Chci přispět X

Šest knih buřičů a mystiků

Adam Borzič doporučuje knihy, které ovlivnily jeho pohled na svět, jak život cítit a myslet. Jeho výběr tvoří pestrá šestice autorů, kteří zkoumali lásku, bolest a víru.

Adam_borzi_1

Adam Borzič

11.08.2016 08:00

Štěstí z šesti: Knihy

Knih3

Loňský srpen byl na stránkách Deníku Referendum ozvláštněn seriálem Místa v rámci naší „lajfstajlové“ rubriky Štěstí z šesti. Třicítka autorek a autorů čtenářům tehdy den co den představovala zajímavé místo jako tip pro letní toulku.

Letošní srpen bude ve znamení seriálu s podobně lakonickým názvem: Knihy. Každý srpnový den představí jedna autorka či autor osobní hitparádu šesti nejzásadnějších beletrií svého života.

Související

Štěstí z šesti

Co číst?

Štěstí z šesti

Když máte příběh

Štěstí z šesti

Příběhy statečných žen

Štěstí z šesti

Šest mých knih

Štěstí z šesti

Šest knih mého života

Štěstí z šesti

Nespravedlnost a revolta

Štěstí z šesti

Opomíjené příběhy

Štěstí z šesti

Šest knih svobody a snů

Štěstí z šesti

Šest odstředivých knih

Štěstí z šesti

Banalita zla a zapálených aut

Štěstí z šesti

Ráj srdce

Štěstí z šesti

Mám ráda nebezpečné ženy

Štěstí z šesti

Od Zeyera ke Glukhovskému

Štěstí z šesti

Knihy o hledání svobody

Štěstí z šesti

Knihy o základech

Štěstí z šesti

Zbytečně moc literatury

Požadavek Deníku Referendum, aby vybírané milované knihy byly spíše z ranku prózy, mi moji volbu poněkud usnadnil. Kdybych musel vybírat šest knih z poezie, trpěl bych víc. Ani tak to nebyla lehká volba. Zvolil jsem knihy, které podezírám, že zásadně poznamenaly moje vidění světa. Způsob, jak jej prožívám, cítím a myslím.

Možná, že některé knihy, které jsem za život přečetl, bych z jistého hlediska označil za větší díla, něž některé tituly uvedené v tomto výběru. A možná by se jednalo i o jiné knihy uvedených autorů. Ale následující knihy mě prostoupily nejhlouběji, zamiloval jsem si je celoživotně, i když většinu z nich jsem objevil hodně mladý. Je to podivně nesourodá šestice, ale když nad ní přemýšlím hlouběji, jakési paradoxní spoje mezi jednotlivými knihami nacházím.

Henry Miller: Obratník raka
Když mi čtrnáct začal jsem mlsně brousit kolem otcovy knihovny v Dalmácii, kde jsme trávili každé léto. Jednu z významných částí otcovy knihovny tvořila edice chorvatských překladů moderních amerických klasiků.

Z vínových hřbetů mě pozorovali Melville, Poe, Faulkner, Hemingway, Bellow a další. Neomylný pubertální instinkt mi ovšem velel sáhnout právě po Millerově Obratníku raka. Snad sálal ten název. Snad sám její ohnivě vlhký vnitřek. Otevřel jsem ji a byl uchvácen. Samozřejmě, že jsem hned skočil Millerovi na špek, na jeho oblíbenou vějičku – na sex.

Ale zároveň mě už tehdy, co si vzpomínám, unášely vlny její extatické řeči. Fascinoval mě ten román bez začátku a konce. Komické bylo, že asi za dva dny kniha z mého nočního stolku zmizela. Věrný rodinné patologii jsem se nezeptal kam a proč vlastně. Tušil jsem ale, že ve zmizení má prsty můj puritánský otec. Později mi matka prozradila, že otec se zděsil, jakého sprosťáka jsem si to mezi všemi těmi klasiky vybral.

O pár let později vyšel její český překlad. Nemýlím-li se, obálka byla podobné barvy. A zase jsem Millerovi propadl. Tentokrát jsem Obratník dočetl. Nebo nedočetl? Těžko říct. Millerova eruptivní nelinearita umožňuje knihu číst a nedočíst a číst znova a znova, z různých stran a úhlů.

Postupně, během let mi docházelo, že mi ji otec ze své perspektivy zabavil právem. Byla skutečně nebezpečná - ohrožovala křehký otcovský řád. Je to kniha osvobození, jejíž libido se pne či vine od kořene. Prýští z ní šťávy bytí, nejen výskytu. Považuji se za nejšťastnějšího člověka na zemi, psal Miller, a jak troufale to znělo.

