Šest knih mého života

Do své šestice knih jsem vybral ty, které mě v určitém období života významně ovlivnily. Plně zprostředkovat vlastní zkušenost se asi úplně nedá. Přece snad může být i takto osobně pojatý výběr inspirací pro jiné...

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

04.08.2016 08:00

Štěstí z šesti: Knihy

Knih3

Loňský srpen byl na stránkách Deníku Referendum ozvláštněn seriálem Místa v rámci naší „lajfstajlové“ rubriky Štěstí z šesti. Třicítka autorek a autorů čtenářům tehdy den co den představovala zajímavé místo jako tip pro letní toulku.

Letošní srpen bude ve znamení seriálu s podobně lakonickým názvem: Knihy. Každý srpnový den představí jedna autorka či autor osobní hitparádu šesti nejzásadnějších beletrií svého života.

Související

Štěstí z šesti

Šest mých knih

Štěstí z šesti

Štěstí z šesti knih

Štěstí z šesti

Opomíjené příběhy

Štěstí z šesti

Příběhy statečných žen

Štěstí z šesti

Když máte příběh

Štěstí z šesti

Nespravedlnost a revolta

Štěstí z šesti

Šest zásadních knih

Štěstí z šesti

Co číst?

Štěstí z šesti

Šest knih buřičů a mystiků

Štěstí z šesti

Šest knih svobody a snů

Štěstí z šesti

Šest odstředivých knih

Štěstí z šesti

Banalita zla a zapálených aut

Štěstí z šesti

Ráj srdce

Štěstí z šesti

Mám ráda nebezpečné ženy

Štěstí z šesti

Od Zeyera ke Glukhovskému

Štěstí z šesti

Knihy o hledání svobody

Štěstí z šesti

Knihy o základech

Štěstí z šesti

Zbytečně moc literatury

John R. R. Tolkien: Silmarillion
Asi znáte film Nekonečný příběh. Chlapec objeví v jednom obchodě zaprášenou knihu, otevře ji a začne číst. A příběh, který čte, ho vtáhne do sebe, kniha přestane být pouhou knihou a stane se vstupem do nového, kouzelného světa.

Podobný zážitek jsem měl při prvním setkání s dílem J. R. R. Tolkiena. Hned na začátku 90. let mi kamarád dal knihu, kterou začal číst, ale nebavila ho. Jméno autora ani název díla mi naprosto nic neříkaly. Začal jsem číst bez jakýchkoli očekávání.

A četba mě naprosto pohltila. Byl to první díl Pána prstenů. Dočetl jsem na konec a s hrůzou si uvědomil, že je to skutečně konec, protože další pokračování není. V té době ještě nevyšlo. Naštěstí se díky jinému kamarádovi podařilo sehnat samizdatové vydání dalších dvou dílů a dobrodružství mohlo pokračovat. Po letech jsem si dobrodružství zase jinak zopakoval, když jsem Tolkienovy knihy přečetl v angličtině. Hobita, Pána prstenů, a také knihu, která mě z Tolkienova díla oslovila asi nejtrvaleji, Silmarillion.

Jako čtenář jsem vyrostl na pověstech, ságách a převyprávění Aeneidy či Odyssey. Později jsem k nim připojil Bibli a její svět příběhů. I proto mi je tak blízká právě tato kniha, která se dá asi nejlépe označit jako sbírka pověstí, legend o vzniku světa a bytostí, a stručných převyprávění velkých eposů.

A těch je tolik, že to dohromady tvoří svět, ve kterém se Pán prstenů, ta dechberoucí rozlehlá sága, téměř ztrácí. Jsou to eposy o velikosti, pýše a pádu, o zradě a oběti, o lásce překonávající všechny rozdíly a vítězící nad zlem, jakkoli gigantické to zlo je. Je to pokladnice, ze které se dá stále čerpat stále znovu.

François Rabelais: Gargantua a Pantagruel
Kdo ještě dnes čte literární díla stará půl tisíciletí? Pro koho jsou to i dnes živá díla, ne pouze historické dokumenty nebo položky v různých seznamech povinné či doporučené četby? Má smysl jedno z takových děl doporučovat v anketě, jejíž smysl je asi především v tom dodat zajímavé tipy na knihy k živé, aktuální četbě? A přece to smysl má.

