Knihy o snění, balení, historii a realitě

Poslední srpnový příspěvek do seriálu DR o knihách, které jednotlivé autory nejvíce zasáhly, ovlivnily nebo okouzlily, přidává Petr Jedlička.

Pj

Petr Jedlička

31.08.2016 08:00

Štěstí z šesti: Knihy

Knih3

Loňský srpen byl na stránkách Deníku Referendum ozvláštněn seriálem Místa v rámci naší „lajfstajlové“ rubriky Štěstí z šesti. Třicítka autorek a autorů čtenářům tehdy den co den představovala zajímavé místo jako tip pro letní toulku.

Letošní srpen bude ve znamení seriálu s podobně lakonickým názvem: Knihy. Každý srpnový den představí jedna autorka či autor osobní hitparádu šesti nejzásadnějších beletrií svého života.

Související

Štěstí z šesti

Nespravedlnost a revolta

Štěstí z šesti

Od Zeyera ke Glukhovskému

Štěstí z šesti

Šest knih mého života

Štěstí z šesti

Ráj srdce

Štěstí z šesti

Knihy o hledání svobody

Štěstí z šesti

Šest knih buřičů a mystiků

Štěstí z šesti

Opomíjené příběhy

Štěstí z šesti

Šest odstředivých knih

Štěstí z šesti

Co číst?

Štěstí z šesti

Když máte příběh

Štěstí z šesti

Příběhy statečných žen

Štěstí z šesti

Mám ráda nebezpečné ženy

Štěstí z šesti

Šest mých knih

Štěstí z šesti

Knihy o základech

Štěstí z šesti

Šest knih svobody a snů

Štěstí z šesti

Zbytečně moc literatury

Mám-li být upřímný, větší část knih, u nichž cítím, že mě opravdu nejvíce zasáhly, ovlivnily nebo okouzlily, byla buď v rámci našeho letního seriálu už zmíněna (Žert, Jméno růžeMistr a Markétka), anebo nespadá do požadovaného žánru beletrie. Například v dětství na mne měla největší vliv určitě encyklopedie Obrázkový svět od Františka Škody, v níž jsme si listovali už ve školce. U každého z listů tvořených celostránkovými obrázky s mnoha motivy vždy k jednomu tématu (Prázdniny u moře, To je město, Říjnová revoluce atd.) jsme si vybírali, kdo jakože jsme a co nám patří. Postavičky na stránkách působily všechny spokojeně a u mě podnítily obdiv ke světu, kde je člověk stejně spokojený coby prodavač párků, jako je jeho kamarád coby kosmonaut.

Vzpomínám si jenom, že jsme se hádali, komu bude patřit atomová bomba, která tam byla nakreslena jen jedna, úplně dole pravém v rohu a vskutku úctyhodně – tuším, že to byl hirošimský Chlapeček. Můj školkový kumpán Jakub Podlucký mě tehdy přesvědčoval, že existuje ještě jedna silnější zbraň, které se říká se petarda. Nevím, jestli tím myslel neutronovou bombu nebo nějaké doomsday zařízení, anebo prostě chtěl, abych se nároku na atomovku zřekl a mohl si ji zabrat on. V Obrázkovém světě na každý pád už nic většího přiznáno nebylo.

Obrázkový svět Františka Škody vyšel v polovině 80. let. Repro Antikvakriát Bosorka

V posledních letech pak zase cítím, že mě okouzlují a zasahují nejvíce knihy z edice Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny, které si kupuju postupně po antikvariátech, louskám a podtrhávám po večerech, a pak si vzájemně srovnávám, co se dělo v jednotlivých zemích ve stejné době, čímžto budím u ženy dojem čím dál většího potemníka.

Sám přitom nedokážu se této záliby vzdát, a ani tady ji s čistým svědomím smlčet, když je řeč o okouzlování, protože pokud se jeden den dozvím, že civilizace nížinných Mayů z měst Tikal či Quiriguá s proslulými pyramidovými chrámy zanikla ve stejné době a s podobnou mírou záhadnosti jako Velká Morava, a druhý den třeba, že ona celosvětová britská flotila čítala v době těsně před vznikem USA pouze 150 bitevních lodí nebo že celý britský ostrov měl v onom čase, kdy byla Británie už světovou velmocí, osm milionů obyvatel, tedy výrazně méně než Česká republika nyní, mám to vnímání všeho tehdy i dnes hnedle jinačí.

