřejmě právo na to se vrátit do svých domovů.

Všechna tato práva Palestincům ostatně přiznává jak mezinárodní, tak humanitární právo. Bohužel tato práva nejsou právě kompatibilní se současným statusem quo, který udržuje jak Izrael, tak Palestinská samospráva. Realita je taková, že současný vůdce Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás Palestince fakticky nereprezentuje.

Abbás sice podniká nějaké diplomatické iniciativy, ty však představují spíše rozptýlení od toho důležitého, od nekonečného porušování lidských práv Palestinců. To provádí Izrael s plnou podporou USA, EU, ale částečně také Palestinské samosprávy reprezentované Mahmúdem Abbásem.

S tím souvisí i moje poslední otázka, co by podle vás měly západní státy, státy EU a také Česká republika udělat, aby přispěly k ochraně lidských práv Palestinců?
V první řadě je nutné zdůraznit, že plnou zodpovědnost za izraelské zločiny nese USA. Bez ohledu na to, co izraelští představitelé udělají, vždy mají americkou finanční, diplomatickou i vojenskou podporu. Bohužel stejně tak má Izrael téměř stoprocentní podporu i ze strany všech států EU.

Přestože bych si přál, aby se západní státy postavily na stranu utlačovaných a podpořily je, nespatřoval bych žádný problém ani v tom, že budou objektivní a nebudou se stavět na žádnou ze stran. Co by ale neměly dělat, je poskytovat svou podporu zločineckému apartheidnímu režimu.

To je proti mezinárodnímu právu, ale také pravidlům samotné EU stanoveným v asociační dohodě mezi Izraelem a Evropskou unií. Její závazný článek dvě říká, že pokud trvale dochází k porušování lidských práv v Izraeli, asociační dohoda musí být pozastavena. Jenže členské státy EU nad tím zavírají oči, přestože tak porušují pravidla, pod která se samy podepsaly. Jedině zaujetím skutečně objektivního postoje k izraelskému porušování mezinárodního práva a lidských práv Palestinců může EU zachovat svou legitimitu.

Objektivní postoj ale neznamená, že členské státy budou porušovat mezinárodní právo nebo svá vlastní pravidla. To nejmenší, co lze od evropských států požadovat, je, aby k Izraeli přistupovaly úplně stejně jako k jakémukoli jinému státu. Nic víc, nic míň. Pokud se státy nechovají tak, jak jsou podle svých pravidel povinny, je třeba to od nich veřejně vyžadovat.