Mark Fisher, kritik a prorok

Před několika dny zemřel významný filosof a kulturní kritik Mark Fisher. Alex Niven na něj vzpomíná jako na přítele, ale především jako na autora jedné z nejzásadnějších knih posledních let.

„Milý Marku!“ Tak začínal e-mail, který jsem napsal v prvních dnech roku 2010. Psal jsem člověku, s nímž jsem se předtím nikdy osobně nepotkal. Pokračoval jsem takto:

„Minulý týden jsem dočetl Vaši knihu Kapitalistický realismus. Cítil jsem se při tom, jako bych se zhluboka nadechl po dlouhé době strávené pod vodní hladinou. Rád bych Vám srdečně poděkoval za to, jak výmluvně jste vyjádřil vše potřebné a že jste mi poskytl důvod k naději, přestože předtím jsem se nezmohl na víc než na zoufalství.“

Takové věty se mohou zdát nadsazené nebo podlézavé těm čtenářům, kteří neznají Marka Fishera, teoretika, hudebního publicistu, filmového kritika, filosofa, redaktora a lektora, toho Marka Fishera, který v pátek 13. ledna spáchal sebevraždu. Nadsázka ani podbízivost to však není. Podobně jako mnoha dalším členům mé generace změnilo setkání s Fisherovou knihou osobní i společenský život.

Zakódovaná společnost
Zažíval jsem náročné období, kdy jsem se ocitl ve sporu se zástupci britského hudebního průmyslu, a právě v této době mi Markovo psaní přineslo určitou naději. Jeho výmluvnost, přehlednost, ale především jeho schopnost dostat se k jádru toho, co vlastně bylo špatně v pozdně kapitalistické kultuře, i jeho analýzy zdánlivé alternativy – tím vším jako by rozlouskl jakýsi dosud nečitelný kód.

V Kapitalistickém realismu přednesl řadu jednoduchých tezí, kterými ovšem přeskočil roky postmoderního přešlapování na místě a nabídl základy k akci. Na duchovní rovině to bylo volání do zbraně, diagnostikoval také problémy neoliberalismu a nově interpretoval socialistická řešení, a to s přesvědčivou výmluvností.

Tímto popisem riskuji, že Marka vpravím do pochybné role mučedníka kontrakultury, tedy archetypu, k němuž se on sám často vracel, zvláště v případech Kurta Cobaina a Iana Curtise. Ale Markovo literární dílo, obzvláště Kapitalistický realismus, mělo vždy jistý aspekt proroctví, nebo alespoň zlověstné jasnozřivosti.

Zdálo se, že některé pravdy o jednadvacátém století pochopil dřív než všichni ostatní. Po jeho úmrtí lidé dokonce interpretovali příspěvky na jeho blogu „k-punk“ jako výstižné komentáře k naší současné mizérii, přestože byly psány krátce po roce 2000.

Možná že vnímám Kapitalistický realismus jako svého druhu zjevení převážně proto, že jsem Marka poznal v jeho pozdějších letech, když jsme společně pracovali v nakladatelství Zero Books a poté v Repeater, tedy v období, kdy se – i když opožděně – dočkal uznání.

Fisherova kniha Kapitalistický realismus se stala přelomovou analýzou současnosti. Repro DR

V obou nakladatelstvích personál vycítil, že právě Mark byl srdcem celého projektu, i když se později stáhl do ústraní. Z odstupu je jasné, že Mark byl náš nejprodávanější autor: kultovní hrdina, který postupně upoutal politiky i celebrity, od Slavoje Žižka a Laurie Andersonové až po Johna McDonnella a Russella Branda.

Pro ty, kteří poznali Marka dříve než já, byl jeho vzestup do pozice intelektuální autority, vzestup, který se udál za poslední dekádu, nejspíš logickým vyústěním jeho usilovné a rozsáhlé činnosti, během níž ve svém psaní kombinoval každodennost s bizarností.

Fotbal a dělnická třída
Narodil se v roce 1968 v East Midlands, v lokalitě na neurčité hranici mezi severní a jižní Anglií. Tento region má silnou průmyslovou tradici, právě zde se uskupilo povstání Ludditů v roce 1810. Zároveň sousedí s tradičním územím spisovatelů jižní Anglie, jakými byli například Thomas Hardy nebo M. R. James.

Mark pravidelně odkazoval na vliv tohoto místa, z něhož pocházel a které tak těsně sousedilo s prostředím dělnické třídy. Učinil tak například v zásadních příspěvcích na svém blogu z let 2006 a 2007 a také v kontroverzní polemice Exiting the Vampire Castle. Mark psal o třídních problémech s jemností a vehemencí, se kterou jsme se nesetkali u žádného současného kritika.

