Přeskládávání světa a jiné maličkosti

Letní seriál Deníku Referendum pokračuje. Milan Kroulík vybírá šestici mimořádných knih. Dotýkají se snů, identit i filmů, ptají se po plynutí času i způsobech, jak o něm vyprávět.

11911884_10153574017968540_940919541_n

Milan Kroulík

28.08.2016 08:00

Štěstí z šesti: Knihy

Knih3

Loňský srpen byl na stránkách Deníku Referendum ozvláštněn seriálem Místa v rámci naší „lajfstajlové“ rubriky Štěstí z šesti. Třicítka autorek a autorů čtenářům tehdy den co den představovala zajímavé místo jako tip pro letní toulku.

Letošní srpen bude ve znamení seriálu s podobně lakonickým názvem: Knihy. Každý srpnový den představí jedna autorka či autor osobní hitparádu šesti nejzásadnějších beletrií svého života.

Mívám životní fáze, během kterých nemám chuť číst beletrii vůbec. I v takových obdobích se snažím občas nějaký román přečíst, ale nemívám z četby téměř žádnou radost. Nebo si to alespoň namlouvám. Vlastně jsem měl v životě pouze jednu takovou fázi. Bylo to již dávno. Zakončila ji četba Vln od Woolfové a nedokážu si vzpomenout na to, co jsem četl dříve a co jsem měl rád.

Možná taky raději nechci. S mým dnešním bytím to má málo společného. Nyní však opět nečtu romány; především proto, že nemám čas, z části pak i proto, že nemám chuť. Následující knihy mě ovlivnily v mezičase, když jsem ještě četl pravidelně, což možná nebylo ani tak dávno. Jedná se především o díla, která rozšířila moje obzory tak, že v nich žiju, anebo už jsem předtím žil. Zpětně to nelze odlišit.

Sáleh at-Tajjib: Cesta na sever
موسم الهجرة إلى الشمال‎‎
Ke konci svých prvních studií jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat pro marockého profesora ekonomie, od kterého jsem se o ekonomii dozvěděl víc, než za předešlých pět let v běžném studijním programu. A rád jsem se ho vyptával na život levicového intelektuála v Maroku a na jeho oblíbenou arabskou literaturu.

Nejvíc ze všech doporučení mě zaujala asi kniha súdánského spisovatele, ve které popisuje návrat intelektuála z Anglie do rodné vesnice. Píše o vzpomínkách a o tom, jak se mísí se současností. Píše o úzkosti, kterou v něj vyvolává návrat, protože je donucen zažívat, že nepatří ani do jednoho světa. Píše o rozštěpenosti sebepojetí pomocí zdvojení charakterů.

K hlavnímu vypravěči se přidává další postava, která také v minulosti žila na Západě, ale je na rozdíl od něho plná hořkosti vůči své minulosti. Autor navazuje na francouzský existencialismus a zřejmě i na Frantze Fanona. Vzpomínám si, že z knihy sálá vedro a sucho Súdánu, a na to, jak tato psaná krajina zesiluje pocit úzkosti a vlastní nepatřičnosti.

Bohumil Hrabal: Slavnosti sněženek
Na Hrabalovi toho mám rád hodně. Jeho radost z vyprávění. Jeho zaměření na každodennost a obyčejné lidi; jakési „bytí s“, a ne „bytí proti“. Jeho vykreslení malých věcích v životě lidí, jak již nebudou a možná nikdy nebyli. Mám rád, že vše je zjevně filtrované vypravěčem bez nároků na pravdivost.

Ale nejraději mám, když z jeho psaní cítím vůni lesů, vlhkost půdy a smutek podzimu. Jeho metafory často čerpají ze smyslovosti pomíjivých předmětů a materiálů, které jsou na pomezí života a smrti. A když čtu ty jeho nekonečné věty, tak si zavzpomínám na chladná rána na chatách po propitých nocích. A taky na to, že jsem i po mnoha letech rád, že jsem přijel do těchto krajů.

Manuel Puig: Polibek pavoučí ženy
El beso de la mujer araña
Dva muži se octnou ve stejné cele v argentinské věznici. Ze smutných rozhovorů zjistí, že jeden je uvězněn za své levicové názory, druhý za svou sexuální orientaci. Konverzace čerpají z obraznosti klasického Hollywoodu a z populárních kulturních fenoménů Latinské Ameriky. Tyto jevy a láska k nim jsou neodlučitelné od identit postav.

Způsob, jakým si hrdinové Puigova románu vyprávějí o filmech, vyvolává dojetí a vzpomínky i na ty filmy, které jsem nikdy neviděl. Je to pocit známosti něčeho, co teprve může nastat. Foto escritores.org

Stejně tak jsou s nimi svázané filozofické postoje, které byly vězni nuceni artikulovat, protože v mainstreamové společnosti naráželi na nepochopení. Kniha se tak stává strhujícím úvodem do marxismu a psychoanalýzy a vykazuje důležitost levicové artikulace problematiky homofobie pro dosažení tolerantnějšího světa. Způsob, kterým si vyprávějí o filmech, vyvolává dojetí a vzpomínky i na ty filmy, které jsem nikdy neviděl. Je to pocit známosti něčeho, co teprve může nastat – narušení iluze kauzální časovosti.

