Muríd Barghútí: Řidič Mahmúd

Text jednoho z nejvýznamnějších palestinských spisovatelů dneška přibližuje v detailu životní zkušenost Palestinců uvězněných v „bublině“ okupace a často odsouzených k tomu být věčnými exulanty bez skutečného domova.

Muríd Barghútí je jedním z nejvýznamnějších žijících palestinských spisovatelů. Narodil se v roce 1944 ve vesnici Deir Ghassana u Ramalláhu na Západním břehu. Šestidenní válka v roce 1967 ho zastihla na studiích v Káhiře, a jako mnoho dalších Palestinců už se nemohl vrátit do rodné země. Záhy se začal věnovat literatuře, zejména poezii, první básnická sbírka vyšla roku 1972.

V roce 1972 si vzal za manželku egyptskou spisovatelku Radwu Ashour, spolužačku ze studií anglistiky na káhirské univerzitě. Na literární dráhu se vydal i jejich syn Tamím, který se narodil v roce 1977. Krátce nato byl Barghútí z Egypta vypovězen v rámci tehdejšího sbližování egyptského prezidenta Sadata s Izraelem. Celých následujících sedmnáct let mu nebylo umožněno vrátit se do Egypta a byl tak mimo jiné připraven o dětství i dospívání svého jediného dítěte. Roky exilu ze země svého prvního exilu prožil v Budapešti, kde působil jako kulturní zmocněnec OOP.

Po dohodách z Osla v polovině 90. let mu bylo umožněno navštívit znovu Západní břeh. Zkušenost z této návštěvy zpracoval v první z dvojice autobiografických próz (arabské vydání v Káhiře v roce 1997, anglicky kniha vyšla pod názvem I Saw Ramallah v roce 2000). Za knihu mu byla udělena egyptská literární cena Nagíba Mahfúze. V navazující druhé knize (anglicky vyšlo jako I Was Born There, I Was Born Here, 2011) popsal další ze svých návštěv Palestiny, tentokrát po boku svého syna, rovněž básníka, Tamíma. Právě z druhé zmíněné knihy pochází text Řidič Mahmúd, představující úvodní kapitolu knihy.

Barghútího dílo zahrnuje více než desítku sbírek v arabštině, v angličtině byl vydán výbor z jeho veršů (Midnight, 2008). V roce 2000 obdržel palestinskou cenu za poezii. Muríd Barghútí žije dnes, po smrti své ženy v roce 2014, v Káhiře. V loňském roce předsedal udělení ceny za arabskou prózu za zakázané dílo tuniského autora Šukrího al-Mabchúta

Palestinský šibeniční humor
Barghútího knihy se vyznačují spojením humoru a ironie (často na vlastní, palestinskou adresu), ostré kritičnosti (opět jak na izraelskou, tak na palestinskou a obecně arabskou stranu), citlivé introspekce a poetického vidění. Palestinský úděl se v jeho pojetí vymyká z rámce pouhé oběti, zbavuje se přehnaného patosu, dostává plastičtější a realističtější obrysy.

Barghútí píše o vymazávání Palestiny z mapy, o tom, jak izraelské „obranné“ síly (slovo obranné používá zásadně v uvozovkách) používají palestinské civilisty jako lidské štíty, když podnikají nájezdy na palestinská obydlí a postupují dům od domu. Sugestivně popisuje údolí plné olivovníků vyvrácených z kořene, kdy „s každým olivovníkem vyvráceným izraelským buldozerem padá ze zdi rodinná fotografie palestinského rolníka.“ Ostrá slova ale volí také na adresu arabských zemí, jejichž představitelé odjakživa „milují Palestinu, ale nenávidí Palestince“.

Příkladem drsné kritičnosti směrem do vlastních řad je krátký příběh v závěru druhé z jeho autobiografických knih. Při návštěvě Ramalláhu slyšel vyprávět o střelbě v luxusním restaurantu Darna. Vyprávění ho zaujalo a jeho přítel ho pozval na večeři do oné restaurace. Její majitel si Barghútího vzal stranou a ukázal mu fotky interiéru rozstříleného napadrť. A vyprávěl, jak se to celé sběhlo.