Jako věřícího katolického vyznání mě pochopitelně oslovila také Rabelaisova kritika církve. Foto adelaide.edu.au

Když jsem se poprvé ponořil do rabelaisovského světa a do jeho jazyka, byl to objev naprosto nového světa. Ačkoli jsem se starou literaturou, zejména českou, zabýval v rámci studia bohemistiky, popravdě jsem neměl tušení, že text tak starý a tak ukrutně, čítankově klasický může být tak živý. Nespoutané kaskády slovních hříček, erupce humoru postrádajícího jakoukoli korektnost, to vše v dokonalém (pokud nějaký překlad snese toto označení, tak tento jistě) překladu skupiny, která se nazvala Jihočeskou Thelémou.

A jako věřícího katolického vyznání mě pochopitelně oslovila také Rabelaisova kritika církve. Tu ztělesňuje asi nejlíp právě Theléma, totiž opatství, kde je všechno jaksi naopak ve srovnání s církevními řády. Krásné dámy a švarní mužové se tam vybraně oblékají a svůj čas tráví výhradně ušlechtilou společnou zábavou, bez dozoru hodin, řeholí a všech jejich pravidel. Jakkoli si hluboce vážím mnoha plodů křesťanské monastické tradice, ta představa z mysli a pera muže, který byl s církví své doby na kordy, má něco do sebe.

Čtenáři milí, již tu knihu čtete,
vší zhostěte se předpojatosti
a čtouce, ať se nepohoršujete:
ni zla ni moru přece nehostí.
Pravda, z ní málo dokonalosti,
lze nejvíc smíchu lze se přiučiti;
méť srdce jinou látku nemůž´ vzíti,
když bol, jenž tráví vás a hlodá, vidí.
Ku psaní lépe smích než slzy míti,
protože smích je v jádře povah lidí.
Žijte vesele!

Martin Buber: Gog a Magog
Setkání se světem chasidských vyprávění zásadním způsobem proměnilo moje chápání víry, spirituality, vztahu k Bohu. Víra prožívaná uprostřed každodenního, často tvrdého života, víra přirozená a autentická, a přitom neobyčejně rozmanitá a barevná. Barevná asi tak, jako je rozmanitá řada jednotlivých chasidských cadiků, mistrů, z nichž jeden se zcela nepodobal druhému.

První branou, která mě do chasidského světa uvedla, vlastně nebyl Gog a Magog, ale jiná Buberova kniha, Chasidská vyprávění. Později přibylo ještě dalších Devět bran, totiž kniha českého chasida Jiřího Mordechaje Langera, která vyprávěním o týchž chasidských mistrech vdechla nový půvab a oděla je do krásné češtiny. Připojil bych ještě knihu nedávno zesnulého Elieho Wiesela Příběhy proti smutku, která chasidské dědictví také představuje jako aktuální i pro moderního člověka.

Proč tedy vybírám právě Buberův román Gog a Magog? Oproti všem dříve jmenovaným knihám to není přehled celého chasidského světa a jeho velkých postav, ale jako v detailním záběru se zaměřuje na jedno období, jednu generaci, jednu skupinu mocných duchovních učitelů. Co všechno člověk může a smí udělat pro to, aby uspíšil příchod mesiáše na zem? Může být zlo prostředkem k docílení dobra? Jak je to s duchovními silami člověka a jeho hranicemi? Duchovní svět chasidů se stává dějištěm velkého dramatu, dramatu lidské touhy po vykoupení a naplnění.

Boží člověk Issa
Nemohu ze seznamu zásadních knih vynechat poezii. A z poezie, se kterou žiji ve více či méně živém vztahu od dospívání dodnes, nemohu vynechat tu její podobu, která jako poslední proměnila moje vnímání poezie. Jako zástupce čínské a japonské poezie, která má na svědomí tuto něžnou revoluci v mé vnitřní poetické krajině, vybírám básníka, který si říkal Čajový keřík.

Kobajaši Issa byl zřejmě skutečně Boží člověk, jak zní název výběru z jeho haiku pořízeného Antonínem Límanem. Musel mít čisté srdce, aby dovedl tak splynout s mouchami, motýli, ptáky, žábami, květy, podzimním větrem. A z těchto setkání získat verše průzračné a hravé, příběhy o zvláštních setkáních bytostí, které sdílejí tento svět a většinou se míjejí, srdce a oko básníka je ale vidí sjednocené stejným osudem. Naučit se aspoň někdy se dívat tímto způsobem, to znamená být básníkem.

