Krakatit, loupák a jedno pátrání

Letní seriál Deníku Referendum pokračuje. Další šestici vzácných a nezapomenutelných knih nabízí Lukáš Jelínek.

Jelinek-4

Lukáš Jelínek

23.08.2016 09:37

Štěstí z šesti: Knihy

Knih3

Loňský srpen byl na stránkách Deníku Referendum ozvláštněn seriálem Místa v rámci naší „lajfstajlové“ rubriky Štěstí z šesti. Třicítka autorek a autorů čtenářům tehdy den co den představovala zajímavé místo jako tip pro letní toulku.

Letošní srpen bude ve znamení seriálu s podobně lakonickým názvem: Knihy. Každý srpnový den představí jedna autorka či autor osobní hitparádu šesti nejzásadnějších beletrií svého života.

Za dobrou knihu mám tu, o které přemýšlím. Často i po letech. Před spaním pak analyzuji dějové zvraty, vymýšlím alternativní konce, dumám, co by – kdyby…

Dodnes jsem si myslel, že špatná je naopak ta kniha, na kterou zapomenu. Teď, kdy zapomínám všechno a neustále, už takto tvrdý být neumím. A klidně se může stát, že když usilovně myslím na šestici svých osudových knih, tak se mi ta opravdu prvořadá šestice nevybaví.

Poté, co jsem si seznam načrtl, napadlo mě, o koho bych jej ještě měl rozšířit – o Gogola, Poea, Fukse, Kantůrkovou, Jirotku, Konráda…

George Orwella a jeho 1984 vynechám jen proto, že jej tu zmínil už Petra Uhl, a Saša Uhlová mne předběhla v představení schopnosti z románu kdykoli citovat. Mám to stejně. Pouze se děsím, kolik ještě skutečných Vnitřních stran a Vnějších stran, ba diktatur bude z vizionáře Orwella čerpat.

Autor nebyl přesný snad jen v opěvování síly nevědomosti. Dnes sledujeme opačný extrém: inflaci informací a dezinformací, zahlcení stanovisky, fakty, pocity, drby. Kde kdo se cítí být v informační převaze – a dává to v divokých polemikách oponentům znát. Přitom neexistuje snad bláznivější pomysl…

Vrhněme se tedy aspoň na vzorek titulů, které mne pomáhaly formovat. A také rozvíjet slovní zásobu a trénovat sloh, což není banální. Proto s radostí listuji Erbenem i Vieweghem, Dickensem i Larssonem. V obzvláštní úctě pak mám autory, jejichž život sám vydá na příběh. Protože spisovatel, jenž je uzavřený před světem, je ze sebe schopný vydat jen půl.

Karel Čapek: Krakatit
Sáhnout by šlo po libovolném Čapkově románu nebo hře. Krakatit ale napsal už v roce 1922, o to víc mi běhá z jeho předtuchy mráz po zádech. Čím je věda vyspělejší, tím je zneužitelnější. V rukou ji mají lidé z masa a kostí. Tápajících Prokopů i pragmatických Tomešů je kolem stále dost. A nebezpečných hraček, jichž by jedni rádi použili proti druhým, jakbysmet.

Snad nejvzácnější z českých píšících liberálů ale nekáže, nevnucuje svůj úhel pohledu. Nešetří kritickým myšlením. V popředí jeho zájmu je osud a výpověď jednotlivce. Není náhodou, že sám nestál o život celebrity. Zjevně věřil, že nenápadně posouvat lidstvo a varovat je před nástrahami doby, je cennější než exhibice. I tak má na formování české společnosti i českého jazyka zásluhy nesrovnatelné s kýmkoliv dalším.

Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid
Jak z celé top šestice, tak z Remarquova díla se mi tato kniha dostala do ruky jako první. Ve svých dvanácti jsem jí byl šokován. Definitivně ukončila můj čas her na vojáčky. Představa, že stejně jako Paula Bäumera mě válka vytrhne ze školních lavic a naservíruje mi tu nejkrutější realitu, v níž prochází těžkými zkouškami člověčí zásady i vztahy, mi zajistila sérii divokých snů.

Remarque balancoval ve svých knihách na hranici pacifismu, ale nikdy ji nepřekročil. Věděl, že jsou okamžiky, kdy je nutné se postavit zlu. To jeho se jmenovalo fašismus. A protože zoubky znovu cení i dnes, radím chlapcům i děvčatům na pokraji puberty, aby mne v mém polití se ledovou vodou zkraje věku, kdy pobíráme rozum, následovali.

Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita
Když už potřebuji opravdu vypnout, sáhnu po hororu. Děs a hrůza na stránkách knih nebo na plátnech kin mě připravují na skutečný život, jenž je taky příšerný, ale ne tak, jak nám jej servírují tvůrci tohoto zdánlivě pokleslého, ve skutečnosti však mimořádně hygienického žánru. Čestné místo v mé knihovně proto má i Stephen King nebo Daphne du Maurier.