Tak. To bychom měli v zájmu pravdy proti svazujícímu zadání a teď už pokorně: zbylé kusy budou už jenom z okouzlující-ovlivňující beletrie.

Salman Rushdie: Klaun Šalimar
O Rushdieho stylu a knihách tu psala už Fatima Rahimi, v Klaunu Šalimarovi je ovšem magický realismus ještě umocněn, a to hned v obou rovinách onoho pojmu: v realistické rovině, neboť bravurně přibližuje postupnou změnu nálad v indo-pákistánském soužití, životní cesty fanatiků a teroristů i to, jak národovecké myšlení, potřeba kontrolovat a pocit obecné nadřazenosti znásilňují mýty, tradice a kulturní jedinečnosti; a také v magické rovině, protože Kašmír.

Příběhy Šalimara, Búní, jejich rodin a sousedů běží se stejným spádem a barvitostí jako osudy Márquezova rodu Buendíů ze známějších Sto roků samoty. Jsou tu stařešinové, matky, lidé oddaní svým snům a vedle nich lidé oddaní jen svému řemeslu, rozervaní vesničtí přemýšlivci, indické zelené mozky, pákistánští islamisté a místní zaťatí separatisté, melancholičtí výrobci bomb, lokální hrdinové, čarodějnice, boháči, Američané, umělci i lidé z velkého světa a životy těchto všech prostupuje druhá polovina 20. století.

Zatímco ale ve Sto rocích samoty působí prostředí děje – středoamerické městečko Macondo – spíše typicky než nějak zvlášť lákavě, do místa života Klauna Šalimara se má člověk chuť nejdříve rozjet a ochutnat všechny chody hostin, jež hrdinové knihy připravují, potom si prověřuje, zda-li skutečně mají louky a zahrady pod Himálajem tolik barev, a dále je zděšen, jak může být někdo ochoten zničit nejkrásnější místo na zemi, jen aby připadlo na mapě na tu správnou stranu. Nakonec se čtenář Šalimara přistihne při přesvědčení, že každý soudný člověk musí bránit, aby se něco takového, jako se stalo v Kašmíru, opakovalo.

V magickém realismu Márquezově se člověk těší na své oblíbené postavy a trochu má pocit, že nějak lépe chápe latinskoamerickou chudobu, vzpoury i snažení. Magický realismus Rushdieho Šalimara přiměje si zamilovat Kašmír, tamten i svůj, a v závěrečné scéně být jedna duše s poslední hrdinkou.

Radek John: Džínový svět
Zásadní kniha mé puberty. Jakoby deníkový román dospívajícího Petra Bláhy, který vyrůstá v Praze na konci 70. let, byl autorovou literární prvotinou. Když vyšla, bylo Johnovi 26 let a ano, je to ten Radek John z Věcí veřejných. Asi si tehdy ještě hodně pamatoval.

Dějovými uzly knihy jsou hrdinovy jednotlivé lásky – co děvče, to jiný typ, věk, způsob seznamování i randění. Mezi to přitom John umístil shluky Petrových úvah o stavu společnosti, o tom, kam směřovat, a také postřehy z různých zákoutí normalizační Prahy, které hrdina objevuje během bloumání po městě.

Já osobně jsem si na knize v daném čase cenil zejména inspiraci, jak začít inteligentně a smysluplně komunikovat s opačným pohlavím, protože na internetu se tehdy ještě hledat nedalo a vtipné konverzační výměny z populárních mládežnických knih té doby – například z Mládí v hajzlu anebo Deníku Adriana Molea – nebyly do českého prostředí moc přenositelné.

Fascinovala mě také hloubka Petrova myšlení v příslušném věku, jeho činorodost a snaha žít nikoliv tak, jak chce okolí či jak to imponuje holkám, ale způsobem, aby se člověk líbil sám sobě.

Když jsem pak četl Džínový svět ještě s odstupem asi ve třiadvaceti letech, zaskočilo mě, v čem všem je jako svědectví doby nevěrný – nevystupuje zde například žádná mocenská svině a dospělí celkově jsou až na pár výjimek rozumní. Mladí zas sice nadávají na poměry, ale není zde ani slovo o svobodě, cenzuře nebo o Straně, na mejdanech se téměř nikdo pořádně neopije a podobně.

Ovšem v době, kdy si čtrnáctiletí formovali své představy o sobě na základě seriálů typu Beverly Hills 90210 nebo rad z Bravíčka, které fungovaly jen pro dicošampónky, byly večery s přemýšlivým, pochybujícím a hledajícím hrdinou, jenž nemá trauma z toho, že je v sedmnácti ještě panic, vskutku úlevou.

