Co je naše a co je cizí

Filosof Jan Černý hodnotí nedávno vydanou knihu lingvistického antropologa Tomáše Samka, u níž vyzdvihuje mimo jiné neotřelou perspektivu pohledu na veřejný prostor, která se neomezuje na vnímání v protikladech.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

15.01.2017 08:00

Co_je_nase_foto

V knize Tomáše Samka můžeš být i ty zahrnut do perspektivy, z níž se dívám/e na sociální jevy. Repro DR

Kniha lingvistického antropologa Tomáše Samka Tahle země je naše: český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě je pozoruhodná nejenom tím, že zavádí a představuje novou společenskovědní metodologii, „deiktickou perspektivu“, ale také tím, že se navzdory této odborné ambici pokouší být čtenářsky vstřícným dílem.

Bádání o společenských jevech chce zpřístupnit takříkajíc těm, kdo jsou předmětem jejího odborného zájmu – členům (české) společnosti, kteří veřejný prostor utvářejí. Nejsem antropolog ani profesionální lingvista, Samkovu knihu jsem četl z obecného zájmu o problematiku veřejného prostoru a médií.

Jakožto filosofa mě přitom zaujalo, že kniha – nezáměrně – začíná podobně jako Hegelův výklad v první kapitole Fenomenologie ducha: německý myslitel začíná popis cesty k „absolutnímu vědění“ analýzou toho zdánlivě nejbezprostřednějšího poznání, které máme v dosahu, totiž smyslové jistoty o věcech kolem nás. Takové věci se nám podle Hegela dávají „zde“ a „nyní“ jako čisté „toto“, naše vědomí zase jako čisté já, jako bezprostředně přítomný „tenhle“ či „tahle“.

Výklad Tomáše Samka začíná svou pouť za ustavením veřejného prostoru v instanci zvané podle teorie vídeňského psychologa a lingvisty Karla Bühlera origo: origo je středem subjektivní orientace mluvčího a charakterizují je veličiny zde-teď-já. Toto origo orientuje výpovědi, kterým lingvistika říká deixe, „ukazování“, a které poukazují ven z jazyka – hegelovsky řečeno poukazují na různá „toto“ v našem okolí (ale někdy i dále), popřípadě na nás samotné.

Jenomže zatímco Hegel potřebuje odhalit tu zdánlivě nejkonkrétnější a nejbohatší pravdu smyslové jistoty jako pravdu nejobecnější a nejprázdnější, aby se mohla začít dialektická cesta, na níž bude problém vědomí předmětu přehodnocen jako problém vzájemně se uznávajících, sociálních sebevědomí, Samek zůstává věrný deixi a jejímu východisku v origu, aby pozorně zkoumal, jaké sociální vztahy deixe zrcadlí a sama spoluutváří.

Titul jeho knihy „Tahle země je naše“ ostatně obsahuje hned dva deiktické výrazy – vedle explicitní „téhle země“ také implicitní „my“ obsažené ve slově „naše“. A právě vztah mezi „my“ a „oni“ a jeho ideologické koreláty (v anglosaském světě označované jako us-versus-them-ideologies) je určitou osou, kolem níž Samek konstruuje svou inovativní společenskovědní metodologii, deiktickou perspektivu.

Ta umožňuje zkoumat vznikání sociálních identit ze sociální komunikace, ať už se jedná o rozhovor tváří v tvář, email, facebookový status, článek v novinách nebo heslo na demonstraci. Různé způsoby utváření deiktického pole v jednotlivých výpovědích a různé podoby vztahu tohoto pole k poli sociálnímu ukazují na odlišná sebepojetí mluvčích, rozličné mocenské a kulturní vlivy, které tato pojetí formují, a odlišnosti mezi sebeporozuměním u příslušníků různých skupin. Samek sám uvádí, že to do jisté míry platí i o někdejších přístupech typu my-versus-oni, ovšem deiktická perspektiva je jemnější, hlubší a má širší záběr než tyto přístupy, jež byly v sociálních vědách podrobeny kritice.

Možnosti deiktické analýzy předvádí Samek v interpretaci výpovědí, jaké představuje třeba věta „Tam za těma horama už je Německo“, německá pohlednice s nápisem „Cizinci, nenechávejte nás tady samotné s Němci“, proklamace „Je suis Charlie“ (a její variace na demonstraci v Berlíně: „My jsme Charlie, my nejsme Pegida“), dvojice proti sobě stojících hesel „Paní Merkelová, lid je tady“ a „Jste možná národovečtí, ale nejste lid“ nebo novinový titulek „Mateřská u nás a ve světě aneb Nejsme na tom tak špatně“.

Mám-li pokračovat v poněkud poťouchlém srovnávání Samkova a Hegelova textu, dalo by se říci, že hybnou silou výkladu v obou knihách je poznání prostředkovanosti identity. Fenomenologie ducha v první kapitole konstatuje, že zdánlivě bezprostřední danost věcí kolem nás je prostředkována nahlížejícím subjektem, aby přes popis sociálního prostředkování poznání dospěla k hledané jednotě subjektu a objektu, k sebevědomí jakožto takovému typu subjektivity, která v sobě zahrnuje dějinný proces prostředkování.

Samkova kniha zase ukazuje, jak sociální komunikace právě svou deiktickou dimenzí ustavuje veřejný (sdílený) prostor a jak je každá taková komunikace dynamicky prostředkovaným kontaktem jejích účastníků. Každé „já“ nebo „my“ výpovědi je prostředkováno jazykově i situačně, a pečlivá deiktická analýza tohoto prostředkování nám může předestřít složité pletivo vztahů utvářejících každou identitu.