Skupina ozbrojených bojovníků patřících k Fatahu už měla natolik plné zuby korupce vládnoucí kliky Palestinské autonomie, že se rozhodla zaútočit přímo na její centrum v Ramalláhu. U vchodu do sídla prezidenta narazili na své druhy ve zbrani, kteří sami byli podobně naštvaní jako útočníci, ale řekli jim: „Ty, které hledáte, tady nenajdete. Hledejte je v těch nejluxusnějších hotelech a restauracích, kde tráví každý večer.“ A tak se rozezlení ozbrojenci sebrali a svou misi začali v restauraci Darna.

Barghútího knihy se vyznačují spojením humoru a ironie (často na vlastní, palestinskou adresu), ostré kritičnosti (opět jak na izraelskou, tak na palestinskou a obecně arabskou stranu). Foto pwf.cz 

Ukázku z Barghútího díla představí část kapitoly věnované řidiči Mahmúdovi. Izraelská armáda v rámci druhé intifády v roce 2002 znovu obsadila města na Západním břehu a skupina palestinských cestujících se pokouší dostat se do Jordánska přes Allenbyho most. Jejich vůdcem se stává řidič taxíku, který si dovede poradit v každé situaci a svůj sedmičlenný „národ“ dokáže dovést k cíli. Nabízí se pochopitelně srovnání se skutečným politickým lídrem palestinského národa, který dnes nese stejné jméno jako Barghútího taxikář.

Úryvek začíná v okamžiku, kdy si cestující vyprávějí vtipy, přičemž středem pozornosti je muž pocházející z města al-Chalíl, což je arabský výraz pro Hebron, tedy místo, kde se střet mezi palestinským obyvatelstvem a radikálními židovskými osadníky projevuje asi nejdrsněji. Černý až šibeniční humor je jedním ze způsobů, jak se vyrovnat se životem v režimu okupace.

Text, ze kterého bylo překládáno, je převzat z antologie palestinských autorů Seeking Palestine, sestavené Penny Johnsonovou a Rajou Shehadehem. Palestinský právník a spisovatel a jeho manželka působící na univerzitě Birzeit v Ramalláhu v ní shromáždili svědectví sedmnácti autorek a autorů, majících zkušenost exilu (namístě je mluvit o palestinské diaspoře či diasporách) a uvažujících o svém vztahu k Palestině.

Muríd Barghútí: Řidič Mahmúd
Egypťané si utahují z obyvatel Horního Egypta, Syřané z těch z Homsu, Jordánci se strefují do lidí z Tafily, terčem Libanonců je „Abú al-´Abíd“: ve všech případech je na mušce jejich naivita a prázdné chvástání. Palestinci si vykládají vtipy o obyvatelích al-Chalíl, a to kvůli jejich tvrdohlavosti. Obvykle lidé chtějí slyšet nejnovější vtip, ale Mahmúd se pasažéra z al-Chalíl naopak zeptal na to, který byl vůbec první žert o lidech z jeho města. Muž z al-Chalíl se zabořil do sedadla a odpověděl: „Tak to opravdu nevím, ale můj dědeček vyprávěl o muži z al-Chalíl, který spadl ze sedmého patra a nezemřel, ale klidně se zase postavil na nohy, zdravý jako řípa. Někdo mu řekl: ,Dám ti sto lir, když to uděláš znovu‘, ale ten z al-Chalíl nechtěl: ,Jak můžu vědět, že příště zase dopadnu na hlavu?‘“

Mahmúd se pak zeptal: „A jaký vtip je vůbec nejhorší? Který nejvíc nesnášíte?“
„Když osadník Baruch Goldstein začal střílet do věřících v Ibráhímově mešitě v al-Chalíl a dvacet devět z nich zabil, několik dní po masakru někdo řekl: „Obětí by bylo ještě víc, kdyby Baruch nemířil na jejich hlavy.‘“

Ten vtip jsem slyšel poprvé, i když masakr v Ibráhímově mešitě se odehrál už v roce 1994. Nezasmál jsem se. Masakrů už bylo tolik, že se staly námětem vtipů, které si vyprávějí jejich oběti. V tomto nerovném střetnutí se silami okupace, která je vyzbrojená nejmodernějšími zbraněmi dneška, neozbrojení Palestinci nechtějí být předmětem lítosti. Jejich zbraněmi jsou smích a ironie, dokonce i na svůj vlastní účet, a utahování si z nekončícího sledu tragédií, které jim zdánlivě nekonečná okupace přináší. Už si jeden druhému nestěžují na věznění, zákazy vycházení, vojenské vpády.