Jan Pecl: ... a bude hůř
Důležitá kniha mé adolescence. Milena Bartlová tu psala o Vaculíkově Českém snáři, o tom, jak jí u jeho četby šokovalo uvědomění, že kniha nemusí být jen fikční svět, ale že může být o tom, co se kolem ní skutečně děje. Mi je však například právě Snář už dost cizí. Pamatuji si z dětství některé všední scény z knihy, jako třeba hledání restaurace v centru města, kde by člověk v neděli v poledne jako zákazník neobtěžoval, a bylo zajímavé si přečíst, co dělali za totáče během dne lidé, které pak potkal člověk o deset patnáct let reálně jako zasloužilé disidenty. Pro mne osobně je ale tento svět už příliš vzdálený.

Naopak jiné prostředí na okraji Husákova systému, v němž se odehrává Peclovo ... a bude hůř, ona společnost výpitků, santusáků, flákačů z rozhodnutí, lidových fuckerů a punkáčů v starých hadrech žijících si pro sebe, a to ne pro pózu či z nudy, ale spontánně a upřímně, to je pro mě disent, který si reálně pamatuji. Jen ne z dob komunismu, ale z 90. let.

Dospíval jsem v době, kdy měl člověk pocit, že celou pokrokářskou levici u nás přestavuje pár posledních mohykánů jako Jan Keller či Petr Uhl. Anarchisté působili jako kasta a velké protestní kampaně vedli jen ekologové. Systém, to byli Klaus, Dyba a Kočárník, Říman a Stráský s výhledem na Langera a na Tlustého. Alternativou byli havlovci, kteří však teprve odcházeli z ODS, a nastupující Miloš Zeman, který se ale vzápětí zařadil opoziční smlouvou do systému.

V takové situaci se lidé jako z Peclovy knihy v mém okolí, lidé přesvědčení, že špína není v porovnání s politikou nic hrozného, že z prášků a domácí trávy namíchané jakoby-drogy rozšiřují obzory, že základ je nepodřizovat se konvencím a že pít je třeba, dokud je co, stávali vítanými společníky. Nešlo přitom jen o bezduché chlastání, hulení a nadávání na poměry. V hospodách se řešila mladicky historie i stav světa, domlouvaly se stopařské výjezdy, půjčovaly knížky na přečtení a kazety na přehrání, vymýšlelo se, kde splašit prachy a jak se perspektivně vyhnout odvodu.

V Peclově knize, která se odehrává v 80. letech v severních Čechách, je navíc bezvýchodnost, utíkání z domu, udávačství řádných občanů a volnější sex. To u nás nebylo. Měli jsme také většinou dvě čtyři stovky na měsíc od rodičů a občas nějakou tu brigádu za 29 až 32 korun na hodinu.

Atmosféra zábav Peclových postav byla však velmi podobná, a proto mi snadno přístupná a uvěřitelná. ... a bude hůř je takové okno do undergroundu mimo ten známý hudební, mimo takové to slavné ježdění tajně na Plastiky. A vzhledem k tomu, že moje rodina byla i za komunismu apolitická a s disidenty se neznala, představuji si, že bych žil coby adolescent za minulého režimu právě tak jako Olin, Špína, Cukr a další Peclovi hrdinové.

Karel Richter: Princ Evžen Savojský
Pozor, pozor, nejde tu o historickou monografii Víta Vlnase, jež získala v roce 2001 Literu, nýbrž o beletrizovaný životní příběh jedné z nejslavnějších postav druhé poloviny 17. a začátku 18. století, krpatého Savojce, jenž sloužil jako vojevůdce habsburským císařům.

Tato kniha nebude nakonec asi zase tak důležitá, ale dávám jí sem, protože jsem jí zrovna dočetl a mám jí plnou hlavu. Barvitě totiž líčí příběh z té části evropské historie, která se u nás moc nepřipomíná, téměř o ní neví a ani filmy se z ní netočí (na vysvětlenou: jde o éru od konce třicetileté války, tedy od Angeliky či konce Tří mušketýrů, po mládí Marie Terezie, tedy zhruba po Jánošíka). A potom – člověk připadne při četbě Evžena na zajímavé detaily.

