Od Zeyera ke Glukhovskému

Letní literární seriál Deníku Referendum pokračuje další nabídkou výjimečných děl. Filip Šimeček vybírá klasické knihy, příběhy buřičů i autory věnující se tragickým dějinným okamžikům.

Literatura je klíčovou součástí mého života, možná i proto bylo velmi obtížné vybrat šest knih, které považuji za srdcové. Nečtu jen prózu; aktivně sleduji nové tituly na poli současné poezie, baví mě politologie i publicistika a nepohrdnu ani literaturou popularizačně-vědeckou. Přesto lze najít tituly, které jsou v mém životě do jisté míry přelomové.

Julius Zeyer : Román o věrném přátelství Amise a Amila
Literatura na střední škole (o základní ani nemluvě) v mé paměti zachovala spíše útržky telefonních seznamů autorů a děl, a to ještě díky mnemotechnickým pomůckám, které jsme byli nuceni vymýšlet před maturitou.

Kvantita zkrátka vládla nad kvalitou a nás jako studenty tenkrát ani nenapadlo, že kniha by měla mít nějaký dobový kontext – důležitý byl autor, obsah a rok. Proto bylo tehdy velmi nepravděpodobné, že bych si z městské knihovny místo Stephena Kinga či Michala Viewegha vypůjčil Aloise Jiráska, Karla Václava Raise či dokonce Karla Hynka Máchu.

Vše změnila až vysoká škola, kde jsem si díky nadšení našeho profesora české literatury 19. století některá díla doslova zamiloval. Najednou jsem zjistil, že Jiráska rozhodně nelze definovat jako „tlusté nezáživné bichle plné historismů“. Jeho knihy byly naopak velmi poutavé a čtivé. Mezi díla, která mě skutečně strhla, patří zejména Julius Zeyer a jeho perfektní Román o věrném přátelství Amise a Amila, v němž lze sledovat stopy středověkých legend i nordických báchorek.

U četby Zeyera zkrátka cítíte zvláštní nostalgii po pohádkách z nejranějšího dětství, která ve vás doznívá ještě dlouho po dočtení. Zeyer mě však zejména povzbudil k vlastní literární tvorbě a ukázal, jak květnatá může mluva být.

Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha
Jestli mě Zeyer přesvědčil o možnostech jazykového brusu, Klíma mi naopak ukázal, že papír snese všechno. První setkání s literárním nietzscheismem v praxi byl prostě pro mladého studenta literatury příliš silné kafe a přestože jsem obdivoval nespoutanost autorova stylu, během celé knihy mě provázela poněkud zvláštní mořská nemoc.

Stejně jako psal Klíma, i mě pomalu objímala chapadla šílenství… Pochopil jsem také, že dobrý horor je zejména o atmosféře, nikoli o množství hektolitrů krve a mrtvých těl.

Ladislav Klíma mi ukázal, že papír snese všechno. Fotografie z inscenace Divadla Komedie. Repro DR

Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock
Spalovače mrtvol zná – zejména díky filmovému zpracování – snad každý. Často se však zapomíná na starší, a snad i kvalitnější Fuksovo dílo, jímž je Pan Theodor Mundstock. Tento román má snad ještě naléhavější tón než Spalovač mrtvol a grotesknost, s níž hlavní hrdina svědomitě plní úřední pokyny, aby včas nastoupil do transportu smrti, silně připomíná dobovou anekdotu o Češích, kteří nejsou v odboji, protože to je zákonem zakázané.

Během svého angažmá v různých protivládních iniciativách jsem si na Fukse mnohokrát vzpomněl a uvědomil jsem si, že pokud nám zákon přikáže vyrobit si vlastní oprátky, najde se spousta takových, kteří se budou moci přetrhnout, aby úkol splnili co nejsvědomitěji. Jinak by to byla anarchie, že...

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj
Hloubání o tom, proč „to u nás nejde“, a přitom ve Španělsku okupují náměstí, v Chorvatsku obsazují univerzity a v kurdských oblastech budují komuny, mě přivedlo i k výborné knížce polského čechofila, který v knize Udělej si ráj fascinovaně komentuje své postřehy z pobytu v České republice.

Autor proslulého Gottlandu vysvětluje svým krajanům, že Češi nejen že nevěří v Boha, oni jsou dokonce uvědomělí ateisté. Něco, co je pro průměrného Poláka nepředstavitelné. Kniha tak odkrývá zajímavé skutečnosti, které sice bereme jako samozřejmost, ale v kontextu ostatních evropských zemí jsou poměrně unikátní.

Vaddey Ratner: Stín banyánu
Kambodža je jednou ze zemí, jejíž dějiny mě fascinují. Jak je možné, že v 70. letech, kdy svět již dávno věděl o hrůzách stalinismu i vraždění holocaustu, zažije tato malá asijská země jednu z nejhorších genocid 20. století?

Žel spousty knih na toto téma se zaměřují spíše na bulvarizaci násilí, podobně jako nepřeberné množství literatury o koncentračních táborech. Vaddey Ratner, někdejší člence královské rodiny, bylo v době nástupu hrůzovlády Rudých Khmerů šest let. Kdyby napsala tuto knihu ve stylu „Utekla jsem z KLDR“, rozhodně by neměla takovou přesvědčovací sílu. Koncept, který autorka zvolila, je naprosto originální a zatím jsem se s ním v souvislosti s podobným tématem nesetkal. 

Svědectví o jedné z nejhorších genocid 20. století je podáno politicky neutrálníma očima nezletilého dítěte a veškeré brutality jsou líčeny s až morbidním básnickým nádechem. Dětská duše reaguje na zabíjení únikem do fantazie a obdivováním přírodních krás, přičemž svůj podíl hraje i nevědomost, do níž se jí snaží rodiče zastřít. 

V kontextu beletrie mě také příjemně překvapila faktická objektivita. Autorka nepopírá, že svůj díl viny měly na kambodžské tragédii i Spojené státy a zároveň poznamenává, že s Rudými Khmery zcela logicky zpočátku spolupracovala i královská rodina, protože je spojoval společný nepřítel.

Dmitrij Glukhovsky: Metro 2035
Sérii postapokalyptického Metra jsem četl již od prvního dílu, který vyšel před šesti lety a stal se bestsellerem. Svět je zničen jadernou válkou a v temných chodbách moskevského metra postupně odumírá poslední generace přeživších, z nichž někteří již život nahoře nezažili. Téma, které – pokud se dobře zpracuje – může působit jako román-memento.

Metro 2035 ubírá na hororovosti a přidává na intenzitě ohledně sociální tematiky. Hlavní hrdina odkrývá rozsáhlou konspiraci a zjišťuje, že nic není tak, jak si lidstvo myslelo. Řešení vypadá jednoduše: řekneme lidem pravdu a oni se podle toho zařídí. Zdánlivě jednoduchá rovnice, s níž často kalkulují i emancipační hnutí. Funguje však? Neklade spousta lidí na misky vah teplíčko a smrádek totalitního systému na jedné straně a nejistotu otevřené svobodné společnosti na straně druhé?

Glukhovsky se tak ideově posouvá k hluboké skepsi a pochybám nad schopností i ochotou lidstva vymanit se z područí útlaku a zároveň i smyslem emancipace obecně. A v závěru knihy čtenáři vytane na mysl opět Ladislav Fuks. Nepodřezáváme si občas užitečným idiotismem svou vlastní větev, na níž sedíme?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.