Co s bábou, která vám umřela v garsonce?

Lukáš Senft nabízí výběr šesti výjimečných knih. Zkoumají absurditu světa a některé z nich obsahují i záblesky naděje.

11052500_822414334473845_8358016332219219881_n_2_

Lukáš Senft

10.08.2016 08:00

Štěstí z šesti: Knihy

Knih3

Loňský srpen byl na stránkách Deníku Referendum ozvláštněn seriálem Místa v rámci naší „lajfstajlové“ rubriky Štěstí z šesti. Třicítka autorek a autorů čtenářům tehdy den co den představovala zajímavé místo jako tip pro letní toulku.

Letošní srpen bude ve znamení seriálu s podobně lakonickým názvem: Knihy. Každý srpnový den představí jedna autorka či autor osobní hitparádu šesti nejzásadnějších beletrií svého života.

Michel Houellebecq: Elementární částice
Houellebecq se nejdřív zbáznil, a pak začal psát knihy. Myslím, že je to správný postup. Ve svém druhém románu předkládá příběh dvou bratrů, zástupců své generace a doby. Zplodili je různí otcové a také opilost sexuální revoluce. Oni se ovšem narodili, až když doba bolestně střízlivěla.

První z nich je asociální vědec, další by rád žil jako sexuální štváč, ale nejde mu to. Oba se snaží vyrovnat s osiřelou pozicí, do níž je postavil nemilosrdný individualismus Západu.

Ke vztahům se nelze probít skrze bitevní pole sexuální soutěže, v níž je většina odsouzena k drtivé prohře kvůli nadváze, striím nebo vráskám. Všednodennost ubíjí rutinou a poslušností vůči nájmu a hypotékám a obchodním letákům – doba rozhodla, že dobrodružství lze zažít pouze ve stále bobtnajících firmách. A spiritualita rezignovala do podoby katalogu s technikami tišícími osamělost.

Ian Livingstone: Ostrov ještěrčího krále
Gamebook je dobrodružná kniha, jejímž hrdinou se stává samotný čtenář. Na konci každé epizody se musí rozhodnout, jak bude pokračovat ve své cestě. Poté otočí na příslušně očíslovaný odstavec a pokračuje dál. Tvoří tak vlastní verzi příběhu. Hody kostkou určují, zda se vyhnul léčkám a jestli vyhrál v soubojích s nestvůrami.

Na přelomu tisíciletí vyšlo v České republice několik desítek těchto herních románů. Ve svých jedenácti letech jsem jim propadl a u protivného knihkupce v Říčanech jsem kupoval další a další. Pokud jsem tedy měl našetřeno devadesát korun. Všechny měly čarovně brakové názvy: „Citadela chaosu“, Vzbouřená planeta“, „V bažinách škorpiónů“ nebo „Komando robotů“.

Ovšem „Ostrov ještěrčího krále“ vyzýval k výjimečné misi: krutí vládci zotročili ubohé rybáře z Ústřicové zátoky a samozřejmě jen čtenář/hráč je mohl zachránit. Kniha tak nabízela to, po čem každý kluk na pokraji puberty touží: boj za emancipaci vykořisťovaného lidu.

Milan Kundera: Nesmrtelnost
Mohl bych vybrat vlastně kteroukoli Kunderovu knihu. Všechny nabízí to, co české literatuře mnohdy schází: moderní evropský román. Žánr, který dokáže analyzovat a uvádět do kontextu. Odkrývá mnohoznačnost reality, její tragédie i komiku.

Kundera odmítá ztrácet čas popisným dějem. Získal tak dostatek prostoru pro imaginaci a úvahové pasáže: smyšlené postavy střídají Goethe s Hemingwayem, eseje o hudbě a evropské kultuře prolínají přízemní eskapády anarchistického profesora.

V reji postav a komentářů dostává na frak především Kunderův úhlavní nepřítel: romantické dojetí nad vlastními city. Opojením emocemi ovšem trpíme stále. Ať už je to ustrnutí nad hrdým vlastenectvím, které se v nás vzmáhá při průjezdu armády, nebo fascinace strachem z cizinců.