Ostatně mediovanost sdělení dala také název našim dnešním „médiím“ jakožto podstatným aktérům utváření veřejného prostoru a kolektivních identit. Pasáže knihy věnované srovnání českých a německých médií patří k čtenářsky nejvstřícnějším a nejzajímavějším částem knihy.

Sázka na gradientnost
A naposledy ještě k velkému německému filosofovi: zatímco Hegelův výklad postupuje způsobem dialektických negací, v nichž další fáze poznání neguje tu předcházející, Samek sází v postupu prostředkování právě na samu postupnost. Tato „sázka na gradientnost“, jak bych nazval možná nejvýraznější rys Samkovy antropologické metodologie, otevírá perspektivu, v níž se zkoumané fenomény nevyjevují v protikladech, nýbrž na kontinuální škále. Samek sám nazývá tento svůj postup „polarismem“ – zkoumaný jev je rozprostřen jako postupný přechod od jednoho pólu k druhému.

Gradientní pohled je aplikován třeba na gramatické kategorie – vnímáme-li kupříkladu zájmena „já“ a „my“ polárně, budeme každému já rozumět jako sociální osobě (a lze najít jazykové doklady toho, kdy „já“ promluvy označuje více osob) a každému my jako potenciálně jediné osobě. Podobnou perspektivu lze uplatnit i v pohledu na gramatické kategorie slovesného rodu nebo času.

Pro ustavení veřejného prostoru je zase důležitý ideologický protiklad kosmofilního a kosmofobního hlediska – tedy protiklad pozitivního a negativního nastavení vůči světu, často aktualizovaný v současných sporech kolem uprchlíků proudících do Evropy. I zde sází Samek na polaritu a postupné prostředkování a ukazuje, jak lze kupříkladu nacionalismus zahrnout do kosmofilního hlediska.

Podobně i v analýze mediálních obsahů z hlediska jejich serióznosti, nebo naopak bulvárnosti nelze uvedený protiklad absolutizovat: média, vnímaná v českém prostředí jako seriózní, vykazují ve srovnání se seriózními německými médii velké množství znaků bulvárnosti. Tu Samek definuje deikticky jako takový styl mediálního vyjadřování, který sugeruje blízkost origu čtenáře.

Společenskovědní humanismus
Při četbě Samkovy knihy mě oslovilo cosi, co bych se odvážil nazvat snad trochu staromódně společenskovědním humanismem. Ten nacházím ve třech vrstvách odborné metodologie sledované knihy.

Za prvé je to samotná pečlivá pozornost k různorodým (jazykovým, mediálním, politickým, kulturním) jevům: práce sociálního vědce se zde ukazuje jako druh pozornosti, který uděluje význam běžně nevnímaným souvislostem, detailům a rozměrům sociální skutečnosti.

Dále sem patří už zmiňované metodologické rozhodnutí nahradit hledisko binárních protikladů gradientností, inspirovanou některými směry soudobé lingvistiky. Protiklady se u Samka nevylučují, protože jeden pól zkoumaného jevu je vždy již (potenciálně) obsažen v druhém a postupný přechod k „opačnému“ pólu je aktualizací této potence. V tom vidím Samkovu snahu spojovat, prostředkovat a vyvažovat, snahu vzhledem k temným mračnům kupícím se nad procesem neoliberální globalizace pochopitelnou de facto jako úsilí o mír v časech nastupující války.

A za humanistický pokládám i autorův vklad sebe sama do textu: Samkovo origo (abych tedy uplatnil deiktickou perspektivu) v textu přiznaně vystupuje – s tím souvisí i opakované zdůraznění faktu, že žádný sociální jev nelze dobře sledovat bez vědomí vlastního ideového předporozumění.

Díky přiznaně osobní perspektivě se tak například dozvídáme, že autor na sebe pohlíží jako na levicového liberála; jeho mentální domovina zahrnuje i Německo, kde mu vyhovuje, že hlavní proud mediálního diskurzu je sociálně liberální.

Naopak v České republice v důsledku posunutí politického středu doprava a v důsledku specifického kulturního vývoje kupříkladu sociálně liberální deník neexistuje. Stejně tak bychom marně hledali větší liberálně levicové čtvrti v českých městech, na rozdíl od měst německých.

Spojení osobního a vědeckého je snad i jistou pozvánkou pro čtenáře: i ty můžeš být zahrnut do perspektivy, z níž se dívám/e na sociální jevy; věda nestojí „nad“ světem, ale je jedním ze způsobů, jak náš společný svět vytváříme. I pro tohle poznání stojí za to pozoruhodnou knihu Tomáše Samka číst.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 15.Ledna 2017, 17:17:29

Je skutečně velmi obtížné hodnotit nějakou knihu jenom na základě její recenze.

Ten rekurs na Hegela je dozajista zajímavý; a tak lze doufat, že i v Samkově díle je možno nalézt opravdu substanciální výpovědi o člověku na pozadí celého jsoucího světa. Bylo by ovšem také možné, že u Samka do popředí vystupuje spíše jenom formální stránka mezilidské komunikace, kde opravdu obsažných výpovědí je spíše méně. Jak řečeno, takto "z dálky" není možno vytvořit jednoznačný úsudek.

Petrasek Milan - penzista

Co je naše a co je cizí? Pondělí, 16.Ledna 2017, 15:51:51

jak a kdy lze kupříkladu nacionalismus zahrnout do kosmofilního hlediska?
Jsou otázky a odpovědi ze kterých čiší sympatická snaha zachytit jazykozpytným postupem rozdílnost recepce různých verbálních prohřešků postmoderny v mediálním prostoru.
Příkladně v Rakousku byl v posledních presidentských volbách nacionalismus jako biofilní postoj zastoupen extremní pravicí a výrazně dominoval v oblastech takřka výlučně odkázaných na masová media.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.