 Že byl Miller mystik, si myslel i trapistický mnich a mistr kontemplace Thomas Merton. Foto animalnewyork.com

Pod maskou pornografa, který nechal v kundách mizet sluneční soustavy, toho až příliš okatého šovinisty, se ukrýval nejživější mystik, jakého jsem kdy četl (a že byl Miller mystik, si ostatně myslel i trapistický mnich a mistr kontemplace Thomas Merton). Ano, milovník Rabelaise, Whitmana, ale také Tomáše Akvinského a Lao-c'. Jeden z nejvzdělanějších amerických spisovatelů. Objevitel nových cest románu nikoli nepodobný Joyceovi nebo Lawrencovi.

Především ale odpůrce všech forem útlaku, nevyčerpatelně optimistický muž bez sebemenší iluze o světě, v němž žijeme. Mluvím stále o Millerovi samotném, protože Obratník raka to je Miller sám. Ego kosmických rozměrů, které samo sebe rozpouští ve svatém toku života. Miluji Obratníka raka, protože je to kniha, v níž se miluje život.

Jack Kerouac: Podzemníci
I další knize jsem propadl v rodném domě v Chorvatsku. Tentokrát jsem si ji na prázdniny přivezl z Prahy v českém překladu a poprvé ji přečetl na koberci v obýváku, když jsem konečně zůstal v domě přes noc sám, protože jsem odmítl jet za příbuznými na sever.

Posilňoval jsem se u četby červeným vínem, které stvořil můj děd. (Myslím ale, že to byla trochu náhražka a že mě tehdy dost mrzelo, že u sebe nemám žádné drogy.) Milostný příběh o vztahu Kerouaca a černošské dívky Mardou mě rozvibroval od první stránky, na níž Kerouac charakterizuje beatníky, kteří se velice podobají Kristu a ve svém ďábelském intelektualismu vědí vše o Poundovi, ale příliš o tom nemluví. (Přirozeně jsem chtěl vědět, kdo je to Pound…)

Miluju Podzemníky, protože jsou velkou poezií nabitou elektrizujícím orgastickým smutkem. Knihou ztracené lásky, které tepe v černém rytmu. Ano, básnickou knihou. Kerouaca shodně s Petrem Králem pokládám za jednoho z největších básníků Ameriky, který se vyjadřoval převážně prózou.

Nesmírně mě rozčiluje floskule o Kerouacovi coby autorovi pro „určitý věk“, naopak zcela souhlasím s Johnem Tytellem, že Kerouac byl romanopiscem z rodu Prousta. V Podzemnících se pavoučí jemnost a zranitelná pohlavnost mísí s mimořádným psychologickým ponorem.

Ostatně knihou prochází stín psychoanalytika Wilhelma Reicha, jehož teorií orgasmu byl Kerouac v době psaní Podzemníků posedlý. Podzemníci jsou pro mě nejkřehčí a nejněžnější knihou, jakou jsem kdy četl…

Jean Genet: Deník zloděje
I další hrdina mého dospívání byl velkým erotickým básníkem prózy a i u něj – podobně jako u Kerouaca a Millera – jsou hranice mezi životem a psaním notně rozostřeny. Deník zloděje jsem myslím objevil po boku své první chlapecké lásky jednoho pošmourného rána. Ale možná, že tuhle vzpomínku upravil už sám Jean Genet, protože dotek s tímto románem ve mně vždy vyvolává pocit chladného ranního deště.

Genet - to bylo teprve zakázané ovoce! Prokletý a zavržený hierofant homoerotické lásky a podsvětí. Jak se nezamilovat do muže, který první polovinu života prožil jako zloděj, prostitut a žebrák, aby ho před galejemi (na něž byl poslán za recidivu) zachránila přímluva Sartra, Cocteaua a Bretona u prezidenta Auriola (dále už nepřekvapí, že v den propuštění z vězení, byl představen belgické královně jako nejtalentovanější spisovatel Francie).

Deník zloděje je oslavou homoerotické lásky, která září v barvách podsvětí. Je deníkem zločince se světeckou duší, jehož zloději a žebráci jsou ve svých vězeňských mundůrech obsypáni růžemi jako Panna Marie a jejichž anální milování připomíná Pietu.