Marguerite Duras: Milenec
L'amant
Román v sobě spojuje způsob myšlení v tehdy kolonizované jihovýchodní Asii, kde autorka vyrůstala, i změny v bytí západní tradice posledního století. Tyto motivy spolu s ženským zažíváním patriarchálního světa přispívají k tomu, že se rozpadá typicky západní pojetí Já. Tím mizí i zdánlivě jasná hranice mezi vnějškem a vnitřkem.

Vyprávění, které zahrnuje jak mládí bílé vyprávěčky v koloniální Indočíně, tak současnost a vše mezitím, kolísá mezi snahou o vytvoření vlastní identity a pocity rezignace pod vnějšími tlaky, které přicházejí jednak ze strany společnosti obecně, jednak ze strany matky, která preferuje své syny.

Přes vypravěččin vztah se starším, západně vzdělaným Číňanem vstupuje do románu důraz na tělo a jeho vnímání. Povrch ženského těla se stává místem, na kterém se rozehrávají politické boje, a tělo vstupuje do formace identit jako ambivalentní prvek. Je zároveň známé, vlastní, odvěké a zároveň cizí, odporné, nekontrolovatelné. Román tak vykazuje jeden ze způsobů, jak se člověk – žena – vypořádává s předeterminováním, s nemožností vytvoření iluze stálé identity a s problematikou vlastního uvědomění si privilegia bílé pleti.

Liu Yichang: Tête-bêche
對倒
K této povídce jsem se dostal přes jeden z nejznámějších filmů z Hongkongu. Stejně jako v režisérově tvorbě, kterého povídka inspirovala, je hlavním tématem čas. Jde o příběh dvojice lidí, kteří se potkají v rychle rostoucím a stále se fragmentujícím městě. Podobně štěpící se jsou i čas a perspektivy vyprávění, kde se propojují vzpomínky na minulosti čínských migrantů, chaotická rychlost růstu města a ekonomiky a sny o možných budoucnostech.

Vyprávění líčí útržkovitě několik dnů v životech hrdinky a hrdiny, které spojuje pouze to, že vedle sebe sedí v kině. Paralelní vyprávění se navzájem komentují, stojí v kontrastu a vykazují podobnosti. Příběhy dvou postav se propojí pouze dvakrát: v prostorách kina, v promítaném filmu a na něj navazujících snech hrdinky a hrdiny.

Útržkovité detaily viděného, cítěného a slyšeného vyvolávají až proustovské asociace a připomínají filmovou střihovost. Celek, jakožto jasně časově, prostorově a subjektově ukotvené vyprávění, nevzniká, což připomíná pomíjivost tohoto světa a obtížnost rozlišit sny od realit, vzpomínek a umění.

Michael Taussig: Kolonialismus, šamanismus a divý muž – studie teroru a léčení
Colonialism, Shamanism, and the Wild Man – A Study in Terror and Healing
Antropologická monografie Michaela Taussiga není samozřejmě beletrií v užším slova smyslu. Přesto jsem se ji rozhodl do seznamu svých oblíbených literárních děl zařadit. Radikální antropolog totiž píše svá díla téměř jako surrealistickou montáž. Inspirován dadaismem, marxistickým materialismem, šamanistickými praktikami a nejrůznějšími klasickými i postkoloniálním spisovateli píše proti a zároveň paralelně ke klasicky akademické rétorice.

Autorským záměrem je uvolnit energii dějin, která leží vázána v jakémsi „tenkrát“ klasických historických narativů. V návaznosti na Waltera Benjamina zdůrazňuje, že dějiny, které se tváří, že ukazují, jak věci „doopravdy byly“, jsou nejsilnější drogou naší doby. Normativní vyprávění dějin vždy potlačuje, vynechává a strukturuje to, co bylo i nebylo.

Autor dlouhá léta žil, pracoval a dělal výzkum v Kolumbii a v archivech, životech přátel, ale i ve svém vlastním životě se setkával s tím, že racionalizace událostí nejenže nebyly adekvátní, ale že dokonce tvořily a tvoří chaos a nadále z něj čerpají.

Tato jeho první velmi radikálně koncipovaná kniha z osmdesátých let značila i nové cesty antropologické praxi tím, že vědomě a experimentálně pracuje s problematikou reprezentace a historičnosti čehokoli. Autor předvádí, že právě vědomé vstoupení do dějin je to, co by se mělo dít v intelektuální produkci.

Když teď píšu o tom, co mám rád, a vzpomínám na knihy, které jsem již dlouho nečetl, a i na ty, které jsem nečetl nikdy, chce se mi psaní odložit, vzít si do ruky nějaký román a celý den ho nedat z ruky. Vím ovšem, že mě hned vyruší uvědomění si, že bych měl studovat, učit se jazyky, které mi nikdy nepůjdou, nebo si pracovat na něčem, co mi někdy bude k ničemu. V duchu knihu odkládám.

Je možné, že knihy, o kterých jsem psal, jsou úplně jiné, než jak jsem se je pokusil zobrazit, a že má paměť si je mění podle svého ...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.