Orlí, Husí, Vraní, Kachní jsou ulice, které už neexistují

České vydání povídek Piotra Pazińskiho Ptačí ulice je druhou příležitostí seznámit se s tvorbou výtečného polského autora.

Sa_alipczak

Saša Lipczak

14.01.2017 11:34

Pazinski_obalka

Prakticky se tu nevyskytují gójové, neboť svět, který Paziński popisuje je čistě židovský, soustředící se sám na sebe, obrácený dovnitř a do minulosti. Repro DR

Piotr Paziński

Pazin_3

Autor mizejícího Polska


Polský prozaik, mimo jiné šéfredaktor měsíčníku o židovské kultuře Midrasz, narozen 1973 ve Varšavě. Patří ke „generaci vnuků“ polských Židů, kteří zažili hrůzy druhé světové války a také antisemitismus komunistických pohlavárů. Ve svých oceňovaných prózách se vydává po stopách předků, rozkrývá vrstvy paměti a zachycuje vzpomínky z dětství. Kromě románu Pensjonat (2009), vydaného česky pod názvem Letní byt, a sbírky povídek Ptasie ulice (2013) je autorem řady studií a esejů o literatuře. „Věřím, že jedině skrze literaturu lze zachránit mizející svět. Jako bytostný pesimista zároveň vím, že už takový znovu nevybudujeme. Odtud melancholie mých příběhů. Nikoli ale nostalgie, nechybí mi, co už je pryč,“ říká.

„Lidé se mě občas ptají, proč nenapíšu něco současného,“ říká Piotr Paziński v rozhovoru pro Newsweek. „Odpovídám jim, že takových, kteří mohou vyprávět o svých středoškolských zážitcích, jsou v Polsku tisíce. Ale těch, kteří by mohli popsat poslední židovský penzion, možná tak pět.“

Polský prozaik Piotr Paziński, ročník 1973, šéfredaktor židovského dvouměsíčníku Midrasz a znalec díla Jamese Joyce, tak bezděčně popsal esenci svého stylu. Čtyři povídky z knihy Ptačí ulice, právě vycházející v českém překladu, nejsou dnešní, jsou obrácené do minulosti.

Jako by je nenaťukal člověk jedenadvacátého století do klávesnice počítače, ale inkoustem napsal učitel z Drohobyče při světle petrolejové lampy. Nejde přitom o opakování něčeho, co už tu bylo, ale o dobře promyšlený literární hlas, kreaci přefiltrovanou skrz ironii i melancholii. Ptačí ulice, protkané rozpadem, dokazují, jak silně a zajímavě zní hlas třetí generace polských Židů po Holokaustu.

Ptačí ulice jsou jakýmsi pokračováním románu Letní byt (česky 2012), ačkoliv, jak říká sám autor, méně autobiografickým. V románu Paziński popisuje dosluhující penzion naplněný zestárlými hosty, kteří se oddávají nikdy nekončícím diskuzím o osudu židovského národa, v Ptačích ulicích se ke stejnému tématu autor dostává jinou cestou.

Čteme o bloudění pohřebního průvodu po hřbitovních cestičkách, jež připomíná putování pouští (Pohřební průvod); o hledání autora ztraceného rukopisu z předválečné Varšavy, po němž zůstalo jen jméno (Rukopis Izáka Feldwurma); o tajemně mizícím starším pánu z parku, jehož stopu nelze nalézt jinde, než v předválečném telefonním seznamu (Stařík); o bdění u těla zesnulé známé v bytě plném předmětů, které ožívají (Byt).

Prakticky se tu nevyskytují gójové, neboť svět, který Paziński popisuje je čistě židovský, soustředící se sám na sebe, obrácený dovnitř a do minulosti. Jsou tu liščí límce, biblické debaty, už neexistující severní čtvrti s ulicemi, v jejichž obecných názvech (Orlí, Husí, Vraní, Kachní) se skrývá „specifický nádech smutku a nostalgie, který maskuje zoufalství“. A konečně je tu hlavní postava knížky, tedy smrt a svět odcházející do nebytí.

Melancholie, kterou je knížka protkaná, neznamená výhradně smutné tóny. Povídky z Ptačích ulic jsou i plné citlivé ironie a jemného černého humoru. Ten nechybí ve věčné konfrontaci vypravěče s extravagantními staříky, lakomému a podezřívavému akntikvárníkovi, dokonce ani při bdění u zesnulé doktorky.

Ptačí ulice dráždí smysly také vizuálně, mnoho scén jako by bylo připraveno pro filmovou kameru: Varšava postavená na hlavu a odkrytá při hledání Feldwurma, útok předmětů, opuštěných mrtvými, na živé, vize města přeneseného na ostrov, který směřuje za sluncem.

Piotr Paziński: Ptačí ulice, Větrné mlýny, Brno 2016


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.