Je-li to, že si zvykne na útlak, znamením otroka, člověk jistý si spravedlností své věci v tom naopak může najít způsob jak zkrotit svůj hněv a budovat si zásoby skryté síly. Jednou ze známek síly utlačovaných je schopnost tropit si posměšky z mocných a mlčenlivá schopnost v pravý čas odpovědět, jakkoli vzdálený se ten čas může zdát. Zatímco čekají, rozvíjejí utlačovaní své smysly tím, že si co nejvíce užívají radostí života.

Tvrdit, že lidé trpící útlakem nevědí, co si počít se svým životem, a nemají jinou životní náplň než vzdorovat útlaku, je daleko od pravdy.

Utlačovaní si užívají všech radostí života, kterých se jim může dostat, ať jsou sebenepatrnější. Nenechají si ujít žádnou příležitost k lásce, veselí a vůbec jakékoli potěšení těla i duše.
Utlačovaní mají své touhy, neobvyklé i ty zcela běžné, a nehledí na to, že se jim příležitosti k jejich naplnění dostává jen zřídka, a je to často dost obtížné.

Moc se mi líbil půvabný příběh, který mi vyprávěl jeden mladý básník v knihkupectví Šurúk v Ramalláhu, když jsem se s ním setkal během své předchozí návštěvy Palestiny. Vyprávěl mi, jak byl šťastný, když se z tlampačů zčistajasna ozvalo, že izraelská armáda kompletně uzavřela město, a jak v srdci cítil vůči armádě vděčnost, protože blokáda a zákaz vycházení znamenaly, že dívka, kterou miloval, jeho příbuzná, která byla u nich na návštěvě, bude muset strávit noc v jejich domě, aniž by za to musela čelit výčitkám svých rodičů.

Následujícího dne, když byl zákaz vycházení zrušen a checkpointy se opět otevřely, celá vesnice pochopitelně pocítila úlevu, ale mému zamilovanému příteli bylo mizerně.

Auto se vyšplhalo do mírného kopečku a pak se vrátilo zpátky na rovnou plochu silnice. Zdálo se, že Mahmúdovi se ulevilo, že jsme zase na hladké vozovce. Hrál si s knoflíky na svém autorádiu, vypnul je a vzal do ruky mobil.
„Dobře. Dobře. Díky.“
Bez vysvětlení zpomalil.
Podíval se napravo a nalevo, pak sjel z dálnice do pole a obrátil se zpátky směrem, odkud jsme vyjeli.
Pohodlí vyasfaltované cesty trvalo jen několik minut.
Po chvíli nám vše vysvětlil: „Právě jsme se vyhnuli mobilnímu checkpointu. Proč se tváříte tak kysele, hadži? ,Naděje optimistova bude odměněna.‘ ,Každý uzel najde někoho, kdo ho rozváže.‘“
„Všechno je v rukou Božích, synu“, odpověděl hadži.

„Vezete nás zpátky do Ramalláhu? Moje letadlo dnes večer odlétá a když je zmeškám, přijdu o své stipendium a o šanci dostat se na univerzitu“, řekl mladý muž sedící vedle mě zdvořilým tónem, jako by mluvil sám k sobě, doufaje, že uslyší něco povzbuzujícího.

Šofér odpověděl otcovským tónem, ačkoli byl přibližně ve věku toho mladíka. „Nikdy jsem neodvezl žádného pasažéra zpátky tam, odkud vyjel, ať se dělo cokoli. Potřebuju od vás jen pomoc, až to bude nutné. Nic víc se od vás nepožaduje. Nedělejte si starosti. Usmějte se, hadži! Hlavu vzhůru! Chtějí nás mít ochromené strachem. Neuvědomují si, že už jsme si na to zvykli. A ty, příteli, svoje letadlo určitě stihneš. Ještě nikdy jsem pasažéra neodvezl zpátky. Důvěřujte Bohu a mně, vy všichni. Všechno bude v pořádku.“

O několik minut později vyjel z polí opět na cestu, tentokrát nevyasfaltovanou.

Nejsou mi povědomé tyhle cesty, po kterých nás Mahmúd veze, a nejen proto, že mi po letech v exilu poněkud vybledla v hlavě geografická mapa; je to smutné, ale je to tak: geografii své vlastní země už zkrátka neznám. Naše auto teď jede otevřenou planinou a nikde ani náznak asfaltu, dopravního značení či lidské přítomnosti, kam až oko dohlédne. Jedeme přes pole a opravdu netuším, jak se tímhle způsobem máme dostat do Jericha.

