Jako dítě jsem četla všechno — od nápisů na hřbetech knih v knihovně u známých, kde jsme byli na návštěvě, až po stohy povídek, ale i klasik, co jsem objevila tu mezi dárky k narozeninám, tu zase v naší obří turnovské knihovně.

V posledních letech na beletrii nemám tolik času i proto, že moje pozornost víc a víc směřovala k textům odborným. I tak jsem se ale zamyslela nad šesticí zajímavých knih, které patří k těm, jež mě určitým způsobem zaujaly.

Gardner Dozois, George R.R. Martin: Nebezpečné ženy

Český překlad antologie Nebezpečné ženy je ohromná bichle, takže kdybyste jí chtěli po někom hodit, může to být opravdu nebezpečné. Původně jsem se velmi těšila především na povídku Princezna a královna, kterou napsal George Raymond Richard Martin. Odehrává se v době Targaryenské občanské války ve světě Hry o trůny.

Nakonec jsem ale díky Nebezpečným ženám narazila především na celou řadu zajímavých autorek. Antologie má nespornou výhodu v tom, že můžete ochutnat od všeho něco — od historického románu, přes detektivku až k fantasy či hororu — a všem příběhům je vlastní právě postava nějaké té nebezpečné ženy.

Často sebevědomé a nezávislé, někdy vysloveně brutální, ale téměř vždy zajímavé. Jak by řekla Mirka Spáčilová, spisovatelé a spisovatelky přitakávají diktátu politické korektnosti a učí se psát zajímavé titulní ženské postavy.

Megan Abbott: Queenpin

Právě díky Nebezpečným ženám jsem narazila na fenomén ženského noiru, což je odnož tohoto žánru, které se dostává stále větší pozornosti a rozhodně stojí zato jej číst.

Jednou z klíčových autorek je Megan Abbott, jejíž novela Queenpin je další knížkou na mém seznamu. Hlavní vypravěčkou, a jak později zjistíme anti-hrdinkou, je mladá bezejmenná dívka, která se od úředničiny v nočním klubu dostane až do služeb královny podsvětí Glorie Denton. Gloria Denton je nesmírně zajímavá v tom, že představuje jasný archetyp femme fatale, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od těch klasických není jejím hlavním definujícím bodem to, že je objektem mužské touhy.

Gloria je velice mocná, nezávislá a schopná nesmírné brutality, což je koneckonců vlastnost, bez které by nemohla být úspěšnou královnou podsvětí. Motiv „femme fatale“, nebo spíš „homme fatale“, se ale přece jen objeví a to v podobě Vica Riordana, který se stane objektem touhy vypravěčky.

James S. A. Corey: Leviathan Wakes

První díl zatím nedokončené sci-fi série The Expanse jsem dočetla teprve nedávno a nyní v kabelce nosím díl druhý. The Expanse je do značné míry klasická sci-fi, byť jako ženu se zálibou v politice a společenském dění mě na ní spíš než realističnost používaných technologií zaujme galaktická politika nebo společenské uspořádání.

Expanse se odehrává v blízké budoucnosti, kdy země kolonizovala sluneční soustavu a v době děje první knihy roste napětí mezi Zemí, Marsem a také Pásem asteroidů, který rebeluje proti koloniální nadvládě.

V průběhu série se budou postupně proměňovat postavy, z jejichž úhlu pohledu celý příběh čteme, nicméně v prvním díle jsou našimi průvodci detektiv Miller a správňácký kapitán Holden.

Miller dostává za úkol najít zmizelou dědičku pozemského obchodního impéria Julie Mao, což je v kontextu zuřící krize obtížnější a o poznání komplikovanější úkol, než by se mohlo na první pohled zdát. Holden je svědkem zničení své vlastní lodi něčím, co vypadá jako marťanská válečná loď.

Jenže není všechno tak jednoduché, jak se zdá: jak Miller, tak Holden se nakonec dostanou do centra něčeho, co vypadá jako rozsáhlá konspirace jedné pozemské korporace. Ta vyvíjí biologickou zbraň — tak zvanou Protomolekulu, jež je nakonec použita s naprosto ničivými následky na jednom ze satelitů, a to na počátku velkého konfliktu mezi Pásem, Zemí a Marsem...

China Miéville: Město a město

Na new-weird autora Chinu Miévilla jsem narazila už někdy v patnácti nebo šestnácti letech, kdy jsem si přečetla Nádraží Perdido, a to ještě kvůli mé gymnaziální lásce, který říkal, že mé povídky jsou Miévillovu stylu podobné.

Až před pár lety jsem na něj — autora, nikoliv toho bývalého — narazila znovu v podobě slavného díla Železná rada. Víc, než právě ona, mě ale zaujalo Město a město, jehož ústředním motivem je na první pohled banální vražda, která je ovšem vyšetřována v rozděleném městě kdesi ve východní Evropě — Bezselu a Ul Qomě.

Jedná se o dvě (nebo možná dokonce více) měst, která žijí vedle sebe a často se překrývají, nicméně dělají, že o sobě neví. Koneckonců, když někdo poruší konsensus „nevidění“, okamžitě ho sebere podivná tajná organizace Trans-g.

Hlavní postava — detektiv Borlú — se při vyšetřování vraždy zaplete nejen s jedním a druhým městem, ale dost možná i městem třetím, které vlastně existuje i neexistuje. Město a město je velice bizarní, nicméně právě psaní o takovém prostoru — jako svého druhu živém organismu — je něco, co mě mimořádně baví.

Virginia Woolfová: Orlando

K Orlandovi od Virginie Woolfové jsem se dostala až poté, co jsem viděla filmovou podobou se skvělou Tildou Swinton v titulní roli. Orlando — nejprve jako muž a posléze jako žena — prochází různými historickými obdobími a různými společenskými úlohami, aby přišel na to, že být právě ženou je zkrátka mnohem komplikovanější, zejména ve vztahu k moci.

Od feministky Virginie Woolfové pochopitelně nemůžeme čekat jiný závěr, ale způsob, kterým popisuje vnitřní svět svých postav, je rovněž něco, kvůli čemu její knihy rozhodně stojí za přečtení. Koneckonců my, introvertky a introverti, se v banálních a jindy zase duchaplných vnitřních úvahách a debatách přímo vyžíváme.

Podobně jako u Miévilla se nejedná o knížku, která by patřila k autorčiným nejvíce proslaveným, nicméně rozhodně ne proto, že by se jednalo o dílo méně kvalitní.

Emily Brontëová: Na Větrné hůrce

Na gymnáziu jsem měla vůbec takové romantické období a k tomu pochopitelně patřily knížky, které byly charakteristické silnou emotivností a bohatými popisy prostředí.

V té době jsem měla dost slabost pro různé rozervané hrdiny a hrdinky. Pravděpodobně nejvíce mě oslovila právě Větrná hůrka, ve které skvěle vynikne právě prostředí korespondující s vnitřním bojem hlavních hrdinů a hrdinek.

Laskavý čtenář si ostatně určitě všiml, že to není poprvé, co mě někde zaujalo právě pojetí prostředí, ve kterém se děj odehrává.