Poezie je na první pohled čímsi jako umným řazením slov. Ve skutečnosti je to ale spíš určitý pohled na svět, určitý způsob vnímání. O slova zase až tolik nejde. Evropská poezie, třebaže ji mám velmi rád a mám mnoho z jejich krás velmi hluboko vrytých sobě, se možná vydala cestou příliš mnoha slov. Jistě je to dobrá cesta, ale od té doby, co jsem se setkal s poezií řádově stručnější, které ale nesrovnatelně méně slovy dokáže říci stejně nebo někdy i víc, už se na ni nedokážu dívat jako na tu první a jedinou.

Na hrotu šípu
jenž proklál srnce
tančí motýl

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka
Když jsem vybíral svou šestici knih, nenapadlo mě ani na chvíli, že by mezi ní mohlo chybět něco ruského. Z mnoha děl ruské literatury (vydaly by na samostatnou šestici), která mě oslovila, vybírám knihu, ke které mám potřebu se čas od času vracet, jako by mě do jejího světa cosi stále znovu vtahovalo.

Uprostřed drsné doby a společnosti vytvořil během dvanácti let Bulgakov apokryf zároveň magický, vtipný a dojemný. Foto assets.com

Ďábel se svými pomocníky přišel na zem, ne ďábel v podobě absolutního zla, ale pokušitele, bytosti, která spíš jen reaguje na to, co je skryto v lidech, se kterými se setkává. A tomu jen dává vystoupit na povrch a dojít svého naplnění. Rozehrává se kolotoč absurdních situací, běžná místa (jako třeba velký moskevský byt) se mění v magické prostory. Ďáblovi pomocníci tropí neskutečná lotrovství a obracejí realitu stalinského Ruska, respektive jeho metropole naruby.

A v pozadí toho všeho je ten nejhlubší lidský příběh, příběh o lásce a o vykoupení. Umělec zavřený (jako tak mnoho jiných) do psychiatrické léčebny dochází usmíření, smyslu života a lásky. A také, v ateistické a přitom různými pověrčivostmi prosycené společnosti, se setkává s živou a lidskou postavou Ježíše, totiž Ješuy Ha Nocriho. Uprostřed drsné doby a společnosti vytvořil během dvanácti let Bulgakov apokryf zároveň magický, vtipný a dojemný. Už se těším na další návštěvu.

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela
S Exupéryho Citadelou jsem dvakrát v životě zápasil. Poprvé, když jsem si rozečetl a číst zase přestal, protože mi její styl přišel nestravitelný. Podruhé po letech, když jsem jako redaktor připravoval k vydání úplný překlad díla a musel je co nejpečlivěji procházet větu po větě. To už mi ale byla Citadela blízká. Objevil jsem v ní moudrost a humanistické poselství, které její autor po celý život hledal a do svého posledního, životního díla uložil v největší plnosti.

Citadela je tak trochu kázání, tak trochu sbírka podobenství o člověku, smyslu života, lásce. Opakuje se, ale asi tak, jako když se člověk opakovaným kopáním do země pokouší vyhloubit jámu, do které chce něco uložit nebo v ní něco nalézt. Protože pravdu je třeba hloubit jako studnu. Je to namáhavé, jako je ostatně namáhavá i četba Citadely (jak jsem zjistil při svém prvním čtenářském pokusu). Ale bez námahy se nedá dosáhnout ničeho, co by bylo skutečně cenné.

Spolu s Malým princem a leteckými romány (zvláště Zemí lidí) tvoří Citadela velké svědectví o hledání lidské důstojnosti, o humanismu, který není povrchní, ale bere člověka v úvahu s jeho všemi stránkami, od těch temných až po ty nejjasnější. Člověk potřebuje vertikálu (ať již pojmenovanou jakkoli), a potřebuje ji i humanismus, pokud si má udržet hloubku a vnitřní pravdivost. Chrám je vždy víc než soubor kamenů, které jej tvoří. Bez svorníku, bez toho, co mu dává smysl a jednotu, se rozpadá a je z něj pouhá hromada kamení.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 6.Srpna 2016, 13:48:8

--------------------------------
Ano, Mistr a Markétka.
--------------------------------
Tenhle příběh, začínající na Patriarchových rybnících v Moskvě a pokračující opravdu skandálními událostmi v divadelním klubu atd......... mne nikdy neomrzí.
V podstatě tomu románu vůbec nerozumím, nedává to celé smysl, přesto ve mně vždy rozezní mnoho vnitřních strun....................
Jsem rád, že znám někoho, kdo to cítí stejně.
------------------------------------------

Když už tedy píšu, dodám za sebe dalších 5 knih::

-----------------------------------------------------------------------------------------
Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
-----------------------------------------------------------------------------------------
Největší český román, naprosto nekompromisní obžaloba války, zobrazení její absurdity v nemilosrdném nasvícení. Přitom tak neheroické!
Hluboce smekám před tímto románem, který s prstem v nose převyšuje vše, co bylo o té první veliké válce kdy napsáno.