„Píše proto, aby byl milován. Mluvím o ďábelské lásce, která si hodlá podrobit svobodu, aby v ní nalezla úkryt před světem.“, napsal o něm Sartre. Deník zloděje se spouští na dno, aby v nuzotě a zločinu našel krásu takřka klasických rozměrů (Genet miloval Racina a Ronsarda). Čteme-li ho pozorně, neunikne nám, že Genet, temný homosexuální anděl, má v sobě tajemnou špetku moralismu z rodu všech velkých moralistů francouzské literatury.

Tančí na vratké hraně zla, akrobaticky se pohybuje ve světě drobného zločinu, avšak svému čtenáři tím současně staví před oči naléhavě otázku dobra a zla, převracením společenského morálního řádu paradoxně morální řád potvrzuje, a ještě si je toho vědom! Z Deníku zloděje víme, že jediná země, kde odmítal krást, bylo Hitlerovo Německo, protože v zemi, kde vládli zločinci, být zločincem nechtěl.

Gilbert Keith Chesterton: Příběhy otce Browna (a všechny další „Brownovky“)
V této společnosti mohou detektivky věčně opilého katolíka, G. K. Chestertona působit poněkud nepatřičně. Kriminální příběhy s amatérským detektivem, obtloustlým katolickým velebníčkem otcem Brownem jsem si zřejmě rozečetl, protože jsem měl detektivky od malička rád.

A skutečně – Příběhy otce Browna jsou znamenitými detektivkami klasického střihu. Jenže ouha, také jsou to detektivky, v nichž se například oběť ukáže horší než její vrah, v nichž se vyšetřující kněz modlí, aby vražedkyně, která připravila svého manžela o život, milovala svého spolupachatele – milence, protože to by byla polehčující okolnost v očích Božích. Malé teologické a filosofické perly v kriminálním balení.

Nedivím se, že Chestertonovy paradoxy zbožňuje i Slavoj Žižek. Když ho čtu, vím, proč jsem křesťan. Foto igiveyoubeauty.files.wordpress.com

Obzvlášť mě zasáhl jeden příběh, v němž Chesterton evokuje hloubku křesťanské víry přímo závratně. Žel, jsem nyní nucen spáchat velký zločin na detektivce a prozradit pointu, ale je to pro pochopení toho, čím mě Chesterton fascinuje, nezbytné.

Tedy: bohatá společnost se baví v přírodě a někdo si vzpomene na jakéhosi nešťastného aristokrata, který zabil svého soka v souboji a o několik let později konvertoval ke katolictví a na znamení pokání vstoupil do kláštera. Vznešená společnost sestávající se z osvícených liberálů a moderních agnostiků se upřímně pohoršuje nad tím, jak ho ty církevníci svým kultem viny vysávají a zneužívají.

Otec Brown ale postupně dokáže svým detektivním umem, že mladý aristokrat svého soka nezabil v souboji, ale že spáchal úkladnou a promyšlenou vraždu. Toto odhalení celou společnost upřímně pobouří a někteří pánové dokonce mají za to, že by měl být potrestán smrtí..

A tehdy se otec Brown možná poprvé v životě skutečně rozzlobí a řekne jim něco ve smyslu: Tak a teď, když jste ho vy moderní volnomyšlenkáři pro jeho skutečnou vinu zavrhli, má ten chudák už jenom nás – katolické krysy. A narazí si klobouk do čela a odejde do tmy. Nedivím se, že Chestertonovy paradoxy zbožňuje i Slavoj Žižek. Když ho čtu, vím, proč jsem křesťan.

Stefan Zweig: Boj s démonem
Zweigovu vášnivou monografii o třech velikánech německé literatury a myšlení, o Nietzschem, Kleistovi a Hölderlinovi, jsem si zamiloval v nejtěžším období svého života, kdy jsem vážně uvažoval, že si vezmu život.

Zweig v knize stopuje tvůrčího démona, který tyto muže štval a dva z nich doštval k šílenství a jednoho k sebevraždě. Démon zrozený z tragédie, z dionýského opojení rozhraním existence, který je nutil natahovat se po nejzazším a současně obracel jejich vnitřnosti a trhal jejich duše na kusy.

Opakovaně se mi vrací na mysl Kleistovy dopisy před smrtí, z nichž ten první, adresovaný jeho ženě, je extatickou chválou blížící se sebevraždy a ten druhý, adresovaný policejnímu radovi, začíná, tak jako většina Kleistových povídek, konstatováním toho nejpodstatnějšího lakonicky hned v první větě. Ležíme zastřeleni na cestě do Postupimi. Jak divnou útěchu mi Kleistovo šílenství skýtalo, stále dokola jsem četl: Démon už ho nemá v moci, už ho doštval. Ten, který neznal v životě smíření, nachází v blížícím se konci úlevu a blaženost.