Blátivé louže, kameny a divoké býlí, roztroušené v mlze, která se pomalu začíná zvedat. Všude okolo mohutné olivovníky, vyrvané z kořenů a povalující se pod širým nebem jako zneuctěné mrtvoly. Napadá mě, že tyhle stromy byly zavražděny a tato pláň je jejich masový hrob. S každým olivovníkem vyvráceným izraelským buldozerem padá ze zdi rodinná fotografie palestinského rolníka. Oliva v Palestině není jen pouhá plodina.

Je zdrojem lidské důstojnosti, informačním věstníkem, obsahem hovorů ve vesnických domech za setmění, centrální bankou, kde se sčítají zisky a ztráty, hvězdou prostřených večeří, společníkem při každém soustu. Je občanským průkazem, který nepotřebuje razítko ani fotografii a jehož platnost nekončí smrtí jeho nositele, ale uchovává jeho jméno a paměť a s každým vnoučetem a každou sklizní mu znovu a znovu žehná. Tyhle stromy byly zavražděny, říkám si, a ve stejném okamžiku, na dvou různých místech, stojí rolník s prázdnýma rukama a voják plný hrdosti; v téže hvězdnaté noci palestinský venkovan beze slova zírá do stropu a izraelský voják oslavuje.

Jemný déšť neustává.
Cesta je stále neschůdnější.
Naše ramena se s každým poskočením auta dotýkají.
Paní v závoji se stále víc tiskne na dveře auta, mezi sebe a mladého muže na vedlejším sedadle pro klid mysli položila svou tašku, jako ještě jednu izolační vrstvu navíc.
Nikdo se teď nepouští do konverzace, na žádné téma.
Všichni si dělají starosti, zda dorazí bezpečně do cíle, a nikdo přitom nevypadá, že by si dělal starosti.
A tak je tomu vždy: tak jako opilec dokazuje svou opilost tím, že ji popírá, lidé, kteří popírají vlastní strach, tím jen ukazují, že se bojí.

Najednou se všechno zastaví.
Auto uvízlo v bahně. Mahmúd vypnul motor, tak aby se otáčející se pneumatiky nezavrtávaly stále hlouběji do bláta.
Vylézáme z auta podívat se, co se vlastně stalo.
Zdá se, že to není nic fatálního. Tenhle problém se dá vyřešit.
„Maličko si zatlačíme, všichni!“

Shromáždíme se vzadu za autem a opakovaně se snažíme zabrat a vyprostit je.
Než se nám to konečně podaří, přesvědčuji sám sebe, že jsem při vyprošťování auta něco platný, i když můj přínos závisí na nadšení ostatních, čehož jasným důkazem je síla, kterou jsem schopen vyvinout. Laskavost starého muže a odhodlání a nadšení mladé ženy mě nepřestávají udivovat. Ona jediná plní tenhle úkol s radostí dítěte, a přitom nás ostatní stále hlasitě povzbuzuje:
„Do toho, chlapci! Obujte se do toho přece!“
Starý pán, potěšený, že byl zahrnut mezi chlapce, jí říká: „Bůh požehnej tvému mládí, sestřenko!“

Mahmúd poodjede s vozem pár metrů dopředu, zastaví se a čeká na nás. Voláme na paní v závoji, aby si pospíšila; po celou dobu záchranné operace stála stranou.
Máme bláto na šatech, na rukou, na botách. Mahmúd vytáhne malý kanystr s vodou.
„Všichni popořadě. Prosím, sestro. Hadži, teď vy. Prosím, pane.“
Opatrně odměřuje dávky vody a jeden po druhém si umýváme ruce.

Vytáhne z auta kus látky a pokoušíme se jím setřít bahno, které se přilepilo na šaty. Krabička papírových kapesníků slouží k očištění našich obličejů.

Ještě je den, ale zdá se, že už je večer, tak hustá je mlha válející se v údolí. Mahmúd musí mít oči jako rys a to, že zůstává ve srovnání s námi ostatními klidný, mu jistě také pomáhá soustředit zrak, jak to jen jde. Teď šeptá, že vidí zamaskovaný izraelský tank a že musíme chvíli počkat, než se ztratí z dohledu.
Čekáme.

