Muríd Barghútí je jedním z nejvýznamnějších žijících palestinských spisovatelů. Narodil se v roce 1944 ve vesnici Deir Ghassana u Ramalláhu na Západním břehu. Šestidenní válka v roce 1967 ho zastihla na studiích v Káhiře, a jako mnoho dalších Palestinců už se nemohl vrátit do rodné země. Záhy se začal věnovat literatuře, zejména poezii, první básnická sbírka vyšla roku 1972.

V roce 1972 si vzal za manželku egyptskou spisovatelku Radwu Ashour, spolužačku ze studií anglistiky na káhirské univerzitě. Na literární dráhu se vydal i jejich syn Tamím, který se narodil v roce 1977. Krátce nato byl Barghútí z Egypta vypovězen v rámci tehdejšího sbližování egyptského prezidenta Sadata s Izraelem. Celých následujících sedmnáct let mu nebylo umožněno vrátit se do Egypta a byl tak mimo jiné připraven o dětství i dospívání svého jediného dítěte. Roky exilu ze země svého prvního exilu prožil v Budapešti, kde působil jako kulturní zmocněnec OOP.

Po dohodách z Osla v polovině 90. let mu bylo umožněno navštívit znovu Západní břeh. Zkušenost z této návštěvy zpracoval v první z dvojice autobiografických próz (arabské vydání v Káhiře v roce 1997, anglicky kniha vyšla pod názvem I Saw Ramallah v roce 2000). Za knihu mu byla udělena egyptská literární cena Nagíba Mahfúze. V navazující druhé knize (anglicky vyšlo jako I Was Born There, I Was Born Here, 2011) popsal další ze svých návštěv Palestiny, tentokrát po boku svého syna, rovněž básníka, Tamíma. Právě z druhé zmíněné knihy pochází text Řidič Mahmúd, představující úvodní kapitolu knihy.

Barghútího dílo zahrnuje více než desítku sbírek v arabštině, v angličtině byl vydán výbor z jeho veršů (Midnight, 2008). V roce 2000 obdržel palestinskou cenu za poezii. Muríd Barghútí žije dnes, po smrti své ženy v roce 2014, v Káhiře. V loňském roce předsedal udělení ceny za arabskou prózu za zakázané dílo tuniského autora Šukrího al-Mabchúta. 

Palestinský šibeniční humor

Barghútího knihy se vyznačují spojením humoru a ironie (často na vlastní, palestinskou adresu), ostré kritičnosti (opět jak na izraelskou, tak na palestinskou a obecně arabskou stranu), citlivé introspekce a poetického vidění. Palestinský úděl se v jeho pojetí vymyká z rámce pouhé oběti, zbavuje se přehnaného patosu, dostává plastičtější a realističtější obrysy.

Barghútí píše o vymazávání Palestiny z mapy, o tom, jak izraelské „obranné“ síly (slovo obranné používá zásadně v uvozovkách) používají palestinské civilisty jako lidské štíty, když podnikají nájezdy na palestinská obydlí a postupují dům od domu. Sugestivně popisuje údolí plné olivovníků vyvrácených z kořene, kdy „s každým olivovníkem vyvráceným izraelským buldozerem padá ze zdi rodinná fotografie palestinského rolníka.“ Ostrá slova ale volí také na adresu arabských zemí, jejichž představitelé odjakživa „milují Palestinu, ale nenávidí Palestince“.

Příkladem drsné kritičnosti směrem do vlastních řad je krátký příběh v závěru druhé z jeho autobiografických knih. Při návštěvě Ramalláhu slyšel vyprávět o střelbě v luxusním restaurantu Darna. Vyprávění ho zaujalo a jeho přítel ho pozval na večeři do oné restaurace. Její majitel si Barghútího vzal stranou a ukázal mu fotky interiéru rozstříleného napadrť. A vyprávěl, jak se to celé sběhlo.

Skupina ozbrojených bojovníků patřících k Fatahu už měla natolik plné zuby korupce vládnoucí kliky Palestinské autonomie, že se rozhodla zaútočit přímo na její centrum v Ramalláhu. U vchodu do sídla prezidenta narazili na své druhy ve zbrani, kteří sami byli podobně naštvaní jako útočníci, ale řekli jim: „Ty, které hledáte, tady nenajdete. Hledejte je v těch nejluxusnějších hotelech a restauracích, kde tráví každý večer.“ A tak se rozezlení ozbrojenci sebrali a svou misi začali v restauraci Darna.

↗

Barghútího knihy se vyznačují spojením humoru a ironie (často na vlastní, palestinskou adresu), ostré kritičnosti (opět jak na izraelskou, tak na palestinskou a obecně arabskou stranu). Foto pwf.cz 

Ukázku z Barghútího díla představí část kapitoly věnované řidiči Mahmúdovi. Izraelská armáda v rámci druhé intifády v roce 2002 znovu obsadila města na Západním břehu a skupina palestinských cestujících se pokouší dostat se do Jordánska přes Allenbyho most. Jejich vůdcem se stává řidič taxíku, který si dovede poradit v každé situaci a svůj sedmičlenný „národ“ dokáže dovést k cíli. Nabízí se pochopitelně srovnání se skutečným politickým lídrem palestinského národa, který dnes nese stejné jméno jako Barghútího taxikář.

Úryvek začíná v okamžiku, kdy si cestující vyprávějí vtipy, přičemž středem pozornosti je muž pocházející z města al-Chalíl, což je arabský výraz pro Hebron, tedy místo, kde se střet mezi palestinským obyvatelstvem a radikálními židovskými osadníky projevuje asi nejdrsněji. Černý až šibeniční humor je jedním ze způsobů, jak se vyrovnat se životem v režimu okupace.