Vidím Kleista, jak spolu se svojí sebevražednou společnicí (trpěla rakovinou, na společné sebevraždě se domluvili) snídá v hostinci, hlučně se přitom oba smějí a pak za pár hodin zazní nedaleko lesa dva výstřely, Kleist, skvělý střelec, nejprve střelí svoji souputnici do srdce a pak sebe do hlavy.

A vidím Hölderlina, jak objímá sochy v Lucemburské zahradě, aby se o pár měsíců později vrátil za bouřky jako zarostlý tulák, kterého příbuzní rozpoznají jen podle barvy hlasu. Vidím ho, jak celé dny preluduje vlastní podivné klavírní skladby a skládá fragmenty básní, v nichž poezie ztratila veškerou logiku světa. Básník prohánějící se po hájích Elysia, jehož stromoví splétá šílenství.

Zweigovu knihu také prostupuje živelná polemika s Goethem. Jeho životní postoje a literární strategii staví Zweig do ostrého protikladu s trojicí našich šílených vizionářů. Jak jsem tehdy Goetha pod Zwigovým vlivem nenáviděl, tu životní moudrost pana dvorního rady, pana ministra!

Až po letech, když jsem se opravdu rozhodl žít a ne umírat, jsem Goethovi umělecky i lidsky podlehl a snad pochopil, co mínil paradoxně právě Nietzsche, když o Goethem napsal, že sám sebe stvořil. Po těch letech snad dokážu cítit trochu sympatie ke Goethově pozdní, takřka fanatické, podezíravosti vůči všemu, co jen špetku zavánělo „démonem“ (autor Werthera a Fausta ostatně démona důvěrně znal, odtud ten strach a odpor), ale ani dnes nedokážu číst Zweigovu knihu bez rozechvění a jistého – byť děsivého - opojení.

Milan Kundera: Nesmrtelnost
I Kunderovu Nesmrtelnost jsem poprvé přečetl během dospívání. Už před tím jsem několik jeho knih četl, ale Nesmrtelnost mi učarovala naprosto. Zvláštní je, že až po letech jsem pro sebe objevil, čím mě zasahuje nejhlouběji.

Přiznávám, že ze všech mých literárních lásek cítím Kunderu svému naturelu nejprotikladněji. Rozuměl jsem jeho boji s lyrismem, ale jako básníka mě provokoval. Okouzloval mě jeho intelekt a odpor k sentimentalitě, ale současně mé extatické povaze byla jeho skepse cizí. Zbožňoval jsem tragikomičnost jeho existencialismu i jeho zápas s Dějinami, ale současně mě dráždil…. Ten jeho slastný rozum, ta jeho záliba v nejednoznačnosti a nejistotě…

A současně při všem tom napětí jsem jeho vesmíru vždy znovu podlehnul. Nesmrtelnost se mi vracela nejčastěji. Při psaní své poslední sbírky jsem ale o ní zjistil podivnou věc. Když jsem se snažil v některých skladbách propojit poezii a esejistiku, vytanulo mi právě Kunderovo spojení románu a intelektuální meditace, které dovedl v Nesmrtelnosti nejdále.

Pročítal jsem si opakovaně své oblíbené pasáže: rozhovor na začátku knihy profesora Avenaria a autora románu, posmrtné dialogy Hemingwaye a Goetha, Rubensovy vzpomínky, když jsem si najednou uvědomil, že v pozadí celé knihy je silně přítomné básnické gesto.

Ano, Nesmrtelnost se zrodila z gesta postarší dámy na plovárně. To něco prozrazuje. Uvědomil jsem si, že právě kompozice Nesmrtelnosti má v sobě cosi blízkého velkým básnickým skladbám modernismu. Vybavily se mi všechny ty rozkošné detaily, skrze něž promlouvá Kunderův plachý (a podivně něžný) pohled tváří v tvář ne/smrtelnosti.

Činky připomínající Musilovu smrt, Lauřiny černé brýle, růže v ruce Francoise Mitterranda bloumajícího v den své inaugurace po Père Lachaise, pomněnka v ruce Agnes, coby poslední sotva viditelná stopa krásy… Je to skoro neslušné, ale Kundera je pro mě především velkým básníkem – románu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.