Po několika minutách usoudí, že už nehrozí nebezpečí.
Pokračujeme v cestě.

Říkám si, že tohle údolí může člověk přejít pěšky; koně či mezci také dokážou najít cestu v tomto skalnatém labyrintu; ale jak si s tím může poradit starý taxík se sedmi pasažéry a jejich zavazadly, za husté mlhy a deště a s izraelskými „obrannými“ silami v důvtipně zamaskovaných úkrytech? Pomyslím si, že tenhle mladý palestinský šofér se pokouší učinit zázrak a ani si to neuvědomuje, je to hrdina, který o tom nemá tušení. Je to jen najatý řidič, ale snaží se dělat práci, která ho živí, pokud možno co nejlépe.

Je vůdcem téhle naší výpravy a nechce nás nechat na holičkách. My jsme jeho národ: starý muž a dvě ženy (z nichž jedna si nezakrývá vlasy ani tvář, zatímco druhá je kompletně zahalená); jeden chlapík trochu zakrslý a druhý při těle; student, a nakonec básník, který žasne nad vším, co vidí, a nechce to pokazit hovorem.
Co bys dělal na jeho místě ty, ptám se sám sebe.
Dokázal bych vést naši výpravu?

Jsem spisovatel, to znamená, že sám „nedělám“ nic. Nezní to pateticky?
Nebo prostě jen hned začínám obviňovat sám sebe, jak se mi to stává vždy, když se věci kolem komplikují?
A teď je před námi skutečná propast.
Mahmúd vypíná motor.
„Všichni si vystupte. Podíváme se, jak to vypadá a co se s tím dá dělat.“
Vystupujeme si.
A vidíme.

Jsme na okraji průrvy v silnici, vyhloubené lijáky ve skutečný příkop plný bahna, a naše auto jej nedokáže přejet, pokud se z oblaků nezjeví nějaký řecký Bůh, schopný měnit lidské osudy, a nevytáhne nás z téhle kaše.

Náš šofér nás až do téhle chvíle prováděl tímhle šedým údolím. Stále zůstával nad věcí, ať se cesta sebevíc kroutila, zužovala a ztrácela, jen když se úplně neztratila. Ale teď je přeťatá, už to není vůbec žádná cesta. A do tohohle dlouhého a hlubokého příkopu by snadno zapadly tucty aut.

Muž z al-Chalíl řekl: „Je to jistě moje vina. Mám smůlu od přírody, a už od narození. Když máte v obchodě tisíc kartonů mléka, zaručeně si vyberu právě to jediné, které se zkazilo.“
Vyprávím mu o Abú Wadžíhovi, zemědělci z naší vesnice. Jednou ho jeden přítel zastihl úplně zmoženého obděláváním velkého olivového sadu a pověděl mu: „Tvoje lopota už brzy skončí, Abú Wadžíhu, a pak si konečně odpočineš.“

Abú Wadžíh odpověděl: „Přísahám Bohu, když přijde vzkříšení a přijdu do ráje, ani tam si neodpočinu. Jestli je v ráji nějaká půda, kterou je třeba obdělat, Všemohoucí řekne: ,Vstaň, Abú Wadžíhu, a zorej to pole.‘ Nebo si snad myslíš, že řekne Abdel Halimu Háfizovi?“
Mahmúd nevypadá, že by si dělal starosti. Naopak, vypadá tak klidně a sebejistě, jako by řečtí bohové byli jeho bratránci z prvního kolene.

Za pár minut se zpoza stromů na druhé straně průrvy objeví obrovský žlutý jeřáb a zablýská se v mlžném oparu. V něm sedí dva rozdrbaní mladíci, a jeden z nich posunky dává najevo Mahmúdovi, aby se připravil na zahájení záchranné operace.

Jsme na okraji příkopu podobného tomu v Surdě, ale sedíme v taxíku, který na střeše nese hromadu velkých, prostředních i malých zavazadel a vevnitř sedí sedm cestujících, a je to právě tohle auto a žádné jiné, které nás musí přenést na druhou stranu. Tohle auto a žádné jiné nás musí dostat do Jericha, v téhle odlehlé končině není žádná jiná možnost.

