„Dobrý text nás nevyzývá k hledání svého skrytého smyslu, ale přináší na nás odstředivý pohyb,“ napsal Pavel Barša v Cestách k emancipaci a přesně tím vystihl, co jsem cítil a pořád cítím nad knihami, které se mi vryly do paměti.

Karel Čapek: Válka s mloky

V patnácti mě na Válce okouzlila forma, která předběhla dobu: poznámky pod čarou, výstřižky z novin, autor procházející čtvrtou stěnou do fikčního světa… Loni mě při vrcholící uprchlické krizi nadchla mnohoznačnost a univerzálnost příběhu: krátkozraké, nezodpovědné a bezohledné myšlení dává vyrůst tyraniím a šibuje po Zemi s myriádami tvorů, za externality se nakonec draze platí.

Agota Kristofová: Velký sešit

Zvěrstva blíže neupřesněné války v blíže neupřesněné východoevropské zemi vylíčená očima dvou malých chlapců, kteří vyprávějí plurálem a v krátkých strohých větách — jak ranami pěstí:

Když se vracíme s potravou a přikrývkou, říká:

„Jste hodní.“

Říkáme:

„Nechceme být hodní. Přinesli jsme vám ty věci, protože je nutně potřebujete. To je všechno.“

Patrik Ouředník: Europeana

Nejpřekládanější česká porevoluční kniha — a doma přitom kupodivu není slavná. Měla by být! „Stručné dějiny dvacátého věku“ převyprávěné na pouhé stovce stran suverénním, půvabně zmateným a drmolivým hlasem, který v předlouhých větách míchá délky obětí různých válek poskládaných do řady s nástupy uměleckých hnutí, mírová a válečná hesla s reklamními slogany. Láska.

Václav Kahuda: Vítr, tma, přítomnost

Skoro nekonečná podivínská epopej plná paranoii, konspiračních teorií a chlípných fantazií. Nevím, jestli bych chtěl Kahudu za souseda, ale píše opojně. Za zmínku stojí nejnezapomenutelnější erotická scéna, na kterou jsem kdy narazil, roztažená snad po třiceti stranách:

„Ucítil jsem, že si vzala do úst moje koule. Jednu po druhé ohřála ve svých ústech, cucala a sála můj vytahaný žilnatý pytel a s nepochopitelnou vroucností líbala, držela ve rtech ty bosňácké švestky. Kroutila v prstech a splétala moje dlouhé, řídké, ohavné chlupy.“

Don DeLillo: Bílý šum

Fantazií a zneklidňujícím humorem překypující román, vykreslující extrémní podoby mediální reprezentace a simulace. Nejvíce fotografovaná stodola v Americe, jeptišky předstírající víru, vysokoškolský kurz Jídlo a pití: základní charakteristiky, zmatená evakuace před únikem chemické látky vyvolávající déjà vu… velmi cringeworthy!

„To je pěkná páska. Co to znamená SIMUVAK? Zní to důležitě.“

„Je to zkratka pro simulovanou evakuaci. Nový státní program, o jehož financování se stále ještě bojuje.“

„Ale tato evakuace není simulovaná. Je skutečná.“

„To víme. Ale mysleli jsme, že bychom ji mohli použít jako model.“

„Jako modelové cvičení? Chcete říct, že jste viděli příležitost, jak použít skutečnou událost, abyste nacvičili simulaci?“

„Po té příležitosti jsme přímo skočili.“

Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti

Deníkové záznamy z let 1960 až 1994 zachycují rozpad básníkovy rodiny, jeho odchod do exilu, opakované nalézání víry a stálé potíže s alkoholem — které se myslím promítají i do výrazně proměnlivé úrovně zápisků z jednotlivých let. Ohromně upřímná, tragická, závažná kniha, zachycující celoživotní zápas jednoho člověka s celým světem.

„Aby se vytvořilo něco, musí autor vycedit krev. Hodlá-li kdo klohnit svá písma v tvůrčí pohodě, tedy v blufu, kterému nikdy nic neodpovídalo, neudělá nic. Je to nemožné proto, že život je s krutou pedanterií vedená kniha. Má dáti Dal. Fajfkovat a škrtem pera odepisovat miliardy v ní může mocenská politika, ale nikdy duch.

V něm si nelze nic koupit, leč právě proměnou, a ještě potmě, ve štvaném nadplánu, v děsivé nepřehlednosti a nepředpokládanosti. Básník se musí rozhodnout. Po všech lidech chce osud neustálá rozhodnutí v banalitě a v řádu zanikavosti.

Na básníkovi vymáhá však jako po žádném jiném rozhodnutí absolutní, odvahu projít komnatami skučivých příšer, pocákán hovny, chce po něm skok do tmy. Proto je tak mnoho talentů, ale tak nepatrně těch, kdo odvedli šár, na němž další vyroněná krev utmelí další šár, dokud nestojí dům. (1966)“