Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

Román Vyhoďme ho z kola ven, který Ken Kesey napsal rok před vydáním Dějin šílenství, uměleckými prostředky reflektuje tentýž problém, k němuž Foucault přistupuje z pozic kritické vědy: racionalitu jako fetišistický totem modernity, jejímž opakem je duševní nemoc definovaná lékaři, kteří vykonávají moc nad blázny zbavených osobní svobody.

Tento mocenský vztah vytváří plochu, na jejíž rovině se odehrává Keseyho příběh konfliktu všemocné vrchní sestry Ratchedové a pacienta McMurphyho, jenž její autoritě vzdoruje. Poměry psychiatrické léčebny v Oregonu, kde slečna Ratchedová vládne, bývají často čteny jako alegorie na poměry dobové americké, potažmo moderní kapitalistické společnosti.

Michel Houllebecq: Elementární částice

Michel Houllebecq hraje v poválečných kulturních dějinách podobnou, leč přesto opačnou úlohu, jakou hráli autoři jako Kesey a další z jeho krevní skupiny, jejichž tvorba byla spolu s rock´n´rollem, televizí a pop artem poryvem, který vytvořil podhoubí pro revoltu šedesátých a sedmdesátých let. Snad s výjimkou hardbassu je Houllebecqova tvorba osamělým poryvem bez ekvivalentu v hudbě, výtvarném či vizuálním umění, přesto svými provokativními postoji vytváří zdroj inspirace pro politická hnutí, jejichž cílem je zvrátit revoltu šedesátých let naruby.

Ač monogamii vzývající tradiční moralista, svou konzervativní kritikou odvrácené stránky postosmašedesátnického vývoje dodává argumenty Nové pravici a identitářskému hnutí.

Nikolaj Gavrilovič Černyševský: Co dělat?

Snad nejvíc jsem litoval ztráty času nad četbou Černyševského románu Co dělat? Tato kniha, která autorovi vynesla vyhnanství na Sibiři, je skutečně úmorné čtení, a odvahu k němu seberou jen „fajnšmekři“, kteří se chtějí dobrat myšlenkových kořenů ruského komunismu.

Lenin se k inspiraci tímto dílem přiznal za časů své švýcarské emigrace v jedné ženevské kavárně. Porovnáme-li leninskou koncepci revoluční strany jako centralizované organizace profesionálních revolucionářů, obětujících svaté věci nejen své volné večery, a Černyševského příběh jakobínského revolucionáře, žijícího život kněze, dostaneme se ke kulturním kořenům ruské revoluční demokracie: protestantská etika.

Egon Bondy: Cybercomics

Jako zjevení popisují někteří moji přátele dojem z jednoho posledních Bondyho románů, který se na knižních pultech objevil v druhé polovině devadesátých let. Dystopický styl cyberpunku, k němuž Bondyho inspiroval jeho mladší slovenský přítel Michal Hvorecký, kombinovaný s antikapitalistickou kritikou globalizace, se tak poprvé dostal také do českého prostředí.

Četba osudu nezávislé hackerky Very, žijící v gentrifikované Praze čtyřicátých let jednadvacátého století, ovlivnila nemálo účastníků a účastnic karnevalů Global Street Party a protestu proti Mezinárodnímu měnovému fondu.

↗

Egon Bondy a Michal Hvorecký mnohdy inspirovali první česká a slovenská antiglobalizační hnutí. Jejich zakládající událostí byly pražské protesty proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Foto nickcobbing.co.uk

Michal Hvorecký: Brand Party

Právě spletitou sítí historických událostí, jakými se staly protesty proti globalizaci, je provázána Hvoreckého povídka Brand Party, vydaná v souboru Lovci & Sběrači. Na ty samé přátele, kteří četli Cybercomics a podíleli se na protestech, zapůsobilo stejným dojmem právě toto rané dílko mladého slovenského spisovatele, reflektující jako první právě tyto antikapitalistické revolty.

Mladá dívka se nechá velkou korporací najmout jako promotérka velkolepé street party, připomínající berlínskou Love Parade, která se má stát fingovaným násilným protestem, jehož se účastní desetitisíce lidí. Hvorecký se na karnevalovou a protestní kulturu devadesátých let dívá se sarkastickým odstupem a kritizuje zejména násilí, které akci v očích mnoha lidí zdiskreditovalo. Cynicky nakonec vykresluje protestní hnutí jako součást Matrixu.

Milan Kundera: Žert

Milana Kunderu nemám upřímně rád. Jeho román Žert jakožto literární mainstream šedesátých let zpytuje svědomí té vrstvy poúnorové generace, která si v touze po úspěšné kariéře zadala se stalinistickým režimem a jeho zločiny, aby po 20. sjezdu KSSS svorně přijala jejich odsouzení.

Milan Kundera představuje ikonu těchto „přizpůsobivých“ lidí, vůči nimž jiní literáti téže generace — Bondy, Vodseďálek, Krejcarová a Hrabal — stáli od počátku komunistického režimu v opozici. Z tohoto důvodu nenávidím také postavy Směšných lásek a Žertu, konformní maloměšťáky, kteří se právě díky Kunderovi stali hlavními hrdiny doby, zaklínající se frázemi o vůdčí úloze pracující třídy.

Kunderu nemám tedy rád jako mluvčího těch, kteří jsou pravým opakem literárních hrdinek a hrdinů předešlých románů.