Už není cesty zpět a na druhé straně téhle propadliny v zemské kůře nečekají žádné taxíky.
Mahmúd se rozhodne zajistit zavazadla na střeše provazem, aby některá z nich během záchranné mise nespadla. Upevní na jedné straně dlouhý provaz a pak jej přehodí přes zavazadla a přiváže na druhé straně, a celou proceduru opakuje. Pomáhá mu přitom smutný mladý muž, který pohotově přispěchá.

Mahmúd pokračuje se zajišťováním zavazadel, dokud není naprosto spokojený s výsledkem. Nakáže nám vrátit se do auta, aby naši dva zachránci mohli zahájit akci. Sedíme a čekáme.
Mahmúd udílí příkazy: „Připoutejte se. A žádnou paniku! Svezeme se na houpačce!“
Směje se, aby dodal odvahy nám i sobě.

Sedá si za volant a ujišťuje se, že jsou dveře pořádně zavřené.
Všechny nás pohltí okamžik absolutního ticha. Tak tichý, jako když hoří svíčka. Tak tichý jako dopis prostrčený pode dveřmi.
A pak začne rachocení.
Ochromeně sleduji, co se bude dít.

Velká paže jeřábu se zvedá, dokud nedosáhne výšky, kterou jeho řidiči považují za tu správnou. Kovové klouby se se skřípěním třou o sebe a pak se ozve dunivé zadrnčení, když se paže jeřábu s drapákem posunuje směrem k nám, kousek doleva a pak zase doprava, a pak nakonec se opatrně zastaví a klesá, až se téměř dotkne auta. Pak uchopí vůz do svých ocelových pařátů, ty se sevřou jako prsty kolem granátového jablka, a jemně, pomalu, zvedá auto a nás s ním do vzduchu. Nacházíme se mezi zemí a nebem.

Zavěšená bublina vzduchu, v níž teď vězí a pohupuje se nás sedm, je naším místem exilu z této země. Představuje naši spoutanou vůli a náš pokus, prosadit si svou věc pomocí lsti a prohnanosti, plni odvahy i strachu zároveň. Ta bublina vzduchu je nekonečná okupace samotná. Je to bezcílné bloumání Palestinců vyrvaných z kořenů povětřím cizích zemí. Ve vzduchu tohoto světa hledáme útočiště před zemí. Noříme se do prostorů nad námi. Klesáme vzhůru.

Jediné vysoké postavení, kterého jsem kdy mezi lidmi dosáhl, drahá babičko, a jediná vysoká pozice, které se mi dostalo v mé vlasti, je zásluhou tohohle ocelového monstra. Modlila jsi se k nebesům tak často za mé povýšení, že se rozhodla vyplnit tvé modlitby tímto způsobem a vysmát se tak nám oběma? Chci ze své vysoké pozice zase sestoupit dolů, babičko. Chci klesnout z tohoto vskutku královského povýšení zpátky do bahna a prachu, tak abych zase mohl být pouhým obyčejným cestujícím.

Z angličtiny přeložil Filip Outrata.

Mourid Barghouthi, I Saw Ramallah, z arabštiny přeložila Ahdaf Soueif, 1997.

Mourid Barghouthi, I Was Born There, I Was Born Here, z arabštiny přeložil Humphrey Davies, Bloomsbury 2011.

Seeking Palestine. New Palestinian Writing on Exile and Home. Edited by Penny Johnson and Raja Shedadeh, Olive Branch Press 2013.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 28.Července 2016, 00:46:4

Ten rok 2002, který uvádíte pane Outrato, jste si jistý?

Protože druhá intifáda začala 29. září 2000, den po návštěvě Šarona na Chrámové hoře a po výzvě jeruzalemského muftího, ať Palestinci zabíjejí židy.
A okupace myslím začala až po 12. říjnu 2000, po známém bestiálním lynči dvou izraelských záložáků, kterým se pokazilo auto, v Ramalláhu. To byl definitivní konec mírových nadějí (i když E. Barak, už v demisi, to ještě v lednu zkoušel). Izraelci byli úplně nepříčetní, třeba policejní stanici, kde lynč začal, stíhačky vymazaly z povrchu zemského...
V únoru 2001 pak nový izraelský premiér Ariel Šaron vyhlásil jednostranné příměří, protože mír byl v háji, ale válku nechtěl.
Izrael pak dalšá čtyři roky sužovaly těžké teroristické útoky

A v roce 2002, přes všechno, co se dělo, už asi opravdu nehrozilo, že by taxík rozstříleli na check-pointu, nebo že by ho někde v polích sejmul tank.