A tenhle dětinský kýč je o to nebezpečnější, že se snadno halí do rubáše nevinnosti. Kunderovi patří dík za vysvlečení tohoto zlozvyku do směšné nahoty.

Houellebecq se nejdřív zbáznil, a pak začal psát knihy. Myslím, že je to správný postup. Foto navecorsara.it

Neil Gaiman: Křehké věci
Gaiman je jedním z předních britských literátů současnosti. Dokáže napsat výjimečný román o zapomenutých bozích živořících v současné Americe, uhrančivou parafrázi Alenky v říši divů i intenzivní reportáž z uprchlického tábora v Sýrii.

V povídkových sbírkách dokládá, že je následníkem G. K. Chestertona, Roalda Dahla a Raye Bradburyho. Používá prosté a ošuntělé kulisy všednodennosti, do kterých zasazuje příběhy zdánlivě brakových žánrů: scifi, horor, městskou fantasy.

Zároveň ale skrze ně sděluje neobyčejné postřehy. Úsporným a rytmickým stylem mluví o paměti a lásce, o strachu a odvaze. A především pro něj platí popis ze slavné věty: jeho příběhy nejsou důležité proto, že nám vypráví o existenci draků, ale proto, že nás ujišťují, že draky je možné porazit.

Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo
Spletitá detektivka a zároveň encyklopedie okultních spolků a konspiračních báchorek. Parta intelektuálů se rozhodne vytvořit vlastní teorii o celosvětovém spiknutí. Nejprve z prosté nudy. Jenže pověrčivost přináší smůlu a smyšlená bratrstva jim začnou jít po krku.

Masivní esej o svůdnosti příběhů. O svůdnosti, kterou nás okouzlují směsice faktů a smyšlenek. O tom, že dobře vymyšlený příběh začne příliš snadno žít vlastních životem.

Jsou to úvahy stále aktuálnější. Novinářské kachny splývají se seriózními zprávami a konspirační teorie nabízí uklidňující náruč před chaotickou realitou. Templáři, zednáři, satanisté, Židé nebo muslimové – ať už po vás jde kdokoli, vždycky je více uklidňující být součástí velkého plánu. I když jako oběť. Pořád lepší, nežli se potácet ve zmatených dějinách, které nikdo neovládá.

Daniil Ivanovič Charms: Bába
Charms byl ruský spisovatel a potížista. Stalinův režim ho v roce 1937 poslal do pracovního tábora – stačila k tomu jediná básnička pro děti. Jeho grotesky jsou krátké a kruté. Podává zneklidňující zprávu o absurditě, která prorůstá celý žitý prostor. Je v ulicích, ve vašem bytě, ve vaší hlavě.

Báby padají z oken. Lev Tolstoj obtěžuje lidi ve snu s nočníkem v ruce. Doktoři ve jménu vědy usmrcují pacienty během divadelní frašky. Nejtragičtěji končí postavy toužící znát důvod chaosu, který se kolem nich rozpoutal.

Žádný důvod není.

Stejně tak samotná forma povídek je nahodilá, končí bez pointy, vyústění připomínají spíše parodii na závěrečná poučení.

Žádné poučení totiž není.

Svět je absurdní z podstaty. Můžete vyskočit z tramvaje v záchvatu vlastenectví a rozbít si hubu. Můžete do kufru strčit bábu, která vám přilezla umřít do garsonky a odjet na venkov, zoufale zde zakleknout a mumlat otčenáš. Ale taky můžete vzít do ruky sklenici černé vody, která potemněla ze stejného důvodu, kvůli němuž vesmír nedává smysl, a prostě ji odhodlaně vypít.

„Andrej Semjonovič přistoupil ke stolu, uchopil sklenici a tu zčernalou vodu vypil. A v duši Andreje Semjonoviče se rozhostilo světlo.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.