--------------------------------------------------------------
Ernesto Sabato - Kniha o hrdinech a hrobech
--------------------------------------------------------------
Příběh osudové nešťastné lásky na pozadí revolučních hnutí Jižní Ameriky a rozpadu a degenerace tradiční buenosaireské aristokracie.
Vložena magická pasáž o putování za tajemnou sektou slepců, která řídí svět.
Tohle vás buď zasáhne přímo do srdce, nebo na kilometry mine. Nic mezi tím.

-------------------------------------------------------------------------------------------
Raymond Chandler - Sbohem, miláčku (a všechny jeho další knihy)
-------------------------------------------------------------------------------------------
Aneb vysoká literatura v laciných kulisách.
O tom, že i pod pozlátkem se to může hemžit špinavými červy.
A kdo by nechtěl být tak čestný a neoblomný, jako Phil Marlowe?
Srdcovka.

------------------------------------------------------------
Ludwig Wittgenstein - Filozofická zkoumání
------------------------------------------------------------
Po studeném a extrémně precizním Traktátu, který říká vše a zároveň nic, otevřená a plnokrevná filozofie -- nevybroušená, fragmentální, v mnohém nedotažená............ ale tepající jako samotný život.
Tohle není jako číst Kanta, Hegela a podobné páprdy....

--------------------------------------------------------------------------------------
Gregory Corso a jeho poezie, česky např. sborník Mokré moře
--------------------------------------------------------------------------------------
Gregory je velikán z pouličních slumů New Yorku, kde prožil dětství, a který v base přečetl celou antiku a britskou modernu.
Je jako
"řeka
která se nebojí
stát se
mořem"

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 6.Srpna 2016, 13:48:56

.............. a toho Tolkiena, toho mám taky moc rád pane Outrato.
:-))

Filip Outrata - Praha

Sobota, 6.Srpna 2016, 22:48:35

Pane Morbicere, Švejka jsem měl mezi prvními "náhradníky" v seznamu... takže jsme se sešli hned několikrát.

Petrasek Milan - penzista

Pravé a levé cesty literární kalvárie Neděle, 7.Srpna 2016, 12:30:16

Bloudívám rád po těch levých.
Příkladně na jednu poutavou a právě vyšlou levou cestu Milana Kundery, velmi zdařile upozornil pan Pehe. http://blog.aktualne.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=27785&from=fbLike.
Také jeho souputník Philip Roth je také jedním z těch obdařených schopností střízlivé civilní literární fikce a úsilí o rozšíření sociálního vědomí.
Kde nebloudím je cesta literáta A. P. Čechova.
Mám dojem, že rozpoznává význam toho co je a co by mělo být, že který nejzdařileji rozkrývá souvislost mezi estetickou podobou a etickým následkem.
Výstižný názvů pro takovouto "nadpravolevou" cestu mně schází.............bych dodal.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Seškrtat na šest kusů bych asi nedokázala Neděle, 7.Srpna 2016, 16:31:3

Předpokládám, že by tam byla Jan Eyerová.

Zřejmě by tam byla i Citadela (citát z ní mám na svých stránkách)
a pak Tolkien, nebo spíše Arthur Boccacio. Jeho popis stvoření světa (zpívali rovnice nesmírné krásy) pokládám za nejkrásnější obraz stvoření světa, který jsem kdy viděla. Miluji způsob, kterým píše o věcech, o kterých Tolkien nepsal. Zejména jeho portréty Valar. Varda, která miluje hanbaté písničky; Irmo, který se neustále sází s bratrem a především jeho hlavní hrdina Mandos/Námo.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pondělí, 8.Srpna 2016, 14:25:35

Já sám jsem si sepsal něco podobného, ve větším stylu.
http://michaelkolarik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=281839
Dnes bych tam udělal pár změn, taky jsem se v tom výběru vyhýbal starým a obskurním věcem, ale první desítka je pevná.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.