Zároveň ve čtenáři vzbuzoval dojem, že některé věci nechal nedořečené. Vždycky jsem měl podezření, že se chystá vytvořit nějaké objemné dílo o anglické třídní identitě sedmdesátých a osmdesátých let. V posledních letech svého života psal o fotbalové kultuře a domnívám se, že tohle téma považoval za klíčové pro celý problém.

Málo probíraným a známým faktem je, že Mark byl na stadionu v Hillsborough 15. dubna 1989, v den, když bylo šestadevadesát fanoušků Liverpoolu ušlapáno k smrti následkem neschopnosti policie. Mark byl fanouškem klubu Nottingham Forest, takže zůstal v určité vzdálenosti od tribuny, kde se celá tragédie odehrála. O Hillsborough mluvil zřídka. Nicméně samotná událost a snaha ji ututlat hluboce ovlivnily jeho způsob přemýšlení.

Zkrátka: kolektivní traumata anglické dělnické třídy ze sedmdesátých a osmdesátých let byly pro Marka zásadními a bolestně osobními zkušenostmi. Velká část jeho antologie Ghosts of My Life z roku 2014 popisuje britskou popovou kulturu sedmdesátých let. Jeho intelektuální snaha se točila kolem toho, co nazval „pulp modernism“ (později tento pojem přeformuloval na „populární modernismus“).

Jeho snaha ale přesáhla oblast kulturních studií. Mark nikdy nepropadl nostalgii po poválečných časech, ale věřil, že sociálně demokratická kontrakultura (přibližně mezi lety 1965 až 1997) reprezentuje skutečnou kulminaci modernismu 20. století. Představovala tak jistý vrchol estetického snažení a její studium se stalo zdrojem radikálního potenciálu.

Jak připomněl Owen Hatherley: Markovo zdůraznění popové kultury nepatřilo k ironickým postmoderním hrátkám, které převládaly na konci minulého století. Mark upřímně důvěřoval v sílu masové kultury, což jej odlišuje od jeho filosofických předchůdců a současníků, především Žižka a Jamesona.

Hauntologie, minulost straší v současnosti
V roce 1990 Mark zachytil poslední fázi skutečně existujícího „populárního modernismu“, když se ponořil do intelektuální scény, která dotlačila poststrukturalismus na samou hranu. Když psal svou disertační práci na Warwické univerzitě, zapojil se do Výzkumného týmu kybernetické kultury vedeného Nickem Landem.

Zastřešená propracovanou teorií se tato skupina chytila ducha doby – drum and bass, kyberpunk, pulp fiction, kultura raného internetu – a držela s ním krok. Zde byly utvořeny mnohé klíčové motivy Markova díla. Dokonce fušoval i do hudební produkce, nejprve jako člen D-Generation a později jako tvůrce skladby Anticlimax (Inhumans Moreerotic Female Orgasm Analog Mix) – tenhle název mimochodem odkrývá hravou, i když spíše utajenou stránku Markovy osobnosti.

Byla to doba opojné činorodosti, nicméně Mark na sebe upozornil jako kritik jdoucí po vlastní ose až po roce 2000. Komunita blogerů, v níž působil, zahrnovala takové osobnosti jako například hudebního žurnalistu Simona Reynoldse, filosofku Ninu Power a teoretika architektury Owena Hatherleye. Mark zde vystupoval pod přezdívkou „Mark k-punk“. Jeho nejvýznamnější počin spočíval v rozvinutí a popularizaci nové intelektuální citlivosti týkající se důležitého konceptu „hauntologie“.

Termín vznikl částečně jako hříčka a narážka na Derridovu knihu Přízraky Marxe, ale Mark jej používal jako prostředek k vysvětlení vývoje populárního modernismu. Jeho příspěvky na blogu „k-punk“ se často točily kolem divokého větvení skomírající hudební scény po roce 2005 a kolem rozsáhlých diskusí o tom, jak se poválečná socialistická a sociálně demokratická popová kultura ozývala v současnosti. Jak současnost „strašila“ právě ta doba, kdy byla antikapitalistická politická alternativa ještě představitelná a možná.