Víte například, proč měli polští husaři – poslední celoobrněnci Evropy – to nepraktické peří na zádech? Ano, byla to křídla andělská, jejich znak a ozdoba. Ale nyní si představte: jak se takový okřídlený husar řítí v obrovské mase jezdců na tureckou pěchotu při obležení staré Vídně v roce 1683.

Okřídlení husaři při útoku. Repro NA, WmC

Polských obrněnců je v šiku na tři tisíce. Jedná se o největší šturm husarské jízdy v dějinách. Jezdci se valí, svírají kopí, šavle a palaše, křičí a zrychlují, čím dál víc u sebe, z volného houfce do sevření, jak jsou naučeni. A ta jejich obří andělská křídla, větší než trup i hlava, hučí ve větru; a jsou to tisíce křídel, hukot je slyšet i přes ohromné dunění. Jezdci se valí z kopce od Gersthofu do prostor dnešního Türkenschanzparku, přecházejí do trysku, rychleji dál a dál, zbývají desítky metrů, teď už spíš letí než pádí k turecké linii.

V takové chvíli se, přijde mi, okřídlený husar žijící ještě tak trochu v ozvěně polského středověku, ale v lecčem už barokní, mění v mysli skutečně na anděla.

Přijde mi, že tak nějak podobně si musí dnes připadat sebevražedný atentátník.

Karel Poláček: Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno
Čtyři knihy tvořící jeden román se odehrávají ve stejné době jako Haškův Švejk, tedy před začátkem a v průběhu 1. světové války. Částečně podobné je také prostředí – sousedství drobného měšťanstva a poté válečná fronta, ruská a italská. Přiznám se ale, že pro mne bylo zajímavější číst Poláčka než Haška.

Jednak proto, že ve Švejkovi si najde každý to svoje, a on tak posloužil už kde komu, včetně profesionálních konzervativců a papalášů, a jednak z toho důvodu, že se postavy ze Švejka chovají jako karikatury, jimiž do značné míry i jsou. Nejen Švejk, ale i Lukáš, Katz, Marek, Baloun, doktor Grünstein, kadet Biegler i poručík Dub – co postava, to typ, vždy po svém směšný či vtipný, svérázný... ale tak nějak ne úplně reálný.

Lidé z Poláčkova románu jsou naopak vylíčeni způsobem, že když chtěl při výuce sociologie chudoby podat profesor Petr Mareš ilustraci typických jevů, půjčoval si vedle Orwellova Na dně v Paříži a v Londýně právě scény ze života Poláčkova žebráka Majorka bloumajícího od domu k domu, doufajícího v drobný peníz, ale lijícího do sebe s naštvanou odevzdaností už desáté darované kafe od hospodyně, která se dojímá vlastním dojetím nad žebráčkovým osudem, nebo snažícího se bezzubou dásní rozmělnit tvrdé perníkové srdce z pouti, a to tajně v poli, aby ho nikdo neviděl, a on tak nepřišel o svou pověst člověka, který nemá vůbec na nic, a tím i o živobytí.

A jsou tu i další charaktery mající vývoj, respektive žijící opravdovým životem: lokální mladočeský poslanec, jemuž při každém výstupu vycházejí z úst řeči tak sladké, že se mu lepí plnovous, mladý učitel idealista, který neustále řeční o socialismu, a se nakonec stává kariéristickým důstojníkem, dobově antisemitský starousedlík, který vidí za vším pletichy „žhiďáků“, úslužný majitel minibordelu na hrázi, jenž se po ženitbě nechává komandovat manželkou, technik Viktor, kterého zajímají jenom stroje, jídlo a ženské, a nakonec všechno přežije, a tak dále.

Rozpaky Poláčkova politika, který v rozhovoru s měšťany žádajícími o protekci tápe, zda má chtít, aby Rakousko válku vyhrálo, nebo prohrálo, nepůsobí tak směšně jako opatrnost Haškova hostinského Palivce; působí ale mnohem opravdověji.

Pro mě osobně znamenal Poláčkův román také definitivní konec romantizujících představ, že dříve – tedy za Rakouska a potažmo i první republiky – byl život v lecčems lepší, nebo alespoň malebnější a veselejší, což je pro mnohé dojem, který navozuje právě i Švejk. V Poláčkově knize není ani nástin odsudku nebo patosu. Přesto je z každé kapitoly zřejmé, jaké je Okresní město z dnešního pohledu díra, jak jsou jeho obyvatelé omezení a jak se za Války všechno ještě zhoršuje, třebaže i zde plyne život dál.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.