Text, ze kterého bylo překládáno, je převzat z antologie palestinských autorů Seeking Palestine, sestavené Penny Johnsonovou a Rajou Shehadehem. Palestinský právník a spisovatel a jeho manželka působící na univerzitě Birzeit v Ramalláhu v ní shromáždili svědectví sedmnácti autorek a autorů, majících zkušenost exilu (namístě je mluvit o palestinské diaspoře či diasporách) a uvažujících o svém vztahu k Palestině.

Muríd Barghútí: Řidič Mahmúd

Egypťané si utahují z obyvatel Horního Egypta, Syřané z těch z Homsu, Jordánci se strefují do lidí z Tafily, terčem Libanonců je „Abú al-´Abíd“: ve všech případech je na mušce jejich naivita a prázdné chvástání. Palestinci si vykládají vtipy o obyvatelích al-Chalíl, a to kvůli jejich tvrdohlavosti. Obvykle lidé chtějí slyšet nejnovější vtip, ale Mahmúd se pasažéra z al-Chalíl naopak zeptal na to, který byl vůbec první žert o lidech z jeho města. Muž z al-Chalíl se zabořil do sedadla a odpověděl: „Tak to opravdu nevím, ale můj dědeček vyprávěl o muži z al-Chalíl, který spadl ze sedmého patra a nezemřel, ale klidně se zase postavil na nohy, zdravý jako řípa. Někdo mu řekl: ,Dám ti sto lir, když to uděláš znovu‘, ale ten z al-Chalíl nechtěl: ,Jak můžu vědět, že příště zase dopadnu na hlavu?‘“

Mahmúd se pak zeptal: „A jaký vtip je vůbec nejhorší? Který nejvíc nesnášíte?“

„Když osadník Baruch Goldstein začal střílet do věřících v Ibráhímově mešitě v al-Chalíl a dvacet devět z nich zabil, několik dní po masakru někdo řekl: „Obětí by bylo ještě víc, kdyby Baruch nemířil na jejich hlavy.‘“

Ten vtip jsem slyšel poprvé, i když masakr v Ibráhímově mešitě se odehrál už v roce 1994. Nezasmál jsem se. Masakrů už bylo tolik, že se staly námětem vtipů, které si vyprávějí jejich oběti. V tomto nerovném střetnutí se silami okupace, která je vyzbrojená nejmodernějšími zbraněmi dneška, neozbrojení Palestinci nechtějí být předmětem lítosti. Jejich zbraněmi jsou smích a ironie, dokonce i na svůj vlastní účet, a utahování si z nekončícího sledu tragédií, které jim zdánlivě nekonečná okupace přináší. Už si jeden druhému nestěžují na věznění, zákazy vycházení, vojenské vpády.

Je-li to, že si zvykne na útlak, znamením otroka, člověk jistý si spravedlností své věci v tom naopak může najít způsob jak zkrotit svůj hněv a budovat si zásoby skryté síly. Jednou ze známek síly utlačovaných je schopnost tropit si posměšky z mocných a mlčenlivá schopnost v pravý čas odpovědět, jakkoli vzdálený se ten čas může zdát. Zatímco čekají, rozvíjejí utlačovaní své smysly tím, že si co nejvíce užívají radostí života.

Tvrdit, že lidé trpící útlakem nevědí, co si počít se svým životem, a nemají jinou životní náplň než vzdorovat útlaku, je daleko od pravdy.

Utlačovaní si užívají všech radostí života, kterých se jim může dostat, ať jsou sebenepatrnější. Nenechají si ujít žádnou příležitost k lásce, veselí a vůbec jakékoli potěšení těla i duše.

Utlačovaní mají své touhy, neobvyklé i ty zcela běžné, a nehledí na to, že se jim příležitosti k jejich naplnění dostává jen zřídka, a je to často dost obtížné.

Moc se mi líbil půvabný příběh, který mi vyprávěl jeden mladý básník v knihkupectví Šurúk v Ramalláhu, když jsem se s ním setkal během své předchozí návštěvy Palestiny. Vyprávěl mi, jak byl šťastný, když se z tlampačů zčistajasna ozvalo, že izraelská armáda kompletně uzavřela město, a jak v srdci cítil vůči armádě vděčnost, protože blokáda a zákaz vycházení znamenaly, že dívka, kterou miloval, jeho příbuzná, která byla u nich na návštěvě, bude muset strávit noc v jejich domě, aniž by za to musela čelit výčitkám svých rodičů.

Následujícího dne, když byl zákaz vycházení zrušen a checkpointy se opět otevřely, celá vesnice pochopitelně pocítila úlevu, ale mému zamilovanému příteli bylo mizerně.

Auto se vyšplhalo do mírného kopečku a pak se vrátilo zpátky na rovnou plochu silnice. Zdálo se, že Mahmúdovi se ulevilo, že jsme zase na hladké vozovce. Hrál si s knoflíky na svém autorádiu, vypnul je a vzal do ruky mobil.

„Dobře. Dobře. Díky.“

Bez vysvětlení zpomalil.

Podíval se napravo a nalevo, pak sjel z dálnice do pole a obrátil se zpátky směrem, odkud jsme vyjeli.

Pohodlí vyasfaltované cesty trvalo jen několik minut.

Po chvíli nám vše vysvětlil: „Právě jsme se vyhnuli mobilnímu checkpointu. Proč se tváříte tak kysele, hadži? ,Naděje optimistova bude odměněna.‘ ,Každý uzel najde někoho, kdo ho rozváže.‘“

„Všechno je v rukou Božích, synu“, odpověděl hadži.