Copak je tak nereálné, že jednoho dne lidstvo, ovládané lacinou kulturou masových médií, opět skončí u pálení knih? Foto cine-city.co.uk

Ovšem Bradbury je Bradbury. On nestraší něčím z onoho světa, on často straší tím, co je reálné. Z jeho děl, v nichž se mísí horor, sci-fi, ale i politika, mě mrazí více než z čehokoli jiného.

Copak je tak nereálné, že jednoho dne lidstvo, ovládané lacinou kulturou masových médií, opět skončí u pálení knih? Facebookové diskuse mě přesvědčují, že není: zpochybňování faktů a zesměšňování vzdělanosti tam jsou na denním pořádku. A opět jsem u předvídavosti spisovatelských es: Fahrenheita Bradbury napsal na začátku padesátých let, kdy ještě o žádném Trumpovi neměli za oceánem ani potuchy.

Požárníka Montaga, jenž se vzepře barbarskému systému, si nelze nezamilovat, stejně jako finální boj vedený nejnebezpečnější zbraní: vědomostmi z knih.

Joseph Heller: Hlava XII
Dávno je mi jasné, že ti, které máme za blázny a kteří unikají před každodenní divočinou nelítostného trhu a záludné politiky do svého vlastního světa (a věnují se tu umění, tu přírodě, tu hendikepovaným), jsou vším možným, jen ne blázny.

Ani Hellerův kapitán Yossarian jím není, když ztratí víru v armádní mašinerii a důvěru ve své nadřízené. Opět sledujeme jedince, který se postaví na zadní, za což se pochopitelně platí.

Co u nás známe z Haškova prvoválečného Švejka, koneckonců další klasiky, z níž lze citovat do mrtvolna, rozvíjí Heller ze svých zážitků z druhé světové války. Následovníky pak získali v tvůrcích britského seriálu Jistě, pane ministře, kteří s vědomím toho, že politika je pokračováním války jinými prostředky, rozvíjejí absurdní situace v ministerské a pak i premiérské pracovně.

Všem začínajícím politologům, sociologům a žurnalistům radím, aby měli tato díla za základní studijní materiál. Za salvami smíchu totiž ukrývají cenná poselství. A co takový Heller nedokáže vsunout do samotného příběhu, vsune do jazyka a popisu událostí. Proč si hrát s osudy, když si stejně pěkně můžeme zažonglovat se slovy?

Pablo Tusset: Nejlepší loupákův zážitek
A teď chvíle pohody. Kniha, kterou lze stejně dobře mít za humoristický román i za mystický thriller, a která vzbudila na počátku tisíciletí ve Španělsku mimořádnou pozornost. Jenže ono to bude asi zase trochu jinak. Padesátiletý barcelonský rodák, o němž se toho ale ví setsakramentsky málo, vsadil do kulis svého rodného města příběh o složitém hrdinově pátrání po pohřešovaném bratrovi, ale i po kotvách, jež jeho životu scházejí.

Postavy, které v mých oblíbených knihách Remarque, Heller i Bradbury prezentují, můžeme s klidným svědomím řadit ke „ztracené generaci“. Přicházejí o iluze, mají víc otázek než odpovědí. Tussetův Pablo Balú Miralles, černá ovce nóbl rodiny, světem jen tak proplouvající cynický pětatřicátník, jehož život se redukuje na lehké drogy, alkohol, sex a internet, mezi ně dobře zapadne, byť je zpočátku prototypem antihrdiny. Dál už jen prozradím, že se jedná o moji nejrychleji přečtenou knihu. A na to, co takový voňavý loupák potěší nejvíc, budete muset přijít sami.

Jaroslav Veis: Evropou obchází strašidlo
Možná taky znáte ten pocit, když vám váš přítel či známý vloží do ruky knihu, kterou napsal. Najednou cítíte pýchu za něj, dokonce máte pocit, že vám patří také kus zásluh. Tak jsem to ale v případě Jaroslava Veise mít nemohl: řadu povídek do této knihy vložených napsal dřív, než jsem se s tímto špičkovým novinářem, překladatelem, ale i politickým poradcem poznal. Ale přesto jsem měl radost, poněvadž z jeho sloupků a fejetonů vím, jakou fantazií disponuje.

Nebyl jsem zklamán. A nebudete ani vy, pokud chcete například vědět, jaké to bude, až vám budou určeny vaše „smrtiny“ – okamžik eutanazie, kdy přestanete zatěžovat důchodový systém. Anebo když vás zajímá, jak se připravit na okamžik, kdy budete losem vybráni za senátora reprezentujícího komunistickou stranu. V rámci ozbrojovací mánie se zase může uchytit chov bojových včel kdesi za Blatnou.

Přesto mám ještě jeden osobní důvod, proč zde sedm let starou knihu Jaroslava Veise uvádím. Loni jsem ji komusi s nadšeným doporučením půjčil. Dnes nevím komu, ani kdy se mi vrátí. Proto tímto vyhlašuji pátrání – a autora drze vyzývám, aby pro jistotu napsal a vydal pokračování, které už nedám z ruky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.