Ono je to tak trochu i divné - nejdřív nebezpečný check-point, který nikdo neviděl, pak tank, který taky nikdo neviděl (teda kromě chrabrého taxikáře Mahmúda), a nakonec jeřáb, který unese plně naložené auto a který čirou náhodou v noci i s osádkou zrovna stál u poškozené silničky někde na palestinském venkově.......

Já to nechci zlehčovat, ale buď byl někdo z pasažérů extrémně hledaná osoba (zahalená žena?), nebo Mahmúd chtěl, ať se mnohem více a déle točí kolečko taxametru, nebo fakt nevím, proč nejeli po normální silnici.
A nebo je Barghútí dobrý vypravěč.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 28.Července 2016, 01:09:17

P.S. Nechtěl jsem, ale musím, protože je to také velmi palestinské ---------- britský fotograf Mark Seager, který v Ramalláhu tehdy byl, o lynči a následných masových oslavách napsal (foťák a vybavení mu rozmlátili: "Byla to ta nejstrašnější věc jakou jsem kdy viděl, a to jsem byl v Kongu, v Kosovu, na mnoha špatných místech (…) Vím, že Palestinci nejsou všichni takoví, a já jsem hodně shovívavý člověk, ale nikdy na to nezapomenu. Byla to vražda nejbarbarštější povahy. Když si na to vzpomenu, viděl jsem mužskou hlavu, úplně roztříštěnou. Vím, že z toho budu mít noční můry po zbytek života."

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, to jen abychom se neproromantizovali do nepravdivých světů............

((( Třeba Daniel Veselý nedávno na BL psal, že za krach mírových rozhovorů v 90. letech mohl jen a jedině Izrael ---- já vím, on je hodně levicový a má pro Palestince vášeň, jako spousta levičáků,,,,,,,,,,,,, ale jakou má taková publicistika cenu???

Připomenu slova jiného levičáka, Amos Oz tehdy napsal: "Bez jakýchkoliv pochyb obviňuji palestinské vedení. Jednoznačně nechtěli podepsat dohodu v Camp Davidu. Možná by Arafat raději byl Che Guevarou než Fidelem Castrem. Pokud se stane prezidentem Palestiny, bude vůdcem drsné země třetího světa a bude se muset vypořádat s kanalizací v Hebronu, drogami v Gaze a korupcí ve své vlastní vládě."

Filip Outrata - Praha

Panu Morbicerovi Čtvrtek, 28.Července 2016, 09:57:19

Děkuji za komentáře. Rokem 2002 jsem si jistý, jde o operaci Defensive Shield, která začala v březnu 2002 viz https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Defensive_Shield
Bylo to mimo jiné výrazné omezení pohybu pro Palestince.

Samozřejmě je Barghútí básník, ne historik. Něco z toho, co líčí, může být trochu zvýrazněno, ale jádro je podle mě jistě pravdivé.

Jinak nevím, jestli se mi to povedlo v článku zdůraznit, ale M. Barghútí je hodně, někdy až brutálně kritický do vlastních řad. Nejen k arabským zemím a jejich vedení, ale i k palestinsé reprezentaci. S Amosem Ozem by si bezpochyby dobře rozuměli (nebo možná rozumí).

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 28.Července 2016, 15:19:47

Hm, tak asi jo -- ani jsem nevěděl, že byl Defense Shield větší, než operace v roce 2000.
Ale je fakt, že v roce 2002 intifáda vrcholila a teroristé se odpalovali v autobusech a restauracích prakticky ob den...

Smutné na tom celé je -- aspoň tedy pro nás, kteří věříme ve dvojstátní řešení -- že situace směřuje k tomu, že žádná nezávislá Palestina už nevznikne. Nový izraelský ministr, který má na starosti WB, zase vydává povolení ke stavbě ve velkém a jen tak to nepomine.

Ještě nedávno jsem tak trochu doufal, ale myslím, že už je rozhodnuto.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 11.Srpna 2016, 07:22:37

http://echo24.cz/a/id5Dc/kde-je-palestina-google-ji-smazal-ze-svych-map

Nevěří už ani google.

Filip Outrata - Praha

google Čtvrtek, 11.Srpna 2016, 11:13:37

To je smutné, ale výmluvné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.