Koncept „hauntologie“ pomáhal Mark dostávat do povědomí nejprve jako estetickou kategorii v období politické stagnace. V důsledku finanční krize v roce 2008 ji nicméně rozvinul do skutečně programové teze. Se svým blízkým přítelem, Tariqem Goddardem, vybrali to nejlepší z blogů z počátku nového tisíciletí a založili nakladatelství Zero Books. To se stalo jakousi pěstírnou pro nové myšlenky, které podporovaly obnovený aktivismus, jenž se šířil Velkou Británií, ale vlastně i celým světem v průběhu let 2000 až 2010.

Knihy jako Militant Modernism od Owena Hatherleye, One-Dimensional Woman od Niny Power a Non-Stop Inertia od Ivora Southwooda patřily mezi první výjimečná díla. Ale byl to právě Kapitalistický realismus, který měli v kapsách demonstrující studenti v roce 2010 a který se stal neoficiálním manifestem pro obnovenou levici v roce 2011, v takzvaném roce „nebezpečného snění“.

Skok mimo individualismus
Jistě, možná bychom měli být skeptičtější. Nacházíme se v poněkud temnější realitě roku 2017 a přitom hovoříme o „snění“ a vágních slibech tehdejších let o jiném a lepším světě. Aby bylo jasno: Kapitalistický realismus nenabízí příliš vodítek k vytvoření nějaké doktríny, odmítá přímo řešit, jak kapitalismus překonat.

Revoluce, kterou podnítil v myslích svých čtenářů, byla subtilnější a s odstupem času vlastně i vhodnější pro hnutí, které se nacházelo – a pravděpodobně stále ještě nachází – v raných stadiích svého zmrtvýchvstání. Prvním krokem v boji proti celkové úzkosti z jednadvacátého století musí být celkem prosté osvobození vlastního myšlení.

Na první pohled to vypadá jako návrat k neúspěšnému levičáctví šedesátých a sedmdesátých let. Ostatně Anti-Oidipus od Deleuze a Guattariho sloužil jako jedna z inspirací pro Markovu knihu. Mark ovšem učinil mrštný krok stranou: ze současného subjektivismu udělal zásadní prostor, kde se řeší ta nejpodstatnější témata, a nakonec jej pojímal i jako nástroj, jak obnovit společenství.

Jeho texty o duševním zdraví způsobily mnoho podstatných prozření. Nejspíš si myslíte, že se cítíte zle kvůli jakémusi svévolnému neduhu zvanému deprese. Ale co když za tím stojí pracovní podmínky, v nichž se musíte pohybovat? Bylo nám řečeno, že neoliberalismus nás osvobodí od nejrůznějších totalitních hrůz – tak proč duševní onemocnění stále přibývají? Co takhle na chvíli poodstoupit od posedlostí svým „já“ a znovu tematizovat naši společnost jako celek? Co kdybyste uspořádali protestní shromáždění a ostatní lidé skutečně přišli?

Tohle byly poetické a zcela základní otázky, které Kapitalistický realismus nadnesl. A také ony ukazují, proč byla četba Markovy knihy pro mnohé tak emocionálním a transformačním zážitkem.

Snad to také bylo proto, že celá osobnost i filosofické argumenty Marka Fishera závisely na svého druhu radikální nesobeckosti. Jeho pracovní život byl namáhavější, než by musel, přestože jeho intelektuální zdatnost a úspěchy lze označit za fascinující. Často kritizoval těžko snesitelný objem byrokratické práce, kterou jeho akademická pozice vyžadovala.

Jednoho dne se odhlásil z Twitteru. Stalo se tak poté, co jeho text „Exiting the Vampire Castle“ vyvolal kontroverzi a Mark byl bombardován směšnými obviněními z misogynie a šovinismu. A zatímco on sám se zasloužil o zdůraznění socio-politického rámce pro pochopení duševních nemocí, z dostupných informací je patrné, že jeho osobní deprese sice sociální tlaky zhoršily, ale nebyly jedinou příčinou.

Během těchto úvah o Markově přínosu bychom měli věnovat pozornost důrazu, který v „Exiting the Vampire Castle“ klade na to, že musíme pracovat v „atmosféře přátelství a solidarity“. Po obrovské krizi levice v letech vlád Bushe a Blaira reprezentovalo Markovo dílo – více než jakékoli jiné – tolik potřebný „skok víry“ mimo kapitalistický individualismus a směrem k praxi funkčního společenství. V jádru zkrátka volal po opravdu týmovému duchu.

A Mark se tímto étosem řídil ve svém vlastním životě i ve své práci. Můžeme mu složit alespoň nepatrný hold tím, že jej v tomto budeme následovat.

Text původně vyšel na webu jacobinmag.com.
Přeložil Lukáš Senft.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.